ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3344.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3344/2021-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) J. N. a b) Š. N. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 864/19, proti žalovanému J. Š. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 149/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2021, č. j. 27 Co 100/2021-329, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 42.762 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lady Behenské, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 7 C 149/2020-290, zamítl žalobu o nahrazení prohlášení vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu (výrok I.) a na uložení povinnosti žalovanému označit žalobcům parcelní číslo požadovaného pozemku (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 27 Co 100/2021-329, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost uzavřít s žalobci požadovanou kupní smlouvu, řízení o odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci (budoucí kupující) a žalovaný (budoucí prodávající) uzavřeli dne 22. 3. 2019 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem je bytová jednotka č. 6.4., kterou žalovaný vybuduje v rámci projektu „ Nové Mlýny Kralupy “ v Kralupech nad Vltavou. Smluvní strany se dohodly na textu budoucí kupní smlouvy včetně specifikace předmětu koupě a na kupní ceně 3.397.680 Kč a žalobci složili zálohu 600.000 Kč na kupní cenu. Uzavření kupní smlouvy bylo smluvně vázáno na splnění 4 základních podmínek, a to podmínky stavebního dokončení budovy, způsobilosti budovy k užívání podle stavebních předpisů, převodu budovy s pozemky do vlastnictví prodávajícího (žalovaného) a vymezení jednotek v budově prohlášením vlastníka; po jejich splnění měl žalovaný vyzvat žalobce do dvou měsíců, nejpozději však do 31. 12. 2019, k uzavření kupní smlouvy, která měla být uzavřena nejpozději do 30 dnů od doručení výzvy. Budova byla stavebně dokončena 24. 9. 2019, způsobilá k užívání podle stavebních předpisů nejpozději kolaudačním souhlasem z 24. 10. 2019, budova a pozemky byly do vlastnictví žalovaného převedeny s právními účinky ke dni 27. 11. 2019 a bytové jednotky byly vymezeny prohlášením vlastníka dne 5. 2. 2020. Žalovaný žalobce nikdy k uzavření kupní smlouvy nevyzval (nesplnil smluvní povinnost učinit ve sjednané lhůtě výzvu k uzavření kupní smlouvy). Žalobci žalovaného k uzavření kupní smlouvy vyzvali písemně dne 21. 7. 2020.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný jako podnikatel s žalobci (spotřebiteli) uzavřel platnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě; smlouva má charakter smlouvy spotřebitelské. Soudy obou stupňů odlišně vyložily ujednání stran ohledně výzvy k uzavření kupní smlouvy, resp. lhůty k učinění této výzvy. Soud prvního stupně konstatoval, že vyzvat k uzavření realizační (kupní) smlouvy byl podle smlouvy o smlouvě budoucí oprávněn pouze žalovaný, a jelikož ve sjednané lhůtě, která je lhůtou prekluzivní, toto právní jednání neučinil (k uzavření kupní smlouvy žalobce nevyzval), došlo k zániku jeho povinnosti uzavřít kupní smlouvu. Akcentoval, že text smlouvy ohledně toho, kdo je oprávněn vyzvat k uzavření kupní smlouvy, a v jaké lhůtě, je jasný, srozumitelný a nepřipouští jiný výklad než ten, že tak může učinit pouze žalovaný, a to nejpozději do 31. 12. 2019; inkriminované ujednání neshledal - ani s přihlédnutím ke spotřebitelskému charakteru smlouvy - nevyváženým. Nepřisvědčil žalobcům, že účastnící si smluvně vyloučili prekluzivní charakter lhůty k výzvě. Dovodil rovněž, že okolnost, že i po 31. 12. 2019 spolu strany nadále jednaly o uzavření realizační smlouvy, konkludentně neprodloužilo smlouvu o smlouvě budoucí. Oproti tomu odvolací soud - s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, - zdůraznil účel smlouvy o smlouvě budoucí (tj. zajištění budoucího převodu a nastolení právní jistoty obou smluvních stran) a dospěl k závěru, že uzavřít kupní smlouvu se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázaly obě strany spotřebitelské smlouvy (viz závazek sjednaný v jejích článcích II. a III.) - jednalo se tudíž o oboustranný závazek navázaný na sjednané čtyři předpoklady; pouze v poměrech žalovaného bylo zajištění jejich splnění. Z absence ujednání o lhůtě, v níž mohou (mají) vyzvat k uzavření realizační smlouvy budoucí kupující (žalobci), nelze – jak nesprávně učinil soud prvního stupně - dovodit, že takové oprávnění náleží pouze budoucímu prodávajícímu (žalovanému), kterému článek III. smlouvy o budoucí smlouvě ukládal učinit výzvu po splnění sjednaných čtyř předpokladů, nejpozději do 31. 12. 2019; takový výklad považuje odvolací soud za porušující zásadu rovnosti smluvních stran, neboť budoucím kupujícím v postavení spotřebitelů by byla odepřena možnost dosáhnout uzavření realizační smlouvy. Nebylo-li ve smlouvě o budoucí smlouvě výslovně stanoveno, v jaké lhůtě mohou budoucí kupující (žalobci) vyzvat budoucího prodávajícího (žalovaného) k uzavření realizační smlouvy, uplatní se zákonná jednoroční lhůta, která počala běžet dne 5. 2. 2020, kdy byl splněn poslední ze čtyř sjednaných předpokladů –vymezení jednotek prohlášením vlastníka o rozdělení vlastnického práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám. Žalobci tudíž vyzvali žalovaného k uzavření kupní smlouvy včas, resp. k prekluzi jejich práva nedošlo. Odvolací soud rovněž přisvědčil žalobcům, že jednání žalovaného, jeho vědomou a svévolnou pasivitu při plnění povinnosti vyzvat druhou smluvní stranu k uzavření kupní smlouvy, a následné dovolání se zániku závazku v důsledku jeho nesplnění, nutno posoudit v intencích §6 odst. 2 o. z. coby nepřijatelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu .“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že lhůta učinit výzvu „nejpozději do 31. 12. 2019“ byla stanovena pouze jemu a nevyzval-li v této lhůtě žalobce k uzavření realizační smlouvy, zanikla jim podle §1788 odst. 1 o. z. povinnost uzavřít realizační smlouvu na jeho případnou pozdější výzvu, nezaniklo jim však právo na uzavření realizační smlouvy (ani s ním korespondující povinnost žalovaného uzavřít realizační smlouvu na výzvu žalobců). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že uplynutím lhůty k výzvě do 31. 12. 2019 zanikla povinnost všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřít realizační smlouvu. Uvedený názor podpořil odkazem na rozhodnutí ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1833/2018, které odvolací soud nerespektoval, a v němž Nejvyšší soud dovodil, že „ nevyzval-li ani jeden z účastníků smlouvy o smlouvě budoucí druhého účastníka k uzavření kupní smlouvy na základě ujednání obsažených v budoucí kupní smlouvě ve sjednané lhůtě, pak povinnost všech jejích účastníků uzavřít kupní smlouvu zanikla v souladu s §1788 odst. 1 o. z .“. Stejně tak má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 533/2003, které je aplikovatelné i na zákon č. 89/2012 Sb., a z něhož se podává, že „ závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě budoucí . Z časového hlediska jde v procesu uzavření realizační smlouvy na základě smlouvy o budoucí smlouvě o dvě různé činnosti, o dva různé druhy právních úkonů, o dvě lhůty, z nichž každá má jiný charakter. Nejprve musí být v příslušné prekluzivní lhůtě proveden úkon nutný k zachování práva. Je-li právo výzvou zachováno, začne běžet druhá lhůta (pro uspokojení práva nebo jeho uplatnění), která je lhůtou promlčecí. K zániku práva (prekluzi) proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených, přičemž k tomuto zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne. Jedním ze zákonem stanovených případů prekluze je i ustanovení §1788 OZ, které spojuje zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu za situace, kdy oprávněná strana neučinila včas úkon nutný k zachování práva (tj. nevyzvala k uzavření budoucí smlouvy v době určené ve smlouvě). Z uvedeného nepochybně vyplývá a není sporu o tom, že lhůta uvedená s §1788 odst. 1 OZ je lhůtou prekluzivní (neboli propadnou) “. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud tyto závěry nerespektoval. Z provedených důkazů je zcela zřejmé, že výzva k uzavření kupní smlouvy měla být podle smlouvy o budoucí smlouvě učiněna nejpozději do 31. 12. 2019, kdy v návaznosti na to měla být nejpozději do 30. 1. 2020 uzavřena realizační smlouva; jiná lhůta pro učinění výzvy nebyla ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednána, a to ani pro žalobce, a nelze ji dovozovat nepřiměřeně extenzivním výkladem jiných ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí, jak to učinil odvolací soud.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce určení lhůty k výzvě plynoucí žalobcům, kterou žalovaný nezpochybnil, příp. zpochybnil skutkovými námitkami. Připomněli, že smlouva o smlouvě budoucí upravila i možnost prodlení žalovaného s plněním po stanoveném nejzazším termínu, tedy pamatovala na situaci, kdy k plnění může dojít po tzv. konečném termínu pro podání výzvy ze strany žalovaného, tj. po 31. 12. 2019; jeho lhůta tak byla prolomena, neboť mohla nastat situace, kdy žalovaný dokončí výstavbu po 31. 12. 2019 (až do 31. 1. 2020), a tedy teprve poté (až do 31. 3. 2020) vyzve žalobce k uzavření kupní smlouvy. V takovém případě podle smlouvy o smlouvě budoucí mohla být realizační smlouva uzavřena až do 30. 4. 2020 a žalovaný by stále jednal souladně se smlouvou o smlouvě budoucí. Může-li nastat prodlení, musí existovat závazek. Pokud bylo sjednáno, že žalovaný je oprávněn plnit i po datu, ke kterému by jinak došlo k prekluzi, došlo k vyloučení prekluze. Mohl-li žalovaný plnit po datu 31. 12. 2019, musel po tomto datu existovat i závazek k plnění.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
Žalovaný sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k prekluzi práva žalobců na uzavření realizační smlouvy, neboť nevyzval-li je do 31. 12. 2019 k uzavření realizační smlouvy, zanikla podle §1788 odst. 1 o. z. pouze jejich povinnost uzavřít realizační smlouvu na případnou pozdější výzvu žalovaného, nikoli právo na uzavření realizační smlouvy k jejich výzvě, učinil tak ale na podkladě vlastní skutkové verze. Oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že lhůta do 31. 12. 2019 pro podání výzvy k uzavření realizační smlouvy byla ve smlouvě o smlouvě budoucí stanovena pouze žalovanému, zatímco žalobcům začala lhůta k výzvě běžet nejdříve 5. 2. 2021, tj. po splnění posledního ze sjednaných předpokladů (prohlášení bytových jednotek), prosazuje, že i žalobcům byl smlouvou o smlouvě budoucí stanoven pro podání výzvy k uzavření kupní smlouvy termín do 31. 12. 2019.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. V dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, neboť dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Z toho, že na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (konkrétně smlouvy o smlouvě budoucí) dovolatel předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (srov. nález Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV ÚS 391/05).
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1833/2018, je nepřiléhavý z důvodu odlišného skutkového terénu. Nejvyšší soud se v něm totiž zabýval situací, kdy ani jedna ze stran smlouvy o smlouvě budoucí nevyzvala k uzavření kupní smlouvy ve lhůtě, kterou si sjednaly; řečeno jinak, posuzován byl případ, kdy obě strany smlouvy o smlouvě budoucí měly sjednánu stejnou lhůtu pro výzvu k uzavření realizační smlouvy, zatímco v nyní souzené věci - podle v dovolacím řízení nezpochybnitelného skutkového zjištění odvolacího soudu - začala lhůta pro podání výzvy k uzavření realizační smlouvy stranám běžet rozdílně . Nepřípadný pak je i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 553/2003, neboť zde byla předmětem dovolacího přezkumu právní otázka dispozitivnosti či kogentnosti ustanovení §292 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nadto opět za odlišných skutkových okolností, kdy oprávněná strana nevyzvala zavázanou stranu k uzavření realizační smlouvy v termínu sjednaném ve smlouvě o smlouvě budoucí.
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že jím brojí i proti výroku III., jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, ve vztahu k němu však v dovolání neuplatnil žádné konkrétní výhrady; ostatně podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu