ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.58.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 58/2022- 965
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného Š. D. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 2 To 68/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 46 T 1/2021, byl obviněný Š. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
ve večerních hodinách kolem 19:00 hod. dne 24. 5. 2020, v pokoji č. XY v 6. patře Hotelu XY, XY, kam přivedl nezletilou poškozenou AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoli věděl, že jí je 14 let, v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení ji nejprve začal osahávat po celém těle, proti čemuž se poškozená nezletilá ohradila nejdříve slovně, ať přestane, a poté odstrkováním, kdy na její odpor reagoval tím, že jí vyhrožoval, že pokud to někomu řekne, tak se jí něco stane, poté poškozenou povalil vedle postele, kde ji svlékl a následně svlékl i sebe, a když poškozená ležela na zádech, tak si na ni lehl celou svou vahou a vykonal na ní pohlavní styk, kdy zasunul svůj penis do její pochvy, ale následně se poškozené podařilo vysmeknout, kopnout ho do rozkroku a z pokoje utéct.
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 17 T 5/2020, který nabyl právní moci dnem 22. 12. 2020, uložil Městský soud v Praze obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 9 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen dovolatel do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 17 T 5/2020, který nabyl právní moci dnem 22. 12. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA, nar. XY, zastoupená zmocněncem Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem, AK se sídlem Buzulucká 678/6, 160 00 Praha 6, odkázána se svým nárokem náhrady na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 46 T 1/2021, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu a poškozená AAAAA do výroku o náhradě nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 2 To 68/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené nezletilé AAAAA, nar. XY, bytem XY, č. p. XY, XY, zastoupené zmocněncem Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem Praha 6, Buzulucká 6, 160 00, nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy v částce 80 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 2 To 68/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021 , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hlavním důvodem dovolání je podle obviněného ústavněprávní argumentace, neboť dovolatel je přesvědčen, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
7. Dovolatel opírá důvodnost dovolání o neprovedení všech jím navrhovaných důkazů, které by prokázaly, že poškozená není důvěryhodným svědkem, protože jí byly podávány léky, které mají jako vedlejší účinek možné bludy a osobám mladším 18 let se podávat nemají. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že byť poškozená podle znaleckého posudku netrpí schizofrenií, byly jí léky na tuto chorobu podávány. Dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v neprovedení důkazů výslechem ošetřující lékařky poškozené, ani lékařů z FN Motol, kteří jí ošetřovali po pokusu o sebevraždu. Obviněný taky vyjadřuje obavy z hodnocení jeho osoby nejen na základě důkazů opatřených běžným postupem v průběhu vyšetřování a dokazování před soudem prvního stupně, nýbrž rovněž na základě zprávy OSPOD, jež je činný ve věci jeho nezletilé dcery. Toto hodnocení mohlo negativně ovlivnit posouzení jeho osoby soudem prvního stupně a znalkyněmi z oboru psychiatrie a psychologie MUDr. Horáčkové a PhDr. Procházkové, přičemž soud druhého stupně nereflektoval, že tato zpráva nemá souvislost s projednávanou trestnou činností.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 2 To 68/2021, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 46 T 1/2021 a aby byl zproštěn obžaloby, jíž je mu kladeno za vinu spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [obsahově od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
16. Přes shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpověď poškozené), když namítá, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o věrohodnosti poškozené a současně zpochybňuje rozsah provedeného dokazování a následně na základě této argumentace porušení práva na spravedlivý proces. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a rozsahu dokazování, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný důvod.
17. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Soud kladl důraz na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí, když poškozená je nezletilá, jejíž mentální úroveň odpovídala v době skutku věku 6 letého dítěte, přičemž její výpověď byla v hlavním líčení realizována přehráním záznamu o výslechu z přípravného řízení (§100 odst. 2 tr. ř.), tedy poškozená nebyla přímo před soudem prvního stupně vyslechnuta (viz §100 tr. ř a závěry znaleckého posudku na poškozenou). Zde je třeba akcentovat, že výslechu poškozené v přípravném řízení se účastnil tehdejší obhájce obviněného, takže práva obviněného na obhajobu byla plně respektována, zejména požadavek na kontradiktornost řízení podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obecně je třeba zdůraznit z pohledu námitek dovolatele, že v případech trestného činu znásilnění zpravidla proti sobě stojí tvrzení pachatele proti tvrzení poškozené, když zpravidla nikdo jiný přímo u činu není přítomen, takže tato situace klade na soud zvláštní důraz z pohledu požadavků na precizní odůvodnění hodnocení důkazů. Lze mít za to, že takto soud prvního stupně v dané věci postupoval (viz body 5. – 53. rozsudku), když právě zvýšenou pozornost věnoval otázce posouzení věrohodnosti poškozené. Záměr o její věrohodnosti následně založil na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, na základě kterých dospěl k závěru, že její věrohodnost podporují nejen závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská psychiatrie, klinická psychologie a pedopsychologie, jehož zpracovatelky velmi podrobně vyslechnul u hlavního líčení, ale i další provedené důkazy a to jak výpovědi slyšených svědků (např. svědkyně M., J.), tak i závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika. Soud prvního stupně se i podrobně zabýval tím, zda mohla mít poškozená zájem obviněného nepravdivě obvinit, když vzal v úvahu i mentální úroveň poškozené, ale i skutečnosti, že obviněný a poškozená se nikdy předtím nepotkali, tedy se dříve neznali, takže není zřejmé, proč by měla poškozená zájem obvinit zcela neznámého člověka, když ovšem i nepominul jisté neurčitosti ve výpovědi poškozené. Poté soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k logickému závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Soud druhého stupně se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, přičemž i reagoval na námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které se vztahovaly zejména právě k otázce věrohodnosti poškozené a rozsahu dokazování (viz body 7. – 10. rozsudku soudu druhého stupně) a jsou obdobné povahy, jako argumentace uplatněná v rámci dovolání.
18. Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů se z pohledu Nejvyššího soudu řádně vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené, přičemž k závěru o její věrohodnosti dospěly nejen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská psychiatrie, klinická psychologie a pedopsychologie, jehož závěry znalkyně PhDr. Procházková a MUDr. Horáčková potvrdily v rámci hlavního líčení, ale i na základě výpovědi svědkyně J. a důkazů objektivní povahy (odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika), když i poukázaly na určité nelogičnosti ve výpovědi obviněného. Soudy tak zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností.
19. Obviněný soudům dále vytýká, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Byť obviněný výslovně nezmiňuje existenci tzv. opomenutých důkazu, vzhledem ke skutečnosti, že od 1. 1. 2022 může nedůvodné provedení navrhovaných důkazů zakládat výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily. Stejné závěry lze vztáhnout i na nyní platný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění platném od 1. 1. 2022.
20. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
21. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz bod 49. rozsudku soudu prvního stupně) a to jednak nedostatkem vypovídajícího potenciálu (viz např. navrhovaný znalecký posudek na penis obviněného) a nadbytečností těchto důkazů (např. nový znalecký posudek k posouzení psychického stavu poškozené nezletilé AAAAA a posouzení její věrohodnosti, výslech V. O., výslech J. N., gynekoložky z Fakultní nemocnice v XY, výslech poškozené nezletilé AAAAA, výslech K.). Soud druhého stupně se s jeho závěry ohledně těchto navrhovaných důkazů plně ztotožnil (bod 10. rozsudku). Jinak vyjádřeno, oba soudy dospěly k závěru, že se v případě obhajobou požadovaného dokazování jedná o kategorii nadbytečných důkazů, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení. Lze uzavřít, že z pohledu shora naznačených závěrů se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když soud prvního stupně přesvědčivě vyargumentoval, proč by další dokazování nemohlo do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřel, z jakých důvodů je možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění tohoto soudu odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že v případě požadavku na výslech poškozené není pochyb o tom, že její výslech by nemohl přinést ve věci nic nového, navíc její opětovný výslech nedoporučily ani slyšené znalkyně, není také pochyb o tom, že provedení tohoto opětovného výslechu by bylo v rozporu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř. Je také třeba akcentovat, že poškozená je mentálně na úrovni 6 letého dítěte, takže její výslech by nemohl přinést nic nového z hlediska nějakých nových skutečností, když kromě jistého mentálního omezení je třeba vzít v úvahu i odstup času (od spáchání skutku uplynul 1 rok).
22. Nejvyšší soud vzhledem k další argumentaci obviněného předestírá, že soud prvního stupně nevystavil vinu obviněného na zprávě OSPOD, jak naznačuje obviněný. Předmětná zpráva sloužila pouze pro dokreslení osoby obviněného a v žádném případě se nejednalo o usvědčující důkaz, který by souvisel s projednávanou věcí.
23. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály z hlediska zjištění skutkových okolností bez důvodných pochybností.
24. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze rovněž uvést, že tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1147/2017). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
25. Obecně je s námitkami obviněného týkající se hodnocení důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
26. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
27. Nejvyšší soud dospěl vzhledem ke znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., účinného do 31. 12. 2021, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
28. Protože ovšem od 1. 1. 2022 námitka nedůvodného neprovedení všech požadovaných důkazů (obviněný uplatnil tuto námitku s odkazem na konkrétní důkazy, které soudy odmítly provést) naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní platném znění a námitka tzv. opomenutých důkazů mohla už před 1. 1. 2022 naplnit za jistých předpokladů zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a orgány činné v trestním řízení musí vycházet ze znění trestního řádu účinného v době jeho rozhodování (novela tr. řádu neobsahuje žádné přechodné ustanovení řešící tuto situaci) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když bylo sice podáno částečně důvodně, ovšem zjevně neopodstatněně.
29. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu