ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.513.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 513/2022- 185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY ve XY, bytem XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. 55 To 265/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 79/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 10. 2021 sp. zn. 5 T 79/2021 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 24. 4. 2021 v době okolo 14:00 hodin ve XY v místní části XY nad rodinným domem č. p. XY, po předchozí slovní roztržce úmyslně fyzicky napadl svého otce pana J. M., narozeného XY, kdy k otci přistoupil a nejméně jednou jej silou udeřil pěstí do obličeje pod levé oko, kdy intenzita násilí působícího na obličej byla středního stupně, následně poškozeného uchopil rukama za vrchní část oblečení a odtáhl po kamenitém povrchu 30 metrů k rodinnému domu č. p. XY, kde poškozeného zanechal na místě, a takto jednal i přes značný věkový rozdíl a silovou a fyzickou převahu nad poškozeným, následkem čehož poškozený J. M. utrpěl zlomeninu přední zevní stěny levé čelistní dutiny s malým vpáčením úlomků, nalomení lícní kosti vlevo, kdy lomná linie zasahovala na jařmový oblouk, nalomení zevního okraje levé očnice, plošné odřeniny dolní části zad a hýždí, hlubší odřeninu asi 5 x 5 cm na patě vlevo, drobnou oděrku dlaně pravé ruky, načež musel být převezen Zdravotnickou záchrannou službou Zlínského kraje do XY nemocnice, kde byl hospitalizován v době od 24. 4. 2021 do 27. 4. 2021, kterážto zranění z lékařského hlediska byla středně závažná a omezovala jej v běžném způsobu života po dobu cca 3 týdnů, přičemž léčba zranění byla ukončena dne 19. 5. 2021 . Za to mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla uložena zkušební doba v trvání dvou let. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČ: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava – Slezská Ostrava, škodu ve výši 13.408 Kč.
Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, jež Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. 55 To 265/2021 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jenž opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu §265h odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného naplněn tím, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Z dokazování nevyplývá, že došlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky stíhaného trestného činu a že pachatelem je obviněný. Jediným přímým důkazem usvědčujícím obviněného je svědecká výpověď poškozeného, který byl v době napadení pod vlivem alkoholu. S obviněným má vzájemné dlouhodobé spory a jeho vztah k němu je i přes blízkou příbuznost, kdy se jedná o jeho otce, velmi problematický, což potvrdila i jejich konfrontace před nalézacím soudem, tudíž není vyloučeno, že měl poškozený motiv křivým svědectvím úmyslně poškodit obviněného. V takovém případě je tudíž nutno se obzvláště pečlivě zabývat věrohodností takové výpovědi a v případě „tvrzení proti tvrzení” hodnotit jeho věrohodnost a mimo jiné i objektivní přítomnost pochybností o nezainteresovanosti vyslýchaného na výsledku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Výpověď svědkyně L. N. (bývalé snachy poškozeného a bývalé manželky obviněného) a propouštěcí zpráva poškozeného z nemocnice, kteří mají podporovat verzi poškozeného, představují důkazy z doslechu, kdy původcem informace o napadení obviněným byl poškozený, tedy jejich vypovídací hodnota je malá a plně odvislá od věrohodnosti poškozeného. Nemůže být považována za důkaz o vině obviněného. Soud při hodnocení důkazů ignoroval prohlášení svědkyně, která vyjádřila upřímné překvapení na skutečnosti, že by obviněný měl být útočníkem, přestože zná poškozeného i obviněného a jejich běžné chování. Bez řádného důvodu a dostatečného zdůvodnění soudy nepřihlédly ani ke svědecké výpovědi manželky obviněného M. M., která se shoduje s výpovědí obviněného, a označily ji za nedůvěryhodnou.
Ze znaleckého posudku a výpovědi znalce v hlavním líčení plyne, že zranění poškozeného mohlo vzniknout způsobem tvrzeným poškozeným, kdy ale připustil i jiné možné příčiny vzniku poranění. Vyvrátil jako příčinu jeho vzniku pád poškozeného na zem, například na trávě nebo kamenité cestě, avšak lze z něj dovodit toliko, že poškozeného někdo napadl způsobem popsaným poškozeným, nikoli že pachatelem je obviněný. Rovněž uvedl, že poranění poškozeného mohla vzniknout nárazem do nějakého oblého, hladkého předmětu. Obviněný se domnívá, že zranění mohlo vzniknout tím, že poškozený mohl upadnout s ohledem na svou častou opilost a špatnou pohyblivost, kterou potvrdilo více vyslechnutých svědků, a při pádu narazit danou částí obličeje například na berli, násadu od lopaty či hranu židle. Soud přesto nijak v rozporu s §2 odst. 4 až 6 tr. ř. nezkoumal například za pomoci znaleckého posudku, zda je možné, aby obviněný při tvrzeném průběhu napadení utržil pouze zjištěná drobná poranění, když s ohledem na značnou sílu obviněného a jeho fyziologii (jelikož obviněný sportuje a pravidelně posiluje) lze předpokládat způsobení mnohem závažnějších zranění poškozenému. Jako pravděpodobnější mechanismus vzniku jeho zranění se jeví pád na oblý hladký předmět nebo způsobení jeho zranění jinou osobou než obviněným, a to pouze jednou ranou pěstí. Soud se i přes námitky obviněného nezabýval a nevypořádal s tím, z jakého důvodu by měl po napadení poškozeného táhnout 30 metrů, k čemuž neměl obviněný žádný důvod ani motiv, k útoku mělo dojít na pozemku přiléhajícímu ke společnému obydlí poškozeného a obviněného. Spíše by se dalo očekávat, že jej obviněný nechá ležet přímo na místě. Je proto logické se domnívat, že oděrky na zádech, poranění ruky a rána na patě vznikly tak, že poškozený pod vlivem opilosti zůstal někde ležet a jiná osoba (například někdo, kdo s ním popíjel, ho následně odtáhl domů nebo z cesty, aby nepřekážel). Znalec nedokázal určit přesné stáří zranění poškozeného a uvedl, že zranění v obličeji mohla být až dva dny stará. Soudy se nijak nevypořádaly s tím, že zranění poškozeného mohla vzniknout dříve, než tvrdí poškozený, nebo nemusela vzniknout ve stejnou dobu. Znalec rovněž dospěl k závěru, že poranění obličeje vzniklo nejspíše jednou ranou střední intenzity, avšak poškozený tvrdil, že jej obviněný udeřil s odstupem času několikrát. Není zřejmé, proč by obviněný mířil opakovaně na stejné místo na obličeji a zda bylo technicky možné, aby se třikrát trefil pokaždé do stejného místa za situace, kdy měl poodejít a pak se znovu vrátit k poškozenému.
Obviněný dále obsáhle popsal výpovědi obviněného a poškozeného v přípravném řízení a z hlavního líčení, přičemž uvedl, že sám vypovídal v průběhu trestního řízení konzistentně, což svědčí o jeho věrohodnosti, již podporuje i jeho předchozí řádný život (žádný záznam v trestním rejstříku ani v evidenci přestupků, není proti němu vedeno exekuční ani jiné vykonávací řízení, dlouhodobě pracuje s kladným hodnocením zaměstnavatele a vede řádný rodinný život, nemá problémy s výbušností či agresivitou, v minulosti nikoho fyzicky nenapadal, a to ani osobu slabší či blízkou). Jeho tvrzení jsou v souladu s výpovědí jeho manželky M. M., svědka O. a svědkyně N. Oproti tomu výpovědi poškozeného jsou nekonzistentní a jsou mezi nimi podstatné rozpory. Jsou v přímém rozporu s výpovědí obviněného, svědků M. a O. a odporují i některým závěrům soudního znalce. Poškozený tvrdil, že napadení byl přítomen i syn obviněného, což obviněný i jeho manželka popřeli. Nebyl vyslechnut ani policejním orgánem, ani soudem. Poškozený nejprve uvedl, že byl sám na procházce a pil na svátek Jiřího, kdy přiznal 2 až 3 panáky alkoholu před napadením a vypití rumu po tvrzeném útoku, kdy jej vypil podle svého vyjádření dost, neboť si jím i potíral odřeniny na těle. Obviněný tedy byl v době útoku pod vlivem alkoholu (po 2 hodinách od útoku nadýchal 1,8 promile alkoholu v krvi), tedy jeho kognitivní schopnosti mohly být ovlivněny. Svědci M. a O. potvrdili, že chování poškozeného se po požití alkoholu mění, neboť napadá a uráží ostatní a chová se agresivně. Obviněný v přípravném řízení uvedl, že jej obviněný udeřil mnohokrát, nejdříve několikrát při prvním ataku a následně několikrát při druhém ataku. V hlavním líčení posléze uvedl, že jej udeřil celkem asi třikrát. Jeho údaje se rozchází se závěry soudního znalce, který dovodil, že rána pod okem vznikla s největší pravděpodobností jedním inzultem střední intenzity. Svědek O. potvrdil, že poškozený má kladný vztah k alkoholu a byl vysloveně opilý, stejně tak všechny častuje nadávkami a urážkami, když má upito. Tento svědek se s poškozeným a se svou družkou potkali před obědem na návštěvě u souseda J. Z. slavícího svátek. K jeho výpovědi soud taktéž nepřihlédl a označil ji za nedůvěryhodnou.
Oba soudy i policejní orgán porušily zásadu materiální pravdy a zásady vyhledávací a oficiality a in dubio pro reo . Policejní orgán nezajistil na místě činu všechny nezbytné důkazy (ohledání osoby obviněného a jeho oblečení, zda se na něm nenachází krev či jiné nečistoty svědčící o útoku na poškozeného, jeho útočná zranění - oděrky na ruce, neohledáni gumáků a berlí poškozeného, zda nesou znaky vlečení a házení), čímž ve svém důsledku došlo k porušení práva na soudní ochranu v souladu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) a na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), kdy obviněný pro podporu svých argumentů rozsáhle citoval z judikatury Ústavního soudu. Obviněný se domnívá, že po provedeném dokazování existuje několik pravděpodobných skutkových verzí, soud se měl proto přiklonit k té pro obviněného nejpříznivější vedoucí ke zproštění obžaloby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08).
Při důvodné pochybnosti o průběhu události, jak ji vylíčil poškozený, měly oba soudy zajistit další důkazy. Žádní jiní svědci v souvislosti s objasněním událostí předcházející tvrzenému útoku však nebyli vyslechnuti, přestože se nabízel výslech J. Z. či družky svědka O., kteří měli být podle svědka O. s poškozeným dopoledne před tvrzeným útokem a mohli se vyjádřit, zda byl opilý nebo střízlivý, jak vypadal, jestli na něm pozorovali nějaké zranění nebo zda se dané dopoledne poškozený s někým popral nebo pohádal. Mohly vyslechnout i další sousedy ve vztahu ke zjištění, že poškozený často v opilosti leží na zemi a nemůže se pohnout, že často padá, má další pohybové potíže a o jeho agresivitě po vypitém alkoholu.
Soudy se úmyslem obviněného zabývaly toliko zběžně, neboť soud prvního stupně pouze konstatoval, že obviněný jednal v přímém úmyslu, neboť nejméně jednou ranou udeřil poškozeného pěstí do obličeje střední intenzitou násilí a dále jej táhl po kamenitém povrchu k rodinnému domu, přičemž je zjevné, že takto mohl jednat pouze proto, že tak činit chtěl. K tomu však neprovedl žádné dokazování, tedy nemá v něm oporu a toliko je předpokládal. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného naplněn tím, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právo na osobní svobodu v souladu s čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, kdy i v dovolacím řízení je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele a při jejich porušení se jedná o relevantní důvod pro zrušení rozhodnutí napadených dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021 sp. zn. 8 Tdo 528/2021, nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Obviněný porušení těchto práv spatřuje v pochybení, které byly uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na něž obviněný odkazuje. V souladu s judikaturou vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, že pod rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení jsou podřaditelné i případy, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V tomto směru dovolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, z níž dále bez dalšího obsáhle citoval (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08, ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3579/17, ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 362/19, ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 3 Tdo 827/2021).
Obviněný v závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. 55 To 265/2021 a obviněného zprostil obžaloby, anebo napadené usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že obviněný námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje v rámci své obhajoby již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého odvolání, takže se jimi zabývaly soud nalézací i odvolací. Odmítla, že by existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Obviněného ze spáchání předmětného skutku usvědčuje především výpověď poškozeného J. M. staršího, včetně konfrontace s obviněným a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie podporovanými dalšími důkazy, a to svědeckou výpovědí L. N. a listinnými důkazy, které ve svých jednotlivostech a v souhrnu tvoří spolehlivý okruh důkazů usvědčující povahy, na základě něhož pak prvoinstanční soud dospěl k jednoznačným bez důvodných pochybností a způsobem jinou možnost vylučujícím závěrům o vině obviněného spácháním skutku tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvého stupně. Předmětný znalecký posudek stanovil druh a rozsah zranění poškozeného J. M. staršího, kdy zejména z mechanismu vzniku jeho zranění vyplynulo, že zcela odpovídá vyjádřením poškozeného. Znalec byl vyslechnut i u hlavního líčení, když v podrobnostech je možné odkázat na obsah znaleckého posudku. Okolnost, že poškozený požil alkohol daného dne před napadením obviněným, byla soudům známa a v této souvislosti lze rovněž souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že vzhledem k usvědčujícímu charakteru okruhu důkazů v jeho jednotlivostech a souhrnu ani případná otázka požívání alkoholických nápojů poškozeným jako taková, nemohla a ani nic nezměnila na závěru soudů o věrohodnosti tvrzení poškozeného, pokud jde o podstatu a základní průběh předmětného skutkového děje. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy přiléhavá, přičemž provedenými důkazy byla jeho obhajoba zcela vyvrácena. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.].
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), obhájcem (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvody, na které obhájce obviněného odkazuje. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je však rovněž třeba podotknout, že vzhledem k existující procesní situaci měl být ve vztahu k usnesení odvolacího soudu současně uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek, nebo dokonce že by podané dovolání pro zmíněný nedostatek posoudit odmítl. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu dovolání obviněného je patrné, že výtky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplňují kvalitu namítaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. V nyní posuzované věci nelze ani dovodit, že by rozhodná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný pod tento argument subsumoval obsáhlou polemiku s hodnocením provedených důkazů, kdy výpověď poškozeného označil za nevěrohodnou a zároveň vykazující mnoho rozporů i v souvislosti s ve věci vypracovaným znaleckým posudkem a následným výslechem znalce. Zároveň nesouhlasil s hodnocením ostatních ve věci provedených důkazů (výpovědi svědků L. N., M. M. a M. O.). Jeho hlavním a opakujícím se argumentem bylo, že souzené jednání nespáchal, že poškozený si vzniklá zranění způsobil sám pádem na hladký či oblý předmět anebo že mu je způsobila jiná blíže neurčená osoba. Obviněný tak ve svém důsledku směřoval své dovolání téměř výhradně proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, aniž by uplatnil pro tento případ relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a dožadoval se, aby Nejvyšší soud znovu přezkoumal jeho odvolací námitky, ač mu to nepřísluší. Svůj mimořádný opravný prostředek založil především na zpochybnění příslušných skutkových závěrů a domáhal se tak zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch, přestože nelze mít za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo že by byla založena na zcela nepodložených spekulacích.
Značná část dovolání se zabývá zpochybněním (údajně domnělého) skutkového zjištění, že obviněný udeřil poškozeného opakovaně do obličeje. Takové dovolací tvrzení je však v rozporu se skutkovou větou výroku o vině odsuzujícího rozsudku, že …k otci přistoupil a nejméně jednou jej silou udeřil pěstí do obličeje pod levé oko, kdy intenzita násilí působícího na obličej byla středního stupně… Nebyl totiž shledán vinným ublížením na zdraví spočívajícím v několika úderech směřujících na obličej poškozeného, jak opakovaně dovozoval obviněný ve svém dovolání. V této souvislosti je rovněž nutno připomenout závěr odvolacího soudu obsažený v bodě 6 odůvodnění napadeného usnesení, že obviněnému je kladeno za vinu, že poškozeného udeřil silou pěstí nejméně jednou pod levé oko a nikoli vícero údery, což potvrdily závěry soudního znalce, podle něhož poranění vzniklo právě jedním úderem, který na obličej poškozeného působil jednorázově se střední intenzitou. Nalézací soud popsanou změnu ve skutkové větě výroku o vině učinil právě po provedeném dokazování, kdy oproti návrhu na potrestání, jímž byly obviněnému kladeny za vinu opakované údery do obličeje poškozeného, odpovídajícím způsobem upravil svá skutková zjištění. Z uvedeného tedy plyne, že značná část dovolací argumentace obviněného postrádá opodstatnění, neboť vytýká soudům nižších stupňů údajně nesprávná skutková zjištění, která však fakticky neučinily. Jedná se o jeho obsáhlé výtky týkající se nevěrohodnosti poškozeného, pokud se měly v jeho výsleších objevovat nesrovnalosti právě s ohledem na počet utržených ran do obličeje ze strany obviněného, že by mohlo být zranění poškozeného způsobeno jinak než útokem obviněného, že výpověď poškozeného je v rozporu s výpovědí soudního znalce, který hovořil nejméně o jednom úderu, o značné síle obviněného, která by jeho útok předurčovala k mnohem závažnějšímu následku atd. Oba soudy dále ani neignorovaly prohlášení svědkyně N., že ji překvapilo, že by obviněný měl napadnout svého otce, avšak takové zjištění nemá relevantní dopad na výsledné odsouzení dovolatele, neboť tato svědkyně nebyla předmětnému konfliktu přítomna. Oba soudy rovněž přihlédly k opilosti poškozeného, když hlídce policie zjistila 1,8 promile v jeho dechu po více jak 2 hodinách po incidentu, k čemuž přispěla i konzumace rumu po útoku, kterým si čistil zranění způsobené jeho tažením po kamenitém povrchu. Nalézací soud k tomu v bodě 27 svého odsuzujícího rozsudku poznamenal, že i přes ovlivnění poškozeného alkoholem nemá pochybnosti o jeho věrohodnosti, kdy právě s ohledem na takové ovlivnění nelze předpokládat, že by byl po činu schopen si průběh skutkového děje vymyslet takovým způsobem, aby jeho zranění odpovídala jím popsanému mechanismu jejich vzniku.
Jedná-li se o dovolací námitku obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností a oba soudy měly zajistit další důkazy, například výslech J. Z. či družky svědka O., popřípadě dalších sousedů poškozeného, aby se vyjádřili k běžné konzumaci alkoholu poškozeným, k míře opilosti poškozeného před incidentem a s tím spojenými projevy poškozeného, k možnému dřívějšímu vzniku zjištěných zranění či předchozímu konfliktu s jinou osobou, lze k ní uvést následující. Obecně trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tento postulát „fair procesu“ byl v přechozím řízení bezezbytku respektován. Obviněný ani jím zvolený obhájce nevznesli v řízení před soudem prvního stupně žádný návrh na doplnění dokazování. Až v závěru veřejného zasedání o odvolání konaného dne 4. 1. 2022 předseda senátu dvakrát vyzval obhájce obviněného, aby upřesnil svůj obecně formulovaný podnět k možnému doplnění dokazování spočívajícím v tom, že pokud by odvolací soudu dospěl k názoru, že je nutné dokazování v nějakém směru doplnit a vyslechnout například jiné osoby, které byly ten den v kontaktu, tak nechť je rozsudek zrušen a věc je vrácena soudu prvního stupně …, zda tedy obviněný navrhuje konkrétní důkazy k provedení. Na to jeho obhájce odpověděl, že žádné konkrétní návrhy nečiní. Měl-li obviněný či jeho obhájce za to, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, bylo jen na nich, aby učinili patřičné návrhy na doplnění dokazování, což se však nestalo. Nemohlo se proto jednat o opomenuté důkazy, s nimiž by se odvolací soud nevypořádal, neboť žádné návrhy na doplnění dokazování ze strany obhajoby nebyly vzneseny.
Zároveň není možno dovodit, že by soudy dospěly k dovoláním reklamovaným skutkovým zjištěním stran průběhu incidentu mezi obviněným a jeho otcem a mechanismu vzniku zranění u poškozeného J. M. st. po nekritickém či deformativním hodnocení provedených důkazů. I v tomto ohledu lze plně odkázat na přesvědčivá a logická odůvodnění jejich rozhodnutí, splňující požadavky zákona (viz §125 odst. 1 resp. §134 odst. 2 tr. ř.), k nimž není třeba cokoli dodávat. Pouhá skutečnost, že soudy hodnotily konkrétní důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky neznamená, že tím zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tvrzeném extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
Dovolatel s poukazem na dovolací důvod podle §265h odst. 1 písm. g) tr. ř. v posuzovaném případě formálně reklamoval i nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ač pod zmíněný dovolací důvod takovou argumentaci nelze s úspěchem podřadit, neboť k ní měl být využit k tomu výslovně určený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadající na situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Avšak za předpokladu, že by tak obviněný učinil, ani v takovém případě by neuspěl, neboť tuto obecně hmotněprávní námitku opřel o výtky vůči soudy provedenému dokazování, zejména pak proti hodnocení provedených důkazů a ve svém výsledku proti učiněnému skutkovému zjištění. Zpochybnil-li naplnění subjektivní stránky v té podobě, že nalézací soud dostatečně nezdůvodnil naplnění přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, lze toliko konstatovat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Nalézací soud v bodě 33 odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku přímý úmysl obviněného skutek spáchat dovodil ze způsobu jeho jednání spočívajícího v nejméně jednom úderu pěstí střední intenzity do obličeje poškozeného a odtažení poškozeného po kamenitém povrchu k rodinnému domu, z čehož je zjevné, že takto mohl obviněný jednat pouze proto, že tak činit chtěl. Je nutno odmítnout námitku dovolatele, že by nalézací soud k jeho úmyslnému jednání neprovedl žádné dokazování, neboť při absenci doznání obviněného jej nalézací soud dovodil zejména z výpovědi poškozeného, a to ze způsobu vedení útoku proti jeho obličeji, a tomu odpovídajícímu mechanismu vzniku poranění, což potvrdil ve věci vypracovaný soudně znalecký posudek, a následně soudní znalec sám při svém výslechu v hlavním líčení. Za nepřípadný je nutno označit odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle něhož lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Oba soudy v jednání obviněného spatřovaly úmysl přímý, u něhož lhostejnost k následku nemůže být přítomna, neboť obviněný věděl, že může způsobit ublížení na zdraví poškozeného, což také způsobit chtěl.
Obviněný dále deklaroval, že v nyní posuzovaném případě nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, tj. způsobení ublížení na zdraví, neboť neplyne z provedeného dokazování. V tomto případě se jedná o prosté konstatování obviněného bez namítnutí konkrétních nedostatků v právním posouzení skutku, neboť v předchozím řízení bylo dostatečně zjištěno a prokázáno, jednak k jakým následkům na zdraví u poškozeného došlo a jednak též jakým způsobem se tak stalo. Obviněný rovněž ve svém dovolání uvedl, že rozhodná skutková zjištění týkající se subjektivní a objektivní stránky a určení pachatele jako subjektu trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, avšak neuvedl, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat a z jakého zákonného důvodu je považuje za procesně nepoužitelné. Tudíž v tomto případě se jedná o námitku nepřezkoumatelnou. V dovolání jako mimořádném opravném prostředku nepostačí uvést, jaký nedostatek v právní kvalifikaci skutku dovolatel spatřuje, ale je povinen jej obsahově vymezit relevantní argumentací tak, aby z ní bylo patrné, nejen jakou vadu namítá, ale v čem ji spatřuje a musí uvést důvody takového svého tvrzení způsobem, aby vyhověl zákonným podmínkám kladeným na obsah dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Tomu však dovolatel v této části rozhodně nedostál, když Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn tak činit za něj.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil především na zpochybnění skutkových závěrů, které zastávaly ve svých rozhodnutích nižší soudy obou stupňů, přičemž se uplatněnými námitkami domáhal zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch za současného předložení svého náhledu na jeho průběh, což však nepředstavuje tzv. extrémní nesoulad. Touto procesní vadou představující krajní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení před soudy nižších stupňů v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Stejně tak nelze mít za to, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi ze strany soudů.
Uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že je naplněn porušením práva na soudní ochranu, spravedlivý proces, osobní svobodu a práva na presumpci neviny jemu zaručenými Listinou základních práv a svobod, přičemž přitom odkázal na judikaturu vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 s názorem, že pod rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení jsou podřaditelné i případy, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, minul se s jeho obsahem. Novelizace trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022 do zákonného katalogu dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. zavedla nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přímo dopadající mimo jiné právě na případy, kdy rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný je tak existenci takového zjevného rozporu od 1. 1. 2022 povinen uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle písmene g) tohoto ustanovení trestního řádu, a nikoli pod jeho dovolací důvod nyní zařazený pod písmenem h).
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatuje, že obviněný v podaném dovolání uplatnil opakující se nesouhlasné námitky týkající se zjištěného skutkového stavu a nalézacím soudem učiněného rozsahu dokazování či hodnocení jím provedených důkazů, posléze aprobované soudem druhého stupně, ale tyto námitky nebyly shledány jako důvodné a tudíž reálně naplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, tyto námitky obviněný předkládá opakovaně, přičemž se s nimi v předchozím řízení dostatečně vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací. Nejvyšší soud proto neměl důvod se jimi opětovně podrobně zabývat a odkazuje na příslušné pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které považuje za dostatečné a vyčerpávající. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak nebyla dovolatelem vznesena jakákoli validní hmotněprávní argumentace.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dospěl v případě obviněného J. M. ke konečnému závěru, že jeho dovolací námitky nerespektovaly věcné zaměření důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněného proto bylo ve svém výsledku odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto své rozhodnutí dovolací soud učinil za dodržení podmínek vyplývajících z ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu