ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.222.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 222/2022- 243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání obviněného M. C. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 55 To 122/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 108/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 55 To 122/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 3 T 108/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vsetíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 3 T 108/2020 byl obviněný M. C. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu v červnu nebo v červenci, avšak nejpozději před 29. 7. 2019 ve XY v areálu společnosti A. M. S., se sídlem XY, vylákal od jednatele této společnosti P. E. automobil značky Volkswagen Multivan RZ XY v hodnotě nejméně 55 000 Kč, který zmíněná společnost převzala k opravě od společnosti L. R. L., se sídlem XY, jež uvedené vozidlo užívala na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 24. 5. 2013 s vlastníkem automobilu společnosti A., XY, přičemž předstíral v rozporu se skutečností, že má k převzetí automobilu souhlas bývalého ředitele společnosti L. R. L. A. V., načež zmíněné vozidlo prodal za částku 50 000 Kč společnosti CAR CHECK s. r. o., se sídlem Drážní 11, Brno, když v hotovosti převzal zálohu 20 000 Kč s tím, že zbylých 30 000 Kč obdrží poté, kdy dodá k vozidlu doklady, a k převzetí zbylé částky již nedošlo, neboť automobil byl vrácen dne 23. 9. 2019 do společnosti A. M. S., se sídlem XY . Za to mu byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest s tím, že bylo určeno 250 celkových denních sazeb, přičemž denní sazba činní 200 Kč. Celková výše peněžitého trestu byla stanovena ve výši 50.000 Kč.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 55 To 122/2021 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Předně namítl, že obecné soudy mu odepřely jemu garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když extrémně porušily procesní práva obviněného, což ovlivnilo i hmotněprávní kvalifikaci (srov. nálezy Ústavního soudu ÚS 1966/16-1 a ÚS 3093-1). Odvolací soud zamítl návrhy obhajoby na provedení důkazů čestných prohlášení a výslechů svědků P. V., P. E. a P. L. a nijak se s nimi v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal, tedy provedl vadné dokazování v podobě opomenutých důkazů. Oba soudy pak porušily zásadu in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný dále namítl hmotněprávní pochybení spočívající v tom, že sám neporušil právní povinnost, tedy jeho jednání nebylo protiprávní. Oba soudy dále nesprávně posoudily jeho zavinění, příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi spatřuje extrémní nesoulad.
Dále dovolatel zmiňuje, že je dlouholetý kamarád a spolupracovník svědka L., kterému svědek A. V. několik let dlužil částku ve výši 300.000 Kč za nesplacenou akontaci předmětného automobilu. Při setkání obviněného a svědka V. po něm obviněný žádal zaplacení této dlužné částky, avšak svědek V. mu sdělil, že nemá finanční prostředky na zaplacení dluhu, ale že si může vzít předmětné vozidlo zaparkované v autoservisu svědka E., což obviněný následně učinil. Obviněný tedy jednal za základě pokynu svědka A. V., který vystupoval jako jednatel společnosti L. R. L. Obviněný seznámil svědka E., v jehož areálu autoservisu vozidlo stálo, s jejich dohodou. Ten mu vozidlo vydal k prodeji. Výtěžek z prodeje automobilu chtěl obviněný předat věřiteli svědka V. L. Jakmile se obviněný dozvěděl o tom, že svědek V. změnil své tvrzení a chtěl automobil zpět, obviněný tak bez dalšího učinil a na vlastní náklady jej dopravil svědku V. Nebylo prokázáno, že by svědek A. V. neudělil pokyn k odvozu a prodeji předmětného vozidla.
Argumentace nalézacího soudu spočívající v tom, že svědek A. V. nebyl zapsaným jednatelem společnosti v obchodním rejstříku, a proto nemohl za společnost jednat, ani udělit platný souhlas k odvozu předmětného automobilu, je přehnaně formalistický. Jmenovaný od vzniku společnosti L. R. L. za ni navenek jednal, jako by byl jejím jednatelem. Faktická jednatelka a bývalá družka tohoto svědka L. P. u hlavního líčení uvedla, že celou společnost měl na starosti A. V., který jednal z pozice jednatele. Ona sama se společností fakticky neměla nic společného. Obviněný se tak důvodně domníval, že A. V. je oprávněn za společnost jednat. Za předmětnou společnost podával i trestní oznámení a odvážel vozidlo po vydání svědkem E. Celou dobu se až do listopadu 2019 stále ve věci angažoval pouze A. V. Soud přesto dospěl k závěru, že nemohl dát obviněnému souhlas k vyzvednutí vozidla ze servisu a k jeho prodeji, tedy zcela v rozporu s tím, jak po celou dobu ve skutečnosti A. V. ohledně tohoto vozidla vystupoval vůči třetím osobám.
Obviněný tudíž nejednal protiprávně. Z výpovědí obviněného a svědků E. a L. bylo prokázáno, že svědek A. V. zmocnil obviněného k odvozu a prodeji předmětného automobilu za účelem částečného uspokojení dluhu svědka V. vůči L. Svědek A. V. vypovídal nepravdivě, což potvrdil svědek M. H. jako zaměstnanec svědka E. Obviněný nejednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jeho jednání nebylo motivováno jeho obohacením a způsobením škody jinému, naopak jednal ve prospěch L., jemuž svědek V. dlužil nesplacenou akontaci za předmětné vozidlo, tedy chtěl zajistit rychlejší uspokojení dluhu L. z nesplaceného závazku svědka V.
Nalézací soud se nezabýval zjištěním skutečného skutkového stavu a nesprávně vycházel v neprospěch obviněného ze skutečnosti, že obviněný uvedl, že setkání se svědkem V. proběhlo v září 2019. Z sms komunikace ze dne 29. 7. 2019 jednatelky společnosti L. R. L. svědkyně P. se svědkem E. vyplynulo, že se vozidlo v areálu autoservisu svědka E. nenacházelo, tedy obviněný jej odvezl již před tímto datem. Obviněný uvedl, že si přesná data nepamatuje a od počátku trestního řízení mu bylo opakovaně předkládáno, že se skutek stal v září 2019, tedy vycházel z těchto úředně předstíraných skutečností (toto období je uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě).
Nebyla naplněna ani příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněného a škodlivým následkem. Po zhodnocení všech časových souvislostí obviněný dovozuje, že svědek V. dal obviněnému souhlas s vyzvednutím vozidla v červenci 2019 a až poté, co podal proti společnosti L. R. L. insolvenční návrh, obviněný automobil převezl zpět do autoservisu ve XY dne 23. 9. 2019. Společnost L. R. L. již byla v insolvenci a insolvenční správkyně zapsala předmětný automobil do majetkové podstaty společnosti, tedy začala se o něj zajímat. Trestní oznámení podal svědek V. za společnost až dne 24. 10. 2019, tedy tři měsíce po odvozu vozidla. V trestním oznámení bylo uvedeno, že se vozidlo nachází na neznámém místě, i když bylo již měsíc zpět v autoservisu svědka E. Stalo se tak proto, že si svědek V. uvědomil, že dal souhlas k odvozu vozidla, které nevlastní on, ale L. R. L., což prokazuje úmyslné jednání svědka A. V. s cílem poškodit obviněného. Z celé věci se tedy vyvlékl tím, že obviněný údajně vozidlo odvezl bez jeho souhlasu či pokynu. Nadto se mu hodilo, že obviněnému způsobí problém a zbaví se jej, neboť obviněný ho opakovaně urgoval a připomínal mu dluh vůči svědkovi L.
Oba soudy nedbaly ani názoru státní zástupkyně přítomné u veřejného zasedání o odvolání obviněného, která s ohledem na vyvstanuvší skutečnosti přednesené během veřejného zasedání a neobjasněnost skutkového stavu navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a obviněného zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po rekapitulaci dovolacích námitek obviněného konstatovala, že obviněný nevznesl jedinou hmotně právní námitku, která by měla svědčit o nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Neuvedl totiž nic, co by svědčilo o nesprávnosti hmotně právního posouzení skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Obviněný ve skutečnosti základem svého dovolání učinil tvrzení o vadnosti skutkových zjištění soudů, neboť podle něj nebyly prokázány skutečnosti, na nichž bylo jeho odsouzení vystavěno. V posuzované trestní věci je možné konstatovat, že z obsahu provedených důkazů skutkový stav tak, jak je shrnut ve skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá. Je třeba se pozastavit zejména nad závěrem soudů obou stupňů, pokud vyšly z výpovědi svědka A. V., který v plném rozsahu popřel, že by obviněného kdy zmocnil k nakládání s předmětným vozidlem. To, že obviněný ve své výpovědi určil nesprávné datum setkání se svědkem A. V., ve prospěch pravdivosti jeho výpovědi nijak nevyznívá. Časový údaj není z hlediska pravdivosti či nepravdivosti tvrzení svědka A. V. jakkoliv důležitý, naopak je důležité, že svědeckou výpovědí P. L. byl prokázán dluh svědka A. V., který měl buď vůči jeho osobě, nebo jeho synovi, a který plynul právě z prodeje předmětného vozidla, kdy jeho synovi nebyla uhrazena celá kupní cena. Tento svědek také potvrdil své srozumění s tím, že obviněný M. C. bude v jeho prospěch jednat se svědkem A. V., aby došlo k doplacení dlužné částky. Svědek A. V. však existenci jakéhokoliv dluhu popírá. Výpovědí svědků P. E. a M. H. bylo potvrzeno, že vozidlo bylo u nich v A. M. S. opraveno, avšak svědek A. V. za opravu, která byla sjednána, nezaplatil a k vozidlu se několik let i přes urgence nehlásil. Svědek A. V. však popírá, že by za opravu nezaplatil a důvod, proč bylo vozidlo odstaveno v autoservisu, popisuje rozdílně, neboť tvrdí, že nebyla provedena požadovaná oprava převodovky. V daných souvislostech je rovněž důležité, že trestní oznámení je podáno v době, kdy předmětný automobil se nacházel zpět v A. M. S., kam jej obviněný ihned po urgencích zpět dopravil z Brna od společnosti CAR CHECK, s. r. o., do níž ho prodal za částku 50.000 Kč. I přesto, že bylo vozidlo vráceno, se v trestním oznámení objevila informace, že se nachází na neznámém místě. Důležitý je rovněž údaj, že trestní oznámení bylo podáno v době insolvenčního řízení, když bylo vozidlo insolvenční správkyní zapsáno do majetkové podstaty. Právě uvedené okolnosti svědčí o tom, že motivem k podání trestního oznámení ze strany společnosti L. R. L. mohla být skutečnost, že se obviněný A. V. zbavil majetku, který měl být zanesen do podstaty. Zjištěné skutkové okolnosti tedy bez dalšího nesvědčí o tom, že by se obviněný dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak uzavřely soudy obou stupňů, a to minimálně z toho důvodu, že výpověď svědka A. V. koliduje s obhajobou obviněného podpořenou dalšími ve věci provedenými důkazy. Svědek A. V. měl totiž výrazný motiv přenést odpovědnost za absenci majetku, který byl zanesen do majetkové podstaty společnosti L. R. L. na jinou osobu. V daných souvislostech je rovněž podstatné, jakým způsobem se obviněný M. C. mohl dozvědět o tom, že předmětné vozidlo je zaparkováno v A. M. S. Lze spíše uvěřit tomu, že vyšel z údajů od svědka A. V., než že by jednal svévolně, což potvrzuje svědek P. L., neboť ve své výpovědi stvrzuje existenci pohledávky za A. V., avšak i své srozumění s tím, že uvedenou záležitost příležitostně bude řešit dovolatel. Naopak je irelevantní, že dovolatel z částky utržené za předmětné vozidlo nepředal svědku P. L. žádné peníze. Inkasoval totiž pouze částku 20.000 Kč, z nichž částečně vyplatil svědka P. E., a zbylých 30.000 Kč měl obdržet až po zajištění dokladů k vozidlu. Mezi tím však vozidlo vrátil na základě intervence svědka P. E. do jím provozovaného autoservisu ve XY.
Státní zástupkyně taktéž označila za nepřezkoumatelný závěr soudů, že obviněný musel vědět, že svědek A. V. již není na základě generální plné moci ředitelem společnosti L. R. L., z čehož mělo vyplývat, že jakýkoli jeho souhlas s odvezením vozidla z autoservisu byl bezvýznamný. V této důkazní situaci se jeví být nepodložený závěr soudů o tom, že obviněným navrhované doplnění dokazování bylo nadbytečné. Obviněný totiž navrhoval doplňující výslech svědků P. L. a P. E., tedy osob, které svědčily v jeho prospěch v rozporu s verzí A. V., která se ve světle uvedených výpovědí její přinejmenším jako sporná. Prospěšnou pro zjištění skutkového stavu by mohla být i výpověď nově navrhovaného svědka P. V., který nabízí svědectví o chování A. V. poté, co byl dovolatel odsouzen. Od všech těchto svědků by mohly být získány informace související s předmětným vozidlem, neboť všichni jmenovaní disponují informacemi důležitými pro posouzení věci. Skutkový děj tedy nebyl prokázán ve verzi, která by jednoznačně svědčila o tom, že obviněný je pachatelem trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to proto, že skutková zjištění z provedených důkazů prozatím jednoznačně nevyplývají.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [viz ust. §265r odst. 1 písm. b) či c) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 55 To 122/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 3 T 108/2020, stejně tak jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. C. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvody, na které obhájce obviněného odkazuje. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v průběhu dovolacího řízení byl trestní řád novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám v systematice ustanovení §265b tr. ř. Obviněným uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. jsou nyní nově zařazeny v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , v aktuálním znění ( dříve §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř. ), je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ předmětného důvodu dovolání byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , v nyní účinném znění ( dříve §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. ), které obhájce obviněného rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud je ale v této situaci nucen zároveň poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Jak již bylo shora zmíněno, mezi taková flagrantní pochybení patří především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání specifikovaným způsobem vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Současně nebylo možno odhlédnout od okolnosti, že Nejvyšší soud o tomto podaném dovolání obviněného rozhodoval v době, kdy již od 1. 1. 2022 byla v účinnosti již výše zmíněná novela trestního řádu, která do ustanovení §265b odst 1 písm. g) tr. ř. nově zakotvila omezenou přezkumnou povinnost dovolacího soudu týkající se skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu.
Muselo být tudíž konstatováno, že poslední ze shora uvedených tří podob porušení práva na spravedlivý proces v podobě svévolného hodnocení důkazů se oba soudy nižších stupňů dopustily, což mělo za následek vznik zjevného extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě, provedenými důkazy a z nich učiněnými právními závěry.
V prvé řadě je nutno upozornit, že nalézací soud neměl nijak důkazně podložený závěr o vlastnictví vozidla Volkswagen Multivan RZ XY, VIN: XY. Přesto ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedl, že vozidlo měla užívat spol. L. R. L., se sídlem XY, na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 24. 5. 2013 s vlastníkem automobilu společnosti s A., XY . K těmto závěrům dospěl nalézací soud z podkladů předložené svědkem A. V., konkrétně z prosté kopie přední strany duplikátu Osvědčení o registraci vozidla části II. č. XY (tzv. velkého technického průkazu). Z něj vyplývá, že prvním vlastníkem vozidla byla spol. TKP TRADE, s. r. o. a posléze se jím stala spol. L. R. L. Ve spodní části je pak v úředních záznamech učiněna poznámka: dne 4. 2. 2015 – vlastník: S A., IČ: XY, XY (č. l. 42). Nalézací soud pak v bodě 20 odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval, že z této kopie technického průkazu plyne, že s A. byl zaevidován jako vlastník. Z vyjádření spol. s A. ze dne 17. 7. 2020 pak plyne, že se spol. L. R. L. s ní uzavřela dne 24. 5. 2013 úvěrovou smlouvu č. UDTA 13/10006656, která byla dne 23. 11. 2014 vypovězena z důvodu nehrazení úvěrových splátek. Výpovědí smlouvy pak byl aktivován zajišťovací převod práva k vozidlu. Dne 30. 9. 2019 bylo vozidlo zahrnuto do insolvenčního řízení a spol. s A. se do něj přihlásila jako zajištěný věřitel (č. l. 75). Nalézací soud si však nevyžádal doložení této úvěrové smlouvy jako případného nabývacího titulu vlastnického práva k vozidlu. Prosté písemné vyjádření domnělého vlastníka učiněné v přípravném řízení, kopie tzv. velkého technického průkazu, popřípadě výpověď dotčených svědků k prokázání vlastnického práva v takovém případě nepostačují. Tím spíše, že o něm panovaly výrazné pochybnosti. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že spol. s A. se sice jako zajištěný věřitel do insolvenčního řízení vedené pro úpadek spol. L. R. L. přihlásila, avšak k vozidlu Volkswagen Multivan, T5 Diesel 2.5 TDI Highline (A6), VIN: XY na základě úvěrové smlouvy ze dne 14. 6. 2013 (a současně k Mercedesu A C169) – viz přihláška tohoto věřitele zveřejněná v insolvenčním rejstříku dne 31. 12. 2019, tedy k vozidlu s jiným VINEM a na základě úvěrové smlouvy uzavřené jiného dne, než s A. uvedla ve svém vyjádření ze dne 17. 7. 2020. Podle vyjádření insolvenční správkyně Mgr. Bc. Lenky Winkelhoferové pak byla obě tato vozidla ke dni 22. 1. 2020 ve vlastnictví spol. L. R. L. Ze všech těchto skutečnosti je zřejmé, že vlastnictví vozidla zůstalo sporné. V takovém případě si oba soudy měly obstarat nabývací tituly k vlastnictví předmětného vozidla, což neučinily. Z předloženého trestního spisu tudíž nevyplývá, zda vozidlo v inkriminované době vlastnila spol. L. R. L. či s A., zda a kdy došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu, tedy komu vozidlo patřilo, kdo a jak s ním mohl nakládat, kdo byl provozovatel apod.
Nalézací soud neměl dále ani dostatečné podklady ke skutkovému závěru, že svědek A. V. byl bývalý ředitel společnosti L. R. L. Nepostavil totiž ani v obecné rovině najisto, v jakém postavení A. V. ve vztahu ke spol. L. R. L. v inkriminované době byl. Ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že byl bývalým ředitelem společnosti L. R. L. Nalézací soud se však blíže nezabýval, na základě jakého právního důvodu tuto pozici ve společnosti zastával. Nevyžádal si pracovní smlouvu od toho svědka (či jednatelky L. P.), ačkoli sám uváděl, že byl zaměstnancem (svědek v insolvenčním řízení L. R. L. uplatňoval pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou v podobě nezaplacené mzdy - tedy musel mít k dispozici pracovní smlouvu). Současně oba tito svědci naopak vypověděli, že měl za společnost jednat na základě generální plné moci. Tuto však nijak nekonkretizovali. Nalézací soud si ji nevyžádal a vycházel tak pouze z výpovědí svědků V. a P., kteří si v mnoha místech svých výpovědí protiřečili, popřípadě se při porovnání s jinými výpověďmi svědků E. či M. H. ukázaly jako vysloveně nepravdivé (viz tvrzení svědka V., že měl svědek E. opravit vymontovanou převodovku v předmětném vozidle, což oba tito svědci důrazně popřeli, když měly být sjednány toliko lakýrnické práce).
Svědek V. sám vypověděl, že auto do servisu dával jako zástupce společnosti L. R. L., že má k dispozici dohodu o rozvázání pracovního poměru, který podle něj skončil někdy v roce 2017 či 2018 (výpověď v hlavním líčení konaném dne 21. 10. 2020, č. l. 135-136). Dále uvedl, že v pracovní smlouvě neměl (jako druh práce) uvedeno ředitel, ale vedoucí pracovník – obchodník (viz jeho výpověď v hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2020, č. l. 112). Jeho další angažování ohledně vozidla bylo z toho důvodu, že se tak domluvil s jednatelkou po ukončení opatrovnického řízení týkajících se jejich společných dětí, že společně zlikvidují společnost. Hned vzápětí však dodal, že ve společnosti figuroval jako ředitel na základě generální plné moci, která byla posléze odvolána. Svědkyně P. uvedla, že V. zde pracoval jako ředitel na základě generální plné moci, o všem rozhodoval, ona neřešila vůbec nic. Měl veškerá rozhodovací práva a ona byla na mateřské. Nelze tedy klást za vinu obviněnému, že nevěděl, že svědek A. V. mu nebyl oprávněn udělit souhlas k odvozu a prodeji vozidla Volkswagen Multivan, RZ XY, neboť fakticky vystupoval jako jednatel společnosti L. R. L. Tuto společnost fakticky ovládal, stejně jako užíval předmětné vozidlo a volně s ním nakládal. Ani soud prvního stupně po provedení dokazování v hlavním líčení nebyl schopen zjistit, zda byl A. V. oprávněn s vozidlem nakládat či nikoli. Naopak bylo prokázáno, že to byl právě svědek A. V., který se o vozidlo staral, a to i v době, kdy už údajně neměl mít ke společnosti L. R. L. žádný vztah. Užíval jej, dal ho na opravu do autoservisu svědka E. Nechal jej opravit, za opravu nezaplatil a několik let jej nechal stát i přes jemu adresované opakované urgence v areálu autoservisu, ačkoli jím sjednané lakýrnické práce byly provedeny. Poté, co obviněný vozidlo vrátil do autoservisu svědka E., si jej v servisu osobně převzal. Posléze podal za společnost L. R. L. prostřednictvím advokátní kanceláře Kausta trestní oznámení (viz jeho výpověď v hlavním líčení ze dne 16. 9. 2020, č. l. 110) a současně i insolvenční návrh ze dne 27. 9. 2019 proti dlužníku L. R. L., avšak již jako jeho věřitel z titulu dlužné mzdy ve výši 143.863 Kč.
Nalézací soud v bodě 22 odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněný věděl, že vozidlo od p. L. nekoupil A. V. pro sebe jako fyzickou osobu, nýbrž že bylo zakoupeno pro společnost L. R. L. Dále mu mělo být známo, že V. na pozici ředitele uvedené společnosti působil do roku 2017. Je nutno konstatovat, že oba tyto skutkové závěry nijak nevyplývají z provedeného dokazování. Z žádného důkazu nevyplývá, že obviněný mohl vědět, že svědek V. byl ředitelem spol. a současně jen do roku 2017, když nalézací soud sám nezjistil ani po provedeném dokazování, zda tímto ředitelem skutečně byl, neboť taková skutečnost není ve spise věrohodným způsobem důkazně podložena (vyjma výpovědí tohoto svědka a L. P.). Rovněž vozidlo od p. L. nebylo zakoupeno pro spol. L. R. L. , jak dovodil nalézací soud, ale jak vyplývá z kopie tzv. velkého technického průkazu, nejprve jej zřejmě nabyla do vlastnictví spol. T. T., jejímž jednatelem byl podle informací vyplývajícího z obchodního rejstříku v minulosti svědek A. V. a posléze jeho bratr M. V. A. V. byl posléze i jejím prokuristou. Teprve poté bylo zřejmě převedeno vlastnictví vozidla na spol. L. R. L. Ani k těmto okolnostem však neprovedly oba soudy nižších stupňů žádné dokazování.
Obhajobu obviněného podpořil i svědek P. L., který uvedl, že obviněný se angažoval v prodeji předmětného vozidla v jeho prospěch jako věřitele. Vypověděl, že na základě plné moci v minulosti prodal vozidlo ve vlastnictví jeho syna V. L. leasingové společnosti CAC Zlín, která měla poskytnout leasing svědku V. s tím, že 30 % ceny vozidla měl uhradit předem V. a až poté leasingová společnost na účet jeho syna V. L. převede zbývajících 70 % kupní ceny. Leasingová spol. CAC Zlín mu sdělila, že pokud nepředloží podepsaný doklad o převzetí částky ve výši 30% ceny vozidla, tak nebude jeho synu převedeno těch 70 %. Protože syn peníze potřeboval na byt, tak potvrzení o převzetí 30 % podepsal, aniž by je fakticky inkasoval, neboť svědek V. se vymlouval, když tvrdil, že nemá peníze, že mu zaplatí za týden apod. Ve skutečnosti převzal jen 80.000 či 90.000 Kč, vozidlo mělo být prodáno za 750.000 až 800.000 Kč. Obhajoba obviněného spočívající v tom, že chtěl prodat předmětné vozidlo a tím alespoň částečně umořit dluh L. za A. V. v tomto směru tedy nebyla nijak vyvrácena. Naopak ve věci provedené dokazování ji potvrdily, přičemž ani v tomto případě si nalézací či odvolací soud nevyžádal žádné listinné podklady týkající se převodu vozidla z V. L. zastoupeného jeho otcem P. L. na spol. T. T., aby si ověřil obhajobou obviněného, a vycházel jen z výpovědí svědků.
Dále je třeba přisvědčit námitce dovolatele, že mu nelze klást za vinu, že svědek A. V. nebyl zapsaným jednatelem společnosti v obchodním rejstříku a nebyl oprávněn obviněnému udělit souhlas s odvezením vozidla z autoservisu a jeho následnému prodeji s ohledem na způsob, jakým vystupoval ve vztahu ke třetím osobám. Nalézací soud zjistil, že skutečná jednatelka L. R. L. L. P. byla toliko formálně zapsána v obchodním rejstříku. Tato společnost byla od počátku fakticky ovládána svědkem A. V. Sama svědkyně L. P. vypověděla, že vozidlo přešlo ze spol. T. T. na L. R. L. asi nějakým převodem, koupí. Sama nevěděla, jak je její společnost nabyla či platila. V užívání ho měl svědek V. Svědkyně s ním nejezdila. Ve firmě pracoval jako ředitel, měl generální plnou moc. Svědkyně se o to dál již nestarala. O všem rozhodoval svědek V., svědkyně neřešila vůbec nic. Plnou moc mu udělila svědkyně jako jednatelka, měl veškerá rozhodovací práva, vše nechala na něm, byla na mateřské a řešila děti. Sama jako jednatelka spol. L. R. L. nevěděla, kdo je jejím společníkem (ač jím v rozhodné době byla podle obchodního rejstříku ona sama). Svědek V. nemohl podnikat jako fyzická osoba. Nevěděla, zda byla společnost pro něj, je to podle ní teoreticky možné. Společnost neřídila, od začátku ji řídil svědek V.
Z dosavadních výsledků dokazování se tedy jeví, že svědek V. by měl být mnohonásobným dlužníkem (v této trestní kauze minimálně ve vztahu ke svědkům L. a E.). Podle těchto svědků lže, je nespolehlivý, slibuje splnění dluhu a pak se svými věřiteli nekomunikuje a nechá se zapírat. Nebyl vyvrácen ani argument obhajoby obviněného, že mu svědek V. dal souhlas s odvozem a prodejem předmětného vozidla, aby se obviněného jako opakovaně urgujícího zástupce věřitele zbavil a nabídl mu nepojízdné vozidlo, které bylo odstaveno v autoservisu svědka E., a po vozidlu se začal shánět až z popudu zájmu insolvenčního soudu o majetek spol. L. R. L., který byl sepisován do majetkové podstaty této společnosti pro řešení jejího úpadku konkursem. Takové vysvětlení naopak odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Svědek A. V. se dostal díky své družce jednatelce spol. L. P. k ničím neomezenému nakládání se společností a s jejím majetkem, ač svědkyně P. věděla podle svého vyjádření, že svědek V. nemohl podnikat jako fyzická osoba. Zde vyvstává otázka, zda tak svědek V. činil přes v úvahu připadající soudem uložený trest zákazu činnosti v trestním řízení, což oba soudy nijak nezkoumaly. A zda si tak počínal neomezeně a svědkyně byla tzv. bílým koněm, jak sama nepřímo potvrdila, popřípadě že tak nečinil mírně řečeno s povinností nakládat s cizím majetkem s péčí řádného hospodáře. S takovou péčí nejednala zjevně ani jednatelka společnosti svědkyně P., když nakládat s majetkem společnosti umožnila svědku V., který jako fyzická osoba nemohl podnikat, a společnost vedl bez kontroly svědkyně jako jednatelky společnosti tak, že ji dovedl k úpadku. Je přinejmenším paradoxem, že svědek V. po dobu několika let fakticky řídil společnost L. R. L. a skutečná jednatelka o jeho krocích a nakládání s majetkem společnosti neměla žádný přehled. Vystupoval jako její zástupce, neomezeně nakládal s majetkem společnosti, podal za ni trestní oznámení na obviněného, a posléze vůči samotné společnosti podal insolvenční návrh, avšak z pozice věřitele, když uplatnil svou pracovněprávní pohledávku jako zaměstnanec.
Nelze souhlasit s oběma soudy, že pro spáchání skutku je podstatnou okolností, že obviněný tvrdil, že mu svědek V. udělil souhlas k převzetí vozidla v září 2019, když se tak muselo stát nejpozději přede dnem 29. 7. 2019. Obviněný vysvětlil, že se v datu setkání se svědkem V. spletl a nepamatoval si jej přesně. To však bez dalšího neznamená, že jejich setkání nemohlo proběhnout. Nadto časový údaj o spáchání skutku v září 2019 je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i v obžalobě. Z časové souslednosti lze dovodit, že trestní oznámení spol. L. R. L. ze dne 24. 10. 2019 (na poštu podáno dne 25. 10. 2019), které nechal vypracovat svědek A. V., bylo podáno tři měsíce poté, co svědkyně P. dne 29. 7. 2019 ráno zpozorovala, že se vozidlo v areálu, kolem kterého každý den jezdila do práce, nenachází, a dožadovala se jej po svědku E. Podle svědka E. mu asi po týdnu od odvezení vozidla zavolala svědkyně P. Svědek E. proto zavolal obviněnému, aby vozidlo vrátil, což učinil. Obviněný dne 22. 9. 2019 kontaktoval odtahovou službu a 23. 9. 2019 převezl vozidlo do autoservisu XY, A. M. S. (úřední záznam ze dne 28. 11. 2019, č. l. 59). Jak vyplývá z insolvenčního rejstříku, společnost L. R. L. byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. MSPH 96 INS 21432/2019-A-7 vyzvána k předložení seznamu svého majetku, včetně pohledávek s uvedením svých dlužníků. Z uvedeného plyne, že obviněný podal za společnost L. R. L. trestní oznámení dne 25. 10. 2019, tedy zhruba tři týdny poté, co insolvenční soud vyzval tuto společnost k předložení seznamu svého majetku. Učinil tak přesto, že předmětné vozidlo již více jak měsíc opět stálo v autoservisu A. M. S. a svědek E. na své náklady vozidlo již podruhé opravil a uvedl je do lepšího stavu, než v jakém mu je svědek V. přivezl jako nepojízdné na první opravu laku. Z toho lze dovodit motiv svědka A. V. podat trestní oznámení, aby zastřel, že se zbavil majetku, který měl být zahrnut do majetkové podstaty L. R. L., když usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. MSPH 96 INS 21432/2019-A-18 byl zjištěn úpadek společnosti L. R. L. a insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Bc. Lenka Winkelhoferová.
Odvolací soud v bodě 8 odůvodnění napadeného usnesení označil skutečnost, jakým způsobem se obviněný dozvěděl o tom, kde se vozidlo nachází, za irelevantní, neboť obviněný se o něm nějakým způsobem dozvědět musel, avšak bylo spolehlivě vyvráceno, že mu to sdělil svědek V. Ve světle ostatních důkazů lze i tuto okolnost naopak označit za dosti podstatnou. Oba soudy nijak nevyvrátily, že se obviněný se svědkem V. potkal a svědek V. mu udělil souhlas s nakládáním s vozidlem. Lze spíše uvěřit obviněnému, že mu svědek A. V. sdělil, kde se vozidlo nachází, než že by obviněný M. C. snad detektivní činností vypátral, že se nachází zrovna v A. M. S. ve XY.
Z jednání obviněného lze dovodit, že ihned poté, co mu svědek E. sdělil, že svědci P. a V. chtějí vozidlo vrátit, vozidlo dopravil do autoservisu zpět. Zálohu 20.000 Kč, kterou inkasoval z prodeje vozidla od O. Č., mu vrátil a zaplatil i odtah vozidla. Svědek Č. potvrdil verzi obviněného, že poté, co se domluvili na kupní ceně 50.000 Kč, kdy 20.000 Kč mu zaplatil hned a zbytek mu měl doplatit po dodání dokladů k vozidlu, mu obviněný zavolal, že potřebuje vozidlo zpět, protože osoba, se kterou domlouval prodej vozidla, je požaduje vrátit, neboť jeho partnerka a zároveň jednatelka společnosti s prodejem nesouhlasila a věc nahlásila na policii. Nalézací soud pak v bodě 23 odůvodnění odsuzujícího rozsudku kladl obviněnému za vinu, že bez vědomí L. převezl vozidlo do Brna, inkasoval za L. peníze za vozidlo, což mu ani neoznámil a z utržených peněz mu nic nepředal. Jak je však patrno, obviněný nemohl ani žádné peníze L. předat, neboť zaplacenou zálohu kupní ceny ve výši 20.000 Kč vrátil svědku Č., uhradil odtahy vozidla ze XY do Brna a nazpět, tedy žádné utržené peníze mu nezbyly. Hned, jak se dozvěděl, že svědci P. a V. požadují vozidlo vrátit, tak učinil. Žádný prospěch tedy ze svého jednání neměl, naopak uhradil i související náklady spojené s odtahy vozidla. V tomto ohledu proto neobstojí ani právní závěr nalézacího soudu vyjádřený v bodě 24 odůvodnění napadeného rozsudku, že obviněný jednal zcela svévolně a tzv. na vlastní pěst výlučně za účelem zisku.
V této důkazní situaci se pak nejeví jako nadbytečné provedení obviněným navrhovaných důkazů v podobě výslechů svědků P. V., P. E. a P. L., které odvolací soud zamítl ve smyslu §216 tr. ř., což v bodě 8 odůvodnění napadeného usnesení zdůvodnil tím, že s ohledem na kvantitativní a kvalitativní charakteristiku důkazního stavu stabilizovaného Okresním soudem ve Vsetíně jako soudem nalézacím v hlavním líčení shledal návrhy obviněného nadbytečnými a bez předpokladu přínosu. Při existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním, zjištěnými skutkovými závěry a s tím souvisejícím hmotněprávním posouzení skutku, který jasně plyne již z rozsudku soudu prvního stupně, byly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud napadený odsuzující rozsudek nalézacího soudu bez dalšího zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., neboť bylo zřejmé, že je nutno provést další dokazování a jeho provedení před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. To však neučinil a dokazování provedené nalézacím soudem nepochopitelně označil za úplné a správné, jehož závěry v odůvodnění napadeného usnesení pouze zopakoval, a s odvolacími námitkami obviněného se relevantně nevypořádal.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání důvodným. Proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 55 To 122/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 3 T 108/2020, včetně i všech obsahově navazujících rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
V novém řízení bude třeba, aby okresní soud vyjasnil vlastnictví vozidla Volkswagen Multivan, RZ XY a objasnil, v jakém konkrétním postavení byl A. V. ve vztahu ke společnosti L. R. L. (pracovní poměr či její zastoupení na základě generální plné moci ze strany jednatelky této společnosti). Znovu prověří obhajobu obviněného spočívající v tom, zda stíhaným jednáním vymáhal na svědku A. V. dluh ve prospěch L., vyslechne svědka P. V., popřípadě další svědky v intencích navrhovaných obhajobou. Pokusí se zjistit, zda trestní oznámení ze strany A. V. bylo motivováno snahou vyvinit se ze zbavení předmětného vozidla, ač mu nepatřilo, a jaký vliv na jeho chování mělo jím iniciované insolvenční řízení vedené proti dlužníku L. R. L., s tím, že vozidlo mělo patřit do její majetkové podstaty. Učiní tak zejména s ohledem na skutečnost, že z dosavadních skutkových poznatků soudu prvního stupně plyne, že svědek A. V. po celou dobu existence spol. L. R. L. neomezeně nakládal s jejím majetkem, když L. P. mohla být tzv. bílým koněm, a L. R. L. dospěla k úpadku a posléze vystupoval v insolvenčním řízení jako její věřitel. Opětovně posoudí věrohodnost výpovědí svědka A. V. a obviněného M. C. a vypořádá se i s nesrovnalostmi ve výpovědích svědků L. P. a A. V. Teprve po novém, zákonu odpovídajícím vyhodnocení provedených důkazů nalézací soud stabilizuje i skutkový stav, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Teprve poté pak rovněž vyvodí i odpovídající právní závěry týkající se případné viny obviněného, které pochopitelně též náležitě zdůvodní.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít podle odstavce 2 téhož ustanovení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud učinil toto své rozhodnutí za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu