ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.285.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 285/2022-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BNP Paribas Personal Finance , se sídlem Paříž, boulevard Haussmann 1, Francouzská republika, registrační číslo 542 097 902, jednající prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem Praha 5, Karla Engliše 3208/5, identifikační číslo osoby 03814742, zastoupené advokátkou JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., se sídlem Praha 1, Voršilská 130/10, proti žalované E. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Silvií Majtánovou, advokátkou se sídlem Bystřice pod Hostýnem, Dolní 1567, o zaplacení 39 687,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 94/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 27 Co 47/2021-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 726 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Michaely Fuchsové, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 7 C 94/2020-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 39 687,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 327,40 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po částkách ve výši 1 000 Kč, splatných vždy do 20. dne kalendářního měsíce, počínaje prvním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí, pod ztrátou výhody splátek, a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 330 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po částkách ve výši 100 Kč, splatných vždy do 20. dne kalendářního měsíce, počínaje prvním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí, pod ztrátou výhody splátek.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 27 Co 47/2021-80, změnil lhůtu ke splnění povinnosti uložené výrokem o věci samé rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna žalobkyni přisouzenou částku s příslušenstvím zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., „jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že zcela bezprecedentně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozhodl o lhůtě k plnění tři dny“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky lhůty k plnění, změnil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který jí umožnil uhradit dluh ve splátkách.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout nebo jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až §238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „ neboť bez podrobnějšího odůvodnění změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl o plnění ve splátkách “, a i když je z obsahu jejího dovolání patrné, že nesouhlasí s lhůtou k plnění, není z celého jeho obsahu patrné, v čem tuto nesprávnost dovolatelka spatřuje. Jinak řečeno kromě nesouhlasu se způsobem, jak odvolací soud rozhodl, nevyložila, v čem nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spočívá.
Námitka, že soudy neprovedly ústavně konformní výklad ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť na otázce výkladu tohoto ustanovení není napadené rozhodnutí založeno.
Nejvyšší soud se i přes výše uvedený nedostatek zabýval tím, zda se odvolací soud při určení lhůty k plnění neodchýlil od ustálené judikatury.
Byť zákon předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba splnit ve třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99).
Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/1966, a dále například rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).
V nyní projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní, popřípadě o určení plnění ve splátkách, vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná není v době rozhodování věci schopna platit dlužnou částku (bylo rozhodováno o částce 39 687,66 Kč s příslušenstvím) ani ve splátkách, když není jisté, za jak dlouhou dobu (a zda vůbec) bude dosahovat dostatečných příjmů. Požadavek žalobkyně (věřitelky) na určení splátek ve výši 2 500 Kč shledal vzhledem k poměrům žalované nereálným. V případě povolení splátek požadovaných žalovanou (400 Kč) dovodil, že by dluh žalobkyně nebyl uhrazen v přiměřené lhůtě, navíc žalovaná ani tyto splátky nehradí, proto shledal účelnějším ponechat lhůtu k plnění třídenní s tím, že způsob úhrady přisouzených částek bude možné účelnější řešit až v případném vykonávacím řízení, kdy bude možné vzít zřetel na aktuální možnosti a schopnosti povinné. Odvolací soud přihlédl i k absenci „viditelné snahy“ žalované splácet dobrovolně dluh v jakýchkoli možných částkách.
Z výše uvedeného je patrné, že odvolací soud zohlednil rozhodné skutečnosti (výši částky, reálné možnosti žalované a rovnováhu mezi zájmy účastnic řízení) za situace, kdy žalovaná nebyla schopna navrhnout konkrétní lhůtu, v níž je schopna dluh uhradit, ani výši jednotlivých splátek tak, aby se splnění dluhu věřitelka domohla v přiměřené době od jeho splatnosti, přičemž její platební schopnost je do budoucna nejistá (srov. obdobně právní závěry v rozsudku ze dne 21. 10. 1969, sp. zn. 3 Cz 29/69, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 43/1970). Neurčil-li tedy odvolací soud dovolatelce delší lhůtu pro zaplacení dluhu a nedal-li jí ani možnost uhradit dluh ve splátkách, Nejvyšší soud uzavírá, že se v otázce výjimky z pariční lhůty podle §160 odst. 1 o. s. ř. neodchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu