ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2706.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2706/2022-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka, ve věci žalobkyně VEMEX Energie a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33e (identifikační číslo osoby 289 03 765), zastoupené Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 379/18, proti žalovanému R. P. , se sídlem v XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupenému Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, o 274 508,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 190/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, č. j. 53 Co 190/2022-118, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem pro uznání ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 C 190/2020-24, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 274 508,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 999,74 Kč od 20. 3. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 69 080,24 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 36 979,85 Kč od 22. 5. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 200 Kč od 2. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 7 000 Kč od 24. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 49,51 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 73 451,80 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 200 Kč od 2. 7. 2020 do zaplacení, výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 10. 7. 2020 do zaplacení, výši 8,25 % ročně z částky 200 Kč od 11. 7. 2020 do zaplacení, výši 8,25 % ročně z částky 200 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení, výši 8,25 % ročně z částky 200 Kč od 30. 7. 2020 do zaplacení, výši 8,25 % ročně z částky 51 946,91 Kč od 12. 8. 2020 do zaplacení, dále povinnost nahradit mu náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náklady řízení ve výši 46 265 Kč k rukám jeho zástupce, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 15. 3. 2021 odvolání (označené jako „ odpor “).
Na výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání obsaženou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 2021, č. j. 17 C 190/2020-43, reagoval žalovaný žádostí o osvobození od soudního poplatku, o které Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl usnesením ze dne 1. 11. 2021, č. j. 17 C 190/2020-89, tak, že se žalovanému osvobození od soudního poplatku nepřiznává, které potvrdil MS v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2022, č. j. 53 Co 1/2022-99. Poté žalovaného usnesením ze dne 13. 1. 2022, č. j. 17 C 190/2020-101, vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání; lhůta k jeho zaplacení uplynula 2. 2. 2022. Podáním z 8. 2. 2022 žalovaný požádal soud o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání s tím, že čekal na vyplacení částky odběratelem, k čemu došlo teprve 7. 2. 2022, a poukázal na svůj špatný zdravotní stav, který mu znemožnil podniknout kroky k vymáhání pohledávky. Téhož dne soudní poplatek z odvolání uhradil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 53 Co 190/2022-118, potvrdil usnesení ze dne 25. 4. 2022, č. j. 17 C 190/2020-107, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva „posuzování procesních úkonů účastníků a s tím související povinnost soudu pokusit se odstranit neurčitost či nesrozumitelnost procesního úkonu účastníka“, při jejímž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2266/2015, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, nebo ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011. Odvolacímu soudu vytýká, že - stejně jako před ním soud prvního stupně - nesprávně posoudil úkon žalovaného ze dne 8. 2. 2022 (označený jako „ Žádost o prominutí “) jako žádost o prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 o. s. ř. Namítá, že „tím, že se soudy nepokusily odstranit vadu procesního úkonu, dopustily se současně přepjatého formalismu i porušení poučovací povinnosti, čímž došlo i k zásahu do práva žalované na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod“.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř. “).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud hodnotil procesní úkon žalovaného z dne 8. 2. 2022 v intencích ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.; podle něho soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Respektoval přitom ustálenou judikaturu dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, či ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2847/2018) a nedopustil se – jak namítá dovolatel - přepjatého formalismu ve smyslu závěrů dovozených Ústavním soudem v nálezech ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, nebo ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2178/15). Argumentace, kterou se žalovaný snaží vyvolat zdání nejasnosti jeho podání ze dne 8. 2. 2022, je z hlediska posouzení věci bezcenná. Uvedl-li totiž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, že úkon žalovaného ze dne 8. 2. 2022 „ není důvodný ani jako žádost o prodloužení lhůty ve smyslu §55 o. s. ř.“ , činil tak zjevně jako obiter dictum (veden snahou ozřejmit, že žalovaný nemohl být úspěšný ani s žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku), nikoli proto, že měl pochybnosti o výkladu obsahu procesního úkonu.
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží .
Lhůta poskytnutá účastníkovi soudem ve výzvě k zaplacení soudního poplatku je podle §9 odst. 1 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., ve spojení s §55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou, pro kterou neplatí ustanovení §58 o. s. ř. a takové lhůty nelze k žádosti účastníka prodloužit, když s jejím marným uplynutím zákon o soudních poplatcích výslovně spojuje pokyn ve lhůtě nezpoplatněné řízení zastavit.
Správnost postupu soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že žalovaný soudní poplatek z odvolání již zaplatil, neboť k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty nelze přihlížet, jak stanovení výslovně §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ústavnost tohoto ustanovení byla potvrzena např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1331/18, nebo ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18).
Námitkou, že při posuzování procesních úkonů účastníků se mají soudy „ pokusit odstranit neurčitost či nesrozumitelnost procesního úkonu účastníka“, což se v jeho případě nestalo, neboť nebyl vyzván postupem podle §43 o. s. ř. k nápravě, resp. nebylo mu umožněno nesprávnost úkonu napravit, ani nebyl odpovídajícím způsobem poučen ohledně obou procesních institutů, dovolatel nenapadl žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí přitom, že k případným vadám řízení, pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu