ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1282.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1282/2021- 969
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněné R. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského osudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 9 To 225/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 119/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5.2021, sp. zn. 44 T 119/2020, byla obviněná R. P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
„ poté, co dne 20. 5. 2010 na pobočce České spořitelny, a.s., XY, uzavřela za společnost C. M. S., IČO: XY, se sídlem XY, se společností Česká spořitelna, a.s, IČO: 452 44 782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, úvěrovou smlouvu číslo 0299910489, v níž se zavázala, že poskytnuté finanční prostředky z tohoto úvěru ve výši 3 300 000 Kč, využije pouze za účelem financování provozních potřeb klienta, při následném čerpání jednala tak, že
1. dne 31. 5. 2010 na pobočce České spořitelny, a.s., na adrese XY, předložila za účelem čerpání tohoto úvěru příkaz k úhradě na částku 999 000 Kč, k němuž jako podklad pro čerpání přiložila daňový doklad číslo 2010-0406 na částku 999 000 Kč, vystavený společností QUICKSHOP, s.r.o., IČO: 601 94 162, S. L. pro společnost C. M. S. za nákup zboží, a to invalidních elektrických vozíku CHAMP s příslušenstvím v počtu 9 kusů, společně s dodacím listem číslo 2010-0406 vystaveným taktéž společností QUICKSHOP, s.r.o., přestože tato společnost takovou fakturu nevystavovala a uvedené zboží nikdy nedodala a jedná se tedy o fiktivní fakturu,
2. dne 4. 8. 2010 na pobočce České spořitelny, a.s., na adrese XY, předložila za účelem čerpání tohoto úvěru příkaz k úhradě na částku 970 200 Kč, k němuž jako podklad pro čerpání přiložila daňový doklad číslo 2100100029 na částku 970 200 Kč, vystavený společností Bindo services, s.r.o., IČO: 282 28 740 pro společnost C. M. S. za nákup zboží, a to elektrického zvedáku pacienta W7005 v počtu 30 kusů, přestože společnost Bindo services, s.r.o., takovou fakturu nevystavovala a uvedené zboží nikdy nedodala a jedná se tedy o fiktivní fakturu,
3. dne 4. 8. 2010 na pobočce České spořitelny, a.s., na adrese XY, předložila za účelem čerpání tohoto úvěru příkaz k úhradě na částku 600 600 Kč, k němuž jako podklad pro čerpání přiložila daňový doklad číslo 2100100032 na částku 600 600 Kč, vystavený společností Bindo services, s.r.o., IČO: 282 28 740 pro společnost C. M. S. za nákup zboží, a to elektrického zvedáku pacienta W7005 v počtu 18 kusů za celkovou částku 582 120 Kč, a dále za nákup zboží, a to polohovacího relaxačního křesla s maximální hmotností uživatele 140 kg v počtu 1 kus za celkovou částku 18 480 Kč, přestože společnost Bindo services, s.r.o., takovou fakturu nevystavovala a uvedené zboží nikdy nedodala a jedná se tedy o fiktivní fakturu,
přičemž tedy při čerpání úvěru uvedla nepravdivé údaje, jimiž předstírala, že použije úvěrové prostředky na sjednaný účel, což však od počátku neměla v úmyslu, a bez souhlasu věřitele použila následně částku ve výši 2 569 800 Kč na jiný než určený účel, od počátku úvěr řádně nesplácela, když nesplatila ani jednu splátku, a svým jednáním způsobila poškozené společnosti Česká spořitelna, a.s., IČO: 452 44 764, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, škodu ve výši 2 569 800 Kč, která byla částečně uhrazena Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a.s., se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1, IČO: 448 48 943, a to ve výši 2 310 000 Kč, a zbylá část pohledávky byla Českou spořitelnou, a.s. postoupena společnosti AA&V Finanz AG.“
2. Za uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněné podle §211 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., IČ: 44848943, se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1, majetkovou škodu v částce 2 310 000 Kč a společnosti AA&V Finanz AG, se sídlem Švýcarsko, Höhenstrasse 9, CH-8954 Geroldswil, majetkovou škodu v částce 240 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla odkázána poškozená Českomoravská záruční a rozvojová banka, IČ: 44848943 a. s., se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1, se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 44 T 119/2020, podala obviněná prostřednictvím obhájce odvolání směřované do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 9 To 225/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. v části týkající se poškozené společnosti Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., IČ 44848943, se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1 a podle §259 odst. 3 tr. ř. následně sám znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance, IČ 44848943, se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1 majetkovou škodu ve výši 1 798 440 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, a. s. odkázal se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 9 To 225/2021 podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť podle dovolatelky rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení. Dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
6. Dovolatelka následně uvádí, že napadeným rozsudkem zůstal nedotčen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná namítá, že tento výrok rozsudku soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby, a to konkrétně proto, že v jejím případě absentuje subjektivní stránka žalovaného trestného činu.
7. Obviněná konkrétně uvádí, že z žádného doposud provedeného důkazu nevyplynulo, že by od počátku věděla, že finanční prostředky čerpané společností C. M. S. (dále také jako „společnost“) budou použity k platbám za zboží, které nebylo a nemělo být společnostmi QUICKSHOP, s. r. o. a Bindo services, s. r. o., ve skutečnosti nikdy dodáno. Z logiky, z níž vyšel odvolací soud, vyplývá, že by byla jako jednatelka trestně odpovědná za jakoukoliv trestnou činnost spáchanou jinými osobami prostřednictvím dané společnosti, a to prostřednictvím „konstrukce“ soudu, že „… středoškolsky vzdělaná osoba má minimálně základní vědomost o tom, co obnáší funkce jednatele společnosti a pokud za společnost v tomto postavení uzavře úvěrovou smlouvu a následné příkazy k úhradě za účelem čerpání uvedeného úvěru podložené fiktivními fakturami, zcela nepochybně si je vědoma skutečnosti, že uvedené jednání není legální.“ Podle soudu tedy musela být přinejmenším srozuměna s tím, že podepisuje nepravdivé listiny za účelem vylákání finančních prostředků, když stran společnosti vždy jednala pouze s panem G. (tedy svědkem M. Č.) a společnost nevyvíjela žádnou činnost.
8. Dovolatelka tvrdí, že hodnocení soudů obou stupňů neodpovídá skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn v řízení před soudem prvního stupně. Z žádného důkazu totiž nevyplynulo, že by podepisovala příkazy k úhradě při vědomí, že je úvěr čerpán za účelem úhrady fiktivních faktur. K tomu dodává, že jí sice byly podepsány příkazy k úhradě, to však neplatí u dodacích listech a fakturách, které byly k těmto příkazům přiloženy a na kterých její podpis absentuje. Tedy nevěděla, že předložené faktury a dodací listy jsou fiktivní. Za nesprávné tak považuje dovození subjektivní stránky soudem prvního stupně pouze na základě zjištění, že společnost nevyvíjela žádnou činnost a že jednala vždy pouze s panem G. Na podporu svého tvrzení dále uvádí, že na mnoha dalších dokumentech, na nichž má být její podpis jako jednatelky společnosti, jsou podpisy, o kterých prohlásila, že nejsou její. Dovolatelce tak není zřejmé, proč by měl pan G. nebo jiná osoba padělat její podpisy, pokud by věděla, že se tyto osoby prostřednictvím společnosti, resp. jejím prostřednictvím jako jednatelky, dopouštějí trestné činnosti.
9. Obviněná dále akcentuje, že trestněprávní odpovědnost je přísně individuální a vztahuje se vždy ke konkrétnímu skutku, který je předmětem obžaloby. Odmítá konstrukci soudu prvního stupně, že byla paušálně, bez ohledu na zjištěný skutkový stav, označena jako tzv. „bílý kůň“. Tedy, že je u ní dána subjektivní stránka ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti uvádí, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou k problematice bílých koní, současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 89/2018. Rozporuje také přiléhavost rozhodnutí, na které odkazovaly soudy nižších stupňů, které velmi podrobně rozvádí. Dodává, že v předmětné věci se jednalo v podstatě o jednorázovou trestnou činnost, o tři ojedinělé skutky spáchané v relativně krátkém časovém období, které se týkají jednoho úvěru a jejichž předmětem nebyly značné peněžní částky ani mimořádné objemy finančních prostředků.
10. Dovolatelka také namítá, že nebylo rovněž prokázáno, že by se v souvislosti s předmětnou trestnou činností jakkoliv obohatila, když z provedených důkazů a policejního vyšetřování vyplynulo, že finanční prostředky čerpané společností z předmětného úvěru skončily u jiných osob než u ní.
11. Obviněná dále zdůrazňuje, že soud prvního stupně opomněl, že lhostejnost bílého koně se musí vztahovat nikoliv k vlastnímu jednání, nýbrž k jednání jiných osob (které obchodní společnost fakticky ovládají), a od kterých je trestněprávní odpovědnost bílého koně odvozena. Za tohoto stavu věci je tak podle dovolatelky nemožné, aby spáchala předmětný trestný čin v nepřímém úmyslu jako tzv. bílý kůň a jedinou možnou formou zavinění, které by mohlo vést k její trestněprávní odpovědnosti v dané věci, by proto musel být přímý úmysl; ten však v žádném případě ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nevyplývá.
12. Dovolatelka dále vyjadřuje nesouhlas s výroky o náhradě škody. Podle jejího názoru Českomoravská záruční rozvojová banka, a. s., nárokem na náhradu škody vůči ní nikdy nedisponovala. Žalovaným trestným činem mohl být totiž majetkově poškozen pouze původní poškozený, tedy Česká spořitelna, a. s. Dovolatelka proto považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., je v postavení primárně poškozené, neboť vůči ní směřoval podvodný úmysl. Nesprávnost tohoto závěru odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu hmotněprávní předpisy soukromého práva, které se na danou věc vztahují.
13. Podle dovolatelky se nárok na náhradu škody a plnění poškozené Českomoravské záruční rozvojové banky, a. s., řídí právními předpisy účinnými do 31. 12. 2013, neboť ke vzniku dovolatelkou způsobené škody došlo před 1. 1. 2014. V této souvislosti odkazuje na §3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Na základě tohoto tvrzení a v souvislosti s dalšími instituty soukromého práva, dospívá dovolatelka k závěru, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku, ani jiného právního předpisu nevyplývá, že poskytnutím plnění z bankovní záruky přechází pohledávka věřitele (původní poškozená Česká spořitelna, a. s.) vůči obviněné na náhradu škody z věřitele na banku (Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, a. s.), tak, jako je tomu například při přechodu nároku na náhradu škody na pojistitele podle §33 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a nyní podle §2820 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012., v případě, že pojistitel vyplatil oprávněné osobě plnění z pojištění. Dovolatelka je tak toho názoru, že poskytnutím plnění z bankovní záruky, tedy nároku původního poškozeného (Česká spořitelna, a. s.) v rozsahu tohoto plnění na Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, a. s. podle §45 odst. 3 tr. ř. nárok přejít nemohl. I kdyby však mohl být nárok podle §321 odst. 2 obchodního zákoníku přiznán v adhezním řízení, jednalo by se podle obviněné o nárok promlčený. Obviněná tak z opatrnosti vznesla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně námitku promlčení tohoto nároku. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody, zůstal napadeným rozsudkem nedotčen, a proto je nesprávný.
14. Ohledně nároku poškozené společnosti AA&V Finanz AG, uvádí dovolatelka, že původní poškozený (Česká spořitelna, a. s.) mohl postoupit poškozené společnosti AA&V Finanz AG nikoliv celou dílčí pohledávku 1 (ve výši 999.000 Kč), nýbrž pouze část této pohledávky odpovídající 30 % její původní hodnoty (tj. 299.700 Kč), protože část této pohledávky odpovídající 70 % její původní hodnoty zanikla dne 5. 12. 2011 jejím splněním z důvodu plnění poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., z bankovní záruky. Za nesprávný tak označuje závěr odvolacího soudu že „Nárok poškozené společnosti AA&V Finanz AG s ohledem na uvedené činí maximálně 30 % z částky 2 596 800 Kč (tj. 770.940 Kč) pouze na jistině.“ Nadto je dovolatelka toho názoru, že nárok na náhradu škody byl poškozenou společností AA&V Finanz AG uplatněn po uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 2 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu vznesla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně námitku promlčení nároku na náhradu škody, který v trestním řízení uplatnila společnost AA&V Finanz AG, neboť ke skutku došlo 31. 5. 2010 a promlčecí doba uplynula dne 31. 5. 2020. Poškozená společnost AA&V Finanz AG ovšem nárok na náhradu škody uplatnila až dne 20. 11. 2020. K tomu dále dodává, že je toho názoru, že společnost AA&V Finanz AG neuplatnila svůj nárok řádně, jelikož původní poškozený nikdy nespecifikoval, jaká část z jím uvedené částky připadá na jistinu úvěru a jaká část na její příslušenství ve formě řádného úroku na pohledávce z revolvingového úvěru. Absentuje tak specifikace nároku na náhradu škody. Dovolatelka dodává, že to, co je uvedeno v trestním oznámení, nemůže představovat řádné uplatnění nároku na náhradu škody, tak jak uzavřel odvolací soud. V té souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.
15. Podle dovolatelky tak nebyla věnována dostatečná pozornost v řízení před soudy obou stupňů specifikaci nároku na náhradu škody, kterou v adhezním řízení uplatnil původní poškozený a výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla dovolatelka zavázána nahradit poškozenému náhradu škody ve výši 240.000 Kč je proto vadný, neboť v následném civilním řízení nemůže být postaveno najisto, pro jaký konkrétní nárok (jistina, úroky z jistiny) byla pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně vytvořena překážka věci rozhodnuté. V tom důsledku je i výrok napadeného rozsudku o náhradě škody nesprávný.
16. Dovolatelka následně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a ve věci popřípadě rozhodl sám tak, že se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Obviněná dále navrhuje, aby Nejvyšší soud do rozhodnutí o dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon výroku napadeného rozsudku, kterým byla zavázána k povinnosti nahradit společnosti Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., majetkovou škodu ve výši 1.798.440 Kč; a výrok rozsudku soudu prvního stupně nedotčený napadeným rozsudkem, kterým byla dovolatelka zavázána nahradit společnosti AA&V Finanz AG majetkovou škodu ve výši 240.000 Kč.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 1 NZO 909/2021, nejprve shrnul argumentaci dovolatelky a zvolené dovolací důvody. Uvedl, že s určitou dávkou benevolence lze námitku nesprávného právního závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky, podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru se však zjevně nejedná o námitku opodstatněnou. Je toho názoru, že argumentace dovolatelky, která se týká subjektivní stránky, je postavena na izolovaném hodnocení toliko dílčích zjištění za současného zpochybňování správnosti jiných skutkových zjištění. Z tohoto důvodu pak logicky dovolatelka dospěla k jiným závěrům, neboť jak akcentoval odvolací soud „ve vztahu k subjektivní stránce jednání obžalované je třeba její jednání posuzovat v kontextu celého jejího působení v předmětné obchodní společnosti.“, což obviněná nečiní. V tomto ohledu tak státní zástupce souhlasí s trestněprávním posouzením skutku ze strany obou soudů jako zločinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a to jak z hlediska subjektivní, tak i objektivní stránky.
18. Ohledně námitek dovolatelky, které se týkají správnosti výroků o náhradě škody, státní zástupce uvádí, že se sice jedná o námitky formálně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ani v tomto případě se nejedná o námitky opodstatněné.
19. Podle státního zástupce odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč nahlížel na Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, a. s., jako na tzv. primárně poškozenou, a proto také její procesní postavení poškozené odvodil nikoli od §45 odst. 3 tr. ř., nýbrž od §45 odst. 1 tr. ř. Současně uvádí, že námitka dovolatelky, že právním důvodem plnění ze strany Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., nebyl fakt spáchaní trestné činnosti obviněnou, ale soukromoprávní závazek převzatý v rámci záruční listiny, podle státního zástupce opomíjí stěžejní skutková zjištění odvolacího soudu, jenž vycházel z obsahu smlouvy o úvěru, resp. podmínek čerpání revolvingového úvěru, a podle něhož „čerpání z úvěru bylo od počátku smluvního vztahu podmíněno právě uzavřením smlouvy o bankovní záruce s poškozenou Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s., a to v minimální výši 70 % jistiny úvěru“. Tudíž ani argument obviněné o nemožnosti přechodu nároku na náhradu trestným činem způsobené škody, nemůže být s to správnost závěrů odvolacího soudu zpochybnit.
20. Jako neopodstatněnou hodnotí státní zástupce také námitku obviněné, že nezanikl nárok České spořitelny a. s., na náhradu škody vůči ní, neboť uvedeným výrokem byl tento nárok přiznán pouze Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., a nikoli současně též České spořitelně, a. s. Nemohlo tak dojít k duplicitnímu přiznání téhož nároku dvěma různým poškozeným, jak obviněná ve svém dovolání namítá. Shodně, jako neopodstatněnou, shledal státní zástupce i námitku údajného promlčení nároku poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky a. s., na náhradu způsobené škody trestným činem. Podle státního zástupce v posuzovaném případě není právním titulem pro přiznání daného nároku §321 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť dlužníkem by v tomto případě byla obchodní společnost C. M. S., nikoli sama obviněná jako fyzická osoba. Podle státního zástupce je tímto právním titulem úmyslné deliktní jednání obviněné (jakožto fyzické osoby), na které se podle §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vztahovala desetiletá objektivní promlčecí lhůta.
21. Také v případě výhrad obviněné vůči výroku, kterým jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti AA&V Finanz AG, vyhodnotil státní zástupce tyto jako neopodstatněné, a to předně z toho důvodu, že se jedná o pouhé opakovaní námitek, s nimiž se dostatečně vypořádal odvolací soud. Státní zástupce uvedl, že z podání poškozené České spořitelny, a. s., jednoznačně vyplývalo, vůči komu svůj nárok na náhradu trestným činem způsobené škody uplatňovala, v jaké výši a z jakého důvodu, tj. o co svůj nárok opírala. Podle státního zástupce tak byla splněna podmínka vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkazovala i sama obviněná. Státní zástupce následně dodává, že nárok na náhradu škody, který byl původně v tomto trestním řízení uplatněn poškozenou Českou spořitelnou, a. s., byl uplatněn nejen řádně, ale také včas, a to již dne 12. 3. 2013. Na obchodní společnost AA&V Finanz AG pak přešla (v té době stále neuspokojená) část tohoto nároku na náhradu škody z titulu postoupení pohledávky (na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 6. 2013), takže této obchodní společnosti vzniklo procesní postavení poškozeného podle §45 odst. 3 tr. ř. Proto i účinky původního připojení se České spořitelny, a. s., s jejím nárokem na náhradu trestným činem způsobené škody zůstaly zachovány i ve vztahu k obchodní společnosti AA&V Finanz AG, jakožto její právní nástupkyni. Pakliže tato obchodní společnost posléze svůj nárok na náhradu škody vůči orgánům činným v trestním řízení znovu vyčíslila (aktualizovala) svým sdělením ze dne 20. 11. 2020, nelze v takovémto jejím postupu spatřovat právní úkon, který by rušil právní účinky původního připojení se poškozené České spořitelny, a. s., tedy právního subjektu, do jehož právního postavení obchodní společnost AA&V Finanz AG nastoupila.
22. Ohledně obviněnou namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uvedl státní zástupce, že jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ani o odmítnutí, ani o zamítnutí odvolání obviněné, byl tento dovolací důvod podle názoru státního zástupce ze strany obviněné uplatněn nadbytečně.
23. Státní zástupce závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [ od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
31. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné uvést, že pokud obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)].
32. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, zakládá na tvrzení, že u ní nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a v nesprávnosti výroků o náhradě škody. Takto vznesené námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť v případě námitek směřujících do naplnění subjektivní stránky s jistou dávkou tolerance, neboť obviněná svojí dovolací argumentaci staví částečně na zpochybňování části skutkových zjištění.
33. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním námitek týkajících se subjektivní stránky podotýká, že posouzení formy zavinění je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]
34. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. O zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Na existenci takového srozumění lze usuzovat především z faktu, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by vznik možného následku jeho jednání bránila. Typické pro úmysl eventuální také bývá, že pachatel následek, s nímž je srozuměn, nesleduje jakožto hlavní cíl svého jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 821 s).
35. Zločinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a současně způsobí takovým činem značnou škodu. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněná měla při čerpání úvěru uvést nepravdivé údaje a způsobit tak značnou škodu. Z hlediska subjektivní stránky jde v základní skutkové podstatě o úmyslný trestný čin, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nýbrž postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. I v případě této skutkové podstaty platí, že ve vztahu ke způsobené značné škodě a §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
36. V dané věci bylo tedy nezbytné posoudit, zda skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně vyjádřená v popisu skutku soudu prvního stupně, neboť Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v rámci řízení před soudy nižších stupňů, jsou dostatečná z hlediska vyjádření úmyslu obviněné předmětný trestný čin spáchat, tedy zda ve skutku byla dostatečným způsobem vyjádřena subjektivní stránka.
37. Především je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky jednání obviněné zabývaly, tedy nepominuly ji (viz bod 32. rozsudku soudu prvního stupně, viz bod 7. rozsudku soudu druhého stupně). Oba soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec tohoto závěru považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit, že na základě zjištěných skutkových okolností, které vyplynuly z dokazování provedeného před soudy nižších stupňů, lze uzavřít, že obviněná skutečně jednala v úmyslu nepřímém a z hlediska srozumění se u obviněné jednalo o tzv. nepravou lhostejnost, když nepravá lhostejnost vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k oběma možnostem, tedy že následek předpokládaný trestním právem nastane ale i že nenastane. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněná se stala jednatelkou předmětné společnosti dobrovolně, za finanční odměnu, když se činnosti společnosti nijak nevěnovala, přičemž si musela být i vědoma toho, že společnost, jejíž byla jednatelkou si vzala úvěr (ten nepochybně musela uzavřít obviněná – viz výpověď svědkyně E. Š. a listinné důkazy). Přesto za této situace neprojevila alespoň minimální zájem o chod firmy, když se podle vlastního vyjádření nezajímala o to, zda firma má zaměstnance, zda firma podniká a v jakém oboru, zda je vedeno účetnictví, a to vše za situace, kdy si firma vzala úvěr, což bylo obviněné známo, neboť za firmu podepsala úvěrovou smlouvu a byla za tímto účelem v pobočce České spořitelny, a. s. Naopak za dané situace obviněná podepsala svědkovi M. Č. (dříve G.) plnou moc k zastupování firmy, zřídila pro firmu účet a internetové bankovnictví, kdy všechny údaje předala právě tomuto svědkovi, takže zcela ztratila kontrolu nad hospodařením firmy. Následně se činností svědka ve společnosti a vlastním chodem společnosti nijak blíže nezabývala, ačkoliv byla jedinou jednatelkou a svědka M. Č. podle vlastního vyjádření skoro neznala a nic o něm bližšího nevěděla. Nezajímala se ani o to, jak firma naložila s předmětným úvěrem, zda tento je vůbec placen, zda firma podniká a přesto svědkovi podepsala předmětné příkazy k úhradě, aniž by se fakticky zabývala tím, zda zboží bylo dodáno, kam a jak s ním bude naloženo. Jinak vyjádřeno, obviněná se nijak nezajímala o to, zda příkazy k úhradě mají reálný zaklad, tedy zda firmě bylo skutečně dodáno zboží, které mělo být předmětnými příkazy uhrazeno. Při posuzování subjektivní stránky také nelze pominout, že dovolatelka je středoškolsky vzdělaná osoba, když i s přihlédnutím ke studijnímu oboru, který vystudovala, musela mít minimálně základní povědomí o tom, co obnáší funkce jednatele společnosti. Jestliže za této situace obviněná toliko formálně vykonávala pozici jednatelky, tak musela být přinejmenším srozuměna s tím, že firma může být použita k páchání trestné činnosti a že s úvěrem může být naloženo v rozporu s jeho účelem, tedy že nebude použit na podnikatelskou činnost firmy. Přesto jako jednatelka společnosti nejevila o činnost firmy žádný zájem, vůbec se nezajímala o oprávněnost čerpání daných finančních prostředků za příslušným účelem, tudíž nejednala v souladu s péčí řádného hospodáře, a tedy z jejího jednání je patrno, že byla srozuměna s tím, že může dojít k porušení nebo hrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale že i nemusí, takže svým chováním vyjadřovala kladné stanovisko k oběma možnostem. Jednalo se tedy u ní o tzv. nepravou lhostejnost (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008).
38. Nelze ani přisvědčit námitce dovolatelky, že soud prvního stupně opomněl, že lhostejnost se musí vztahovat nikoliv k vlastnímu jednání bílého koně, nýbrž k jednání jiných osob (které obchodní společnost fakticky ovládají), když podle jejího vyjádření trestněprávně odpovědné za toto jednání jsou pak v prvé řadě tyto osoby a trestní odpovědnost bílého koně je od jejich trestněprávní odpovědnosti pouze odvozena. Nejvyšší soud považuje především za nutné zdůraznit, že není nutné trestní odpovědnost tzv. bílého koně za trestný čin úvěrového podvodu vázat na trestní odpovědnost osob, které obchodní společnost fakticky ovládají a u kterých je podezření, že se na trestné činnosti nějakým způsobem podílely či ji dokonce organizovaly. Zde je třeba zdůraznit, že v daném případě se nejednalo o otázku akcesority účastenství na hlavním deliktu, tedy obviněná nejednala jako organizátor, návodce či pomocník, nýbrž jako hlavní pachatel předmětné trestné činnosti. V tomto směru je možno podoktnout, že na předmětnou námitku již dostatečným způsobem reagovaly soudy nižších stupňů (viz bod 30. rozsudku soudu prvního stupně, bod. 8 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec těchto úvah je nutno konstatovat, že dovolatelka byla reálně statutárním orgánem společnosti, za kterou uzavřela smlouvu o úvěru a které byly zákonem uloženy povinnosti. Svým jednáním tak sama naplnila všechny znaky předmětného trestného činu a úvahy o závislosti její trestní odpovědnosti na trestní odpovědnost dalších osob jsou tedy irelevantní. Z citované části rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016, na které stěžovatelka v této spojitosti odkazuje, nevyplývá, že bílý kůň může být trestně stíhán pouze za trestnou činnost, na které se s ostatními osobami ovládajícími skutkové dění podílí. To ostatně ani nevyplývá z daného rozhodnutí jako celku. Nadto lze k další námitce dovolatelky, že nebylo prokázáno její obohacení, poznamenat, že zákonným znakem zločinu úvěrového podvodu je sice způsobení (v tomto případě značné) škody, nikoli však nutně obohacení pachatele či jiné osoby. Navíc v případě trestné činnosti tzv. bílých koní se jedná o obvyklou situaci, když tyto za svoji trestnou činnost dostávají minimální odměnu a to právě např. v podobě odměny jednatele, mzdy apod.
39. Rovněž odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 89/2018 (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014) vztahující se k naplnění subjektivní stránky je podle Nejvyššího soudu nepřípadný. Jak již bylo výše naznačeno, nalézací soud existenci nepřímého úmyslu u dovolatelky nedovodil z pouhého formálního postavení dovolatelky jako jednatelky společnosti, ale i z dalších prokázaných skutečností, které následně blíže rozvádí. Tedy na základě jednání obviněné v kontextu celého jejího působení v předmětné obchodní společnosti. Nadto lze poukázat na to, že dovolatelkou odkazované rozhodnutí není na posuzovaný případ přiléhavé. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014 se totiž zabývalo případem dovolatele, který byl odsouzen pro trestný čin kuplířství, přičemž ze zjištěného stavu nevyplývalo, že jako jednatel společnosti měl jakoukoliv znalost o páchání trestné činnosti. V případě stěžovatelky však ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem vyplývá, že musela být s nezákonností svého jednání přinejmenším srozuměna. Ohledně dalšího nesouhlasu s aplikovanou judikaturou nalézacího soudu na její případ lze stručně uvést, že daná rozhodnutí se od případu stěžovatelky jistým způsobem odlišují, tedy nejsou totožná, což je i jistým způsobem pochopitelné, když je ovšem třeba akcentovat, že v případě obviněné na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že se z hlediska nepřímého úmyslu jednalo o případ tzv. nepravé lhostejnosti k zákonnosti čerpání úvěru.
40. Lze tedy uzavřít, že stran vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku nemůže Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti s obhajobou obviněné souhlasit, neboť nepřímý úmysl vyplývá z dostatečně zjištěného skutkového stavu nalézacím soudem. Skutečnost, že nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná figurovala v dané věci (pouze) jako tzv. bílý kůň, je spíše ve prospěch dovolatelky (což ostatně konstatoval i odvolací soud), když ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že nebyla pouze osobou slepě plnící příkazy. Námitky dovolatelky týkající se naplnění subjektivní stránky tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
41. Ohledně námitek dovolatelky, týkajících se výroků o náhradě škody, lze poukázat na to, že se obecně jedná o námitky formálně podřaditelné pod obviněnou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná namítá nesprávné hmotněprávní posouzení podle jiného hmotněprávního předpisu (občanský zákoník, obchodní zákoník).
42. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že částečně obdobné námitky obviněná namítala ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi řádně a náležitě vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje, když se s jeho závěry plně ztotožnil (body 11. – 14. rozsudku soudu druhého stupně). K tomu Nejvyšší soud dodává, že co se týče námitky obviněné, že na Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, a. s., nelze uplatnit §45 odst. 3 tr. ř., tak je nutno zdůraznit, že (jak správně uvádí ve svém vyjádření státní zástupce či odvolací soud) od počátku bylo čerpání z úvěru podmíněno právě uzavřením smlouvy o bankovní záruce s poškozenou Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. Z tohoto důvodu také nalézací soud označil zmíněnou společnost jako poškozeného podle §43 odst. 1 tr. ř., nikoliv tedy podle §45 odst. 3 tr. ř. Ve vztahu k námitce promlčení vůči Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., je třeba uvést, že v daném případě se jednalo o deliktní (mimosmluvní) jednání obviněné, na které se uplatnila obecná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., vzhledem k době spáchání trestné činnosti, nikoliv ustanovení obchodního zákoníku o plnění z bankovní záruky. Konkrétně §106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého se na takové jednání vztahuje desetiletá objektivní promlčecí lhůta, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Neaplikují se tak ustanovení obchodního zákoníku, jak namítá v dovolání obviněná, neboť to byla právě obviněná jako fyzická osoba, která se dopustila vůči poškozené společnosti úmyslné trestné činnosti, která vedla ke vzniku škody na straně poškozené. Proto i taková námitka dovolatelky je neopodstatněná. Jako neopodstatněnou lze vyhodnotit i poslední námitku obviněné, kterou rozporuje výrok o náhradě škody vůči AA&V Finanz AG. I s touto námitkou se řádně a dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud v bodech č. 11 až 13 svého rozhodnutí, přičemž s tímto odůvodněním se ztotožňuje i dovolací soud, když citovaný soud odkázal na příslušnou judikaturu.
43. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud ‚se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku).“ Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
44. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění platném do 31. 1. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2021je třeba uvést, že protože nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navíc byl tento dovolací důvod uplatněn nadbytečně, neboť soud druhého stupně nezamítl ani neodmítl odvolání obviněné.
45. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu