ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.68.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 68/2022- 180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného V. M. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 4 To 263/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 242/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 1 T 242/2018, byl obviněný V. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 3. 11. 2018 v době okolo 18:20 hod. ve XY, okr. Děčín, po pozemní komunikaci v ul. XY, kde u domu č.p. XY po vyjetí vozidla do protisměru došlo ke střetu s levým zpětným zrcátkem protijedoucího vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY, jenž v tu dobu řídil D. K., nar. XY, a jehož vlastníkem je T. H., nar. XY, trvale bytem XY, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Megane, barvy šedé - metal, reg. zn. XY, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že na základě rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 10. 4. 2018, č.j. 4287/DS/2017, s nabytím právní moci dne 23. 4. 2018, jímž bylo zamítnuto odvolání V. M., nar. XY, trvale bytem XY, a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Varnsdorf, odboru správních agend a dopravy, ze dne 5. 6. 2017, č.j. MUVA/14999/2017/Smilv, s nabytím právní moci dne 23. 4. 2018, kterým byly zamítnuty námitky V. M., nar. XY, trvale bytem XY, a potvrzen provedený záznam 12 bodů v registru řidičů ke dni 27. 3. 2017, pozbyl dnem 23. 4. 2018 řidičské oprávnění ve smyslu ustanovení podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, mařil výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, pro kterou pozbyl příslušné oprávnění.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Děčíně obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč, tedy 300 denních sazeb po 100 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl rovněž obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání 36 měsíců.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. H., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 1 T 242/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že usnesením ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 4 To 263/2021, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 4 To 263/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a vychází z extrémního interpretačního excesu, tedy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s ústavními pravidly. Obviněný namítá, že skutek se nestal a objektivně se ani stát nemohl. Argumentuje právem na spravedlivý proces, které zaručuje právo na rozhodnutí, jež neodporuje elementárním exaktním zákonitostem přírodních věd seznatelným již z běžného učiva základní školy. Skutkové závěry soudů nižších stupňů považuje za účelovou rekonstrukci částí dvou rozporných svědeckých výpovědí. Přesto soudy odmítly jím navržené důkazy objektivní povahy. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že logickým excesem je už postoj, že jeho námitka technické nepřijatelnosti popisu skutku svědkem je vyřešena věrohodností svědka.
6. Dovolatel v závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 4 To 263/2021, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 1 T 242/2018. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a současně, aby ho podle §265m odst. 1 tr. ř. za použití §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 41/2022, nejprve shrnul průběh trestního řízení, zvolený dovolací důvod a uplatněnou argumentaci dovolatele.
8. Státní zástupce nejprve předestírá možnost skutkového přezkumu v dovolacím řízení za právní úpravy platné do 31. 12. 2021, kdy zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přicházel v úvahu jen v případě vad důkazního řízení zakládajících porušení práva obviněného na spravedlivý proces, mj. v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jehož existenci dovolatel formálně namítá. Nicméně námitku existence extrémního rozporu podle názoru státního zástupce uplatnil dovolatel na základě nekonkrétní a kusé argumentace. Není jasné, proč by skutková zjištění spočívající v tom, že obviněný dne 3. 11. 2018 na pozemní komunikaci ve XY řídil osobní automobil, mělo odporovat „elementárním exaktním zákonitostem přírodních věd“. Dovolatel ani nespecifikuje, jaké rozporné svědecké výpovědi má vlastně na mysli, a lze se jen dohadovat, že snad míní výpovědi svědků D. K. a A. H. Stejně tak dovolatel nespecifikuje, jaké důkazy soudy nesprávně odmítly provést a jaké okolnosti jimi měly být objasněny, když námitku týkající se existence tzv. opomenutých důkazů ani neuplatnil. Státní zástupce má za to, že dovolatel toliko emocionálně odmítá veškerá skutková zjištění soudů nižších stupňů.
9. Nadto dodává, že kusé až zmatečné námitky dovolatele by nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném od 1. 1. 2022. Ani v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet skutkové námitky v neomezeném rozsahu, ale lze vytýkat pouze vady spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pro úplnost dále uvádí, že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy a odkazuje na příslušné pasáže rozhodnutí soudů nižšího stupně.
10. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že uplatněná argumentace je velmi kusá až zmatečná, neobsahující v podstatě žádné bližší konkrétní relevantní námitky. Obviněný sice v rámci podaného dovolání namítá existenci extrémního nesouladu, aniž by ovšem tyto námitky nějak blíže rozvedl, když stejné závěry lze vztáhnout k tvrzenému neprovedení navrhovaných důkazů, neboť obviněný nijak nekonkretizuje, jaké důkazy má na mysli. Za takové situace nelze mít za to, že dovolací argumentace může být předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuji v rámci dovolacího řízení povinné zastoupení obviněného obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, ale ani pod žádný jiný. Jak již bylo uvedeno, obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Především je třeba zdůraznit, že vzhledem ke skutečnosti, že argumentace obviněného je naprosto kusá a zcela nedostačující, může se s ní Nejvyšší soud vypořádat jen toliko v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).
18. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, bylo s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i před 1. 1. 2022 v dovolacím řízení v těch případech, kdy byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačilo ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musela být prokázána. Extrémní rozpor byl dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chyběla vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně neměla žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či byla dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
19. Zde se sluší ještě poznamenat, že existenci extrémního rozporu nebylo možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
20. Nejvyšší soud považuje za vhodné z pohledu námitek obviněného, které jsou jak již bylo naznačeno velmi kusé, toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně vyslechl jak obviněného, tak svědky D. K. a A. H., kteří byli v autě Škoda Octavia, ale i zasahující příslušníky Policie ČR a provedl rovněž listinné důkazy, které s případem souvisely (fotodokumentace poškození zrcátek vozidel, rozhodnutí správních orgánů), přičemž i řádně odůvodnil, proč neprovedl všechny požadované důkazy, když následně logicky zdůvodnil svůj hodnotící postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 18. – 19. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně postupoval soud druhého stupně (viz body 4. – 9. rozhodnutí soudu druhého stupně), který dostatečným způsobem reagoval na uplatněné odvolací námitky obviněného, včetně námitky ohledně rozsahu provedeného dokazování.
21. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
22. Nejvyšší nad rámec uvedeného předestírá, že přestože obviněný fakticky svojí dovolací argumentaci nijak blíže nerozvádí, tak je třeba zdůraznit, že ve výpovědích svědků nepanovaly žádné podstatné rozpory, které by mohly mít vliv na posouzení viny obviněného. Nadto je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný a svědci se před celou událostí nikdy nepotkali, neměli v minulosti žádný konflikt, takže není důvod zpochybňovat jejich věrohodnosti, když výpovědi svědků D. K. a A. H. podporují i další důkazy, a to zakročujících policistů, včetně toho, že potvrdili poškození vozidla, které řídil svědek D. K. Soud prvního stupně se rovněž zcela správně a přiléhavě vypořádal s dalšími návrhy na doplnění dokazování, které pro nadbytečnost zamítl, s jehož závěry se i soud druhého stupně ztotožnil (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. rozhodnutí soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitku týkající se existence tzv. opomenutých důkazů ostatně dovolatel ani explicitně neučinil, když ani neuvedl, jaké důkazy měly soudy nižších stupňů opomenout či bezdůvodně zamítnout jejich provedení.
23. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné nepřípadné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení jako celku, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány. Navíc i tuto dovolací námitku obviněný nijak podrobněji nerozvádí.
24. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Nejvyšší soud považuje za vhodné dále uvést, že námitky obviněného by nebylo možno podřadit ani pod dovolací důvody ve znění platném od 1. 1. 2022 [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.] a to právě z důvodu nedostatku konkrétní dovolací argumentace.
25. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu