ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.47.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 47/2022- 174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2022 o dovolání obviněného J. D. , narozeného XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 11 To 233/2021, ze dne 23. 9. 2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 29/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 3 T 29/2021, byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„ dne 17. 3. 2021 kolem 13.40 hodin v prostoru prodejny Potraviny XY v ulici XY v obci XY, okr. Nymburk, kde pracuje se svými rodiči a bratrem, na veřejně přístupném chodníku za přítomnosti několika dalších osob slovně vulgárně napadl svého otce J. D., nar. XY, přičemž se za stálého křičení vulgarismu, a to i vůči dalším osobám nacházejícím se na místě, oháněl železnou pozinkovanou tyčí o délce 1,2 metrů a průměru 4,5 cm sloužící jako vnitřní závora dveří obchodu. “
2. Za uvedený přečin uložil okresní soud obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §84 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 24 měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 3 T 29/2021, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání směřující proti výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 11 To 233/2021, kterým odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 11 To 233/2021, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný dovolání směřující jak do výroku o vině, tak i do trestu. Dovolání staví na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] , neboť podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný současně připouští, že si je vědom toho, že Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit skutková zjištění za předpokladu, že se nejedná o nelogické úvahy obecných soudů, které nejsou ničím podloženy. Dovolatel následně konkrétně uvádí, že soud druhého stupně vůbec nezkoumal okolnosti případu jako takového, a dále to, zda se vůbec jednalo o napadení dosahující intenzity trestného činu. Také napadá nedostatečný důkazní základ rozhodnutí, když soudy nižších stupňů vycházely pouze z dvou výpovědí svědků, vůči nimž ani neměl být verbální útok veden.
5. Ohledně intenzity útoku pak obviněný namítá, že jeho jednání mělo znaky přestupku, ne trestného činu, jak jej posoudily soudy. Zdůrazňuje, že incidentu měli přihlížet dva svědci, kteří potvrdili, že skutek se stal, když důležitou úlohu hrála železná tyč, kterou měl mít v ruce. Obviněný tvrdí, že železnou tyč měl v ruce z důvodu toho, aby se mohly zajistit dveře při vykládce piva a že svědci potvrdili, že na nikoho železnou tyčí neútočil. Poukazuje i na to, že hádky v rámci rodinného podnikání jsou běžné. Obviněný je tedy toho názoru, že obecné soudy si vystačily s pouhým konstatováním, že se měl incident odehrát na veřejném místě před rodinnou prodejnou, avšak již nebyla hodnocena intenzita jeho jednání a vnímání verbálního útoku osobami, proti kterým jednání směřovalo. Obviněný se tak domnívá, že soudy se odchýlily od konstantní judikatury a právních předpisů.
6. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 233/2021 ze dne 23. 9. 2021, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 3 T 29/2021, ze dne 30. 6. 2021, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 8. 12. 2021, č. j. 1 NZO 1030/2021-11, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a zvolený dovolací důvod. Uvedla, že s určitou mírou tolerance lze námitku obviněného subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tř. ř.] v té verzi, že jeho zjištěné jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, ale jako přestupek. Tím se obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle této zásady trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Dále uvádí, že ač dovolatel inzeruje v dovolání svou vědomost o tom, že skutková zjištění nejsou předmětem přezkumu v řízení o dovolání, primárně rozporuje právě je.
8. Podle státní zástupkyně však výrok, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, není v kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, kterým z hlediska všech charakteristik očividně překročil rámec běžného rušení veřejného pořádku, na které by mohlo být reagováno v rámci řízení o přestupku. V tomto směru odkazuje na skutečnost, že obviněný se skutku dopustil před rodinnou prodejnou v odpoledních hodinách, na veřejně přístupném chodníku za přítomnosti více osob. Jednalo se nepochybně o místo veřejnosti přístupné, a to i pokud by se na daném místě jiné osoby nevyskytovaly, čemuž ovšem v dané věci tak nebylo, když se tam nacházeli svědci F. a Č., kteří zaznamenali, jakým způsobem se obviněný choval vůči svému otci.
9. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný v převážné míře rozporuje skutková zjištění nalézacího soudu, když objasňuje důvod, proč měl v ruce železnou tyč a že hádky v rámci rodinného podniku jsou běžné. Přes tento závěr lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, vznesenou námitku, že skutek měl být posouzen jako přestupek, nikoliv jako trestný čin.
17. Nejvyšší soud pro jisté upřesnění považuje za vhodné nejprve uvést, že na dovolatele byl u Okresního soudu v Nymburce podán dne 23. 4. 2021 návrh na potrestání pro jednání právně kvalifikované jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dne 16. 6. 2021 proběhlo ve věci hlavní líčení, v jehož průběhu vzali otec obviněného a zároveň poškozený J. D., bratr obviněného a rovněž poškozený P. D., jakož i matka dovolatele M. D., jako osoby dovolatelovi blízké, zpět své souhlasy s trestním stíháním obviněného. Zároveň tyto osoby odmítly ve věci vypovídat v postavení svědků. S ohledem na skutečnost, že v trestním stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, bylo možno pokračovat pouze se souhlasem poškozených, kteří byli oprávnění odmítnout ve věci vypovídat (§100 odst. 2 tr. ř., §163 odst. 1 tr. ř.), a tito vzali zpět souhlas s trestním stíháním, bylo vyloučeno, aby soud nadále pokračoval v trestním stíhání obviněného pro jednání naplňující skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Okresní soud v Nymburce se tak následně zabýval pouze tím, zda jednání dovolatele naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv.
18. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek, uvádí následující. Přestože to obviněný výslovně v rámci podaného dovolání nezmiňuje, není pochyb o tom, že se nepřímo dovolává zásady subsidiarity trestní represe, když zpochybňuje, že intenzita jeho jednání byla taková, aby se jednalo o trestný čin. Obecně platí, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá pachatel, který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku musí závažným způsobem a ve výrazné míře narušovat občanské soužití. Platí, že objektem občanského soužití, nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádaná koexistence v určité lokalitě. Z toho je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost v trestním smyslu, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální záměr jednotlivců (viz usnesení NS ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1243/2003).
19. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný se měl dopustit veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. V souvislosti s dovolatelovou věcí je třeba přiblížit objektivní stránku tohoto trestného činu, tedy objasnit, co se míní „ výtržnictvím “, „ veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném “. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Na rozdíl od hrubé neslušnosti, spočívá výtržnost zpravidla ve fyzickém nebo psychickém násilí, které je namířeno proti osobám i věcem, např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod. Jednáním spadajícím pod uvedenou skutkovou podstatu tak může být například napadení jiného, kterým je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář II., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 3323). Za místo veřejné nebo veřejnosti přístupné se považuje každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže by jimi mohla být hrubá neslušnost nebo výtržnost postřehnuta. V této spojitosti se pak přístupností rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli, nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště) nebo jinak (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář II., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 3324). K tomu je třeba dodat, že přítomnost osob v době činu se nevyžaduje, stačí, že hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi. K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo jinak vnímaly jiné osoby (NS 11 Tdo 1149/2010).
20. V dané věci musel Nejvyšší soud posoudit, zda skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně vyjádřená v popisu skutku soudu prvního stupně, neboť Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v rámci řízení před soudy nižších stupňů, jsou dostatečná z hlediska posouzení, zda jednání obviněného bylo natolik intenzivní, aby bylo nutné na dané jednání uplatnit trestní předpisy. Obviněný konkrétně namítá, že soud druhého stupně se dostatečně s věcí nevypořádal, když soudům mělo prakticky postačovat, že k incidentu mělo dojít na veřejně přístupném místě. Podle dovolatele soudy vůbec nezkoumaly okolnosti případu jako takového, zda se vůbec jednalo o naplnění intenzity trestného činu, když ke slovním potyčkám docházelo při provozu prodejny běžně a jeho otec, vůči kterému měly vulgarismy směřovat, nevypovídal, čímž nemohla být prokázána trestní intenzita útoku. Současně objasňuje důvod držení železné tyče v ruce.
21. Předně je třeba zdůraznit, že námitka obviněného stran důvodu, proč při incidentu držel v ruce železnou tyč, je skutkové povahy a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obviněný tedy fakticky jen požaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil jinak důkazy než soudy nižších stupňů. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Jistou výjimku z tohoto pravidla představovala do 31. 12. 2021 námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kterou ovšem obviněný ani neuplatnil. Bez ohledu na tento závěr odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obviněný se touto tyčí oháněl a ohrožoval jí svého otce a bratra (viz bod 5. a 6. rozsudku soudu prvního stupně). Zde je také třeba akcentovat, že na tuto námitku reagoval dostatečným způsobem i soud druhého stupně, když obviněný uplatnil totožnou argumentaci v rámci podaného odvolání (viz str. 1 rozhodnutí soudu druhého stupně).
22. Pokud se týká právně relevantně uplatněné argumentace, založené na tvrzení, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako přestupek, tak je třeba především uvést, že obviněný totožnou argumentaci uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu řádně a dostatečným způsobem reagovaly. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Přestože obviněný, jak již bylo zmíněno, výslovně neuplatňuje subsidiaritu trestní represe, tak jak již bylo naznačeno, této se dovolává nepřímo. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
24. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
25. V dané souvislosti Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných odvětví práva. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
26. V dané věci je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů, se otázkou intenzity jednání obviněného zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z pohledu jeho společenské škodlivosti (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 1-2 rozhodnutí soudu druhého stupně). Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který na základě provedených důkazů shledal, že se nejednalo o běžnou hádku mezi rodinnými příslušníky, jelikož již samotný slovní projev byl značně intenzivní a jeho intenzita byla ještě zvýšena tím, že dovolatel byl ozbrojen kovovou tyčí (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru také okresní soud poukázal na skutečnost, že o tom, že se nejednalo o běžnou hádku, jak vyplynulo z výpovědí slyšených svědků, svědčila i skutečnost, že otec obviněného na místo volal policii, která tam následně přijela a celý incident řešila. Okresní soud také akcentoval skutečnost, že dovolatelovo jednání nebylo ojedinělé, neboť obviněný byl již v minulosti projednáván pro celou řadu obdobných přestupků a měl se obdobného jednání dopustit dne 20. 4. 2021 (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhé stupně, jak již bylo naznačeno, se otázkou intenzity jednání obviněného zabýval, když se s rozhodnutím nalézacího soudu plně ztotožnil a současně doplnil své úvahy ohledně intenzity jednání z pohledu odvolacích námitek obviněného (délka jednání obviněného, použití železné tyče, vulgarismy nejen vůči otci a bratrovi, ale i jiným osobám).
27. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů intenzitu jednání dovolatele detailně hodnotily, přičemž z jejich hodnocení důkazů je patrno, že dovolatel bezpochyby překročil hranici závažnosti přestupkového jednání, a to směrem k jednání naplňující znaky trestného činu. Dovolatel se svého chování bezpochyby dopustil na místě veřejném nebo veřejnosti přístupném, když popsaný konflikt započal ve skladu prodejny a přesunul se dále na ulici, kde tomuto incidentu byly přítomny další osoby. Dovolatel se také jistě dopustil výtržnosti, jestliže jeho jednání (vulgarismy, „máchání“ tyčí v ruce) se dotýkalo širšího okruhu občanů, i když bezprostředně směřovalo proti jednotlivci, konkrétně proti otci dovolatele. Dovolatel přitom užil v přítomnosti dalších osob na místě veřejném nebo veřejnosti přístupném nejhrubší vulgarismy („ Jedné paní nadával do přirození…“ ), dále svými pohyby mohl zavdat osobám obavu, že na ně železnou tyčí zaútočí. Lze tak mít za to, že vzhledem ke způsobu provedení skutku a tomu, na jakém místě se odehrávalo, a v jakém čase se jednání dotklo širšího okruhu osob, neboť tyto osoby jednání obviněného ohrožovalo, rušilo jejich klid a vyvolávalo u nich obavy. Jeho jednání tak bylo projevem záporného vztahu nejen k rodině, ale i ke spoluobčanům, tedy k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání a pospolitost určitého širšího okruhu lidí (viz usnesení NS ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007). V dané věci není rozhodné, že otec dovolatele, proti kterému tyto vulgarismy směřovaly, nevypovídal, jelikož jednání dovolatele zasáhlo výše uvedený okruh osob. K tomu lze opětovně zdůraznit, že se v případě dovolatele nejednalo o individuální, mimořádné pochybení, ale z rozhodnutí nalézacího soudu a zprávy Městského úřadu Lysá nad Labem vyplývá, že dovolatel byl projednáván pro celou řadu obdobných přestupků, a pro obdobnou činnost byl dovolatel v době rozhodování soudů nižších stupňů ve vazbě, což svědčí o tom, že obviněný nemá žádné zábrany ve vztahu k porušování občanského soužití a že tak činí opakovaně. To společně s výpověďmi svědků vytváří na sebe navazující řetězec důkazů, který nade vši pochybnost dokazuje závažnost jednání dovolatele. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se soudy nižších stupňů v kvalifikaci předmětného jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] , kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
29. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu