ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.85.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 85/2022- 734
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 6/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 34/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 63 T 34/2015, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným spácháním zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Současně byli tímto rozsudkem odsouzeni spoluobvinění J. J. a J. H., když obviněný J. J. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a obviněný J. H. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se dovolatel trestné činnosti dopustil tím, že:
„- v době od prosince 2013 do ledna 2014 na přesně nezjištěném místě, nejspíše však v XY a XY, na základě instrukcí obžalovaného J. H., připravil kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, a to rodinnému domu č.p. XY na parcele č. XY, parcele č. XY, parcele č. XY, parcele č. XY a stavbě bez č.p. na parcele č. XY - garáž, zapsané v katastru nemovitostí pro XY kraj na LV XY v katastrálním území XY, mezi prodávajícím P. J. a formálně kupujícím obžalovaným J. J. za kupní cenu ve výši 2,870.000 Kč, kdy
a) na jméno obžalovaného J. J. připravil Žádost o úvěr od Buřinky u Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. ze dne 24. 1. 2014 a Smlouvu o Úvěru od Buřinky a o stavebním spoření s účtem číslo XY ze dne 25. 1. 2014, resp. 27. 1. 2014 na částku 500.000 Kč, za účelem profinancování první části kupní ceny výše uvedených nemovitostí, ačkoliv věděl, že obžalovaný J. nemá o uvedené nemovitosti zájem, ani nemá dostatečné příjmy k jejich splácení, kdy ve skutečnosti měl na úvěr dosáhnout právě obžalovaný H. a obžalovaný J. v celé věci pouze za úplatu poskytl své osobní údaje, neboť na rozdíl od obžalovaného H. nebyl v úpadku, ani veden v registru dlužníků, přičemž úvěr byl v požadované výši dne 31. 1. 2014 schválen a dle požadavků obžalovaného H. vyplacen v plné výši na bankovní účet č. XY, ke kterému měl obžalovaný H. dispoziční právo, avšak k převodu nemovitostí a naplnění kupní smlouvy nedošlo, úvěr není řádně splácen a poškozené Stavební spořitelně České spořitelny, a.s., IČ: 60197609, se sídlem Vinohradská 1632, Praha, vznikla škoda ve výši 500.000 Kč,
b) na jméno obžalovaného J. J. sám připravil či zprostředkoval prostřednictvím své družky externí pracovnice Hypoteční banky, a. s. M. J. Žádost o přípravu návrhu smlouvy o úvěru ve výši 2,370.000 Kč u Hypoteční banky a.s., za účelem profinancování druhé části kupní ceny výše uvedených nemovitostí, ačkoliv věděl, že obžalovaný J. nemá o uvedené nemovitosti zájem, ani nemá dostatečné příjmy k jejich splácení, kdy ve skutečnosti měl na úvěr dosáhnout právě obžalovaný J. H. a obžalovaný J. v celé věci pouze za úplatu poskytl své osobní údaje, neboť na rozdíl od obžalovaného H. nebyl v úpadku, ani veden v registru dlužníků, kdy žádost o úvěr nebyla bankou schválena a k výplatě úvěru ve výši 2,370.000 Kč ke škodě Hypoteční banky, a.s., IČ: 13584324, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, tedy nedošlo.
2. Za výše uvedenou trestnou činnost uložil Okresní soud v Ústí nad Labem obviněnému podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a dále za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 162/2016, jenž nabyl právní moci dnem 20. 7. 2017, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Dále dovolateli podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského či jiného podnikání v oblasti finančního poradenství v oblasti nemovitostí v trvání 5 (pěti) let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 162/2016, jenž nabyl právní moci dnem 20. 7. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému současně uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále rozhodl o uložených trestech u spoluobviněných.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil okresní soud dovolateli a spoluobviněným povinnost, aby zaplatili společně a nerozdílně poškozené Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., IČ: 60197609, se sídlem Praha 3, Vinohradská 1632/180, na náhradě majetkové škody částku ve výši 475 435 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 63 T 34/2015, podal obviněný a spoluobvinění odvolání, které dovolatel a spoluobviněný J. H. směřovali do všech výroků a obviněný J. J. do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 6/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolatele shledal vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Spoluobviněného J. J. pak uznal vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020, a spoluobviněného J. H. pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaného formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Zde je na místě konstatovat, že důvodem pro takový postup byla novela tr. zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, kterou byla nově upravena hranice mj. značné škody na 1 000 000 Kč z původních 500 000 Kč, když skutková zjištění zůstala totožná se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování. Odvolací soud pak ohledně dovolatele podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, vzhledem k trestu uloženému obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 162/2016. Současně rozhodl o uložených trestech ohledně ostatních spoluobviněných. Dále byl zopakován výrok o povinnosti náhrady škody.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 6/2020 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Následně dovolatel namítá, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že se v dané věci jedná o jeden skutek. K tomu dodává, že úmyslem obviněného J. bylo získání dvou úvěrů za účelem profinancování koupě jedné nemovitosti, každý z uvedených úvěrů byl samotným smluvním vztahem mezi obviněného J. a úvěrující bankou. V jednom případě šlo přitom o Českou spořitelnu a.s. a v druhém o Hypoteční banku, a. s. Současně poukazuje také na skutečnost, že poskytované typy úvěrů, ale i obsah úvěrových smluv, byly rozdílné. Proto se jednalo o dvě samostatná jednání.
6. Podle dovolatele užitá právní kvalifikace neodpovídá skutkovému vymezení jednání uvedeného ve výroku napadeného rozsudku. Akcentuje, že soudy konkrétně neuvedly, jaký nepravdivý či hrubě zkreslený údaj uvedl. Zdůrazňuje, že z hlediska subjektivní stránky není možné jednání posuzovat na základě úvah soudů, které nemají podklad v provedeném dokazování. Namítá, že soudy měly zkoumat, zda ze strany pachatele byla dána vůle uzavřít smluvní vztah a na základě jakých podkladů, když nepravdivost údajů je nutno hodnotit podle norem civilního práva. Podle jeho názoru měly soudy hodnotit, zda obviněného J. informoval jeho či spoluobviněného o tom, že předkládané potvrzení o zaměstnání a výši příjmu je nepravdivé. Dovolatel také napadá kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle jeho názoru nepřesvědčivé, nesplňuje základní nároky na něj zákonem kladené. Má za to, že v rozhodnutí absentují jakékoliv samostatné úvahy odvolacího soudu ohledně vypořádání se s jeho vznesenými námitkami. Dále obecně poukazuje na nejasnost skutkových zjištění, a jejich nepřesnost či neúplnost. Hodnotící postupy a úvahy se podle dovolatele nejeví být dostatečně úplnými, objektivními a komplexními (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000).
7. Dovolatel také uvádí, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně namítá, že soud sice ve svém rozsudku konstatoval provedené listinné důkazy, avšak v hodnotící pasáži svého odůvodnění k provedeným listinným důkazům toliko paušálně konstatuje, že tyto listinné důkazy rovněž usvědčují obviněné ze spáchání trestné činnosti. Podle obviněného tak není jasné, zda soud prvního stupně skutečně listinné důkazy hodnotil a bral na ně zřetel, neboť nepochybně byly mezi provedenými listinnými důkazy i důkazy svědčící v jeho prospěch, tedy důkazy nepotvrzující jeho vinu. V této souvislosti dovolatel uvádí, že na místo toho, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně pro vady napadeného rozsudku, překročil soud druhého stupně limity odvolacího řízení, kdy své rozhodnutí odůvodnil odkazem na odůvodnění rozhodnutí, které sám zcela zrušil. Tímto postupem ho pak zbavil soud druhého stupně možnosti před soudem jednat, potažmo ho zbavil práva na spravedlivý proces, neboť fakticky v rámci rozhodovacího procesu vynechává jeden stupeň soudní soustavy. Současně obšírně rozvádí požadavky na odůvodnění rozhodnutí soudů z pohledu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
8. Následně dovolatel tvrdí, že je přesvědčen o tom, že rozhodnutí obou soudů jsou z podstatné části nepřezkoumatelná, řada jejich skutkových závěrů není podpořena provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů, které by jej měly usvědčovat. Podle dovolatele obě napadená rozhodnutí vzbuzují dojem svévolného hodnocení důkazů, když soud prvního stupně svůj výrok odsuzujícího rozsudku ve vztahu k jeho osobě nepodpořil skoro žádnými relevantními důkazy, a soud druhého stupně se následně s takovým výrokem identifikoval, přestože sám rozsudek soudu prvního stupně zcela zrušil. V takovém případě je podle dovolatele možno námitky procesního charakteru výjimečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel rovněž poukazuje na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., který se vztahuje k náležitostem výroku, kterým soud uznává obviněného vinným.
9. Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně se dopustil ve výrocích odsuzujícího rozsudku celé řady pochybení. Ze samotného popisu jeho jednání ve skutkové větě výroku rozsudku není totiž zřejmé, o jaký trestný čin vlastně jde. Obviněný namítá, že vzhledem k neurčitě vymezenému jednání hlavního pachatele není zřejmé, k jakému konkrétnímu jednání hlavního pachatele měl poskytnout pomoc, tedy ve vztahu k jakému konkrétnímu jednání se měla vztahovat jeho vědomost o tom, že pomáhá jinému při páchání trestné činnosti. Popis jednání spočívající v tom, že obviněný J. neměl v úmyslu nemovitost vlastnit a užívat, považuje za zcela zmatečný, a to s přihlédnutím k svéprávnosti obviněného J. a platnosti uzavřené kupní smlouvy. V této souvislosti obviněný akcentuje, že neměl žádnou vědomost, ale ani žádné indicie, že by jakýkoliv údaj v žádostech o úvěr byl nepravdivý či hrubě zkreslený. Za zcela zásadní považuje, že z popisu jednání osob nelze dovodit, jakým konkrétním nepravdivým údajem mělo dojít ke spáchání uvěrového podvodu. Toto má podstatný vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti, neboť jeho úmysl pomáhat jinému spáchat trestný čin musí obsahovat vědomost, že je páchán trestný čin, tedy vědomost, že při přípravě uvěrových smluv pracuje s jakýmkoliv nepravdivým údajem. K tomu dodává, že neměl povinnost ověřovat předkládané údaje ani žádným způsobem nestvrzoval věrohodnost dokumentů předkládaných žadatelem. Za pravdivost údajů uvedených v podkladech žádosti o úvěr a samotné žádosti nese odpovědnost výlučně žadatel, tedy obviněný J. Obviněný je tak přesvědčen, že popis jeho jednání uvedený ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně, je zcela neurčitý, kdy neobsahuje popis znaků jednání kvalifikovaného jako trestný čin úvěrového podvodu a jeho jednání je tak nesprávné právně posouzeno. Podle jeho přesvědčení nepravdivým údajem nemůže být skutečnost, že obviněný J. vystupoval jako nabyvatel předmětné nemovitosti, jestliže tento uzavřel skutečně kupní smlouvu a měl být jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Současně namítá, že z provedeného dokazování není zřejmé, zda a kdy se dověděl, že potvrzení o zaměstnání obviněného J. je nepravdivé, tedy zda o tom byl informován před tím, než byly předmětné podklady předány úvěrujícím bankám.
10. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 6/2020, a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 63 T 34/2015. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 1 NZO 553/2021, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a poukázala na zvolený dovolací důvod. Upozornila, že pokud dovolatel brojí proti skutkovým závěrům, je nutno konstatovat, že ve větší části dovolání pouze předkládá teoretické výklady stran dokazování a hodnocení důkazů, aniž by je však podložil konkrétními námitkami. Proto toliko ve stručnosti uvádí, že není účelem dovolání, aby Nejvyšší soud znovu dopodrobna hodnotil důkazy, případně z nich vyvozoval své vlastní skutkové závěry. Za podstatnou považuje státní zástupkyně skutečnost, že v předmětné věci soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, současně také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
12. Státní zástupkyně také poukazuje na to, že obviněný v rámci námitek, podřaditelných pod jím použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opakuje svoji obhajobu z předcházejících fází předmětného trestního řízení, když ve svém případě neshledává naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. Konkrétně namítá, že nebylo jeho povinností ověřovat údaje, kterému jako zprostředkovateli předložil spoluobviněný J. a rozporuje, že by si byl jejich nepravdivosti vědom již při sjednávání úvěrových smluv. Dále také zpochybňuje, že by se jednalo o jeden skutek, když mělo dojít k uzavření dvou smluv u různých bank s různým způsobem financování.
13. K tomu státní zástupkyně vyjadřuje souhlas s argumentací soudů, že není rozhodující, který z obviněných ve věci figurujících opatřil falešné podklady pro uzavření úvěrových smluv. Za podstatné považuje to, že mezi organizátorem trestného činu úvěrového podvodu (spoluobviněným H.) a jeho pachatelem (spoluobviněným J.) byla uzavřena dohoda, jakým způsobem mají jednotlivé osoby jednat, jak to ostatně bylo vyjádřeno v příslušných skutkových větách výroku o vině, ve kterých bylo způsobem, odpovídajícím přisouzené formě trestné součinnosti dovolatele, také zformulováno, na jakém skutkovém podkladě jeho pomoc v popsaném dějovém rámci spočívala. Státní zástupkyně poukazuje na to, že bylo prokázáno, jak vyplývá z výpovědí dovolatele i zbývajících spoluobviněných, jak spolu všichni navzájem komunikovali a dále, že podstatou této komunikace bylo vytvoření nepravdivých podkladů pro vytvoření solventního zájemce za účelem úvěrování úhrady kupní ceny jim zakoupených nemovitostí. Dále ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že spoluobviněný J., ač na sebe předmětné závazky vzal, nikdy neměl v úmyslu předmětné nemovitosti kupovat, či závazky z kupní smlouvy plynoucí osobně splácet, dále že spoluobviněný H. pak vše potřebné zorganizoval a dovolatel jednal ve shodě se spoluobviněným H. a připravil všechny potřebné podklady pro uzavření úvěrových smluv. Dovolatel tak jednal ve shodě s hlavním pachatelem a organizátorem veden snahou, aby žadatelem o úvěr byla osoba neevidována v registru dlužníků, kdy jejich jednání bylo od počátku vedeno jako simulovaný právní úkon, neboť na straně žadatele o úvěr figurovala jiná osoba (spoluobviněný J.), jako osoba nezapsaná v registru dlužníků na rozdíl od opravdového zájemce o úvěrové peníze (spoluobviněný H.), který měl na své straně překážku bránící mu v podání žádosti o úvěr v podobě zapsání v registru dlužníků. Soudem tak bylo podle státní zástupkyně správně konstatováno, že jednání, ke kterému došlo, tedy užití nastrčeného žadatele o úvěr bez zaměstnání a tím i bez příjmů, který o obchodované nemovitosti neměl žádný zájem, je třeba spojovat se závěrem o uvedení nepravdivých údajů ve smyslu skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu.
14. Podle státní zástupkyně tak dovolatel na základě instrukcí spoluobviněného H. připravil kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem v rozsudku specifikovaných mezi prodávajícím a spoluobviněným J. Na jméno spoluobviněného J. připravil jednak předmětnou žádost o úvěr a dále smlouvu o úvěr na částku 500 000 Kč, a to za účelem profinancování první části kupní ceny obchodovaných nemovitostí, ačkoli věděl, že spoluobviněný J. nemá o tyto nemovitosti zájem a ani nemá dostatečné příjmy ke splácení úvěru, na který měl dosáhnout ve skutečnosti spoluobviněný H. a spoluobviněný J. v celé věci pouze za úplatu poskytnul své osobní údaje, kdy byl úvěr schválen a vyplacen v plné výši na účet, ke kterému měl spoluobviněný H. dispozitivní právo. Dále připravil sám či zprostředkovaně návrh smlouvy o úvěru ve výši 2 370 000 Kč, za účelem profinancování druhé části kupní ceny nemovitosti, ačkoli taktéž věděl, jaká je již shora uvedeným způsobem popsaná skutečná role obviněného J. při uzavírání v pořadí další úvěrové smlouvy u jiného úvěrového věřitele, když v tomto případě nebyla žádost o úvěr schválena a k výplatě úvěrových finančních prostředků nedošlo.
15. Státní zástupkyně tak uzavírá, že dovolatel zcela úmyslně umožnil jinému, zejména opatřením prostředků, aby při sjednávání obou úvěrových smluv uvedl nepravdivé údaje a dále aby takovým činem způsobil značnou škodu a jednal tak za podmínek §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jako pomocník na pokračujícím trestném činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, který byl tvořen dvěma útoky a který v posuzovaném případě dospěl pouze částečně do stádia svého dokonání, tak jak bylo zcela správně rozhodnuto soudem nalézacím. K tomu státní zástupkyně dodala, že s názorem obviněného, vyjádřeným na str. 5 druhý odstavec odůvodnění jeho dovolání, týkajícím se změny právní kvalifikace jeho jednání na odvolací úrovni, se lze v zásadě ztotožnit, ovšem je třeba na tuto námitku nahlížet tak, že se obviněný jejím prostřednictvím domáhá změny rozhodnutí ve svůj neprospěch. To je však nepřípustné, neboť tak může postupovat pouze nejvyšší státní zástupce za podmínek §265p odst. 1 tr. ř.
16. Státní zástupkyně závěrem vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o rozhodnutí zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.
24. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] zakládá na námitce, že v dané věci se nejedná o jeden skutek, přičemž dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky z toho pohledu, zda věděl, že při sjednávání předmětných úvěrových smluv je uváděn nějaký nepravdivý údaj. Současně namítá, že užitá právní kvalifikace neodpovídá skutkovému vymezení jeho jednání uvedeného ve výroku napadeného rozsudku a rozporuje kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí a současně také, že skutková zjištění podle něj nemají oporu v provedeném dokazování, na základě čehož následně dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
25. Námitky stran posouzení skutku jako pokračování v trestném činu, posouzení subjektivní stránky a z toho plynoucí námitku ohledně naplnění objektivní stránky (uvedení nepravdivého údaje) lze považovat za právně relevantní a podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, byť část dovolací argumentace založil obviněný na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Ohledně zbytku uplatněné dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněný toliko brojí proti hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a proti kvalitě odůvodnění jejich rozhodnutí, navíc jistým způsobem pouze obecně, když předestírá teoretická východiska stran hodnocení důkazů a požadavků na odůvodnění rozhodnutí, bez nějaké bližší argumentace, čímž míjí hranici deklarovaného dovolacího důvodu, když se sluší zároveň zdůraznit, že tyto námitky nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod.
26. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že námitky proti odůvodnění rozhodnutí nejsou v rámci dovolání přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.) a pokud by obviněný neuplatnil žádné jiné námitky, muselo by být zamítnuto jako nepřípustné [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Bez ohledu na tento prezentovaný závěr je třeba akcentovat, že podstata námitek obviněného spočívá na tom, že za situace, kdy soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl o vině všech obviněných, tedy nejen obviněného, nemohl odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a byl povinen sám provést podrobné hodnocení všech provedených důkazů. Nejvyšší soud, byť tato argumentace není, jak již bylo naznačeno, podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, považuje za vhodné se k ní stručně vyjádřit. Předně je třeba konstatovat, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně nebylo nějaké pochybení tohoto soudu týkající se skutkových zjištění, nýbrž jistá objektivní skutečnost, která nastala po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a spočívala v novelizaci tr. zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. V důsledku této novelizace došlo ke změně ustanovení §138 tr. zákoníku, které se vztahuje k stanovení hranic výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci, což se projevilo ve zvýšení hranice značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty (od 1. 10. 2020 – částka od 1 000 000 Kč, do 30. 9. 2020 – částka od 500 000 Kč). Uvedená skutečnost měla pak z pohledu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku vliv na právní kvalifikaci jednání všech obviněných, tedy nejen dovolatele (viz blíže bod 27 rozsudku druhého stupně), přičemž se jednalo o změnu ve prospěch všech obviněných. Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy soud druhého stupně nezměnil žádným způsobem skutková zjištění soudu prvního stupně, tyto ve svém rozsudku zopakoval a toliko změnil právní kvalifikaci skutku v důsledku novelizace trestního zákoníku, nelze v postupu soudu druhého stupně, který odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, spatřovat nějaké pochybení, natož tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, zejména za situace, kdy obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil stejnou obhajobu, jako před soudem prvního stupně a tento na ní dostatečným způsobem reagoval, tedy vypořádal se s ní (viz body 8-13 rozsudku soudu prvního stupně). Jde totiž o to, že skutková zjištění se žádným způsobem nezměnila a zůstala totožná jako před soudem prvního stupně. Nadto je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž nad rámec tohoto odkazu reagoval na námitky obviněného uplatněné v podaném odvolání a vypořádal se s nimi (viz body 24-27 rozsudku soudu druhého stupně).
27. Obecně považuje Nejvyššího soudu za vhodné konstatovat, že na rozdíl od tvrzení obviněného není pochyb o tom, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a současně se také nedopustily žádné deformace důkazů či vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto, jak již bylo naznačeno, ani neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
28. V této souvislosti považuje ještě Nejvyšší soud za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „… i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud‚ se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku).“
29. Dovolatel, jak již bylo konstatováno, právně relevantně uplatnil námitky ohledně subjektivní stránky daného zločinu. Zde se ovšem sluší poznamenat, že jeho argumentace týkající se subjektivní stránky je založena částečně na zpochybňování naplnění objektivní stránky daného zločinu, když obviněný namítá, že nebyl naplněn znak uvedení nepravdivého údaje. Podle jeho názoru nepravdivým údajem při sjednávání uvěrové smlouvy nemůže být skutečnost, že obviněný J. zatajil, že fakticky nechtěl předmětné nemovitosti pro sebe a nehodlal ani hradit splátky úvěrů ze svých finančních prostředku, tyto měla hradit třetí osoba, která nebyla v žádném právním vztahu k poskytovatelům hypotečních úvěrů a že se tedy jednalo o simulovaný právní úkon. Jinak vyjádřeno, obviněný dovozuje nenaplnění všech znaků objektivní stránky daného zločinu a na podkladě tohoto tvrzení namítá nenaplnění subjektivní stránky, když tvrdí, že nevěděl o nepravdivém tvrzení spoluobviněného J. o zaměstnání a výši měsíčního příjmu.
30. Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud zabýval nejprve námitkou obviněného, zda skutečnost, že dovolateli bylo známo, že spoluobviněný J. nemá o uvedené nemovitosti fakticky zájem a ani nemá dostatečné příjmy k splácení úvěru a ve skutečnosti má na úvěr dosáhnout spoluobviněný H., a že tedy spoluobviněný J. poskytl jen za úplatu své osobní údaje, tedy, že se jedná o simulovaný právní úkon, přestavuje nepravdivý údaj při sjednávání uvěrové smlouvy. Obecně lze uvést, že trestného činu úvěrového podvodu v základní skutkové podstatě podle §211 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí buď při sjednávání úvěrové smlouvy, nebo při čerpání úvěru. Platí, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R 6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to, byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Současně je třeba uvést, že pro naplnění dané skutkové podstaty nestačí ovšem jakýkoliv nepravdivý údaj, musí jednat o údaj podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 254/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017). Za nepravdivý údaj, který je podstatný pro uzavření úvěrové smlouvy, je třeba považovat takový údaj, který představuje jeden z rozhodujících údajů pro uzavření úvěrové smlouvy, byť se nemusí jednat o údaj jediný. Ze znění právní věty týkající se dovolatele je zřejmé, že ve vztahu k základní skutkové podstatě uvěrového podvodu byla zvolena varianta, že při sjednávání uvěrového podvodu byly uvedeny nepravdivé údaje.
31. Podle Nejvyššího soudu představuje při uzavírání úvěrové smlouvy nepochybně podstatný údaj skutečnost, zda žadatel o úvěr je skutečnou osobou, která o úvěr žádá a hodlá ho v budoucnu splácet ze svých prostředků, či zda se jedná toliko o nastrčenou osobu, pro kterou fakticky úvěr není určen, a která ho nehodlá ani ze svých prostředků hradit, tedy tento má hradit třetí osoba, která ovšem v úvěrovém vztahu nijak nefiguruje. Tento závěr vychází z toho od těchto údajů je nepochybně odvozováno rozhodnutí úvěrující společnosti, zda a za jakých okolností úvěr poskytne, když samozřejmě na rozhodování úvěrové společnosti mohou a mají zpravidla vliv i další podstatné skutečnosti (např. na co je úvěr poskytnut, hodnota nemovitosti, která má být předmětem úvěru, výše zástavy apod.). Je tomu tak proto, že od osoby žadatele o úvěr je odvozována nejen jeho bonita, neboť kromě otázky jeho příjmu, stability jeho pracovního poměru, je také při rozhodování o poskytnutí úvěru nutno vzít v úvahu např. i to, zda mu byl v minulosti poskytnut úvěr a zda tento byl řádně hrazen, a tedy reálnost úhrady poskytnutého úvěru za stanovených podmínek. Zde je třeba akcentovat, že právě organizátor předmětné trestné činnosti, pro kterého byl úvěr fakticky určen na koupi nemovitosti, si byl vědom toho, že nemůže úvěr získat z důvodu, že byl zapsán v registru dlužníků a byl v úpadku. Není pochyb o tom, že tato skutečnost byla také známa dovolateli. Proto má dovolací soud (stejně jako soudy nižších stupňů) za to, že nepravdivé tvrzení, kdo je žadatelem o úvěr a zda je uvěrová nemovitost určena pro jeho osobu či jinou osobu, představuje podstatný údaj při sjednávání úvěrové smlouvy. Zde je také třeba zdůraznit, že nepravdivý údaj byl ve skutkových zjištěních také vyjádřen.
32. Platí, že posouzení formy zavinění je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. V předmětné věci byl dovolatel uznán vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, když je třeba akcentovat, že pomoc je úmyslnou formou účasti na trestném činu. Pomocníkem je tak ten, kdo jinému úmyslně umožní nebo usnadní spáchání trestného činu. Po subjektivní stránce se tak u pomocníka žádá úmysl přímý nebo nepřímý (viz §15 tr. zákoníku).
33. Obecně je třeba především uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky jednání obviněného zabývaly. Soud prvního stupně výslovně konstatoval (viz bod 13 rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný jednal v úmyslu přímém. Zde je třeba zdůraznit, že ač koliv dovolání obviněného cílí předně na rozporování skutečnosti, že nevěděl o tom, že podklad deklarující příjem spoluobviněného J. není pravdivý, trestnost jeho jednání je dovozována z jiné skutečnosti. Toto nakonec i výslovně uvedl již soud druhého stupně ve svém rozhodnutí „okolnost obstarání si falešného potvrzení zde není rozhodující“ (viz bod 23, dále rozvedeno v bodech 24 a 26 rozhodnutí soudu druhého stupně), a to v rámci vypořádání námitek, které byly součástí odvolání. Zde je třeba odkázat na úvahy Nejvyššího soudu stran naplnění znaků uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy (viz bod 31 tohoto rozhodnutí). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je také třeba akcentovat, že úmysl obviněného pomoci dalším pachatelům při páchání předmětné trestné činnosti nakonec vyplývá i ze samotné výpovědi obviněného, který připustil, že mu byl znám pravý stav věci, tedy že nemovitost je fakticky určena pro spoluobviněného H., nikoliv pro spoluobviněného J., včetně důvodů tohoto postupu (majetková situace spoluobviněného H.) a toho, že úvěr nebude hradit spoluobviněný J. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že samotný obviněný jako zprostředkovatel předmětných úvěrových smluv si byl vědom toho, jaké údaje jsou pro úvěrové společnosti podstatné, a přesto při vědomí skutečného stavu věci, žádosti o úvěr jménem spoluobviněného J. připravil, ačkoliv si byl vědom nepravdivosti tvrzených údajů, zejména ohledně toho, pro koho je úvěr fakticky určen a kdo ho bude splácet. Lze tedy uzavřít, že dovolatel s vým jednáním úmyslně pomohl a usnadnil spáchat předmětný trestný čin, neboť si s ohledem na svou dlouholetou praxi v oboru musel být nepochybně vědom toho, že v případě sdělení pravdivých informací bance (tedy skutečného záměru spoluobviněného H. a dohody mezi jmenovaným H. a spoluobviněným J., za situace, kdy spoluobviněný H. byl osobou nemajetnou, bez zaměstnání a pravidelného přijmu, evidovanou na úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, evidovanou jako osobu společně posuzovanou pro výplatu dávek státní sociální podpory, osobou na kterou byl prohlášen konkurz), by spoluobviněnému H. nebyly úvěry bankovními institucemi poskytnuty, neboť tento by je nebyl schopen s ohledem na zjištěné příjmy splácet, když právě tato skutečnost vedla k tomu, že žadatelem o úvěr se za úplatu stal spoluobviněný J. Je nezbytné rovněž zdůraznit, že pokud by tyto údaje byly známy úvěrující společnosti (stavební spořitelně), tak tato by neuzavřela úvěrovou smlouvu ani se spoluobviněným J. a úvěr by mu neposkytla.
34. Zde je třeba konstatovat, že tento závěr vyplývá (stručně) například z výpovědi spoluobviněného J. (viz bod 2 rozhodnutí soudu prvního stupně), ale i z výpovědi spoluobviněného H. (viz bod 4 rozhodnutí soudu prvního stupně). Ostatně i sám dovolatel, jak již bylo naznačeno, uvedl, že „Byl kontaktován obžalovaným H., že by měl o nemovitost zájem, avšak nemohl ji mít sám na sebe, protože měl finanční problémy…“ Z toho je patrné, že dovolatel musel vědět, že sjednává úvěr pro jinou osobu a že spoluobviněný J. je pouze „nastrčená“ osoba pro získání daného úvěru. To vše podporují i další výpovědí svědků zejména L. K., M. B. Soud prvního stupně vycházel také z hodnocení listinných důkazů (viz bod 9 svého rozhodnutí), což je nakonec v rozporu s tvrzením obviněného, že soud prvního stupně nijak listinné důkazy nehodnotil. Výše uvedená dohoda a komunikace mezi spoluobviněnými je pak detailněji hodnocena v bodech 12 a 13 rozhodnutí soudu prvního stupně. S tímto se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 24 rozhodnutí odvolacího soudu). Nelze tak ani přijmout tvrzením dovolatele, že skutkové závěry soudů a z nich vyplývající závěr o naplnění subjektivní stránky není podpořen provedenými důkazy. Jinak vyjádřeno, z rozhodnutí soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že dovolatel jednal ve shodě s hlavním pachatelem i organizátorem a připravil všechny potřebné podklady pro uzavření úvěrových smluv, když jeho jednání bylo vedeno snahou, aby žadatelem o úvěr byla osoba neevidována v registru dlužníků, takže jednání obviněných bylo od počátku vedeno jako simulovaný právní úkon, neboť na straně žadatele o úvěr figurovala jiná osoba, jako osoba nezapsaná v registru dlužníků, na rozdíl od opravdového zájemce o úvěrové finance. Je tak zřejmé, že dovolatel zcela úmyslně umožnil jinému, aby při sjednávání obou úvěrových smluv uvedl nepravdivé údaje. Námitku dovolatele týkající se subjektivní stránky je tak třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
35. Pokud obviněný namítá, že z výroku napadeného rozsudku není zřejmé, jaký konkrétní nepravdivý údaj měl být spoluobviněným J. při sjednávání úvěrových smluv poskytnut nebo deklarován, tak je třeba zdůraznit, že se jedná o tvrzení obviněného, které neodpovídá skutkovým zjištěním. Zde je třeba odkázat na skutková zjištění soudů druhého stupně, ze kterých je zřejmé, jaké nepravdivé údaje byly při sjednávání úvěrové smlouvy poskytnuty jednotlivými pachateli, včetně dovolatele (blíže viz bod 31 tohoto rozhodnutí), když skutková věta je v kooperaci s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), jakož i s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tak neshledává v této části žádný rozpor s požadavky kladenými na výrok podle §120 odst. 3 tr. ř.
36. Nejvyšší soud rovněž shledal jako právně relevantní uplatněnou námitku obviněného, že z rozhodnutí soudu druhého stupně není patrné, na základě čeho dospěl k závěru, že se v předmětné trestní věci jedná o jeden skutek, neboť námitky kterými dovolatel brojí proti posouzení trestného činu jako pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016). Předně je třeba obecně odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, z jehož úvah odvolací soud vycházel, kde v bodě 13 svého rozhodnutí uvedl prvostupňový soud, že žádosti o úvěry byly podány během dvou měsíců za účelem profinancování koupi jediné nemovitostí v XY, byly použity v zásadě shodné podklady, listiny, které připravil a předal k podpisu dovolatel, a proto tedy jsou obě jednání hodnoceny jako jeden pokračující trestný čin, resp. zločin ve smyslu §116 trestního zákoníku, a to dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Proto nelze argumentaci obviněné přisvědčit. Nad rámec uvedeného závěru je třeba zdůraznit, že byť se ze strany obviněného jednalo o formu účastenství v užším smyslu, tak tato skutečnost nebránila posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1994, sp. zn. 5 To 25/94), neboť se nejednalo o případ různých hlavních pachatelů. V dané věci se jednalo ze strany obviněného o formu účastenství, která se týkala stejného hlavního pachatele a stejné nemovitosti, když spáchání trestné činnosti od počátku zahrnovalo podvodné získání dvou hypotečních úvěrů. Bez ohledu na tento závěr je na místě upozornit i na skutečnosti, že v případě, pokud by Nejvyšší soud přistoupil na tuto námitku dovolatele, pak by se jednalo o námitku, jejímž prostřednictvím se dovolatel domáhá změny rozhodnutí ve svůj neprospěch. To předně z toho důvodu, že pokud by soud kvalifikoval jednání obviněných jako dva skutky, tak by došlo k zhoršení postavení obviněného, když prvním skutkem by dovolatel spáchal dokonaný přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a druhým skutkem pokus zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Současně by přicházela (při úvaze o trestu) aplikace ustanovení §42 písm. n) tr. zákoníku, tedy k této skutečnosti by soud přihlížel jako k přitěžující okolnosti. Avšak, jak správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání, domáhat se změny rozhodnutí v neprospěch může pouze nejvyšší státní zástupce a příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, a to za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. Pokud by obviněný neuplatnil žádnou další argumentaci, bylo by nutno jeho dovolání v takovém případě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] , kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
38. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu