ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.936.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 936/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. S. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované P. B. , bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, o 1.100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 230/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 Co 179/2021-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 7. 5. 2021, č. j. 8 C 230/2020-133, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 7. 2021, č. j. 8 C 230/2020-158, kterým Okresní soud v Benešově zamítl žalobu o zaplacení 1.100.000 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 83.838 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalobce bankovními převody ve výši 600.000 Kč v souladu s §1936 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), vědomě splnil za svého bratra J. S. (dlužníka) a s jeho souhlasem dluh vůči žalované, která coby věřitelka plnění přijala. Žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť žalobce – plnil-li dluh za dlužníka, který měl po právu plnit sám – má právo na vrácení plnění vůči dlužníku a nikoli vůči žalované (§1937 odst. 2 o. z.). A i kdyby žalobce plnil bez souhlasu dlužníka (bez dohody s ním), opět by byl pasivně věcně legitimován k vrácení bezdůvodného obohacení dlužník (§2991 odst. 1, 2, §3013 o. z.).
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Po doplnění dokazování vyšel odvolací soud z toho, že mezi J. S. v postavení dlužníka a žalovanou v postavení věřitelky vznikl závazkový vztah, do něhož žalobce vstoupil tím, že ze svého účtu převedl žalované 600.000 Kč s vědomím, že plní dlužníkův dluh. Žalovaná tuto částku přijala v dobré víře, že jde o úhradu dluhu žalobcova bratra. Žalobce se od bratra musel dozvědět, že takovou platbu má provést a musel mít k dispozici údaje o výši platby a o účtu (místu), na který má být platba provedena. Šlo tedy o výsledek jednání mezi žalobcem a jeho bratrem, při kterém byl žalobce minimálně informován o tom, že má na účet žalované zaslat dvě částky po 300.000 Kč. Poskytnutí další částky 500.000 Kč ve třech splátkách žalované nebylo prokázáno.
Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku způsobu hodnocení důkazu podle §132 /§211/ o. s. ř., neboť své rozhodnutí opřel o nepřímé důkazy a o výslech žalované, není s to přípustnost dovolání založit. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná; odvolací soud posoudil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, věrohodně a přesvědčivě zdůvodnil, proč uvěřil výpovědi žalované, která byla v souladu s výpovědí svědků M. B., J. K. a L. T., a naopak z jakých důvodů neuvěřil rozporné a nelogické výpovědi žalobce a jeho bratra J. S. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Za neopodstatněnou lze označit výtku, podle níž se měl odvolací soud – bez náležitého vyhodnocení provedených důkazů – spokojit pouze s možnou pravdivostí zjištěného skutkového stavu. Napadené rozhodnutí je tedy v souladu rovněž s žalobcem citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 93/2014, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009.
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu