ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3601.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3601/2021-294
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalovaným 1) M. K. , bytem XY, a 2) J. K. , bytem XY, zastoupeným JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných M. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 58/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 19 Co 32/2019-241, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 19 Co 32/2019-241, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 63 C 58/2012-148, zamítl žalobu o určení, že právní předchůdce žalobkyně – L. M., který 16. 12. 2020 zemřel – je spoluvlastníkem ideální ½ pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt bydlení), a ideální ½ pozemku parc. č. XY (zahrada), vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Po té, co shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně dovodil, že L. M. neuzavřel darovací smlouvu v duševní poruše činící ho k tomuto právnímu úkonu neschopným (§38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Přestože se v důsledku závislosti na alkoholu a dalších návykových látkách potýkal s vážnými zdravotními problémy, dokázal v den podpisu smlouvy posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout.
2. Rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 19 Co 32/2019-241, Krajský soud v Brně změnil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil L. M. spoluvlastníkem ideální ½ nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. S odkazem na rozsudek ze dne 7. 5. 2020, č. j. 24 Cdo 622/2020-207, kterým Nejvyšší soud zrušil jeho předcházející rozsudek ze dne 25. 9. 2019, č. j. 19 Co 32/2019-177, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§38 odst. 2 obč. zák.). V době podpisu smlouvy měl L. M. podstatně sníženou rozpoznávací schopnost, tj. schopnost posoudit následky svého jednání - důsledky darování. Současně zdůraznil, že osobě, která převedla vlastnictví k nemovitosti na jiného v duševní poruše činící ji k tomuto právnímu úkonu neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu i vůči dobrověrnému nabyvateli; oprávněný držitel tak nemůže nabýt vlastnické právo k nemovitosti od osoby, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, jen na podkladě dobré víry.
3. V dovolání, kterým napadli rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaní namítli, že střet jejich práva coby dobrověrných nabyvatelů nemovitostí a vlastnického práva žalobkyně vyřešil odvolací soud v rozporu s stálenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se otázky nabytí vlastnictví k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Nedostatečně (neúplně) zjištěný skutkový stav vedl odvolací soud k nesprávnému (neúplnému) právnímu posouzení uvedené otázky, tj. k upřednostnění práva osoby jednající v duševní poruše. Při posuzování platnosti darovací smlouvy z hlediska §38 odst. 2 obč. zák. – argumentují dále – odvolací soud pochybil ve „stanovení výšky důkazního standardu nezbytného pro vyslovení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy jednající osoby.“ Z provedených důkazů, zejména ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Petra Hřibňáka, nelze dovodit, že „plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.“ Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl.
5. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí –, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
6. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
7. Podle §80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
8. Podle §38 obč. zák. je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům (odstavec 1/). Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (odstavec 2/).
9. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
10. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, se podává, že smlouvou z 5. 2. 2004, kterou dárce podepsal 6. 2. 2004, L. M. daroval ideální polovinu nemovitostí vedlejšímu účastníkovi. Vlastnické právo obdarovaného bylo zapsáno v katastru nemovitostí 16. 3. 2004 s právními účinky vkladu 11. 2. 2004 (rozhodnutí katastrálního úřadu sp. zn. V-1773/2004). Kupní smlouvou z 26. 7. 2004 převedl vedlejší účastník ideální polovinu nemovitostí žalovaným (kupujícím). Vlastnické právo kupujících bylo zapsáno v katastru nemovitostí 25. 8. 2004 s právními účinky vkladu 28. 7. 2004 (rozhodnutí katastrálního úřadu sp. zn. V-10534/2004). Ze závěrů posudku znalce MUDr. Petra Hřibňáka z 19. 11. 2017 a z jeho výpovědi odvolací soud zjistil, že L. M. byl v období před podpisem darovací smlouvy ve stavu duševní poruchy, konkrétně alkoholické degradace a depravance osobnosti, která vznikla v důsledku chronického (mnohaletého) alkoholismu a tím vzniklou závislostí na alkoholu IV. stupně, spojenou se změnami osobnosti vedoucími k poruchám vůle a kognice (tj. rozpoznávacích schopností). Pro tento stav mu byl v roce 1997 přiznán invalidní důchod. V době uzavření darovací smlouvy nebyl schopen trvale abstinovat a výkyvy nálad a rizika možného odvykacího stavu neuměl korigovat jinak, než nadužíváním látek s návykovým potenciálem. Z psychiatrického hlediska trpěl formou duševní poruchy, která podstatně snížila a zásadně měnila schopnost rozpoznat následky a dopady jím učiněného právního úkonu, nedokázal rozpoznat rozdíl mezi darem a koupí a bez zdravotních, sociálních a materiálních újem ochránit své zájmy. Tytéž závěry vyplývají i z posudku znalkyně MUDr. Marty Holanové z 25. 3. 2010, kterou soud ustanovil v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 87/2009.
11. Úkolem odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnictví nemovitostí od nevlastníka bylo – na základě předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci – reflektovat právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, k němuž se přiklonil i Ústavní soud (usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II ÚS 1322/15).
12. Naplnění skutkové podstaty nabytí vlastnického práva nemovitosti od osoby, která jejím vlastníkem není, předpokládá důkladné posouzení ve třech rovinách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3103/2016). Prvním krokem je tzv. identifikace dotčených práv, tj. vlastnického práva původního vlastníka a práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku. Druhým je snaha zachovat maximum z obou dotčených práv (mnohdy nebude možné chránit obě práva současně, neboť se vzájemně vylučují – jako v tomto případě –, bude tedy poskytnuta ochrana buď dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku bude muset ustoupit). Třetí krok spočívá v řešení střetu dotčených práv v souladu s obecnou ideou spravedlnosti. Zde je nutné zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti dopadající na všechny případy řešeného typu (např. důvěra jednotlivců v akty veřejné moci, právní úprava zásady materiální publicity katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního případu, k nimž řadíme např. délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. zápisu učiněného na základě absolutně neplatného právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva, okolnosti, za nichž k absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu došlo, výše investic, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil. Ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud v podmínkách projednávaného případu (žalobkyně uzavřela kupní smlouvu v duševní poruše, která ji k tomuto úkonu činila neschopnou, přičemž následně byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům) s poukazem na právní doktrínu uvedl, že stát by měl mít zvýšený zájem na poskytnutí ochrany takto postiženým jednajícím osobám.
13. Z uvedeného lze dovodit, že soudy musí nejdříve identifikovat práva, která proti sobě stojí. Následně musí vyvinout úsilí, aby z každého tohoto práva zachovaly pro jeho nositele maximum (je třeba zvážit, zda předmět sporu nelze např. rozdělit či vypořádat tak, aby nositelé jednotlivých práv byli zkráceni co nejméně). V mnoha případech však nebude možné najít řešení uspokojivé pro obě strany a soud bude muset rozhodnout, kterému z dotčených práv dá přednost. K tomu účelu slouží posledně uvedený krok, a sice řešení střetu obou práv v souladu s obecnou ideou spravedlnosti. V něm je třeba zohlednit jak obecné skutečnosti a souvislosti společné pro všechny případy řešeného typu, tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Mezi tyto individuální okolnosti můžeme zařadit i duševní poruchu jednoho z aktérů, kterému má být – v souladu s výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5357/2014 – poskytnuta zvýšená ochrana i vůči dobrověrnému nabyvateli. Z uvedeného rozhodnutí však v žádném případě nevyplývá, že pouhá skutečnost, že jedna ze stran jednala v duševní poruše, která ji k právnímu úkonu činila neschopnou, znamená automatické přiznání práva této osobě . Vždy je třeba zkoumat i další okolnosti daného případu.
14. Nezabýval-li se v projednávané věci odvolací soud skutečnostmi, které se týkaly nabytí ideální poloviny nemovitostí žalovanými na základě kupní smlouvy z 26. 7. 2004, nemohl relevantně posoudit dobrou víru kupujících v zápis do katastru nemovitostí a jejich právo nabýt nemovitosti od vedlejšího účastníka porovnat s právem fyzické osoby jednající v duševní poruše, jejímž nástupcem je žalobkyně. Tímto postupem se odvolací soud – jak správně namítli dovolatelé – od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
15. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
16. Žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že porušil princip legitimního očekávání a že své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, když na základě shodných skutkových okolností (zejména závěrů znaleckého posudku) bez provedení dalšího dokazování a s pouhým odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, otázku platnosti darovací smlouvy posoudil odlišně než ve svém prvním rozsudku, aniž by své nové rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
17. Soud je povinen respektovat závazný právní názor soudu vyššího stupně, je-li v kasačním rozhodnutí vyjádřen (§226 odst. 1, §243g odst. 1 o. s. ř.). V projednávané věci Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č. j. 24 Cdo 622/2020-207, připomněl nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se „důkazního standardu“ ve sporech o platnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. (nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13) a odvolacímu soudu uložil vypořádat se s argumenty žalobkyně vznesenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud – nesprávně odkazuje na údajnou závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ohledně posouzení darovací smlouvy jako absolutně neplatného právního úkonu – v takto vymezených intencích nepostupoval.
18. Z ustálených judikatorních závěrů vyplývá, že pokud soud rozhodl v řízení mezi týmiž účastníky na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od svého předchozího rozhodnutí, aniž by v odůvodnění objasnil důvody takového rozhodnutí, porušil princip legitimního očekávání, a tedy i právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017). Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržení povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).
19. V projednávané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí shrnul obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno, a odůvodnění svého rozhodnutí se věnoval jen v následných dvou odstavcích. V nich vysvětlil, proč neprovedl další navržené důkazy, a k otázce ochrany dobré víry poznamenal, že „tato … byla řešena nejen rozhodnutími Nejvyššího soudu, ale i rozhodnutím Ústavního soudu.“ Dále s poukazem na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. jeho „závazný právní názor,“ uzavřel, že vzhledem ke znaleckému posudku MUDr. Petra Hřibňáka „nelze než dospět k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy,“ a dodal, „osobě, která převedla své vlastnické právo k nemovitosti na jiného v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu, nyní právnímu jednání, neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu i vůči dobrověrnému nabyvateli …“ Z uvedeného je zřejmé, že odůvodněním svých právních závěrů se odvolací soud náležitě nezabýval a že jeho právní úvahy nad skutkovými zjištěními v dané věci nejsou uvedeny.
20. Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
21. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu