ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.215.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 215/2022-899
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r.o., se sídlem Praha 3, Malešická 2251/51, identifikační číslo osoby 00676853, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnice Kolín, a.s., nemocnice Středočeského kraje , se sídlem Kolín, Žižkova 146, identifikační číslo osoby 27256391, zastoupené Doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, o zaplacení smluvního úroku z prodlení z částky 66 000 000 Kč a o 290 425 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 48/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 62 775 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Marka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-664, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní úrok z prodlení z částky 66 000 000 Kč ve výši 0,01 % denně od 21. 8. 2012 do 10. 1. 2020 (výrok I.), dále částku 290 425 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Usnesením ze dne 8. 10. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-681, zamítl návrh žalobkyně na doplnění rozsudku o výrok, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí do tří dnů od právní moci rozsudku zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 17 813 400 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-681; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 27. 12. 2011 účastnice uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka zdravotnické technologie a mobiliáře, zajištění instalace, servisu a podpory technologie v rámci veřejné zakázky Technologie pro objekt SO 04 – Pavilon N – Oblastní nemocnice Kolín, a.s. Žalobkyně sjednané plnění řádně poskytla, žalovaná je bez výhrad převzala a uhradila část kupní ceny, zbývající část neuhradila včas z důvodu pozastavení financování projektu vzhledem k trestnímu řízení v tzv. „kauze Rath“, přičemž namítala, že dotyčná veřejná zakázka byla žalobkyní ovlivněna v její prospěch a uzavřená kupní smlouva je tak absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy; ve vztahu k příslušenství původního nároku argumentovala jednáním žalobkyně v rozporu s poctivým obchodním stykem. V průběhu řízení žalovaná část kupní ceny doplatila.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že účastnice uzavřely kupní smlouvu podle §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), na základě které žalobkyně dodala žalované předmět plnění a žalovaná nesplnila povinnost zaplatit řádně a včas sjednanou cenu za poskytnuté plnění. Námitku žalované o rozporu předmětné kupní smlouvy s dobrými mravy odmítl s tím, že žádné důvody neplatnosti smlouvy neshledal. Ohledně ve smlouvě sjednané ceny (v souvislosti s posouzením otázky, zda kupní cena byla výběrovým řízením určena v objektivně přijatelné - obvyklé - výši k požadované kvalitě) uzavřel, že jde o cenu obvyklou - nezakládající vzájemný nepoměr stran v plnění. K výhradě žalované, která v konání jednatele žalobkyně spočívajícím v ovlivnění veřejné zakázky a poskytnutí úplatku před uzavřením kupní smlouvy spatřovala porušení dobrých mravů, odvolací soud poznamenal, že v době vynesení rozsudku neexistoval pravomocný (odsuzující) rozsudek, kterým by byl vázán (§135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v rozhodném znění). Kromě toho neshledal, že by žalobkyní byl jakkoliv ovlivněn obsah kupní smlouvy nebo že by smlouva žalovanou znevýhodňovala oproti stavu, kdyby ji uzavřela s jakýmkoliv jiným subjektem účastnícím se veřejné soutěže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. K posouzení předkládá otázku, která - dle jejího přesvědčení - v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „ zda neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku musí být posuzována výhradně vzhledem k obsahu či účelu právního úkonu, anebo též vzhledem k okolnostem, za kterých byl právní úkon učiněn “. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení platnosti smlouvy nepřihlédl k tomu, že k jejímu uzavření mělo dojít jednáním v rozporu s dobrými mravy spočívajícím v ovlivnění průběhu a výsledku veřejné zakázky poskytnutím úplatku.
Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud dovodil, že z provedeného dokazování rozpor uzavřené smlouvy s dobrými mravy nevyplývá, neboť „nebylo zjištěno, že by byl žalobkyní jakkoliv ovlivněn její obsah nebo byl dán závěr, že by smlouva žalovanou znevýhodňovala oproti stavu, kdyby ji uzavřela s jakýmkoliv subjektem účastnícím se veřejné soutěže“. K tomu podotkl, že „i kdyby bylo v trestním řízení pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek k získání veřejné zakázky, podle výsledku dokazování v tomto řízení neměla tato okolnost žádný vliv na obsah či rozsah práv a povinností smlouvou sjednaných“.
Podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „obč. zák“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejprve je třeba uvést, že se dovolatelka mýlí v názoru, že se Nejvyšší soud doposud nezabýval otázkou neplatnosti smluv (resp. právních úkonů), resp. tím, zda se takové posouzení vztahuje výlučně k jejich obsahu.
Již v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněném v Soudní judikatuře 12/1999 pod č. 121, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní názor, že smlouva je dvoustranný (popř. výjimečně vícestranný) právní úkon, který vzniká koncensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (oferta, nabídka) i jeho přijetí (akceptace) jsou jednostranné adresované právní úkony. I pro tyto jednotlivé jednostranné právní úkony platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně. I nabídka tedy musí splňovat náležitosti osoby, náležitosti vůle, poměru vůle a projevu, a náležitosti předmětu právního úkonu. Těmito posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost předmětu právního úkonu (§37 odst. 2 obč. zák.) a jeho dovolenost (§39 obč. zák.). Nedovolenost právního úkonu je dána tedy jestliže, úkon je v rozporu se zákonem nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům. V rozporu se zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění je výslovně zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu. Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu ( in fraudem legis ).
V rozsudku ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, Nejvyšší soud dovodil, že absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. pro jeho nedovolenost nastává v těchto případech:
1) Právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem ). Přitom nemusí jít vždy o rozpor s občanským zákoníkem, nýbrž i s jinými zákony, jimž obsah právního úkonu odporuje. Je-li právní úkon v rozporu nikoliv se zákonem, nýbrž s jinými obecně závaznými právními předpisy (interními instrukcemi), nejde o rozpor právního úkonu s obsahem zákona. Je však třeba vždy konkrétně uvážit, zda právní úkon není v rozporu s účelem zákona.
2) Právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis ). V těchto případech není sice právní úkon v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl ( ratio legis ) obchází.
3) Právní úkon se příčí dobrým mravům ( contra bones mores ). Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah nebo účel ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Výčet dobrých mravů nelze se zřetelem k jejich mnohotvárnosti určit, neboť morální zásady společnosti a v důsledku toho i dobré mravy se ve vzájemném občanském soužití v souladu se společenským vývojem rozvíjejí, a to jak ve smyslu časovém, tak místním.
Žalovaná závěr o absolutní neplatnosti dotyčné smlouvy zakládá na tvrzení, že došlo k trestněprávnímu jednání spočívajícímu v ovlivnění průběhu a výsledku veřejné zakázky, pro jehož rozpor s dobrými mravy nelze uzavřenou kupní smlouvu považovat za platnou. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k odsouzení žalované. Přitom přehlíží, že na posouzení platnosti dotyčné smlouvy z uvedeného důvodu (rozporu se zákonem daným ovlivněním výběru nejvhodnější nabídky) není napadené rozhodnutí založeno, neboť podle skutkového stavu v době jeho vydání zde neexistovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal. Odvolací soud se zabýval námitkou týkající se neplatnosti kupní smlouvy s přihlédnutím k výši v ní sjednané ceny, a tím, zda výkon práv z (platné) smlouvy není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž závěry, jež k tomu učinil, nebyly dovoláním zpochybněny.
Nebylo-li zpochybněno, že k datu rozhodování odvolacího soudu nebylo v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016 pravomocně rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, nemohou se prosadit námitky dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda takové trestněprávní jednání mělo dopad na platnost uzavřené smlouvy. K tvrzení, že po vydání napadeného rozsudku došlo k pravomocnému skončení dotyčného trestního řízení, dovolací soud přihlédnout nemohl (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Co se týče otázky závaznosti pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu pro otázku platnosti smlouvy, platí závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 70/2011) zmíněné dovolacím soudem v této projednávané věci již v usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3012/2014, podle níž soud je v občanském soudním řízení vázán podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal. Rozsah vázanosti soudu tímto rozhodnutím příslušného orgánu pak je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu. Kupříkladu jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné).
V již výše zmiňovaném usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3012/2014, dovolací soud v nyní projednávané věci rovněž upozornil, že dovolatelkou tvrzená neplatnost kupní smlouvy, z níž žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení žalované částky, není znakem skutkové podstaty trestných činů, pro které byla podána obžaloba a je vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013. Protože uvedené trestní řízení skončilo ve vztahu k namítanému jednání zprošťujícím rozhodnutím vůči jednateli žalobkyně, žalovaná nadále svou pozornost upřela na totožné jednání samotné žalobkyně, jež bylo předmětem obžaloby v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016. Odvolací soud poukázal na to, že případná vázanost civilního soudu (až pravomocným) rozhodnutím soudu v trestní věci o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, vyplývá pouze z toho, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty daného trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, nicméně dovodil, že ani případné odsouzení žalobkyně nemůže mít do posouzení věci dopad, neboť vytýkaným jednáním žalobkyně nebyl nijak ovlivněn samotný obsah kupní smlouvy; tudíž uzavřel, že „ i kdyby bylo v trestním řízení pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek k získání veřejné zakázky, podle výsledku dokazování v tomto řízení neměla tato okolnost žádný vliv na obsah či rozsah práv a povinností smlouvou sjednaných “.
Nejvyšší soud k tomu poznamenává následující.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že i pokud by bylo v dotyčném trestním řízení rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek k získání veřejné zakázky, pak toto její jednání naplňující znaky skutkové podstaty zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, nečiní smlouvu neplatnou z důvodu „ ovlivnění samotného jejího obsahu či rozsahu v ní sjednaných práv a povinností “, nicméně odvolací soud do svých úvah nezahrnul, že předmětem trestního řízení bylo jednání, jež se mělo týkat ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky (šlo o zajištění zadání a realizace veřejných zakázek), a to mimo jiné i u veřejné zakázky, která byla předmětem kupní smlouvy v projednávané věci. Jde tedy i o to, zda ovlivnění průběhu výběrového řízení nebo jeho výsledku může vést k neplatnosti následně uzavřené smlouvy.
V takovém případě by pro rozhodnutí soudu ve věci bylo významné řešení otázky, jaký má na platnost kupní smlouvy uzavřené v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek vliv (účastníkem tvrzená) okolnost, že mělo dojít k zajištění zadání veřejné zakázky žalované, která byla jako předem vybraný dodavatel zvýhodněna.
V rozsudcích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012). Jmenovitě například k dopadu porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jako předpisu veřejného práva, do oblasti soukromoprávních vztahů pak Nejvyšší soud uzavřel, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti (srov. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1780/2010, či rozsudek ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, a usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011).
V nyní projednávané věci mělo podle tvrzení žalované dojít poskytnutím úplatku k ovlivnění průběhu a výsledku zadávacího řízení, v důsledku čehož má žalovaná za to, že nemohlo dojít k uzavření platné kupní smlouvy.
Kromě toho, že – jak již bylo konstatováno výše - odvolací soud vyšel ze zjištění, že k datu jeho rozhodování nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, úprava zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (srov. §118 odst. 6 zákona) neplatnost smlouvy na plnění veřejné zakázky z důvodu nedodržení postupu podle tohoto zákona váže výlučně na rozhodnutí správního orgánu, který uloží zákaz jejího plnění. Tudíž, aby bylo lze uzavřenou kupní smlouvu považovat za neplatnou z důvodu nedodržení postupu podle citovaného zákona (čímž se rozumí i jednání vedoucí k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky), musela by žalovaná tvrdit a prokázat splnění citované podmínky.
V souvislosti s námitkami, že „soudy rezignovaly na širší posouzení relevantních okolností a na dodržení závazných procesních postupů charakterizujících spravedlivý proces“ a že „důsledkem rozhodnutí soudů je situace, ve které žalobkyně může pod ochranou soudů těžit ze své vlastní nepoctivosti“, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, a neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí vadou, kterou již nelze odstranit (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu