ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3324.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3324/2021-416
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) L. V. , bytem XY b) L. B. , bytem XY, obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, proti žalovanému V. B. , bytem XY, o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 15/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 24 Co 68/2019-340, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 24 Co 68/2019-340, se v části výroku I., jíž byl ve věci samé změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č.j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. 7. 2018, č.j. 3 C 15/2017-127, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci po žalovaném domáhají zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,48 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 29. 2. 2014 do zaplacení, v části výroku I., jíž byl změněn výrok III. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č.j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s usnesením ze dne 30. 7. 2018, č.j. 3 C 15/2017-127, tak, že se povinnost žalovanému k úhradě soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 25 000 Kč neukládá, a ve výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, uložil žalovanému zaplatit dědicům po zůstavitelce I. B., narozené XY, zemřelé 27. 11. 2012, částku 500 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5% denně z částky 500 000 Kč od 31. 12. 2010 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 28. 11. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127, žalovanému uložil povinnost zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ soudní poplatek 25 000 Kč.
Rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237, Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu žalobců v části požadující zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 31. 12. 2010 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 500 000 Kč za dobu od 28. 11. 2012 do 28. 2. 2014 „dědicům po zůstavitelce I. B., nar. XY, zemřelé 27. 11. 2012“, rozhodl, že se žalovanému povinnost k úhradě soudního poplatku neukládá, jinak rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 33 Cdo 2665/2020-312, zastavil řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127 (výrok I.), odmítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237 (výrok II.), a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237, v části výroku, jímž odvolací soud rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127, změnil tak, že zamítl žalobu žalobců na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5% denně z částky 500 000 za dobu do 31. 12. 2010 do zaplacení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 24 Co 68/2019-340, rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) ve výroku I., jde-li o nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty 0,5 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 31. 12. 2010 do zaplacení změnil tak, že se tento požadavek žalobců zamítá za dobu od 31. 12. 2010 do 28. 2. 2014, a dále tak, že se zamítá tento požadavek žalobců ve výši 0,48 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 29. 2. 2014 do zaplacení , a ve výroku III. ho změnil tak, že se povinnost žalovanému k úhradě soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve věci samé ve výši 25 000 Kč ve prospěch České republiky – Okresního soudu Praha-západ – neukládá (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jde-li o požadavek žalobců na zaplacení smluvní pokuty 0,5 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 31. 12. 2010 do zaplacení, za dobu od 29. 2. 2014 do zaplacení ve výši 0,02 % denně z částky 500 000 Kč potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně jen proti té části výroku o věci samé, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,48 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 29. 2. 2014 do zaplacení (poznámka dovolacího soudu: správně má být od 1. 3. 2014 do zaplacení), podali žalobci dovolání, v němž namítají, že odvolací soud nesprávnou aplikací hmotného práva provedl faktickou moderaci nároku žalobců na úhradu smluvní pokuty, aniž takovou možnost platná úprava umožňovala; mají za to, že jde o otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, a že otázku částečného údajného rozporu nároku na smluvní pokutu s dobrými mravy odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání žalobců je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovou otázkou je možnost moderace smluvní pokuty sjednané ve smlouvě uzavřené podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále je „obč. zák.“), soudem v případě, že dospěje k závěru, že výkon práva žalobců na úhradu části smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k tomu, že smlouva, jejíž součástí bylo ujednání o smluvní pokutě, byla uzavřena dne 31. 12. 2008, je třeba aplikovat právní úpravu platnou a účinnou do 31. 12. 2013 (viz. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.).
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Smluvní pokuta jako zajišťovací prostředek je pro občanskoprávní vztahy upravena v §544 a §545 obč. zák. Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli škoda nevznikne. Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoli právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Pro platnost ujednání o smluvní pokutě zákon předepisuje obligatorně písemnou formu. Nezbytnou náležitostí je uvedení výše smluvní pokuty, případně alespoň způsob, jakým bude stanovena. Sjednání výše či způsobu určení smluvní pokuty je věcí dohody účastníků.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 62/1997). Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný s předchůdkyní žalobců ve smlouvě o půjčce uzavřené 31. 12. 2008 platně sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení žalovaného s vrácením půjčky. Splatnost půjčky byla sjednána do 31. 12. 2010, oproti čemuž odvolací soud dovodil, že nastala „ až na základě výzvy věřitele (resp. dědiců po věřitelce) k plnění se lhůtou do 27. 2. 2014 “, pročež nevyhověl požadavku na zaplacení smluvní pokuty za období od 31. 10. 2010 do 28. 2. 2014. Uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn. Odvolací soud dále dovodil, že výkon práva žalobců na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,48 % z částky 500 000 Kč za dobu od 29. 2. 2014 do zaplacení (správně od 1. 3. 2014 do zaplacení), je ze strany žalobců výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, dovodil, že na rozdíl od úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), která pro obchodněprávní vztahy obsahuje moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (§301 obch. z.), v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je „mravná“, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy. K možnosti soudu snížit smluvní pokutu se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, v němž zdůraznil, že zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a smluvní pokutu může snížit až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku (§301 obch. zák.), občanský zákoník soudu právo snížit vysokou smluvní pokutu nedává a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze použít na závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem. Stejným způsobem se k uvedené otázce Nejvyšší soud vyjádřil i v dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005, usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, rozsudek ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008, nebo rozsudek ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013). Jinak řečeno sjednanou výši smluvní pokuty nelze snížit aplikací §3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení s tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Tak jako ujednání o smluvní pokutě může být z hlediska §39 obč. zák. buď platné, nebo neplatné jako celek, obdobně výkon práva na sjednanou smluvní pokutu může být podle §3 odst. 1 obč. zák. buď v souladu, nebo v rozporu s dobrými mravy.
Lze shrnout, že ač (na rozdíl od úpravy v obchodním zákoníku) není pro občanskoprávní vztahy upravena možnost soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (tzv. moderace), odvolací soud v projednávané věci svým rozhodnutím nepřípustně moderoval výši smluvní pokuty, když na základě volné úvahy s přihlédnutím k okolnostem na straně účastníků dospěl k závěru, že výkon práva žalobců na část smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na nesprávné aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k §544 obč. zák.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelů - rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu