ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3243.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3243/2021-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Domažlice, Paroubkova 228, proti žalovanému M. Š. , bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 56/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2021, č. j. 13 Co 90/2021-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí, jejichž ideální polovinu v minulosti darovala žalovanému. Dar odvolala pro dlouhodobé a opakované chování žalovaného vůči ní způsobem, který považovala za hrubé porušení dobrých mravů.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 4 C 56/2018-102, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 13 Co 90/2021-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 13. 9. 1989 (za trvání manželství účastníků) žalobkyně darovala žalovanému ideální polovinu specifikovaných nemovitostí, dopisem ze dne 20. 11. 2015 jej vyzvala k vrácení daru z důvodu, že se žalovaný v období od prosince 2011 do června 2015 vůči ní choval dlouhodobě a opakovaně způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Toto chování spatřovala v opakovaných schválnostech, vulgárních nadávkách, v zamezování užívání společného obydlí, kdy žalovaný vypínal topení, hlavní jistič, bojler, plyn, bránil žalobkyni v užívání garáže, ložnice, obývacího pokoje či zahrady, a v tom, že ji v červnu 2012 fyzicky napadl, opakovaně ji častoval hrubými nadávkami.
Soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování zjistily, že dne 29. 4. 2015 žalobkyně podala u soudu návrh na vydání předběžného opatření ve věci domácího násilí, v němž žalovaného obvinila z dlouholetého fyzického a psychického násilí, šikany a týrání; krajský soud předběžným opatřením nařídil žalovanému opustit společné obydlí na dobu jednoho měsíce. Konečným rozhodnutím byl další žalobkyní podaný návrh na prodloužení předběžného opatření zamítnut, neboť soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaného docházelo vůči žalobkyni k domácímu násilí, naopak stav rozporů byl zapříčiněn oběma účastníky, z obou stran docházelo k naschválům a vulgaritám. Nebyl shledán důvod pro vykázání žalovaného ze společné domácnosti, neboť se žalovaný nedopustil žádného jednání, jímž by ohrožoval život či zdraví žalobkyně, která se k němu chovala srovnatelným způsobem.
Na základě oznámení žalobkyně, podle něhož se měl žalovaný v době od roku 2007 do roku 2012 k žalobkyni chovat hrubě, sprostě jí nadávat a fyzicky jí napadnout, a dále jí neoprávněně bránit v užívání společného domu (uzamčení ložnice, garáže, vypínání topení a zahrazení vstupu do pokoje vyskládaným dřevem), zahájila policie dne 11. 6. 2015 úkony trestního řízení. Po podání vysvětlení oběma účastníky a M. Š., V. B. a O. M. věc odložila s tím, že nejde o podezření z přečinu a věc nelze vyřídit jinak. Podle odůvodnění konečného usnesení nebylo prokázáno, že by jednáním žalovaného byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu týrání osoby ve společném obydlí, po celou dobu soužití účastníků ve společné domácnosti je týrání neprokazatelné, policie neshledala prokázaným soustavný neoprávněný zásah do práva k bytu, přičemž jednotlivé skutky popsané žalobkyní nejsou doloženy a jsou promlčeny. Jediný skutek (vyskládání dřeva před schodiště) policie odevzdala k projednání Městskému úřadu v Sušici, který věc odložil z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty.
Soudy dále vyšly ze zjištění, že vztahy účastníků byly již v průběhu trvání manželství konfliktní a nesnášenlivé, žalovaný se dopustil vůči žalobkyni občasných naschválů a zlomyslností (vypínání bojleru, uzavírání plynu, vyskládání dřeva pod schody), přičemž se jednalo o ojedinělé incidenty z důvodu dohadů účastníků ohledně hrazení nákladů na dodávky služeb, jež hradil výlučně žalovaný, žalobkyně na ně nepřispívala, neboť prodělečně podnikala a byla zadlužená. Nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni fyzicky napadl, že by přemísťoval psí exkrementy tak, aby jimi obtěžoval žalobkyni. Co se týče vulgárních nadávek, šlo o oboustranné jednání.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že ačkoliv se zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni (občasné naschvály – vypínání bojleru, uzavření plynu, dřevo pod schody) příčilo dobrým mravům, nedosahovalo takovou míru závažnosti a intenzity, aby bylo možné je označit jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Vzal přitom v úvahu, že neúspěšné podnikání žalobkyně a její vysoké zadlužení již v době trvání manželství účastníků vyvolávalo vzájemné neshody mezi účastníky, žalobkyně nepečovala o domácnost, trávila svůj volný čas v kavárně s kamarády a jízdou na motorce. Domácí násilí (fyzické napadení) ze strany žalovaného nebylo prokázáno. Účastníci se k sobě navzájem chovali s despektem, bez vzájemné úcty a slušnosti (vulgarity padaly oboustranně), což vyústilo v rozvrat a vyhrocení jejich vztahu. Chování žalovaného nebylo takové intenzity, aby je šlo kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, které by odůvodňovalo vrácení daru podle ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalobkyně své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, předkládá-li dovolacímu soudu k posouzení otázky (zda „jsou dlouhodobé a opakované schválnosti žalovaného vůči navrhovatelce důvodem pro vrácení daru a dosáhly intenzity hrubého porušení dobrých mravů“ a zda „lze ke správným skutkovým závěrům dospět na základě listinných důkazů o výpovědi svědků z jiných řízení“ ), které má za dovolacím soudem dosud neřešené a zároveň u nich prosazuje, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu .
S dovolatelkou lze souhlasit, že porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. je nutné posuzovat jednak z hlediska intenzity, ale i z hlediska četnosti závadového jednání obdarovaného. Současně je nutné uvést, že pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem.
Nejvyšší soud ve svých četných rozhodnutích konstatoval, že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je vždy věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně, nelze ji „objektivizovat“. V celé řadě svých rozhodnutí pak Nejvyšší soud vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi (např. nevděk obdarovaného, nedostatek jeho pozornosti vůči dárci), totiž naplňuje znaky §630 obč. zák.; musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., tedy o kvalifikované porušení morálních pravidel, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/1998, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 187/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit jak chování žalovaného, tak žalobkyně, resp. zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a to i ve vztahu k dalším rodinným příslušníkům, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci §630 obč. zák., obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobkyni (dárkyni) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená. Výtka žalobkyně, že odvolací soud se při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §630 obč. zák. odchýlil od tezí přijatých v jí označených rozhodnutích dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009, ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3222/2016 a ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017), je nedůvodná.
Námitky žalobkyně, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil soustavnost a zlomyslnost jednání žalovaného a že nesprávně nepřikládal váhu předběžnému opatření, na základě kterého byl žalovaný vykázán ze společné domácnosti, stejně jako její nesouhlas se zjištěním, že se na nemravném chování žalovaného podílela, nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobkyni (dárkyni) nedosahovalo intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odvolací soud zjistil, že žalovaný se dopustil schválností či zlomyslností vůči žalované (vyskládání dřeva pod schody, odpojení plynu či vody, házení psích exkrementů na terasu), jednalo se však o jednání ojedinělé, nikoliv soustavné, navíc se v jisté míře jednalo o reakci na jednání samotné žalované, která nepřispívala na služby (žalovaný vše hradil sám), neuklízela exkrementy po svých psech a sama žalobce častovala vulgárními slovními urážkami. Domácí násilí (fyzické napadení žalobkyně žalovaným) - i přesto, že bylo vydáno předběžné opatření - prokázáno nebylo. Oproti tomu žalobkyně prosazuje, že jednání žalovaného bylo dlouhodobé a opakované, že žalovaný ji od roku 2012 do úředního vykázání podstatně omezoval při výkonu vlastnického práva a že psychicky i fyzicky strádala. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Stejně tak polemika dovolatelky s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Námitkou, týkající se neprovedení výslechů navržených svědků, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Na tom nemůže nic změnit ani odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2443/2005, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke zpochybnění výsledku dokazování prostřednictvím námitek ke způsobu vyhodnocení v řízení provedených důkazů.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o tzv. „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014).
Jestliže soudy neshledají, že určitý důkaz může mít relevantní význam pro některou z podstatných otázek, a tento závěr řádně zdůvodní v kontextu s ostatními předloženými a provedenými důkazy, pak není na místě uvažovat o opomenutí důkazů. V nyní souzené věci odvolací soud v odstavci 14 odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl důvody neprovedení výslechu svědků (soudem prvního stupně) a rozebral, na základě jakých důkazů soud prvního stupně (správně) dospěl ke skutkovým zjištěním, jež byla pro posouzení věci dostačující.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také v rozsahu nákladového výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu