ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1365.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1365/2021- 1310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2022 o dovoláních obviněných R. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a M. P. , roz. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. 5 To 20/2021-1218, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 19/2018, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 1 T 19/2018-1129 byli obvinění R. P. a M. P. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, jehož se měli společně dopustit jednáním popsaným v bodě ad I. a obviněná M. P. pak navíc i jednáním popsaným pod bodem ad II. výroku o vině. Obviněný R. P. byl za uvedený zločin a dále za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 10. 2019 č. j. 5 T 48/2019-43 odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Nalézací soud zároveň ohledně jeho osoby zrušil výrok o trestu ze zmíněného trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné M. P. pak podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon ji rovněž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému O. D., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 8.345.400 Kč a obviněné M. P. pak navíc ještě povinnost zaplatit témuž poškozenému na náhradě škody částku 1.007.433 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek obsahoval rovněž výrok, jímž byli obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další tam obsažené dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť soud neměl za prokázané, že se předmětné skutky, pro něž byli rovněž stíháni, skutečně staly.
K následným odvoláním obou obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2021 č. j. 5 To 20/2021-1218 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinném od 1. 10. 2020, a to za jednání nově popsaná v bodě ad I. a v případě obviněné M. P. též v bodě ad II. výroku o vině.
Trestná činnost obviněných podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku spočívala zkráceně v tom, že
I. oba obvinění společně po předchozí vzájemné domluvě v době od 3. 2. 2011 do 7. 12. 2015 v XY a XY, okres Teplice, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, pod záminkou údajné úhrady dluhů a vypořádání dědictví obviněného R. P. a s nepravdivým příslibem vrácení těchto peněz z majetku získaného v dědickém řízení, vylákali od poškozeného O. D., nar. XY, peněžní prostředky, které použili pro vlastní potřebu, ačkoli věděli, že je s ohledem na své výdělečné a majetkové poměry nebudou schopni vrátit, a od samého počátku to ani neměli v úmyslu učinit, přičemž poškozený O. D. ve shora uvedené době postupně vybral ze svých bankovních účtů vedených u GE Money Bank, a. s., (nyní MONETA Money Bank, a. s.) a u České spořitelny, a. s., peněžní částky označené ve výroku rozsudku, které obratem v hotovosti předával obviněným, a takto od něho obvinění vylákali peněžní prostředky nejméně ve výši 8.345.400 Kč,
II. obviněná M. P. sama v době od 31. 12. 2014 do 29. 10. 2015 v XY, okres Teplice, a v XY v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, pod záminkou údajné úhrady dluhů a vypořádání dědictví obviněného R. P. a s nepravdivým příslibem vrácení těchto peněz z majetku získaného v dědickém řízení, vylákala od poškozeného O. D., nar. XY, peněžní prostředky, které použila pro vlastní potřebu, ačkoli věděla, že je s ohledem na své výdělečné a majetkové poměry nebude schopna vrátit, a od samého počátku to ani neměla v úmyslu učinit, přičemž
1. peněžní prostředky ve výši 22.000 Kč pro obviněnou a z jejího popudu poškozený O. D., nar. XY, opatřil tak, že dne 31. 12. 2014 uzavřel v XY se společností Provident Financial, s. r. o., smlouvu o zápůjčce č. 582849169, na základě které téhož dne převzal od zaměstnance zapůjčitele výše uvedenou částku v hotovosti a tu pak týž den v místě svého bydliště předal obviněné, která ji poté použila pro vlastní potřebu a poškozenému ji ani zčásti nevrátila a neuhradila ani poškozeným zaplacený poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 22.810 Kč, čímž mu způsobila škodu ve výši 44.810 Kč,
2. peněžní prostředky ve výši 400.000 Kč pro obviněnou a na její popud poškozený O. D., nar. XY, opatřil tak, že dne 20. 2. 2015 uzavřel v XY za přítomnosti obviněné, která ho opětovně ujišťovala o vrácení peněz, se společností Money service, a. s., smlouvu o zápůjčce č. 200/2015 na částku 440.000 Kč a o zřízení zástavního práva s poplatkem za zprostředkování ve výši 40.000 Kč, na základě které byly dne 23. 2. 2015 přímo na účet obviněné č. XY převedeny peněžní prostředky ve výši 400.000 Kč, které ve dnech 23. 2. 2015 a 24. 2. 2015 ze svého účtu vybrala a použila pro vlastní potřebu, poškozenému pak ani zčásti žádné peněžní prostředky nevrátila, čímž mu způsobila škodu ve výši nejméně 440.000 Kč,
3. peněžní prostředky ve výši 400.000 Kč pro obviněnou a na její popud opatřil poškozený O. D., nar. XY, tak, že dne 3. 3. 2015 uzavřel v XY za přítomnosti obviněné, která ho opětovně ujišťovala o vrácení peněz, se společností Money service, a. s., smlouvu o zápůjčce č. 230/2015 na částku 440.000 Kč a o zřízení zástavního práva s poplatkem za zprostředkování ve výši 40.000 Kč, na základě které byly dne 4. 3. 2015 přímo na účet obviněné č. XY převedeny peněžní prostředky ve výši 400.000 Kč, které téhož dne ze svého účtu vybrala a použila pro vlastní potřebu, poškozenému pak ani zčásti žádné peněžní prostředky nevrátila, čímž mu způsobila škodu ve výši nejméně 440.000 Kč,
4. peněžní prostředky ve výši 45.000 Kč pro obviněnou a na její popud opatřil poškozený O. D., nar. XY, tak, že dne 29. 10. 2015 uzavřel v XY se společností Provident financial, s. r. o., smlouvu o zápůjčce č. 2586959466, na základě které téhož dne převzal od zaměstnance zapůjčitele v hotovosti částku 45.000 Kč, kterou ještě týž den předal obviněné a ta ji použila pro vlastní potřebu, poškozenému pak ani zčásti žádné peněžní prostředky nevrátila a ani neuhradila poškozeným zaplacený poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 37.623 Kč, čímž mu způsobila škodu ve výši nejméně 82.623 Kč,
a takto obviněná M. P. vylákala od poškozeného O. D. peněžní prostředky v celkové výši 867.000 Kč, které použila pro vlastní potřebu, poškozenému z nich následně nic nevrátila a tím mu způsobila škodu nejméně ve výši 1.007.433 Kč.
Za výše uvedenou trestnou činnost odvolací soud potrestal pouze obviněnou M. P., které podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, uložil trest odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Pokud jde o výrok o trestu ohledně obviněného R. P., tak v této části věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Oběma obviněným zároveň podle §228 odst. 1 tr. ř. znovu uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému O. D. na náhradě škody částku 8.345.400 Kč a obviněné M. P. pak navíc ještě částku 1.007.433 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Též rozsudek vrchního soudu obsahoval výrok, jímž byli obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další tam označené dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění R. P. a M. P. následně dovolání .
Obviněný R. P. ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně neodkázal na žádný z katalogu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V jeho úvodní části obsáhle zrekapituloval průběh dosavadního řízení před soudy a poté v rámci vlastní dovolací argumentace de facto zopakoval tytéž výhrady, jaké uplatnil již ve svém odvolání. Vrchnímu soudu vytkl porušení trestního řádu v ustanoveních upravujících zahájení trestního stíhání a dokazování a dále nesprávné posouzení otázky promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Konkrétně míní, že v řízení byla porušena zásada totožnosti skutku, který byl oproti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nedostatečně vymezen jak v podané obžalobě, tak i v příslušných výrocích rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Vedle toho nadále popírá, že by od poškozeného převzal v rozsudku specifikované finanční částky. V uvedené souvislosti poukázal na znalcem konstatovanou sníženou věrohodnost výpovědi D., jehož tvrzení navíc nebyla podpořena žádnými dalšími provedenými důkazy. Ty naopak svědčily o poněkud odlišném průběhu skutkového děje, když z nich mimo jiné vyplynulo, že poškozený v rozhodných dnech uskutečňoval ze svých účtů výběry peněžních prostředků v řádech desetitisíců až statisíců Kč, o nichž se orgánům činným v trestním řízení vůbec nezmínil. Jeho vyjádření ohledně následného předávání vybraných peněžních prostředků v hotovosti oběma obviněným byla pouze souhrnná a příliš obecná, a tudíž neměla prakticky žádnou důkazní hodnotu. Soudy zde dostatečně nezkoumaly především motiv počínání poškozeného, s jakým měl údajně obviněným předávat peníze. Dovolatel také namítl promlčení části nároků poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem, a to minimálně ve vztahu k dílčím útokům spáchaným do 19. 1. 2014, jestliže úkony trestního řízení v této věci byly zahájeny až dne 19. 1. 2016. Závěrem pak odvolacímu soudu vytkl jako procesně nesprávný postup spočívající v tom, že sám nově rozhodl o jeho vině a povinnosti k náhradě způsobené škody, zatímco pro účely rozhodnutí o trestu věc vrátil soudu prvního stupně. Takový verdikt podle jeho přesvědčení představuje porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení. Z výše rekapitulovaných důvodů tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. 5 To 20/201-1218 zrušil.
Obviněná M. P. ve svém dovolání výslovně odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, s tím, že napadená rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. I ona setrvala na své obhajobě, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila. Namítla, že v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by poškozeného skutečně uvedla v omyl nepravdivou legendou o probíhajícím dědickém řízení a peněžní prostředky od něho vylákala pod příslibem jejich následného vrácení. Pokud od něho převzala nějaké finanční částky, šlo o dary a půjčky, které jí poškozený předal zcela dobrovolně. Ačkoli má tedy celá kauza ryze občanskoprávní charakter, soudy její jednání nepřípustně kriminalizovaly. Nevypořádaly se s evidentní nevěrohodností poškozeného, který v průběhu řízení několikrát pozměnil a upravoval své výpovědi. Zásadní rozpory v jeho tvrzeních přitom nebylo možno přičítat ani jeho věku ani časovému odstupu od údajného páchání trestné činnosti. Dovolatelka zdůraznila, že poškozený znal její majetkové poměry i majetkové poměry jejího manžela, spoluobviněného R. P. Věděl o jejich dluzích i probíhajících exekucích. Přesto jim poskytoval peníze, aniž by zároveň požadoval jejich vrácení. Sám uvedl, že ani obvinění ho nikdy neujišťovali o tom, že tak v budoucnu učiní. Před soudem poškozený nedokázal přesně uvést, kdy a kdo z obviněných mu měl sdělit údaje o jakémsi dědictví na Slovensku. Okolnosti podání trestního oznámení vysvětlil tak, že řekl dceři o půjčkách. O nějakém dědickém řízení se účelově zmínil až na dotaz soudu. Za důkazně významnou pokládá obhajoba výpověď svědkyně Ch., která jednoznačně uvedla, že obviněná udržovala s poškozeným „bližší vztah“, kdy se setkávali i mimo pracovní dobu. Poškozený dokonce docházel do domácnosti obviněných a předával jí peníze zcela dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku. Svědkyně výslovně uvedla, že pokud obviněná něco potřebovala, „dostala vše“. Poškozený po jejích návštěvách v ordinaci nebýval rozezlený, o žádném dědictví nemluvil a nehovořil ani o tom, že by chtěl vrátit nějaké peníze. Vedle nesprávného hodnocení důkazů vytkla dovolatelka soudu prvního stupně procesní pochybení, které následně nezhojil ani odvolací soud a které mělo spočívat v tom, že nalézací soud v hlavním líčení neprovedl výslech svědkyň M. L. a J. H., ačkoli se obě jmenované dostavily k jednání. Namísto toho podle §211 odst. 1 tr. ř. pouze přečetl protokoly o výslechu svědkyň z přípravného řízení, a to bez souhlasu obviněné, která se k hlavnímu líčení nedostavila a soud požádala o jeho konání v její nepřítomnosti. Tento úkon pak za ni neučinila ani přítomná obhájkyně, což bylo jejím procesním právem. Dovolatelka v dané souvislosti zpochybnila úvahu odvolacího soudu, že vzhledem k dlouhému časovému úseku, který uplynul od zmíněných výpovědí, nebylo možno předpokládat jejich rozšíření. Podle dovolatelky není zřejmé, jak soud mohl vědět, co by svědkyně na dotazy obhajoby k věci sdělily nebo doplnily. Námitky poté vznesla i proti výroku o uloženém trestu, který zejména s ohledem na svoji dosavadní bezúhonnost a povinnost pečovat o nezletilé děti pokládá za nepřiměřeně přísný. Má za to, že jí měl být uložen trest odnětí svobody nespojený s přímým výkonem. Pobyt ve věznici jí navíc znemožní vracet poškozenému peněžní prostředky, které na něm měla podvodně vylákat. Závěrem tak navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek vrchního soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 5 To 20/2021-1218 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 1 T 19/2018-1129, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Ve vztahu k dovolání obviněného R. P. předně podotkl, že v něm chybí obligatorní náležitost v podobě odkazu na některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Soud prvního stupně tedy dovolatele měl postupem podle §265h odst. 1 tr. ř. vyzvat k odpovídajícímu doplnění a pokud ten na příslušnou výzvu adekvátně nereagoval, bylo by namístě jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Co se týče samotné argumentace obviněného, ta podle státního zástupce představuje pouhé opakování již dříve uplatněných výhrad, s nimiž se pečlivě a věcně správně vypořádal odvolací soud. Valná část z nich má navíc procesní, resp. ryze skutkový charakter a v tomto smyslu ani nenaplnily žádný zákonný dovolací důvod. Kromě toho ani nebyly důvodné. Formálně vzato by hmotněprávní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, mohla naplnit pouze námitka obviněného, podle níž byl nárok poškozeného na náhradu škody zčásti promlčen. Ta však podle státního zástupce rovněž postrádala jakékoli opodstatnění. Závěrem proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud pro případ, že nebudou splněny podmínky pro rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., odmítl dovolání obviněného R. P. v neveřejném zasedání buď podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné nebo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně.
Pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nebylo možno podle mínění státního zástupce podřadit ani námitky obviněné M. P. I ona totiž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěla především na výhradách vůči skutkovým zjištěním soudů, kdy na základě vlastního hodnocení vybraných důkazů nabídla jinou verzi možné interpretace některých rozhodných skutkových okolností. S takto koncipovanými argumenty se navíc důsledně vypořádal již odvolací soud, který je správně vyhodnotil jako nedůvodné. Stejný závěr lze vztáhnout také k druhému okruhu námitek procesního charakteru, jejichž prostřednictvím obviněná namítala pochybení soudu prvního stupně spočívající v neprovedení výslechu svědkyň L. a H. v hlavním líčení. Odvolací soud zde správně konstatoval, že přečtení protokolů o výslechu těchto svědkyň z přípravného řízení za situace, kdy se na písemnou žádost obviněných konalo hlavní líčení v jejich nepřítomnosti, odpovídalo ustanovení §202 odst. 3, odst. 5 tr. ř., pakliže z dřívějšího postupu nalézacího soudu v hlavním líčení vyplynulo, že osobní výslech těchto svědkyň nepokládal za nutný. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů se obviněná pohybovala konečně i se svými výtkami vůči údajně nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody, ačkoli se jednalo o přípustnou sankci, uloženou v zákonem stanoveném rozpětí trestní sazby. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním obou dovolání v neveřejném zasedání pak projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění R. P. a M. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř). Formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. však splňovalo toliko dovolání obviněné M. P. V dovolání obviněného R. P. chyběl výslovný odkaz na některou z alternativ ustanovení §265b tr. ř., nicméně tento nedostatek nakonec nebyl pro další postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto podání určující (viz níže).
Dovolací senát totiž zároveň zkoumal, zda jsou předložená dovolání přípustná, a v případě obviněného R. P. dospěl k závěru, že tomu tak není .
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že jde o zcela specifický mimořádný opravný prostředek umožňující průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zákonodárce striktně omezil přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná meritorní rozhodnutí odvolacích nebo stížnostních soudů, která patří do okruhu uvedeného v §265a odst. 2 tr. ř. Jelikož ustanovení §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání, nelze za ně pokládat žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří.
Za rozhodnutí ve věci samé se podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. považují pouze:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest , popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) tr. ř.
V nynějším případě je zjevné, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. 5 To 20/2021-1218, pokud jde o osobu obviněného R. P., do výše uvedeného výčtu rozhodnutí, proti nimž lze podat dovolání, nepatří . Odvolací soud totiž ve vztahu k dovolateli vyslovil (vedle zprošťujícího výroku stran části žalovaných skutků) pouze jeho vinu trestným činem podvodu a zavázal ho v odpovídajícím rozsahu k náhradě škody. O jeho potrestání naproti tomu sám nerozhodoval , když z důvodů, jež podrobně vylíčil v bodech 44 až 47 odůvodnění rozsudku, věc v tomto rozsahu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na danou procesní situaci lze tedy analogicky vztáhnout právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 6 Tdo 982/2003 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 2/2004-T 654), podle nějž v případě, že odvolací soud zruší napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně, dovolání nelze podat jen proti pravomocnému výroku o vině (arg. dikcí zákona „rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest…“), ale je třeba vyčkat i uložení trestu, popřípadě ochranného opatření nebo upuštění od potrestání. Lhůta k podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.) pak běží i ohledně již existujícího pravomocného výroku o vině až od doručení dalšího rozsudku, kterým byl uložen trest (případně ochranné opatření), nebo bylo upuštěno od potrestání. V nynější procesní situaci tak obviněný R. P. podal dovolání nepřípustně.
Přípustnost dovolání obviněné M. P. se odvíjela od ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a zároveň jí byl uložen i trest. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je opřela, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v průběhu dovolacího řízení byl trestní řád novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám v systematice ustanovení §265b tr. ř. Obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nyní nově zařazen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 ( dříve §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. ), je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vedle toho je třeba konečně zmínit, že katalog dovolacích důvodů byl výše zmíněnou zákonnou novelizací rozšířen o další důvod, který je s účinností od 1. 1. 2022 upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jehož rámci lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy nově postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení tedy spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou těchto interpretačních pravidel dovolací senát vyhodnotil i jednotlivé námitky obviněné M. P. a dospěl k závěru, že je pod žádný z výše popsaných ani jiných dovolacích důvodů podřadit nelze .
Dovolatelka sice ve vztahu k výroku o vině formálně reklamovala nesprávnost právního posouzení části žalovaného jednání jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřela výhradně o výtky vůči postupu soudů při provádění důkazů a při jejich následném hodnocení. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založila primárně na zpochybnění příslušných skutkových závěrů, domáhala se jejich zásadní revize ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu a při prosazování vlastních verzí skutkového děje namítala vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dříve §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Předmětný důvod dovolání tudíž uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to navíc námitkami, jimž nebylo možno přiznat relevanci ani z pohledu nově uzákoněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud totiž žádnou závažnou procesní vadu, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, v dosavadním řízení před předchozími soudy nezjistil .
Předně se nebylo možno ztotožnit s dovolací námitkou, že soud prvního stupně pochybil, jestliže v hlavním líčení osobně nevyslechl svědkyně M. L. a J. H. a k důkazu toliko přečetl protokoly o jejich výpovědích v přípravném řízení. Přesvědčení dovolatelky o nezákonnosti takového postupu totiž vychází z mylné úvahy, že pokud požádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, byl postup soudu podle §211 tr. ř. podmíněn souhlasem její obhájkyně, která se jednání zúčastnila. Taková konstrukce však nemá žádnou oporu v zákoně. Naopak je třeba zdůraznit, že souhlas (či nesouhlas) s přečtením protokolu o výpovědi svědka podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu je osobním úkonem obviněného, který za něho obhájce učinit nemůže. Z hlediska splnění formálních podmínek pro čtení protokolů o výslechu svědkyň L. a H. namísto jejich osobního výslechu v hlavním líčení byl proto i v nyní posuzované věci nesouhlas obhájkyně s takovým postupem zcela irelevantní. Význam by měl jedině tehdy, kdyby bez osobního výslechu těchto svědkyň nebylo možno spolehlivě zjistit skutkový stav, nebo kdyby obviněná (resp. její obhájkyně) neměla možnost v předchozích fázích řízení svědkyně vyslechnout (k tomu srov. v právní nauce Šámal P. a kol: Trestní řád II - komentář, 7. vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 2642 nebo též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 2 To 52/2004, publikovaný v časopise Trestněprávní revue č. 11/2004).
Z předloženého procesního spisu i odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je však patrné, že výpovědi svědkyň L. a H. jako pracovnic České spořitelny, a. s., žádný zásadní či dokonce klíčový důkaz o podvodném jednání manželů P. vůči poškozenému D. nepředstavovaly a pro účely rekonstrukce skutkového stavu měly spíše jen podpůrný význam. Ani sama dovolatelka ostatně nijak konkrétně nerozvedla, jak by jejich případný výslech v hlavním líčení mohl zvrátit či ovlivnit konečný výsledek řízení a v jakém směru tedy bylo porušeno její právo na obhajobu v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v nyní účinném znění. Pokud jde o její právo vyslýchat nebo dát vyslechnout svědkyně tzv. „proti sobě“ (tj. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), dovolací senát připomíná, že obhájkyně Mgr. Zuzana Segediová se výslechů obou svědkyň v přípravném řízení zúčastnila a měla tak možnost jim podle svého uvážení pokládat příslušné dotazy. Stejně tak byla osobně přítomna rekognici podle fotografií podle §104b tr. ř., kdy poznávající osobou byla svědkyně L. Proti průběhu tohoto úkonu rovněž ničeho nenamítala (viz protokoly na č. l. 208, 218 a 233 spisu). Postup zvolený krajským soudem, při kterém byla respektována práva obhajoby, proto nebyl v rozporu ani s touto součástí ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces a její nynější procesní výhradu nelze hodnotit jinak, než jako účelovou snahu odvrátit pozornost od podstaty věci samé. Námitka nadto není důvodná ani z věcného hlediska.
Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že by dovolatelkou reklamované skutkové závěry soudů byly projevem neobjektivního, selektivního a tendenčního hodnocení provedených důkazů či dokonce výslednicí ničím nepodložených domněnek a spekulací. Již soud prvního stupně v písemném vyhotovení svého rozsudku, splňujícím kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., podrobně a přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které soustavně opakovanou obhajobu dovolatelky, spočívající ve striktním popírání trestné činnosti, považoval za zcela nepřesvědčivou. Způsobu, jakým se s ní vypořádal, není z hlediska principů formální logiky co vytknout a pro stručnost lze v tomto směru plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění zmíněného rozhodnutí (viz str. 43 až 51). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněná uplatnila i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci formuloval na str. 17 až 25 odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Současně je třeba konstatovat, že obviněná soudům vytýkala v podstatě pouze to, že provedené důkazy hodnotily v rozporu s jejími představami. Žádnou kvalifikovanou námitku k naznačenému extrémnímu nesouladu mezi jejich obsahem a soudy rekonstruovaným skutkovým stavem, na niž by případně bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím, ve svém dovolání fakticky nenabídla. Omezila se na prostou polemiku s postupem soudů při hodnocení důkazů, která však dovolací přezkum bez dalšího nezakládá.
Obsahovému vymezení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (nyní §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) neodpovídaly ani námitky dovolatelky směřující proti pravomocnému výroku o trestu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze totiž za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ považovat jen specifické vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako je nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takové vady však obviněná napadeným rozhodnutím kvalifikovaně nevytkla.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v nyní účinném znění / dříve §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. /. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednu z těchto vad obviněná rozsudku soudu prvního stupně výslovně nevytkla a úspěšně ani vytknout nemohla, neboť trest odnětí svobody, který jí odvolací soud nakonec uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, byl trestem přípustným a současně respektujícím příslušné rozmezí trestní sazby, která v daném případě činila 2 až 8 let.
Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádnou jinou mimořádnou okolnost, pro niž by tento jinak zákonný trest bylo třeba korigovat. K takovému výjimečnému postupu sahá pouze při zjištění, že konkrétní trest je svou povahou extrémně přísnou, zjevně nepřiměřenou a tudíž nespravedlivou sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatelky nesplňuje. Nejvyšší soud se naopak znovu plně ztotožnil s úvahami vrchního soudu obsaženými tentokrát na str. 27 písemného vyhotovení jeho rozsudku a ani v tomto směru nemá žádný racionální důvod, aby jakkoli zpětně zasahoval do jeho rozhodnutí jakožto projevu soudcovské individualizace trestu.
Závěrem lze tedy shrnout, že dovolání obviněného R. P. proti rozsudku odvolacího soudu v existující podobě nebylo přípustné a Nejvyšší soud je proto odmítl výrokem podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitky vznesené obviněnou M. P. pak ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto bylo její dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud v obou případech rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu