ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1320.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1320/2021- 453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. 9 To 257/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 24/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 7. 2021 sp. zn. 1 T 24/2021 byl obviněný J. H. uznán vinným v bodě 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím že,
1)
v době od 12. 10. 2018 nejméně do 18. 10. 2020 v osadě XY, okres Benešov, dlouhodobě, vytrvale a systematicky pronásledoval své sousedy zejména J. H. a jeho manželku D. H., a to tak, že v rámci jejich víkendových pobytů v jejich domě čp. XY je i jejich rodinné příslušníky soustavně urážel, komentoval jejich jednání i jejich vzezření, verbálně je urážel výrazy jako „ovarová hlavo, tlustá krychle, oteklice, bolševická svině, bolševickej rudochu, rudý kmére, prasnice, špinavý venkovský prase, ušatej, kryple, lazare, vole, čochtane, estébáku, elito blbců“, při pobytu poškozených jejich nemovitost neustále sledoval, pozoroval je dalekohledem, fotil a natáčel, schválně obcházel okolo nemovitosti nebo pomalou jízdou ve vozidle objížděl kolem jejich domu a pozemků, hlasitě na ně troubil, úmyslně se hlasitě smál, kašlal a vydával další hlasité zvuky, aby upoutal jejich pozornost a dal tak najevo, že je sleduje a i jinak hrubě zasahoval do jejich běžného života, zejména když u svého domu i přímo za zdí oddělující pozemky u jeho domu a domu poškozených, pouštěl rádio po celé dny na nejvyšší hlasitost a bezdůvodně hlučel nastartovanou motorovou řetězovou pilou již od časného rána i v průběhu dne, čímž poškozené omezoval v nerušeném a plnohodnotném využití jejich rekreační nemovitosti a vzbudil v nich důvodné obavy o zdraví, neboť byl již za obdobné jednání a výhružky vůči nim i za napadení jiného souseda potrestán,
2)
dne 3. 5. 2021 v době kolem 15:25 hodin řídil ve XY, přes XY do ulice XY, osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia combi, registrační značky XY, ačkoli věděl, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu Votice, odboru správních činností a dopravy, ze dne 23. 11. 2019 č. j. 34904/2019/SD ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru legislativně právního, a krajského živnostenského úřadu, č. j. 016029/2020/KUSJ/2, pravomocným dne 12. 11. 2020, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech skupin na dobu 6 měsíců.
Za to byl podle §354 odst. 1 tr. zákoníku (správně mělo být podle §337 odst. 1 tr. zákoníku), za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. 9 To 257/2021 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení odvolacího soudu poté napadl obviněný J. H. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění s poukazem na uplatněné dovolací důvody zmínil, že námitky spočívající v porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shledává tudíž důvodnost dovolání v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn, tak v nesprávné hmotněprávní aplikaci §55 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu, což taktéž zakládá porušení práv obviněného majícího ústavněprávní rozměr. Konkrétně pak v bodu 1) výroku o vině zpochybnil naplnění znaku „vzbudilo obavy o zdraví“ u osoby poškozeného a jeho manželky, pokud jde o intenzitu reálných obav, neboť za tři roky vzájemných ataků žádný neměl charakter fyzického kontaktu, když navíc intenzita útoků slábla. V předmětné věci jde o klasické sousedské spory, neřešené právními prostředky, kdy je dána dlouhodobá nevraživost, nicméně reálnost fyzického napadení je velmi nízká. Jednání obviněného zjištěné okresním soudem nepochybně vykazuje znaky deliktu, totéž ale platí i ohledně jednání protistrany. Takové jednání je jistě způsobilé snižovat životní komfort užívání rodinné nemovitosti adresátů útoků, není ovšem způsobilé vzbudit takové obavy o zdraví, které by se objektivně svojí intenzitou rovnalo hrozbě stalkerů, kde vzniká z nepředvídatelnosti gradace jednání pachatele. Podle dovolatele tak spáchaný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu, nýbrž pouhého přestupku.
Ohledně bodu 2) výroku o vině namítl, že ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je zapotřebí úmyslu pachatele, což ale neodpovídá obhajobě obviněného, kterou soud nevyvrátil, tedy že si spletl datum konce vysloveného zákazu řízení a měl za to, že zákaz již pominul. V takovém případě jde o skutkový omyl a věc bylo třeba posoudit podle §18 tr. zákoníku, čímž se ale soudy nezabývaly.
Další pochybení dovolatel spatřuje v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zejména s poukazem na podmínku obsaženou v ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku týkající se osoby pachatele u něhož by uložení jiného trestu nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Jedná se o subsidiární povahu trestu odnětí svobody, kdy u méně závažných trestných činů by nepodmíněný trest měl být spíše trestem mimořádným. V další části dovolatel v uvedené souvislosti poukazuje na obsah odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a vede s jeho závěry polemiku. V závěru zdůrazňuje, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je v rozporu se zákonem.
Z výše uvedených důvodů jsou tak podle dovolatele uplatněné dovolací důvody naplněny a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbydou podkladu a věc přikázal krajskému soudu případně okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v potřebném rozsahu. Současně vyslovil podnět, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podala k Nejvyššímu soudu návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. na odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí. Zde je třeba přičinit poznámku, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Benešově takovýto podnět dovolacímu soudu neadresovala, a tudíž ohledně této otázky nebylo nutné žádné rozhodnutí učinit.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) v písemném vyjádření k podanému dovolání úvodem podotkl, že obviněný v něm opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudem nalézacím a taktéž v podaném odvolání. S těmito námitkami se ale již vypořádaly předchozí soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se plně ztotožňuje a odkazuje na ni, přesto pokládá za vhodné poznamenat následující: Jestli dovolatel považuje skutkový závěr o tom, že jednání obviněného vzbudilo obavy o zdraví, za problematický, tak se především jedná o námitku skutkovou, nespadající pod žádný z dovolacích důvodů. Navíc soudy se s ní náležitě vypořádaly. Nalézací soud se zabýval i výhradou obviněného, že jeho jednání dosáhlo pouze intenzity přestupku a správně poukázal na dlouhodobost a soustavnost páchaného jednání. V tomto ohledu se tudíž jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. S další námitkou týkající se tzv. skutkového omylu ohledně platnosti zákazu řízení motorového vozidla kritického dne se vypořádal odvolací soud. Dospěl přitom k závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu. Dovolatel zde pouze popírá skutkové okolnosti, jež byly podkladem právní úvahy o jeho zavinění, což lze hodnotit jako zpochybňování hodnocení důkazů soudem a opět to žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Pokud je nakonec spatřován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení §55 odst. 2 tr. zákoníku, kdy byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, tak je tato námitka věcně nedůvodná. Soudy se předmětnou otázkou pečlivě zabývaly, zejména pak soud odvolací v odůvodnění svého usnesení. Ve skutečnosti se jedná o námitku proti přiměřenosti trestu, přičemž tato problematika z hlediska podřaditelnosti pod dovolací důvod a tudíž i její přezkoumatelnosti dovolacím soudem doznala v judikatuře Nejvyššího soudu určitý vývoj, na který státní zástupce v podrobnostech poukázal a posléze dovodil, že současná judikatura se ustálila na výkladu, že samotným nesprávným užitím §55 odst. 2 tr. zákoníku, nemůže být založen žádný z dovolacích důvodů. Pokud je něco takového v dovolání namítáno, je tím brojeno proti přiměřenosti uloženého trestu, což žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
V závěru státní zástupce shrnul své stanovisko k podanému dovolání tak, že pokud se dovolatel domáhá posouzení svého jednání jako pouhého přestupku, tak se touto problematikou již dostatečně a správně zabývaly předchozí soudy, a takové dovolání je tudíž zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Ostatní námitky pak neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání i z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud je na tomto místě nucen nejprve připomenout, že v mezidobí byl trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) novelizován a to zák. č. 220/2021 Sb. v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo mj. ke změně v úpravě ustanovení §265b tr. ř. ohledně dovolacích důvodů. Takže obviněným uplatněné důvody dovolání /podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř./ jsou nyní zařazeny v ustanovení §265b odst. 1 pod písm. h) a m) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Dlužno dodat, že nebyla v dovolání ani tvrzena. Druhá alternativa, uplatněná dovolatelem, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) nyní účinného tr. ř.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). To však neplatilo a ani nyní neplatí absolutně. Jak již bylo zmíněno výše, od 1. 1. 2022 je v novelizovaném trestním řádu v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zakomponován nový dovolací důvod označený předchozí judikaturou Ústavního soudu za tzv. extrémní nesoulad mezi soudem zjištěným skutkovým stavem a důkazy, jež byly, resp. měly či naopak nesměly být soudem provedeny. Takové obsahové námitky ale dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil.
Nejvyšší soud proto reagoval pouze na námitky vtělené do podaného dovolání, které pod uplatněný dovolací důvod spadají nebo do něj mají podstatný přesah, byť ve skutečnosti z pohledu dovolatele jen domnělý.
Výhrady obviněného namířené proti skutku označeném pod bodem 1) spočívají ve stručnosti v nesouhlasu se závěry soudů o tom, že jeho jednání mohlo vzbudit v poškozených obavu o jejich zdraví a dále v tom, že s ohledem na veškeré širší souvislosti celé věci měl být skutek posouzen pouze jako přestupek, a nikoli jako přečin.
K tomu lze ve stručnosti uvést, že na stejné námitky obviněného již v předchozím řízení reagoval zejména nalézací soud, který v odůvodnění svého rozsudku na str. 5 podrobně rozvedl, v čem spatřoval protiprávnost obviněným páchaného jednání v konečném výsledku naplňující znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, a to včetně znaku spočívajícího v jednání způsobilém vzbudit v jiném důvodnou obavu o zdraví. Zde je třeba zdůraznit, že za důvodnou obavu o zdraví je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch. Prokázané jednání obviněného naplňující zákonné znaky sledování poškozených a jejich omezování v obvyklém způsobu života takovou důvodnou obavu u nich bylo bez pochyby způsobilé vyvolat, což zcela postačovalo k tomu, aby obviněný byl výše uvedeným přečinem uznán vinným. K trestnosti takového jednání totiž uvedená důvodná obava u poškozené osoby vzniknout nemusí, ale je třeba, aby byla reálná, o čemž ve všech existujících souvislostech daného případu nebylo třeba pochybovat.
Soud prvého stupně taktéž na str. 5 odůvodnění svého rozsudku dostatečně odůvodnil, proč posuzované jednání obviněného nebylo možné posoudit pouze jako přestupek, nýbrž výhradně jako přečin. Na tomto místě je zbytečné podrobně opakovat, co vše posledně spáchanému jednání obviněného v minulosti předcházelo. Předchozími soudy bylo vícekrát zmíněno, že za obdobná jednání vůči poškozeným spáchaným v nedávné minulosti byl obviněný postižen nejprve ve správním řízení a poté byl i odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem. Tedy předmětná problematika týkající se toho, zda se obviněný v tomto případě dopustil trestného činu, a nikoli pouhého přestupku, byla předchozími soudy objasněna dostatečně a v souladu se zákonem včetně z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Další výhradou obviněného, tentokrát namířenou vůči skutku označenému pod bodem 2) rozsudku a jeho odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je tvrzení, že motorové vozidlo kritického dne řídil, jelikož se domníval, že mu již vyslovený zákaz pominul, a tudíž nejednal úmyslně. Nastalou situaci označuje za skutkový omyl podle §18 tr. zákoníku, jímž se ale soudy nižších stupňů nezabývaly. Nelze souhlasit, že by se předchozí soudy výhradami obviněného v souvislosti s tímto skutkem a přečinem nezabývaly. Okresní soud tak učinil v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 21. odůvodnění svého usnesení. Dovolací soud k tomu dodává. I kdyby byla pravda co se tvrdí v podaném dovolání, tak by se nejednalo o omyl skutkový, nýbrž o omyl právní ve smyslu §19 tr. zákoníku. Podle jeho odst. 1, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Zároveň je ale v odst. 2 uvedeno, že omylu se bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí … atd. Nelze jistě vést diskuzi o tom, že pokud bylo obviněnému doručeno rozhodnutí o tom, že mu ve správním řízení byl příslušnými správními orgány uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců s právní mocí od 12. 11. 2020, tak bylo jeho nespornou povinností se nejenom s druhem zákazu, ale i dobou jeho trvání důkladně seznámit. Na samotné podstatě případného neseznámení se s obsahovým zněním takového zákazu nemůže nic změnit to, zda tak pachatel učinil záměrně nebo z nepozornosti. Rozhodně se ale v daných souvislostech nemůže dovolávat svého omylu, jelikož by se jednalo o omyl neomluvitelný. K odsouzení obviněného za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak došlo zcela po právu.
Poslední námitkou obviněného je jeho nesouhlas s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody zejména s odkazem na ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. Taková argumentace ale s odkazem na nynější ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není akceptovatelná.
Je tomu proto, že veškeré námitky spočívají výlučně v tvrzení, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený. Jde tedy ve své podstatě o námitky vůči druhu uloženého trestu, které s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) nyní účinného tr. ř., ale pouze za podmínky, že obviněnému byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl trest vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávně uloženém trestu, např. pokud jde o nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Ty samé závěry lze vztáhnout i na kritéria obsažená v ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž argumentuje dovolatel. Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. pak nelze než dojít k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy oprávněná osoba hodlá podat dovolací námitky vůči druhu či výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že v případě obviněného nedošlo k uložení trestu odnětí svobody, který by byl v rozporu s kterýmkoli z uvedených zákonných kritérií.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založen dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) nyní účinného tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, pokládat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22). Takové námitky ale obviněný nevznesl, když k jejich uplatnění ani neměl zjevně žádný důvod.
Nejvyšší soud tak v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě obviněného J. H., podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu obviněného nepřiměřené, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévoli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace obviněného obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho nepodmíněnosti [aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nad rámec toho pak Nejvyšší soud poznamenává, že se zcela ztotožňuje s trestem uloženým obviněnému soudem prvního stupně. Obviněný byl v rámci předchozích projednání za obdobná jednání včetně příslušných postihů, kterých se mu dostalo od správních orgánů i od soudních orgánů dostatečně varován, aby se opakování podobného počínání do budoucna vyvaroval. Z mírnějších druhů uložených sankcí si ale dostatečné ponaučení nevzal. Je tudíž především jeho chybou, že se tak nestalo a zavdal příčinu ke svému dalšímu trestnímu stíhání a odsouzení, kdy k přistoupení jiného druhu potrestání než jak bylo učiněno, nebyl žádný relevantní důvod.
Lze tedy shrnout, že obviněný J. H. odůvodnil své dovolání zčásti námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a zčásti výhradami, jež z hlediska deklarovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h), m) nyní účinného tr. ř. postrádaly potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu