ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2752.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2752/2022-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy, ve věci žalobce Dariusze Galeka, konkurzního správce dlužníka GPOiW NATURA Spółka z ograniczoną odpowiedzialnością w upadlości , REGON 340678517, se sídlem v Polské republice, ul. Lipnowska nr. 20, 87-610 Dobrzyń nad Wisła, se sídlem v Polské republice, ul. Mickiewicza 10, 876 00 Lipno, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, proti žalované ANO…, s.r.o. , se sídlem v Havířově, Mickiewiczova 548/1a (identifikační číslo osoby 258 42 412), zastoupené JUDr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2014/40a, o 148.703,41 PLN, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 EVC 1/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2022, č. j. 8 Co 245/2021-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 8 Co 245/2021-312, potvrdil rozsudek ze dne 19. 2. 2021, č . j. 116 EVC 1/2018-286, kterým Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 148 703,41 PLN a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byly na základě dlouhodobé spolupráce (od roku 2016) opakovaně uzavírány smlouvy, jejichž předmětem byla koupě a prodej mražené zeleniny. Žalobkyně zboží, které žalované dodala, vyúčtovala fakturami v celkové částce 148 703,41 PLN; žalovaná žádnou z faktur neuhradila ani částečně. Tvrzení, že dodané zboží bylo vadné, že bylo řádně reklamováno, případně, že nebylo dodáno, žalovaná (přes poučení soudu podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.) neprokázala. Pokud se žalovaná bránila námitkou započtení, existenci své pohledávky použité k zápočtu neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na otázce procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, případně od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01) se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil tím, že „v napadeném rozhodnutí akceptoval nesprávný postup soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy navržené žalovanou z důvodu nadbytečnosti přesto, že skutečnosti, které měly být navrženými důkazy prokázány, nepovažoval za prokázané jinými důkazy“ . Za dosud neřešenou považuje otázku „ co a jak konkrétně je žalovaná povinna tvrdit v případech, kdy svou procesní obranu staví na námitce započtení a k započtení uplatňuje nárok na úhradu slev z kupních cen dodaného zboží .
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř. “).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na předložené otázce „ co a jak konkrétně je žalovaná povinna tvrdit v případech, kdy svou procesní obranu staví na námitce započtení a k započtení uplatňuje nárok na úhradu slev z kupních cen dodaného zboží“ , rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. dovolatelka netvrdí, že soudy nesprávně právně posoudily otázku dělení (objektivního) důkazního břemene mezi strany sporu a z ní plynoucí otázky břemene tvrzení, tedy že nesprávně posoudily rozhodné skutkové předpoklady (znaky) protinormy (normy příznivé žalované). Namítá pouze, že soudy nesprávně dovodily, že neunesla břemeno tvrzení. Předloženou argumentací se tak domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Nadto se sluší připomenout, že odpověď na otázku rozložení důkazního břemena a jemu odpovídajícího břemene tvrzení mezi účastníky řízení (strany sporu) podávají přímo ustanovení §101 o. s. ř. a příslušná hmotněprávní úprava. Problematiku nelze považovat ani za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, neboť například v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, nebo rozsudcích velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud k otázce povinnosti a břemene tvrzení poměrně obsáhle vyjádřil; dovodil, že „břemenem tvrzení se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“
Námitka dovolatelky, že „překvapivý postup soudu prvního stupně stran zamítnutí důkazů navržených žalovanou“ , který „ vyústil ve vydání překvapivého rozhodnutí, jelikož jej nebylo možné vzhledem k postoji soudu prvního stupně předvídat, v důsledku čehož soud prvního stupně zatížil rozsudek a jemu předcházející řízení neodstranitelnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž postupem soudu prvního stupně došlo ke zkrácení práv žalované, která byla zbavena možnosti se proti podané žalobě bránit“, nepředstavuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Nadto ani neobstojí. Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). V posuzovaném případě byla žalovaná v řízení před soudem prvního stupně opakovaně poučována o nedostatečnosti obranných skutkových tvrzení a byla vyzývána k jejich doplnění ve smyslu §118a o. s. ř.
Rovněž výtkou, že odvolací soud „akceptoval nesprávný postup soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy navržené žalovanou z důvodu nadbytečnosti přesto, že skutečnosti, které měly být navrženými důkazy prokázány, nepovažoval za prokázané jinými důkazy“, dovolatelka nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí, od kterých se měly soudy obou stupňů při řešení této „ procesní otázky “ odchýlit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), je irelevantní a nadto i ne přiléhavý. Odvolací soud, stejně jako předtím soud prvního stupně totiž dospěly k závěru, že i doplněná tvrzení žalované zůstala nedostatečná (obecná, postrádající konkretizaci ve vztahu k jednotlivým nárokům, které žalovaná uplatnila v rámci své procesní obrany) . Osvětlil, že pokud není dostatečně tvrzeno ani přes řádné poučení soudu podle §118a o. s. ř., soud neprovádí dokazování, neboť samotné dokazování nemůže nahradit nedostatečná tvrzení účastníka řízení.
Žalovaná v dovolání sice výslovně uvedla, že ho podává „do všech výroků rozsudku“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu