ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3003.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3003/2022-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně CENTAQUIS Limited , se sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3/1, 1060 Nicosia, reg. č. 312874, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Michalem Dittrichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1597/174 , proti žalované M. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem v Bruntále, Komenského 12/1, o zaplacení 56.302,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 204/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2022, č. j. 15 Co 311/2021-340, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 17 C 204/2019-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 83.182,81 Kč s úrokem ve výši 11.045,08 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 83.182,81 Kč od 14. 9. 2018 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. 4. 2022, č. j. 15 Co 311/2021-340, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 5. 2022, č. j. 15 Co 311/2021-345, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do 26.880,40 Kč s úrokem ve výši 6.938,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 14. 9. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,95 % ročně z částky 56.302,41 Kč za dobu od 14. 9. 2018 do zaplacení tak, že v žalobu v této části zamítl; co do 56.302,41 Kč s úrokem ve výši 4.107,03 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 14. 9. 2018 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ . Předně vytýká odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2018, nebo s usnesením ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2001, v němž Nejvyšší soud vyložil povahu neexistujícího universálního klíče pro důvodnost jednotlivých omluv a stanovil požadavek na zdrženlivé užívání jednání v nepřítomnosti účastníka řízení, zvlášť v případech, kdy je žalovaný procesně aktivní, jestliže toleroval postup soudu prvního stupně, který jednal v její nepřítomnosti, ačkoli měla vážné zdravotní důvody (náhlou zdravotní indispozici) se jednání nezúčastnit. Soudy obou stupňů tak porušily její právo na spravedlivý proces, právo být slyšena a mít možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům i zásadu rovnosti účastníků. Odmítá, že by se jednání úmyslně vyhýbala a za nedostatek považuje způsob, jakým se oba soudy vypořádaly se sdělením jejího právního zástupce o omluvě z jednání. Dále pak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována. Odvolacímu soudu vytýká, že výslovně neřešil, proč jí oznámení o postoupení bylo zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru, nikoli na adresu trvalého pobytu; v době, kdy došlo k postoupení pohledávky, již nebydlela na adrese, která byla uvedena ve smlouvě o úvěru a na kterou ji první a druhý postupitel zaslali oznámení o postoupení pohledávky novému věřiteli., Prosazuje, že „ platnost i neplatnost postoupení měla být řešena odvolacím soudem “, jestliže v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňovala, že jí bylo doručeno, resp. že měla možnost seznámit se s jeho obsahem postoupení pohledávky. Navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva; vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. K projednatelnosti dovolání nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle ně podroben dovolacímu přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že tyto důvody jsou řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Uvedené postuláty nejsou naplněny při zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť žalovaná nespecifikuje, od kterých konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu se měl podle ní odvolací soud při řešení otázky věcné legitimace odchýlit. Nadto nelze přehlížet, že zmíněný právní závěr dovolatelka zpochybnila především skutkovými námitkami, prosazuje-li oproti odvolacímu soudu, že se oznámení o postoupení (stejně jako oznámení o opětovném postoupení) nedostalo do sféry její dispozice (že neměla možnost seznámit se s jeho obsahem). Nutno připomenout, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že toleroval postup soudu prvního stupně, který jednal v její nepřítomnosti, ačkoli měla vážné zdravotní důvody (náhlou zdravotní indispozici) se jednání nezúčastnit, čímž porušil její právo na spravedlivý proces, právo být slyšena a vyjádřit se k jednotlivým důkazům i zásadu rovnosti účastníků, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 a sp. zn. 29 Odo 205/2001, jimiž dovolatelka podpořila svou argumentaci v tomto směru, jsou nepřiléhavé, neboť se vyjadřují ke splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, resp. k důvodnosti omluvy ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. V nyní posuzovaném případě soud jednání neodročil a jednal v nepřítomnosti žalované, která se pro náhlou zdravotní indispozici z jednání omluvila, neboť jednání byl přítomen právní zástupce žalované, na nějž se důvody omluvy nijak nevztahovaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu