ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.89.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 89/2018-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovoláních podaných R. Č. , J. N. a R. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 3 To 69/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 46 T 13/2015, byli obvinění R. Č., J. N. a R. Š. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný R. Č. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Obviněný J. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Obviněný R. Š. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Naproti tomu byli obvinění R. Č., J. N. a R. Š. podle §226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby, která jim kladla za vinu jednání podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozhodnutí, čímž měli spáchat zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchali obvinění. Stejným rozsudkem bylo dále rozhodováno o vině a trestech dalších spoluobviněných, a to M. B., občanu Italské republiky, a V. R., který byl v projednávané věci ve smyslu §178a tr. ř. spolupracujícím obviněným.
V předmětné věci podali obvinění M. B., R. Č., J. N. a R. Š. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 3 To 69/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněných M. B., R. Č., J. N. a R. Š. v odsuzující části v celém rozsahu. Následně podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve znění trestního zákoníku účinného do 30. 6. 2016, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný M. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Obviněný R. Č. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Obviněný J. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Obviněný R. Š. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění R. Č., J. N. a R. Š. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Podaná dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal přípustnými [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.].
Obviněný R. Č. ve svém dovolání a jeho doplnění uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že byl uznán vinným toliko na základě nepřímých důkazů, především tedy zpracovaných znaleckých posudků a svědecké výpovědi spolupracujícího obviněného V. R. Přitom sám soud druhého stupně označil oba znalecké posudky za vadné a zpochybnil odbornou způsobilost obou znalců. Problematická je rovněž osobnost V. R. Svědecké výpovědi, které by podporovaly verzi obviněného, poté soudy označily za nevěrohodné a při svém rozhodování je nebraly v potaz. Ke znaleckým posudkům dále dodal, že pokud tyto trpí závažnými nedostatky, neměly soudy konstatovat, že co do rozsahu způsobené škody jsou i přesto použitelné. I pokud by byly dané posudky použitelné stran určení výše škody, tak se v žádném případě nejedná o důkazy svědčící o páchání trestné činnosti, případně o tom, kdo se jí měl dopouštět. Zásadní problém obviněný spatřuje v tom, že znalci vycházeli toliko z dokladů poskytnutých orgány činnými v trestním řízení, které je zase získaly od finančního úřadu v rámci finanční kontroly. Podle obviněného se tudíž jednalo o účelově dodané podklady, aniž by tyto byly zasazeny do širšího kontextu celé podnikatelské činnosti skupiny. Tímto postupem mělo dojít k vytvoření nového důkazu, který však nemůže sloužit jako důkaz odrážející reálný stav a průběh podnikatelské činnosti obviněných. Znalecké posudky ve výsledku postrádají objektivní vypovídací hodnotu. K výpovědi spolupracujícího obviněného V. R. obviněný namítl, že ji soudy bez pochybností přijaly za pravdivou. Tento je však osobou zcela nevěrohodnou, přičemž obviněný poukázal na předchozí odsouzení V. R. pro drogovou trestnou činnost, jakož i na jeho snahu o co nejmírnější trest. Výpověď spolupracujícího obviněného nebyla dostatečně konfrontována s dalšími ve věci provedenými důkazy a soudy se měly toliko spokojit, že jsou splněny procesní předpoklady §178a tr. ř. Obviněný nadto rozvedl, že soudy chybně nepřistoupily na doplnění dokazování, některé svědecké výpovědi považovaly za nevěrohodné a účelové (výpovědi R. M., M. R., R. T.) a pokud vyvstaly pochybnosti o existenci zboží a obchodování s ním, měly být vykládány ve prospěch obviněného. Podle obviněného je dále nepřípustné, aby závěry učiněné v rámci finanční kontroly byly použity v trestním řízení, zejména s ohledem na charakter a odlišnosti trestního a finančního řízení. Z hlediska subjektivní stránky projednávané skutkové podstaty je nezbytné prokázat úmysl obviněného, avšak této povinnosti soudy nedostály, resp. ani se o to nesnažily. Přitom neexistuje jediný důkaz o tom, že obviněný o páchání trestné činnosti věděl. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a obviněného sám podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil soudu nižšího stupně k novému projednání.
Obviněný J. N. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku zavinění, že skutek nebyl zjištěn způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu a že dovozená skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále namítl, že ostatní obvinění před ním své podvodné jednání tajili, přičemž on sám neměl povědomí, že se jedná o trestnou činnost, jak ostatně vyplývá i z výpovědi spolupracujícího obviněného V. R. Pokud dále soudy dovozovaly, že objem obchodů společnosti CED byl nereálný, tak tato tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo prokazováno, jaké reálné objemy zboží odpovídají částkám a zboží uvedeným na fakturách, které byly prohlášeny za fiktivní. Samotné zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu poté nelze dovozovat z náhodného podpisu dvou daňových přiznání k DPH. Pokud byly ostatními obviněnými obcházeny a porušovány řádné obchodní postupy, není možné tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného a ve výsledku tedy není možné konstatovat úmyslné zavinění. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v částech, kterými soudy uznaly obviněného vinným a uložily mu trest, a aby Nejvyšší soud soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně obviněného sám zprostil obžaloby.
Obviněný R. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku a jeho doplnění, které byť bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tak je de facto replikou na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (viz podrobněji dále v textu tohoto rozhodnutí), na kterou má obviněný v zájmu zachování zásad spravedlivého procesu právo, uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že jemu přisuzované jednání nebylo na základě provedeného dokazování vůbec prokázáno. Jakkoli není pochyb o tom, že ze strany jiných osob došlo v projednávané věci k trestné činnosti, tak v celém jednání obviněného absentuje naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění. Rovněž zdůraznil, že firmy obviněných R. Š. a J. N. byly pouze použity k účasti na trestné činnosti, avšak bez vědomí obou těchto osob, které neměly tušení, o co jde, což ostatně potvrzuje i spolupracující obviněný V. R. Podle obviněného neexistuje žádný důkaz, který by svědčil o jeho podílu na předmětné trestné činnosti. Přitom při dodržování principů presumpce neviny a in dubio pro reo by nebylo možné uznat obviněného vinným. Obviněný je v daném kontextu toho názoru, že je vůči němu uplatňována kolektivní vina. Zdůraznil, že nebyl vědomě součásti žádné skupiny spolupachatelů páchajících trestnou činnost a soudy jeho úmysl nikterak neprokázaly. Pokud figuroval jako tzv. bílý kůň, byl jím nevědomě, jak ostatně vyplývá z provedených důkazů. Problematika karuselových podvodů v dřívější době nebyla příliš známá a obviněný o ní neměl žádné povědomí, tudíž mu ani některé obchody nepřišly zvláštní a považoval je za součást řádného obchodování. Obviněný ani netušil, že se zboží dováží zpět do České republiky a že tedy uplatňované nadměrné odpočty jsou nelegální. Soudům dále vytkl, že nebraly na zřetel veškeré skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch, ať už se jedná o svědecké výpovědi anebo posouzení kontaktnosti firem v době, kdy k předmětným obchodům docházelo. Ve zbytku obviněný odkázal na argumentaci uplatněnou v odvolacím řízení. Nadto namítl, že v obdobném postavení v řízení figuroval i spoluobviněný J. N., kterému však byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, zatímco obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, což je v rozporu s přiměřeností a spravedlivostí trestu. Obviněný s ohledem na uvedené shrnul, že jeho vědomé zapojení do trestné činnosti prokázáno nebylo, sám ji neinicioval ani neorganizoval, ani z ní neprofitoval. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, popřípadě, aby podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. V souladu s ustanovením §265o tr. ř. obviněný požádal o přerušení výkonu trestu. V rámci doplnění dovolání, resp. repliky k vyjádření státního zástupce, obviněný opětovně podotkl, že ve věci je přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry, jak je učinily soudy prvního a druhého stupně.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky obviněných, jakož i podstatu (obviněnými uplatněného) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání obviněného R. Č. následně uvedl, že obviněný sice odmítá existenci úmyslného zavinění, avšak jeho námitky jsou založeny výlučně na tvrzení, že o úmyslném zavinění nebyl učiněn žádný důkaz. Jinak je podané dovolání zaměřeno na rozporování učiněných skutkových zjištění, zpochybňování provedených důkazů a jejich hodnocení ze strany soudů. Pokud obviněný namítal chybné hodnocení zpracovaných znaleckých posudků a procesní použitelnost výpovědi spolupracujícího obviněného V. R., tak těmito námitkami se již zabýval soud druhého stupně ve svém rozhodnutí, přičemž s námitkami obviněného se náležitě vypořádal. V souhrnu lze tedy uzavřít, že obviněný toliko prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Nadto státní zástupce podotkl, že materiály získané a použité v rámci daňového řízení zcela běžně slouží rovněž v řízení trestním, přičemž jejich použitelnost právě v trestním řízení není nikterak vyloučena. Námitky obviněného tudíž podle státního zástupce zcela míjí rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání obviněného J. N. státní zástupce ve svém vyjádření podotkl, že i tento obviněný namítá nesprávné dovození subjektivní stránky, avšak v tomto pouze odmítá učiněná skutková zjištění ze strany soudů a předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, podle kterého měl být podveden dalšími spoluobviněnými, kteří před ním měli tajit fiktivní charakter předmětných obchodů. Obviněný si však musel být vědom, že objemy těchto obchodů nejsou reálné. Případný a obviněným tvrzený nezájem o realizované obchody a lhostejnost k jejich potenciálním trestněprávním důsledkům ovšem nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti, neboť i tzv. bílý kůň se stává reálně statutárním orgánem se všemi povinnostmi, které mu zákon ukládá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016). Lze tedy shrnout, že i obviněný J. N. svými námitkami míjí podstatu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání obviněného R. Š. poté státní zástupce poukázal, že nelze přihlížet k odkazu obviněného na argumentaci uplatněnou v odvolacím řízení, jelikož Nejvyšší soud se může zabývat pouze těmi skutečnostmi, které jsou rozvedeny přímo v textu dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Dále, rovněž tento obviněný namítá chybné dovození subjektivní stránky, přičemž i on toliko prosazuje vlastní skutkovou verzi, odlišnou od té, která byla dovozena soudy prvního a druhého stupně na základě provedeného dokazování. Nadto státní zástupce poukázal, že ačkoli na jedné straně obviněný uvádí, že od roku 2000 bez problémů podnikal v oboru PC a příslušenství a stal se v tomto obchodování poměrně známou osobou, tak současně tvrdí, že je vyučeným zámečníkem a prostým člověkem, přičemž v tomto kontextu poukazuje na nedostatek jakékoli právní a daňové erudice. Stejně tak obviněným proklamované postavení bílého koně jej nezbavuje trestní odpovědnosti za předmětné jednání. Rovněž tedy obviněný R. Š. se svojí argumentací míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu, které ostatně nelze úspěšně uplatňovat pod žádným z dovolacích důvodů. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna podaná dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových, dodržování zásad presumpce neviny a zásady in dubio pro reo ) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
Nejvyšší soud přitom do samotného hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně a do skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly, zasahuje především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají do úvahy, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09). Pokud ovšem soudy provedly důkazy s veškerou důsledností a hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž postupovaly v souladu se zákonem, nelze dovozovat, že by věc byla zatížena extrémními rozpory (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1349/2012). Extrémní rozpor poté není bez dalšího založen ani tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi obžaloby, nikoli obhajoby, pokud byl tento postup přesvědčivě odůvodněn (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Rovněž samotnou námitku existence extrémního rozporu nelze shledat dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016).
Tato teoretická východiska Nejvyšší soud připomíná především z toho důvodu, že všichni obvinění podstatnou částí svých dovolacích námitek soudům prvního a druhého stupně vytýkali nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, relevantnost výpovědi spolupracujícího obviněného V. R., objem realizovaných obchodů a jejich reálnost, resp. fiktivnost apod.), v menší míře též nepřistoupení na důkazní návrhy obhajoby (především stran doplňujících svědeckých výpovědí osob, jež se např. podílely na dopravě obchodovaného zboží) a současně prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní (tedy pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu rovněž shledal, že obdobné (v mnohém totožné) námitky stran skutkových zjištění jako ve svých dovoláních obvinění uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně.
Soudy prvního i druhého stupně přitom podle názoru Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích náležitě a důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. Soudy taktéž mohly spolehlivě dovodit, že se v projednávané věci jednalo o obchodování s fiktivním zbožím, resp. o vystavování a uplatňování fiktivních faktur v přiznání k DPH, jelikož cílem obviněných bylo obohacovat se tím, že se jim podaří vylákat nadměrný odpočet DPH předstíráním obchodů s tuzemskými společnostmi, od nichž mělo být toto fiktivní zboží nakupováno i s DPH. Jednalo se však o společnosti nekontaktní, ve statutárních orgánech figurovali tzv. bílí koně, případně neměly zaměstnance či obratem ukončovaly činnost, nepodávaly daňová přiznání apod. Všechny tyto okolnosti poté napomohly soudům utvořit si celistvý obraz o charakteru předmětného obchodování a dovodit patřičná skutková zjištění (viz např. podrobnější argumentace na str. 70 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). Pokud dále obviněný R. Č. namítal, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy de facto přítomnost tzv. opomenutých důkazů, a to zejména stran svědeckých výpovědí přepravců zboží, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly, kdy mj. bylo konstatováno a odůvodněno, že navrhované výslechy přepravců by z hlediska důkazní situace nemohly přinést žádné nové skutečnosti. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Dále pak, orgány činné v trestním řízení jsou s ohledem na §2 odst. 6 tr. ř. povinny hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Obvinění se ovšem svým způsobem snažili jednotlivé důkazy izolovat a snáze poté zpochybnit, jakož i zveličovat vyvstávající nesrovnalosti, které však podle Nejvyššího soudu samy o sobě neměly vliv na správnost konečných skutkových zjištění. Na základě přezkumu věci tudíž Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (coby jeden z prostředků vedoucích k naplnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň vyloučení libovůle v rozhodování – srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 594/17), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Jak již bylo předestřeno, Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněnými J. N. a R. Š. namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu právě do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. V daném kontextu lze např. podotknout, že pokud jde o samotné procesní podmínky stran institutu spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř. a využití získaných poznatků coby důkazního materiálu, může Nejvyšší soud zcela přisvědčit argumentaci soudu druhého stupně, který jednak náležitě vyložil jednotlivé předpoklady tak, aby mohl být obviněný za spolupracujícího v souladu s §178a tr. ř. označen, a dále pak předestřel, jakým způsobem bylo k jednotlivým poznatkům, jakož i osobě V. R. a jeho věrohodnosti, přistupováno (viz str. 72 až 74 rozsudku soudu druhého stupně). Samotný institut spolupracujícího obviněného může být nástrojem boje proti závažné organizované kriminalitě a sloužit jako standardní důkazní prostředek. Daný důkaz ovšem musí být hodnocen zvláště pečlivě, přičemž orgány činné v trestním řízení jsou povinny hodnotit i motivaci spoluobviněného k výpovědi, přičemž nelze opomenout zvýšeného rizika její účelovosti. Aplikace uvedeného institutu tedy musí být podrobena velmi přísným nárokům, kdy musí být posouzeny jak např. osobnostní rysy spolupracujícího obviněného, tak zejména jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci, neboť uvedený důkaz nesmí stát osamoceně. Uvedeným předpokladům soudy prvního i druhého stupně podle Nejvyššího soudu dostály, tudíž nic nebránilo, aby z výpovědi V. R. vycházely při utváření skutkových zjištění. Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledal ani námitky (zejména obviněného R. Č.) směřující k nepoužitelnosti zpracovaných znaleckých posudků. Soud druhého stupně si byl vědom některých nedostatků a nesprávných premis, ze kterých znalci vycházeli, avšak soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a logicky předestřel, proč tyto okolnosti neměly vliv na správnost závěrů posudků z hlediska rozsahu páchané trestné činnosti (viz str. 68 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). Ostatně, jelikož byla odvolání podána toliko obviněnými a nikoli taktéž státním zástupcem, nemohl již soud druhého stupně korigovat způsobenou škodu v neprospěch obviněných. Rovněž nelze opomenout, že zpracované znalecké posudky byly toliko částečným podkladem pro uznání obviněných vinnými z trestné činnosti a že znalci se ani nikterak nemohli vyjadřovat k případné právní kvalifikaci jednání obviněných, neboť učinění konečných právních závěrů v projednávané věci je doménou soudů, nikoli jiného subjektu. Relevanci tudíž postrádají např. námitky obviněného R. Č., že ze znaleckých posudků nevyplývá, kdo se měl trestné činnosti dopouštět. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal pochybení ve skutečnosti, že soudy v rámci dokazování vycházely z poznatků a podkladů z daňového řízení. Jak ostatně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k podaným dovoláním, materiály získané a použité v rámci daňového řízení zcela běžně slouží rovněž v řízení trestním.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále obvinění uplatnili námitky stran absence úmyslného zavinění. R. Č. namítal, že neexistuje jediný důkaz, který by svědčil o jeho povědomí o páchání trestné činnosti. J. N. uvedl, že ostatní obvinění před ním své podvodné jednání tajili a že pokud tito obcházeli a porušovali řádné a zákonné obchodní postupy, není možné mu tuto skutečnost přičítat k tíži a dovozovat u něj úmyslné zavinění. R. Š. rozvedl, že nebylo prokázáno jeho vědomé zapojení do trestné činnosti, sám ji neinicioval ani neorganizoval, neprofitoval z ní, resp. že jeho firma a firma J. N. byly pouze použity (zneužity) pro trestnou činnost, a to bez jejich vědomí. Obvinění svými námitkami ovšem de facto toliko rozporovaly učiněná skutková zjištění, která byla soudy prvního a druhého stupně dovozena na základě provedeného dokazování. Je totiž zřejmé, že zainteresované obchodní společnosti se zbožím v tvrzených objemech nemohly obchodovat, přičemž ani nedisponovaly odpovídajícími skladovacími prostory, resp. ani reálné objemy peněžních prostředků, kterými disponovaly, by obchodování v tvrzených objemech neumožňovaly. Obvinění si tedy museli být vědomi skutečnosti, že jejich „obchody“ jsou částečně toliko fiktivní a pokud se na nich podíleli, nelze si takové jednání vyložit jinak, než že se jednalo o cílenou snahu o vylákání uplatněných nadměrných odpočtů DPH, které u společnosti Company umožňovaly jednak realizaci dalšího podnikání, ale i obohacování jednotlivých obviněných po vyvedení vylákaných finančních prostředků z nadměrných odpočtů, přičemž uvedené jednání by bez aktivní činnosti či alespoň vědomí obviněných nebylo možné. Ze všech zjištěných skutečností je tedy zcela zřejmé, že obvinění byli přinejmenším srozuměni s předmětným jednáním, přestože u R. Č. a R. Š. byl dovozen úmysl přímý (srov. např. str. 78 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). Úmysly obviněných R. Š. a J. N. dokreslují mj. i skutečnosti, že tito obvinění zakládali další společnosti s motivací pokračovat v obdobném jednání poté, co správce daně u dříve podnikající společnosti začal mít pochybnosti o reálnosti tvrzených obchodů. Nejvyšší soud v daném kontextu musí přisvědčit argumentaci státního zástupce, že samotný (tvrzený) nezájem o realizované obchody, jakož i případná lhostejnost k jejich trestněprávním důsledkům, nemůže bez dalšího obviněné zbavit právě trestní odpovědnosti, jelikož i osoba v postavení tzv. bílého koně se musí řídit zákonem uloženými povinnostmi, jež se od osoby v pozici statutárního orgánu společnosti očekávají (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016). Přesto, obecný závěr, že tzv. bílý kůň musí být bez dalšího srozuměn s jakoukoli protiprávní činností, na které v tomto případě zainteresovaná společnost participuje, nelze presumovat automaticky a ihned dovozovat existenci úmyslného zavinění, neboť k učinění přesvědčivého závěru je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014). Soudy prvního a druhého stupně ovšem podle Nejvyššího soudu svým povinnostem dostály, pečlivě případné povědomí obviněných o protiprávním jednání hodnotily v kontextu dalších důkazů a mohly tedy spolehlivě vyvrátit obhajobu obviněných vedenou v tom směru, že se snad oni sami měli dostat do pozice tzv. bílých koní a o páchání trestné činnosti jinými subjekty nic netušit.
Stran námitek obviněného R. Š., že J. N. byl uložen mírnější trest, Nejvyšší soud podotýká, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud zároveň opětovně připomíná, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jednání podřaditelné pod právní kvalifikaci podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku je pro pachatele stanovena trestní sazba v rozmezí pět až deset let odnětí svobody, přičemž obviněnému byl uložen trest ve výměře pěti let, tedy na spodní hranici zákonné sazby. Pokud dále R. Š. odkazoval na argumentaci uplatněnou v rámci svého odvolání, tak jak přiléhavě poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněných, Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen takovými skutečnostmi, které byly v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku, jak učinil obviněný v nyní projednávané trestní věci, či v jiných podáních z předcházejících stadií řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
V rámci dovolacího řízení u Nejvyššího soudu rovněž nebyly shledány důvody k přerušení či odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak navrhoval obviněný R. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu