ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2271.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2271/2022-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BODY EXPRESSW concept, s. r. o. , se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, Štýřice, (identifikační číslo osoby 262 89 482), zastoupené Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, proti žalovanému J. B. , bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o zaplacení 16.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 134/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 16 Co 58/2021-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.517 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bc. Kamily Klvačové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 7 C 134/2012-375, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021, č. j. 7 C 134/2012-410, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 16.500 Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení) a nahradit jí náklady řízení ve výši 63.524 Kč a České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově náklady řízení ve výši 98 Kč.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 16 Co 58/2021-435, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že smlouvou o členství č. 5017 uzavřenou 24. 11. 2008 vznikl mezi žalobkyní jako poskytovatelkou služeb a žalovaným jako členem závazkový vztah, jehož předmětem bylo členství „Comfort, typ aktivní členství“ umožňující žalovanému neomezeně využívat zařízení žalobkyně „Nová Osada Židenice“ během jeho provozní doby za zápisné 0 Kč a členský příspěvek 1.500 Kč měsíčně. Jednalo se o novou smlouvu, jíž předcházela smlouva o členství ze dne 21. 11. 2007. Smlouva o členství byla uzavřena na dobu určitou od 1. 12. 2008 do 31. 11. 2009 a její nedílnou součástí byly všeobecné podmínky členství uvedené na zadní straně smlouvy, které žalovaný, stejně jako text smlouvy, vlastnoručně podepsal. S všeobecnými podmínkami členství se žalovaný měl možnost seznámit. V čl. I odst. 4 všeobecných podmínek členství byla sjednána automatická prolongace doby trvání smlouvy o dalších 12 měsíců, pokud některá ze stran neoznámí písemně druhé straně, že na dalším trvání smlouvy nemá zájem. Žalovaný takové oznámení neučinil, naopak členský poplatek uhradil i v prosinci 2009; v důsledku toho se doba trvání smlouvy automaticky prodloužila na období od 1. 12. 2009 do 30. 11. 2010.
Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů posoudily smlouvu podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako nepojmenovanou (inominátní). Jelikož byla uzavřena mezi dodavatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti (žalobkyní) a nepodnikající fyzickou osobou (žalovaným), hodnotily smlouvu jako spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §52 obč. zák. Po provedení testu přiměřenosti soudy uzavřely, že automatická prolongace byla sjednána platně, neboť žádný z atributů zakázaného ujednání uvedeného v §56 odst. 1 obč. zák. nebyl naplněn. Automatická prolongace nezaložila značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaného jako spotřebitele, neboť byla pro obě strany nastavena ve všeobecných podmínkách členství, které se staly součástí smlouvy, obě strany měly stejné možnosti a omezení ukončit smlouvu, obě mohly dát podnět k vyloučení automatické prolongace kdykoliv v průběhu prvních jedenácti z celkových dvanácti měsíců trvání smlouvy. Odvolací soud připomněl, že stěžejní zásadou soukromého práva je autonomie vůle. Uzavřel, že v daném případě nešlo o nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť žalobkyně se zavázala žalovanému poskytovat za sjednaný měsíční příspěvek práva spojená se členstvím v klubu a bylo jen na něm, jakým způsobem svá členská práva realizoval. Šlo k tíži žalovaného, že při podpisu smlouvy svých práv nedbal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Prosazuje, že všeobecné podmínky členství obsažené ve smlouvě o členství č. 5017 ze dne 24. 11. 2008 jsou neplatné, neboť jsou formulovány tak, aby skryly pro spotřebitele nevýhodná ujednání. V této souvislosti připomíná, že je třeba respektovat zásadu ochrany slabší strany ve spotřebitelských smlouvách nad zásadou autonomie vůle při uzavírání smluv. Namítá, že žalobkyně zneužila svého postavení tím, že mu předložila smlouvu na první pohled shodnou s tou, kterou spolu v minulosti uzavřeli, nicméně nová smlouva již obsahovala skrytá - pro něho jako spotřebitele nevýhodná - ujednání. Odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení věci nepřihlédl k judikatuře dovolacího soudu, na níž výslovně upozornil. Napadené rozhodnutí považuje za nedostatečně zdůvodněné (nevyplývá z něj vztah mezi skutkovými zjištěními, resp. hodnocením důkazů, a právními závěry). Ve včasném doplnění dovolání namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce povinnosti restriktivního výkladu §221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát či samosoudce. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítl. Prolongační doložka nebyla sjednána v neprospěch spotřebitele a neznamenala nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalovaný pouze prosazuje oponentní právní názor, který ale pramení z polemiky se zjištěným skutkovým stavem, tedy vychází z jeho vlastní skutkové verze.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §56 odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i §56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.
Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti (srov. rozsudek ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa /Catalunyacaixa/, C-415/11).
Podle článku 3 bodu 1 směrnice smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle článku 4 bodu 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že 1) pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí, 2) za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
Výtka žalovaného, doprovázená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, že odvolací soud při výkladu smlouvy o členství neaplikoval nadřazeně princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany před principem autonomie vůle, není důvodná. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí kvalifikoval posuzovanou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou a řádně zdůvodnil svůj závěr, že žalovaný nebyl na svých právech spotřebitele nijak zkrácen. Smlouvu včetně jejích všeobecných podmínek členství podrobil správně testu přiměřenosti a při respektování stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, dospěl k závěru, že ujednání o automatické prolongaci bylo mezi účastníky sjednáno platně a nezaložilo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaného jako spotřebitele. Akcentoval, že byť se jednalo o tzv. formulářovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí se staly všeobecné podmínky členství, měl žalovaný možnost s žalobkyní o obsahu smlouvy, zejména o volbě zařízení, předpisu plateb a výši měsíčních příspěvků vyjednávat (a také tak učinil) a že žalobkyně ujednáním o prolongaci nezískala žádnou objektivní převahu nad žalovaným, neboť bylo zcela na jeho vůli, zda smluvní vztah bude prolongován (žalovaný měl možnost včasným oznámením smluvní vztah ukončit), a byla po celou dobu trvání právního vztahu připravena žalovanému sjednané služby v plném rozsahu poskytovat, resp. žalovaný je mohl využívat. Žalovaný, který v průběhu řízení měnil svá obranná tvrzení (nejprve tvrdil, že žalobkyni oznámil, že nemá zájem na dalším trvání smlouvy, posléze se bránil tím, že o ujednání o prolongaci, neměl tušení, neboť na něj nebyl upozorněn a bylo v textu „skryto“) do facto prosazuje, že ujednání jakkoliv zavazující spotřebitele k plnění povinností, byť je dobrovolně podpisem smlouvy akceptoval, je pro spotřebitele nevýhodné, a proto neplatné. Takový výklad je nepřijatelný. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů . Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích - zvláště princip smluvní autonomie - znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a též jaký typ smlouvy pro případ občanskoprávního styku zvolí. Posuzovaná smlouva důvod k pochybnostem o přiměřenosti ujednání v ní obsažených (zejména ujednání o automatické prolongaci) nezavdává; odvolací soud, jak je již uvedeno výše, provedl test přiměřenosti, zjištěný skutkový stav věci konfrontoval se skutkovými zjištěními, s nimiž pracoval Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013 (který bral v úvahu povinnosti, které prodloužení trvání smlouvy spotřebiteli přinesly, sankce a omezení se ze smluvního vztahu vyvázat i povinnost plnit poskytovateli i v případě, že dojde k předčasnému ukončení smlouvy z jeho strany), a správně uzavřel, že o nerovnováhu v právech a povinnostech, natož značnou, se nejednalo. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat; jsou pro dovolací soud závazná), žalovaný se seznámil jak s obsahem smlouvy, tak i všeobecnými podmínkami členství, přičemž měl možnost s žalobkyní před podpisem smlouvy o jejím obsahu vyjednávat, což učinil a proti ujednání o prolongaci nebrojil. Vlastní text smlouvy i všeobecných podmínek členství je čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Ujednání o automatické prolongaci není zákonem zakázáno a jde jen k tíži žalovaného, že řádně nedbal svých práv při podpisu smlouvy a že nevyužil možnost vedoucí k ukončení smlouvy.
Otázku, kterou žalovaný předkládá k dovolacímu přezkumu coby dovolacím soudem dosud neřešenou (zda „ v případě, že podnikatel zneužije svého postavení v právním vztahu se spotřebitelem takovým způsobem, že v okamžiku, kdy první formulářová smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a podnikatelem skončí uplynutím času, podnikatel předloží spotřebiteli k podpisu formulářovou smlouvu na další období, která na první pohled vypadá zcela identicky jako formulář první smlouvy, avšak podnikatel do formuláře následné smlouvy skryje nová ustanovení všeobecných smluvních podmínek, upravená oproti původní smlouvě, která jsou nevýhodná pro spotřebitele, s cílem, aby tato nová ujednání unikla pozornosti spotřebitele, jsou takováto ujednání ve spotřebitelské smlouvě neplatná podle §56 ObčZ ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 ICdo 86/2015, ze dne 28. 2. 2017 “), přípustnost dovolání založit nemůže, neboť je založena - jak se podává již z její formulace - na vlastním, od odvolacího soudu odlišném skutkovém stavu.
Přípustnost dovolání není s to založit ani otázka nerespektování pro účastníka řízení příznivé judikatury, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 551/2006, a sp. zn. 30 Cdo 2811/2007. Odvolací soud se obsahem a platností smlouvy o členství řádně zabýval, v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, provedl test přiměřenosti a svou úvahu, proč ujednání o automatické prolongaci neshledal neplatným, ani takovým, které zakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalovaného jako spotřebitele, náležitě odůvodnil. Dovoláním zpochybněný závěr nezaložil pouze na zjištění, že žalovaný měl možnost s žalobkyní vyjednávat, ale rovněž na tom, že text smlouvy je dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, a žalovaný vlastnoručně podepsal nejen smlouvu o členství, ale i všeobecné podmínky členství. Přihlédl také k tomu, že žalovaný si byl smluvního ujednání o prolongaci vědom, neboť svou původní obranu proti žalobě vystavěl na tvrzení, že oznámení o ukončení svého členství zaslal žalobkyni elektronicky (emailem) včas. Odvolací soud respektoval nejen rozhodnutí sp. zn. Cpjn 200/2013, ale i shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nelze přehlédnout, že žalovaný v dovolání označuje množství judikátů Nejvyššího i Ústavního soudu, nicméně interpretuje je účelově a argumentačně je přizpůsobuje svým obranným tvrzením.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozhodl o odnětí věci zákonnému soudci soudu prvního stupně (konkrétně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát /samosoudce/, než soudkyně JUDr. Láníková), aniž byly splněny podmínky pro tento postup, resp. požaduje-li restriktivně vykládat ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., nenapadá žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pouze kritizuje procesní postup odvolacího soudu a prosazuje, že soudkyně JUDr. Láníková splnila požadavky odvolacího soudu vyslovené v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Pomíjí, že odvolací soud přistoupil k aplikaci §221 odst. 2 o. s. ř. a věc přikázal k rozhodnutí jinému soudci téhož soudu poté, kdy soudkyně JUDr. Láníková opakovaně nerespektovala jeho závazný právní názor. Rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž dovolatel podpořil v tomto směru svou dovolací argumentaci, nadto nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Ani výhrady k odůvodnění napadeného rozhodnutí nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný jejich prostřednictvím nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že je činěno „v plném rozsahu“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu