ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3422.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3422/2021-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce J. P. P., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Badeniho 291/3, proti žalované Casper s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Jana Růžičky 1165/2a, identifikační číslo 25705229, zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení 17.400 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 70 C 174/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 25 Co 376/2020-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 12.584,- Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Smečky, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 25 Co 376/2020-107, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2021, č. j. 25 Co 376/2020-124, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 10. 2020, č. j. 70 C 174/2020-66, ve výroku o věci samé ohledně částky 17.400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17.400 EUR od 10. 6. 2020 do zaplacení, změnil jej ohledně úroku z prodlení z částky 17.400 EUR ve výši 10 % ročně za dobu od 30. 9. 2019 do 9. 6. 2020 tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se nevypořádal s její argumentací týkající se neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2019 a má za to, že tento jeho postup odporuje závěrům nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2652/2018, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005. Ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2019 nebyly připojeny žádné přílohy, jež by zaručovaly její určitost, přičemž odvolací soud nevysvětlil, proč smlouvu považoval za určitou. Dovolatelka není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že platbou ze dne 9. 2. 2017 ve výši 18.300 EUR neplnila na závazek vyplývající ze tří smluv o zápůjčkách ze dne 7. 10. 2016, ze dne 10. 10. 2016 a ze dne 11. 10. 2016, neboť v rozporu s výpisem z bankovního účtu odvolací soud platbu ze dne 9. 2. 2017 chybně identifikoval, a tím dospěl k nesprávnému závěru, že tímto plněním byl uhrazen jiný závazek dovolatelky vůči právnímu předchůdci žalobce (B. H.). Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou považuje právní otázku, jakým způsobem má být určena úhrada více závazků téhož druhu, nejsou-li splněny podmínky ani jedné z hypotéz §1933 odst. 1 o. z. Poukazuje na to, že dne 9. 2. 2017 uhradila právnímu předchůdci žalobce částku 18.300 EUR, přičemž nezaměnitelně neurčila, na jaký závazek je toto plnění poskytováno. Částka 18.300 EUR měla být proporcionálně rozpočtena na pohledávky ze zápůjček ze dne 7. 10. 2016, 10. 10. 2016 a ze dne 11. 10. 2016. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolatelka spojuje s dosud nevyřešenou právní otázkou použití poskytnutého plnění na úhradu více závazků téhož druhu, kterou ovšem zakládá na vlastní skutkové verzi, podle které dne 9. 2. 2017 uhradila právnímu předchůdci žalobce částku 18.300 EUR na pohledávku z titulu tří smluv o zápůjčce ve výši 17.400 EUR, oproti skutkovému závěru odvolacího soudu, že částka 18.300 EUR představovala plnění na jiný závazek žalované vůči právní předchůdkyni žalobce. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) na základě hodnocení důkazů učinil skutkový závěr o tom, že platba žalované ve výši 18.300 EUR byla plněním nikoliv na tři zápůjčky, nýbrž vrácením peněz na nerealizovaný obchod. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci tak nejde. Řešení této otázky proto nemůže zakládat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ve vztahu k jiným otázkám, ať již hmotného nebo procesního práva, dovolatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací týkající se neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2019 ani se skutečností, že ke smlouvě nebyly připojeny žádné přílohy, jež by zaručovaly její určitost, a že neodůvodnil svůj závěr o její určitosti, pak přestože své námitky podpořila odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.100,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.184 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Při výpočtu odměny dovolací soud vycházel z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v cizí měně (17.400 EUR), které za tímto účelem přepočítal směnným kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 29. 6. 2021 (25,480 Kč/EUR), kdy advokát žalobce učinil zmíněný úkon právní služby (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu