ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3238.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3238/2022-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. M., bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Jana Babáka 2733/11, proti žalovanému L. M. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Nikolou Koncerem, advokátem se sídlem Vsetín, Jasenice 1253, o zaplacení 42 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 355/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 58 Co 157/2021-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 6 C 355/2019-97, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 39 930 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 3. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.), co do částky 2 420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 3. 6. 2019 do zaplacení řízení zastavil (výrok II.) a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 26 642,81 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 58 Co 157/2021-162, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Takto soudy rozhodly o požadavku žalobce na zaplacení ceny za znalecký posudek.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na schůzce dne 5. 2. 2019 se účastníci (za přítomnosti D.) dohodli, že žalobce pro žalovaného vypracuje posudek, jehož předmětem mělo být posouzení rozměrových vad garážového stání v blíže specifikované nemovitosti a jejich ocenění s dopadem na cenu bytových jednotek podle otázek předestřených žalovaným v listině „otázky L. M.“ předané žalobci. Cena za vypracování posudku byla odhadnuta na částku 33.000 Kč bez DPH (3 dny práce po 10.000,- Kč plus náklady na provedení místního šetření). Dne 1. 5. 2019 proběhlo místní šetření za účasti žalovaného. Žalobce posudek vypracoval a na schůzce dne 3. 5. 2019 žalovaného s jeho obsahem seznámil; zároveň mu poskytl dva stejnopisy k převzetí. Žalovaný posudek - z důvodu nesouhlasu s jeho závěry - nepřevzal.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvu o dílo, jejímž předmětem plnění mělo být podání posudku podle otázek položených žalovaným. Cena (odměna) byla určena odhadem. Žalobce při zpracování posudku vycházel ze zadání žalovaného, na všechny položené otázky odpověděl a zadaný předmět posuzování splnil. Zhotovené dílo (posudek) žalovanému dne 3. 5. 2019 předvedl (seznámil ho s obsahem posudku) a nabídl k převzetí. Žalovaný posudek nepřevzal, neboť nebyl spokojen s jeho závěry, které nenaplnily jeho očekávání. Uvedené ovšem nevylučuje vznik práva na zaplacení ceny dokončeného díla (§2610 odst. 1 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud nepřehlédl, že žalovaný podal dovolání dne 6. 10. 2022 po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolateli doručeno 28. 7. 2022), nicméně vzhledem k nesprávnému poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné (žalovaný – na rozdíl od žalobce - ve smluvním vztahu nevystupoval v rámci své podnikatelské činnosti, tudíž se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy), je nutno dovolání považovat za včasné, protože dovolatel dodržel lhůtu tří měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu (srov. §240 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání žalovaný usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva dosud dovolacím soudem neřešené, „zda je soud povinen aplikovat ustanovení §127 o. s. ř. a vyžádat si u orgánu veřejné moci odborné vyjádření či ustanovit znalce v případě, kdy je ve sporu o zaplacení ceny díla spočívajícího ve vypracování znaleckého posudku vytýkána vada znaleckého posudku, a to za situace, kdy žalobce je soudní znalec a vyhotovitel sporného posudku, nebo zda může soud na tvrzení žalobce, který je současně soudním znalcem, nahlížet, jakoby je činil soudní znalec a ne účastník sporu“. Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z toho, že posudek je bez vad, ačkoliv žalovaný tvrdil, že důvodem, proč dílo nepřevzal a neuhradil jeho cenu, bylo, že „trpí podstatnou vadou a nebylo řádně dokončené“. Dále přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda je při zjišťování vůle účastníků smlouvy nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout „účastníky smlouvy, kteří se zúčastnili uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupili“. Za situace, kdy účastníci smlouvy nejsou jednotní v názoru, zda k jejímu uzavření došlo a sporné mezi nimi zůstaly otázky ceny díla, lhůty k jeho provedení a vůbec předmětu díla, pak soudy měly přikročit k výslechu účastníků sporu; jejich rozhodnutí se tak dostala do rozporu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2779/2020.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 527/2013, dovodil, že povaha vztahu mezi znalcem, na nějž se jiný subjekt (lhostejno, zda právnická či fyzická osoba nebo orgán státu) obrátí, je určována jednak ustanoveními zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě z hlediska povinností znalce, ustanovením §8 zákona. Při absenci bližší právní úpravy, jde-li o mechanismus vzniku právního vztahu mezi objednatelem znaleckého posudku a znalcem, je namístě aplikovat v úvahu přicházející ustanovení občanského zákoníku, případně (v poměrech tehdejší právní úpravy) obchodního zákoníku. V případě vztahu regulovaného občanským zákoníkem je proto třeba respektovat důsledky plynoucí z obecných ustanovení závazkového práva, jakož i ustanovení upravující tomu nejbližší smluvní typ, v dané věci se proto nabízí přiměřená aplikace ustanovení o smlouvě o dílo. Z porovnání uvedených ustanovení lze dovodit, že pro vznik závazkového vztahu mezi objednatelem a zpracovatelem znaleckého posudku, je rozhodující vymezení úkolu znalce podle zadání objednatele. V jiných souvislostech (pokud jde o oblast procesních předpisů podle ustanovení §127 o. s. ř.) lze poukázat na obdobnou povinnost zadavatele (tedy soudu), který je povinen znalci náležitě srozumitelným způsobem vymezit předmět znaleckého zkoumání. Lze proto uzavřít, že povaha pokynů objednatele je z hlediska povinnosti znalce splnit zadání ve smyslu zmíněného §8 zákona č. 36/1967 Sb. rozhodující.
Žalovaným předložená otázka posouzení vad posudku „ za situace, že jeho zhotovitelem je současně účastník soudního řízení “ přípustnost dovolání nezakládá.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci právo na zaplacení ceny díla vzniklo jeho provedením (§2610 odst. 1 o. z.). Určujícím tak bylo, zda dílo bylo dokončeno a předáno (§2604 a násl o. z.). Podle zjištění nalézacích soudů žalobce (znalec) zodpověděl veškeré otázky, které mu žalovaný (objednatel posudku) zadal ke zpracování, posudek obsahoval všechny náležitosti, žalobce s jeho obsahem žalovaného seznámil a nabídl mu ho k převzetí, z čehož soudy dovodily, že splnil svou povinnost předvést jeho způsobilost sloužit ke svému účelu (tj. pro účely mediačního řízení). Žalovaný vyhotovený (dokončený) posudek odmítl převzít, a byť dal najevo svůj nesouhlas se závěry, k nimž znalec dospěl, žádné konkrétní výhrady (za něž nelze považovat výhradu, že závěry, k nimž znalec dospěl, nejsou v souladu s jeho očekáváním) týkající se jeho správnosti či úplnosti neuplatnil ani nepožadoval jeho doplnění. Jak správně poznamenal odvolací soud, pouze to, že závěry, k nimž znalec dospěl, neodpovídaly očekáváním žalovaného, neznamená, jak se mylně domnívá dovolatel, že by znalec nevykonal svou činnost řádně, ani to, že nebyla předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu. Obstojí proto závěr, že žalobci za dokončené dílo (posudek) vzniklo právo na odměnu (na zaplacení ceny díla). To, že žalovaný ex post přispěchal s existencí vad posudku, je z pohledu vzniku práva na zaplacení ceny díla bez významu, tudíž pro ustanovení znalce „k posouzení vad znaleckého posudku“ nebyl důvod.
Polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přitom v souzené věci nejde (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Námitkou, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže nevyslechl účastníky řízení, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto soudy přesvědčivě vysvětlily, proč nepřistoupily k účastnickému výslechu; skutkový stav (závěr o tom, že si žalovaný posudek u žalobce objednal) spolehlivě zjistily ze svědecké výpovědi D., ze shodných tvrzení účastníků a zčásti ze zjištění plynoucích z listinných důkazů. Dovolací soud neshledal žádný deficit v provedeném dokazování a v dovolatelem vytýkaném směru se odvolací soud nijak neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2779/2020.
Námitka, že posudek trpí vadou, pro kterou není způsobilý sloužit ke svému účelu, v důsledku čehož vzniká žalovanému velmi vysoká škoda, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno; povinnost k náhradě škody není předmětem řízení v projednávané věci.
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žádnou argumentaci nevznesl; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu