ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.38.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 38/2022- 1259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2021 č. j. 12 To 154/2021-1203, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 113/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2021 č. j. 3 T 113/2020-1111 byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil pokračujícím jednáním popsaným v rozsudku pod body 1) až 28) a dále přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným skutkem uvedeným pod bodem 29) téhož rozsudku.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit následujícím poškozeným náhradu škody: D. O., nar. XY, bytem XY částku 1 600 Kč; J. L., nar. XY, bytem XY částku 4 200 Kč; D. H., nar. XY, bytem XY částku 1 000 Kč; J. F., nar. XY, bytem XY částku 9 700 Kč; M. B., nar. XY, bytem XY, částku 8 400 Kč; L. M., nar. XY, bytem XY částku 8 900 Kč; Společnosti Mobil Pohotovost GSM, s. r. o., IČ: 25770471, se sídlem Spálená 101/37, Praha 1 částku 8 000 Kč; P. M., nar. XY, bytem XY částku 28 000 Kč; R. S., nar. XY, bytem XY částku 5 700 Kč; J. V., nar. XY, bytem XY částku 5 500 Kč; E. K., nar. XY, bytem XY částku 5 500 Kč; N. P., nar. XY, bytem XY částku 8 000 Kč; A. R., nar. XY, bytem XY částku 8 000 Kč; M. M., nar. XY, bytem XY, částku 8 000 Kč; L. H., nar. XY, bytem XY částku 15 000 Kč; D. S., nar. XY, bytem XY, částku 14 900 Kč; D. V., nar. XY, bytem XY částku 15 000 Kč; J. S., nar. XY, bytem XY částku 6 000 Kč; Š. K., nar. XY, bytem XY částku 8 000 Kč; N. B. – O., nar. XY, bytem XY částku 50 000 Kč; J. Z., nar. XY, bytem XY částku 5 500 Kč; Společnosti Fair Credit Czech, s. r. o., IČ: 04455835, se sídlem Kubánské náměstí 1931, 100 00 Praha částku 14 550 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: K. N., nar. XY, XY; J. K., nar. XY, bytem XY; V. F., nar. XY, bytem XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození: D. H., nar. XY, bytem XY; L. M., nar. XY, bytem XY; P. M., nar. XY, bytem XY; J. V., nar. XY, bytem XY; E. K., nar. XY, bytem XY; N. P., nar. XY, bytem XY; A. R., nar. XY, bytem XY; D. V., nar. XY, bytem XY; J. S., nar. XY, bytem XY; N. B. – O., nar. XY, bytem XY; J. Z., nar. XY, bytem XY odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl odvoláním obviněný, který je směřoval výhradně proti výroku o uloženém trestu. O něm následně rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 12 To 154/2021-1203 tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se poškozených J. F., M. B., D. S., Š. K. a Společnosti Mobil pohotovost GSM s. r. o. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. F., nar. XY, bytem XY, částku 8 600 Kč; M. B., nar. XY, bytem XY, částku 7 000 Kč; D. S., nar. XY, bytem XY, částku 13 999 Kč a Š. K., nar. XY, bytem XY, částku 7 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Mobil pohotovost GSM s. r. o., IČ: 25770471, se sídlem Spálená 101/37, Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Na předmětný rozsudek odvolacího soudu reagoval obviněný J. V. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021. Tento svůj mimořádný opravný prostředek nasměroval výhradně proti všem výrokům o povinnosti k náhradě škody a to včetně těch, které byly vysloveny soudem prvního stupně. Podle dovolatele posoudil odvolací soud věc nesprávně, pokud přiznal poškozeným nárok na náhradu škody, ačkoli on sám je v insolvenčním řízení. Je-li však s pachatelem vedeno toto řízení, není v rámci trestního řízení možno poškozeným přiznat nárok na náhradu škody, neboť zák. č. 182/2006 Sb., o insolvenčním řízení, je v tomto ohledu speciálním předpisem. Z tohoto důvodu je možno uplatnit případné pohledávky pouze způsobem, který tento předpis předpokládá. Dovolatel tento svůj názor a současně nesouhlas s postupem soudu druhého stupně opírá o judikaturu Nejvyššího soudu, zejména o rozsudek ze dne 3. 12. 2019 č. j. 7 Tz 83/2019-216, ze kterého následně cituje. Současně je přesvědčen, že uvedené námitky lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy důvodem pro zásah Nejvyššího soudu je stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho i konečným hmotněprávním posouzením. Dále dává v úvahu i posouzení, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena základní práva dovolatele včetně práva na spravedlivý proces. V další části dovolání se pak dovolatel věnuje podrobné argumentaci vycházející z insolvenčního zákona a jeho důsledků na osobu dlužníka i osob případných věřitelů. Uzavírá, že insolvenční zákon je v daném ohledu vůči trestnímu řádu lex specialis, na což ale odvolací soud v řízení o odvolání obviněného nereagoval, ač k tomu měl příslušné písemné podklady. Tento soud tudíž pochybil, pokud ohledně všech výroků okresního soudu podle §228 odst. 1 tr. ř. nepřistoupil ke zrušení této části jeho rozsudku a nerozhodl o odkázání poškozených s jejich nároky do řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 tr. ř. V závěru proto navrhl, aby tak v dovolacím řízení učinil Nejvyšší soud.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta se ve svém výsledku ztotožnila s názorem dovolatele, navazujícím na rozšířený výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., účinného v době podání, že Nejvyšší soud může učinit předmětem dovolacího přezkumu adhezní výrok podle §228 odst. 1 tr. ř., pokud je poznamenán extrémním nesouladem mezi právní oporou vyslovené povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem a skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě byla tato povinnost založena. V další části poukázala na existující právní úpravu i judikaturu týkající se případné kolize adhezního a insolvenčního řízení týkající se osoby obviněného – insolvenčního dlužníka, jakož i na vlastní postup odvolacího soudu, který na skutkové okolnosti již v té době vedeného insolvenčního řízení vůči obviněnému, jež mu byly v době jeho rozhodování známy, patřičným způsobem nereagoval. Provedl pouze dílčí úpravu adhezních nároků poškozených J. F., M. B., D. S., Š. K., aby byly souladné s uskutečněným procesním postojem těchto poškozených. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve znění rozsudku odvolacího soudu v části týkající se adhezních výroků ve vztahu k výrokům podle §228 odst. 1 tr. ř. týkající se nároků poškozených J. F., M. B., D. S. a Š. K. a to ve všech výrocích, kterým byla těmto poškozeným přisouzena dovolatelova povinnost k náhradě škody, jakož i v odpovídajících výrocích podle §229 odst. 2 tr. ř. Současně aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené části označených rozhodnutí obsahově navazujících, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Poté aby jmenované poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení v občanskoprávních věcech. Své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, přičemž vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Z obsahu předloženého spisu je zjevné, že obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se ovšem musel zároveň zabývat otázkou, zda je podané dovolání v tomto případě přípustné.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení tr. ř. je rozhodnutím ve věci samé rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Podle odst. 2 písm. h) tohoto ustanovení tr. ř. je jím rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Zároveň platí, že předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze ty výroky pravomocného meritorního rozhodnutí, které byl odvolací nebo stížnostní soud oprávněn přezkoumat na podkladě řádného opravného prostředku podaného proti příslušnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku, který soud druhého stupně nepřezkoumával a který ani nebyl povinen (oprávněn) přezkoumat, nezbývá než je odmítnout jako nepřípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publ. pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., a na ně navazující rozhodnutí téhož soudu např. ve věcech sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, sp. zn. 11 Tdo 286/2020 aj.).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který je od 1. 1. 2022 zařazen v odst. 1 pod písm. h) tr. ř. Takovýto důvod dovolání lze namítat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jiným hmotněprávním posouzením by zde za splnění všech zákonných podmínek bylo možné označit i rozhodování respektující příslušná ustanovení zák. č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon), pokud podle nich mělo být v rámci adhezního řízení postupováno.
Mohlo by se tak tudíž jevit, že dovolání obviněného namířené proti rozsudku odvolacího soudu týkající se výhradně výroku o náhradě škody by mělo být přípustné. Tak to ale v konkrétním případě není, přičemž to v žádném případě neznamená, že by neplatily závěry vyjádřené v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. sp. zn. 8 Tdo 469/2015, publ. pod č. 9/2016 Sb. rozh. tr.; 8 Tdo 833/2015; 7 Tz 83/2019).
Je tomu z následujících důvodů. V prvé řadě až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dne 26. 5. 2021) nedošlo k rozhodnutí o případném insolvenčním návrhu obviněného – coby insolvenčního dlužníka. K tomu došlo až usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 8. 2021 č. j. KSPA 65 INS 15228/2021-A-6, kdy bylo mj. rozhodnuto o zjištění jeho úpadku a o povolení řešení tohoto úpadku oddlužením. Tudíž překážka vyplývající z ustanovení §109 odst. 4, 5 a §140b insolvenčního zákona, bránící trestnímu soudu v rámci adhezního řízení přiznat poškozeným vůči obviněnému jejich nárok na náhradu škody, na níž poukazuje v dovolání obviněný, zde v té době neexistovala. Další podstatnou okolností je, že obviněný v hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2021 před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny týkající se dílčích útoků 1) až 3); 5) až 7); 9) až 26); 28) a též ohledně samostatného skutku v bodě 29). Naopak, v tomto ohledu rozporoval pouze dílčí útoky 4), 8), 27) týkající se pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Okresní soud jeho prohlášení viny v uvedeném rozsahu po předchozím souhlasném vyjádření státního zástupce svým usnesením podle §206c odst. 4 tr. ř. přijal. V důsledku toho podle §206c odst. 7 a §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřicházelo v úvahu, aby obviněný podal odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž jeho prohlášení viny bylo přijato. Pokud by se tak stalo, bylo by takové odvolání nepřípustné a muselo by být zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou. Odvolání, které obviněný proti vyhlášenému rozsudku nalézacího soudu podal, směřovalo výhradně proti výroku o trestu, neboť obviněný byl nespokojen s tím, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. V následném odůvodnění odvolání se sice zmiňuje, že na sebe podal insolvenční návrh ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, jelikož není v jeho možnostech poškozeným způsobenou škodu najednou uhradit, ale v samotném závěru opět navrhuje pouze zrušení výroku o trestu a žádá o uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný svým odvoláním tudíž nenapadl výrok o vině ani výrok o náhradě škody. Z uvedeného tak vyplývá, že následný postup odvolacího soudu byl limitován tím, že se měl, pokud jde o jeho revizní povinnost, ale současně i oprávnění, omezit pouze na napadený výrok o trestu. To ve své podstatě také učinil, když výrok o vině postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumával a podrobně se zabýval výrokem o trestu, který shledal jako uložený v souladu se zákonem. Za chybný je ale třeba označit jeho další postup týkající se výroku o náhradě škody. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zjevné, na základě jakého ustanovení trestního řádu přezkoumával v rozsudku okresního soudu výrok o náhradě škody v procesní situaci, kdy obviněný proti němu v zákonné lhůtě odvolání nepodal, takže postup podle §254 odst. 1 tr. ř. v úvahu nepřicházel. Pokud jde o případný postup podle §254 odst. 2 tr. ř., tak ten vůči těm poškozeným, u nichž došlo rozhodnutím odvolacího soudu ke změně ve výroku o náhradě škody, též nebylo možno použít, jelikož se jednalo o jiné útoky a tím i poškozené, než u kterých obviněný prohlášení viny neučinil /útoky ad 4), 8), 27) – poškození D. H., P. M. a V. F./. V případě těchto poškozených by přezkumný postup opírající se o již zmíněné ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. možný byl, jelikož v této části výroku o vině nebylo prohlášení viny obviněným učiněno, takže nebylo vyloučeno ani jeho případné odvolání proti této části výroku o vině a tím ani proti od ní se odvíjející části výroku o náhradě škody. Odvolací soud ale změnil výroky o náhradě škody týkající se poškozených J. F., M. B., D. S., Š. K. a společnosti Mobil pohotovost GSM s. r. o., což byly skutky, ohledně nichž prohlášení viny obviněným učiněno bylo a bylo též usnesením okresního soudu přijato. U nich proto bylo odvolání obviněného do výroku o vině vyloučeno, a nebylo tak ani možné se zabývat touto částí výroku o náhradě škody, a to ani postupem podle §254 odst. 2 tr. ř., jelikož náhrada škody souvisí vždy s výrokem o vině, a nikoli s výrokem o trestu, proti němuž jako jedinému výroku obviněný odvolání podal. Jinými slovy řečeno, pokud odvolací soud shledal odvolání obviněného do výroku o trestu nedůvodným, měl jeho odvolání zamítnout podle §256 tr. ř. a ostatní výroky nepřezkoumávat, natož jakýmkoli způsobem měnit. Pokud tak v části výroku o náhradě škody přesto učinil, rozhodl ve prospěch obviněného. U výše uvedených poškozených po zrušení výroku o náhradě škody, které se jich dotýkaly, totiž u fyzických osob jejich nárok na náhradu škody ponížil a poškozenou právnickou osobu dokonce s celým jejím nárokem odkázal na občanskoprávní řízení.
Jak již bylo shora též uvedeno, uplatněné dovolání obviněného směřuje proti výroku o náhradě škody a to dokonce i do té části, která byla rozhodnuta soudem prvního stupně a jíž odvolací soud nikterak svým vlastním rozhodnutím nemodifikoval. Zde je v této souvislosti třeba opakovat, že nikdo nemůže dovoláním napadat výrok předchozího soudního rozhodnutí, pokud proti němu již dříve nepodal řádný opravný prostředek, v tomto případě odvolání. Obviněný by tudíž teoreticky mohl podat dovolání proti výroku o trestu, který mu byl v předchozím řízení soudem prvního stupně uložen a soudem odvolacím potvrzen, ale nikoli proti výroku o náhradě škody, který svým odvoláním nenapadl, a soud druhého stupně se jím tudíž zabývat neměl, a pokud tak učinil, bylo to v rozporu s trestním řádem, byť ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vzhledem ke shora vysloveným zjištěním dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. V. v podobě, jak bylo podáno, není přípustné a aniž by je přezkoumával z vytýkaných důvodů, odmítl je výrokem podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. To učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V úplném závěru nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud činí poznámku, že k výrokům o náhradě škody učiněným v rámci posuzovaných rozhodnutí soudů nižších stupňů insolvenční soud nepřihlíží, a aby poškození – věřitelé, zabránili ignorování svých nároků – pohledávek, byli povinni je řádně přihlásit v rámci probíhajícího insolvenčního řízení (§110, §140b insolvenčního zákona). Obviněný – insolvenční dlužník, není v průběhu insolvenčního řízení oprávněn jakkoli nakládat se svým majetkem, jenž se nachází v majetkové podstatě dlužníka (§111 odst. 1 insolvenčního zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu