ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2098.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2098/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) K. P. a b) D. P., obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59/II, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně IV – Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, o 524.465,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 283/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 10 Co 164/2020-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 18 C 283/2015-120, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 264.000,-Kč za užívání jejich pozemků po dobu 3 let před podáním žaloby, dále částky 203.125,-Kč, jako náhrady za investici do elektrické přípojky, jíž jsou spoluvlastníky v rozsahu 60 % a dále částky 57.340,-Kč představující jejich podíl na zisku žalované, vše spolu se zákonnými úroky z prodlení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve shodě s ním dospěl k závěru, že zaplacení 60% podílu na nákladech spojených s připojením žalobců na rozvodné zařízení (distribuční soustavy) žalované představovalo náklady na splnění povinnosti žalované zajistit žalobcům dodávku elektřiny podle §15 odst. 1 a 8 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice (dále jen „zákon č. 222/1994 Sb.“). Podle odvolacího soudu nelze zaměňovat distribuční přípojku , tedy víceprvkovou stavbu pro připojení k distribuční soustavě (napojení z vysokého napětí přes trafostanici ke kabelovému vedení nízkého napětí), s elektrickou přípojkou ve smyslu §16 zákona č. 222/1994 Sb., která je určena k připojení odběrného elektrického zařízení jednoho odběratele. Žalobci se nestali a nejsou spoluvlastníky rozvodných zařízení, a tudíž požadavek na náhradu za užívání rozvodných zařízení stejně jako požadavek na podíl na zisku žalované je nedůvodný. Oba soudy shodně uzavřely, že žalobci nemohou žádat placení renty za místně vadné položení kabelů, neboť podle §25 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), je provozovatel distribuční soustavy povinen zřídit věcné břemeno umožňující využít cizí pozemek za jednorázovou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, které považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejich přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Akcentují, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy je extrémní rozpor a hodnocení důkazů odvolacím soudem je založeno na libovůli. Prosazují názor, že z důkazů, které byly v řízení provedeny, nevyplývají odvolacím soudem přijaté závěry.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že pouhý poukaz dovolatelů na porušení základních práv a svobod (jako dovolacího důvodu) neeliminuje jejich obligatorní povinnost vymezit v dovolání předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o.s. ř., tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6.2016, sp. zn. III. ÚS 1784/16 , ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 325/17 , ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2247/17 , a jeho nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 ).
Vytýkají-li žalobci odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatelé neuvedli, od kterého (kterých) řešení konkrétní právní otázky se podle jejich názoru tento soud při svém rozhodování odchýlil; nedostáli tak požadavku řádného vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže (bod 54 Stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 45/16 – dále též „Stanovisko“) … Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu (bod 55. Stanoviska).
Dovolateli zmiňovaná judikatura Ústavního soudu (nálezy ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08, ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03, ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11, ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04), na dovoláním předestřenou otázku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy a hodnocení důkazů založeného na soudní libovůli nedopadá.
Nejvyšší soud neshledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy ani nedospívá k závěru, že hodnocení důkazů je založeno na libovůli. Žalobci svými námitkami pouze prosazují vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Vytýkají-li dovolatelé, že soud prvního stupně neprovedl důkaz (zamítl jej pro nadbytečnost) přehledem licencí udělených Energetickým regulačním úřadem, stejně tak jako textovou částí schválené PD pro NN část přípojky na p. č. XY a p. č. XY, přičemž odvolací soud se tímto důkazním návrhem nezabýval a tento postup náležitě neodůvodnil, že nepřihlédl k jimi namítaným okolnostem, že se přípojka zřizuje jen pro parcely č. XY a XY ve vlastnictví žalobců, že v době uzavření smlouvy ze dne 15. 12. 1997 byli výlučnými vlastníky dotčených pozemků, že žalobci byli jedinými odběrateli energie, že právní předchůdce žalované jako silnější strana určila obsah smlouvy ze dne 15. 12. 1997, že se odvolací soud nezabýval hlediskem rozporu smluvního ujednání s dobrými mravy, že v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil důvodovou zprávu ze dne 3. 8. 1994 k zákonu č. 222/1994 Sb., nenapadají žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž mu vytýkají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nelze pominout, že na řešení otázky kritéria dobrých mravů rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, navíc s touto argumentací přicházejí žalobci až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu z dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
Jelikož dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu