ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.668.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 668/2016-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2016 o dovolání obviněného RNDr. Ing. P. K. DrSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 79/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný RNDr. Ing. P. K. DrSc. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 7 T 22/2011, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil skutky popsanými v bodě I. a II. výroku o vině citovaného rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce v obchodních společnostech po dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Týmž rozsudkem byl zproštěn podle §226 písm. c) tř. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a §226 písm. b) tr. zákoníku obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal jak státní zástupce, tak obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 79/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými v bodě I. a II. výroku o vině citovaného rozsudku.
4. Za tento trestný čin byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce v obchodních společnostech po dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
5. Obviněný RNDr. Ing. P. K. DrSc. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) a g) tr. ř. Dovolací důvod formulovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uplatnil, neboť je přesvědčen, že v dovolání napadeném rozhodnutí chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. K druhému z uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že „právní závěry obecných soudů o tom, že z jeho strany byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, resp. zločinu podvodu ve stadiu pokusu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění) obecných soudů“. Toto své tvrzení dále rozsáhle zdůvodnil pochybením soudů nižších stupňů v závěru o zjištěném skutkovém stavu, spočívajícím např. v nedostatečně důkazně podloženém vyloučení možnosti záměny předmětných zásilek či v absenci nabývacích titulů způsobilých postavit najisto obsah závazků ujednaných mezi smluvními stranami. Správnost skutkových zjištění je obviněným zpochybňována rovněž s odkazem na existenci opomenutých důkazů. Obviněný k uvedenému dovolacímu důvodu dále zdůraznil zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající přednost řešení předmětné věci v rovině občanskoprávní před rovinou trestněprávní. Za nesprávné označil rovněž posouzení předmětného skutku jako pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku, neboť pokračování v předmětném trestném činu bylo „přerušen[o] jinými obchodními případy“. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 79/2015 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 7 T 22/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že převážná část jím uplatněných námitek jsou skutkové povahy a z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je třeba je považovat za irelevantní. Pokud jde o výhrady uplatněné obviněným k pokračování v trestné činnosti (§116 tr. zákoníku), tak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 a konstatovala, že v případě trestné činnosti obviněného byly podmínky vymezené §116 tr. zákoníku splněny. Ani v případě odkazu obviněného na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) neshledala státní zástupkyně důvodnost argumentace obviněného a odkázala na nedůvodnost námitky obviněného s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěrem namítla, aby dovolání obviněného jako celek bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjma zpochybnění hodnocení předmětného trestného činu jako trestného činu pokračujícího podle §116 tr. ř., nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká procesní pochybení stran nedodržení vybraných základních zásad trestního řízení, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že nedošlo ke spáchání trestného činu, kterým byl uznán vinným. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
12. Vzhledem k tomu, že se jedná o výše zmíněné námitky, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Výše zmíněné soudy však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž v celé řadě svých rozhodnutí uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.
14. Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, zejména námitku extrémního rozporu, Nejvyšší soud nad rámec připomíná, že v souladu s důkazy provedenými soudy nižších stupňů nepřichází posouzení skutkového stavu podle požadavků obviněného vůbec v úvahu. Ke skutku uvedenému pod bodem I. výroku o vině napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dále doplňuje, že i přes opačné tvrzení obviněného, se soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly otázkou možnosti záměny sporné zásilky křemíku, a to jak přímo v místě dodání ve Francii, tak v místě jejího uskladnění na území České republiky, kdy své závěry o vyloučení této možnosti dovodily z celé řady důkazů zahrnujících, vyjma důkazů listinných či vypovědí svědků, také jednání samotného obviněného, kdy tento záměnu zásilky po jejím doručení do Francie nikterak nereklamoval ani uvedenou eventualitu nezmiňoval v následné komunikaci se svědkem P. Ze všech těchto skutečností tak lze dovozovat účelovost předmětného tvrzení, jehož jediným cílem je snaha obviněného se vyvinit. Obdobně Nejvyšší soud hodnotí i další skutkové námitky obviněného, kterými jsou např. nedostatečné prokázání likvidace sporné zásilky na území Francie, kdy i tato skutečnost je prokázána celou řadou důkazů, a to včetně výpovědi místně příslušného francouzského soudního vykonavatele při absenci písemné kupní smlouvy způsobilé blíže specifikovat konkrétní závazek. K irelevnantnosti poslední z uvedených námitek Nejvyšší soud dále uvádí, že z hlediska konkrétního trestního řízení, v situaci, kdy je obsah sporného plnění dostatečně specifikován důkazy, kterými jsou například emailová komunikace mezi obviněným a poškozeným, je nutné požadavek obviněného na existenci písemné formy kupní smlouvy, považovat za bezpředmětný, vznesený pouze v kontextu výše uvedené snahy o prokázání vlastní neviny (viz str. 6 – 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
15. Ke skutkovým námitkám obviněného týkajících se skutku uvedenému pod bodem II. výroku o vině napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud obdobně jako v předchozím odstavci konstatuje jejich účelovost. Námitky týkající se neexistence písemné kupní smlouvy, či jiného místa určení předmětné zásilky jsou opět spolehlivě vyvráceny skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (viz str. 19 – 27 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 8 – 9 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Na uvedeném nemůže nic změnit ani obecná polemika obviněného o průmyslovém využití křemíku s kvartzem, jakož i tvrzení o funkci společnosti, v níž obviněný figuroval coby jednatel, jako „prostředníka“, jehož činnost spočívala pouze v přeprodeji toho, co sám nakoupil. Poukazuje-li v podaném dovolání dále obviněný na to, že rozhodnutí nemůže obstát mj. i proto, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou, že o kvalitu dodávky byl veden soudní spor, a to mezi žalobcem FitCraft Production a žalovaným Global UST, o cenu dodávky, tedy 113 000 USD, přičemž tento spor pravomocně vyhrál žalovaný, pak je nutno dodat, že Nejvyšší soud z vyžádaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 8 Cmo 300/2013-282, zjistil, že tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 16 Cm 349/2006-216 a žaloba na zaplacení 113 000 USD byla zamítnuta, dále bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen nahradit náklady řízení. Jestliže obviněný podával dovolání dne 22. 12. 2015 a rozhodnuto bylo Vrchním soudem již 17. 4. 2014 ve věci vedené pod 8 Cmo 300/2013-282, pak se naskýtá otázka, proč obviněný neuvedl skutečnosti dle objektivně existujícího stavu a uvedl, že „o kvalitu dodávky byl veden soudní spor, mezi žalobcem a žalovaným, přičemž tento spor pravomocně vyhrál žalovaný, když ze skutečností uvedených v předmětném rozhodnutí (č. l. 6) závěr prezentovaný obviněným nevyplývá. Ze zmíněného rozhodnutí mj. vyplývá, že „žalovaný měl s Crytexem uzavřenou smlouvu totožného znění jako s žalobcem“. Rovněž v tomto rozhodnutí Vrchní soud zmiňuje (stejně jako zmiňuje Vrchní soud v Praze v dovoláním napadeném rozsudku), že Crytex žalovanému zboží dodal a ten za dodávky vystavil ve prospěch firmy Crytex platební příkazy (viz č. l. 3 rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 300/2013-282, či str. 20 rozsudku napadeného dovoláním).
16. V kontextu výše podrobně specifikovaných námitek obviněný uvedl, že jednání které je mu kladeno za vinu, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe stanovenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, nedosahuje potřebné společenské škodlivosti, a proto není možné posoudit jeho jednání jako předmětný trestný čin.
17. Nejvyšší soud tak dále doplňuje, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
18. Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni .
19. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
20. V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti uvedl:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob.
V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku).
VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
21. Lze tedy shrnout, že výše uvedené argumenty obviněného, které jsou jen rekapitulací v průběhu celého řízení opakované obhajoby, založené na pouhém vyvracení jednotlivých důkazů bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, a které vytvářejí celkový obraz o průběhu konkrétní situace, vedou Nejvyšší soud k závěru o správnosti posouzení společenské škodlivosti předmětného skutku, logicky tedy správnosti posouzení jednání obviněného jako konkrétního trestného činu.
22. Nejvyšší soud také doplňuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
23. Nejvyšší soud dále shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
24. Ve vztahu k námitce posouzení předmětného trestného činu jako pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku (v dovolání uvedeno „§116 tr. zákona“), Nejvyšší soud uvádí, že uvedenou námitku lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně subsumovat, neboť za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno ustanovení o pokračujícím trestném činu podřadit (přiměř. srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedenou námitku je však s ohledem na skutečnost níže uvedenou označit za zjevně neopodstatněnou.
25. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Přerušením pokračujícího trestného činu, zjednodušeně řečeno okamžikem, od kterého je klasifikace jednání obviněného jako pokračování v trestném činu vyloučena, se pak v souladu s ustanovením §12 odst. 11 tr. ř. rozumí okamžik sdělení obvinění. Z obsahu dovolání vyplynulo, že obviněný účinky přerušení nevztahuje k uvedenému zákonem stanovenému důvodu, ale k vykonání určitého jednání, které je v souladu se zákonem. Je tedy zřejmé, že při nezpochybnitelné existenci všech zákonných předpokladů pro posouzení trestného činu jako pokračujícího, je hodnocení konkrétní námitky obviněného jako odůvodněné vyloučeno.
26. Druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, a sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
27. Nejvyšší soud však v napadeném rozsudku absenci či neúplnost žádného výroku neshledal. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce Vrchní soud v Praze přezkoumal podle §254 tr. ř. výše specifikovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ve všech jeho výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že Vrchní soud v Praze shledal správným výroky týkající se zproštění obžaloby obviněného, přičemž v napadeném rozsudku to vyjádřil tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Krajského soudu v Praze výrok o vině pod body I. a II., jakož i další výroky na ně obsahově navazující, a v tomto rozsahu podle §259 odst. 3 tr. ř. také sám rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
28. Podle §258 odst. 2 tr. ř., jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze plně odpovídal. Přitom nebylo nutné, aby to, že výroky o zproštění zůstaly beze změny, bylo v rozhodnutí vyjádřeno nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v této části bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle §256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání tak nepřichází v úvahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2003 publikované [C. H. BECK, ročník 2003, svazek 23, pod T 531]).
29. Vzhledem k tomu, že se jedná ze stany obviněného především o polemiku s hodnocením důkazů, ke kterým se již podrobně soudy vyjádřily, a které považuje Nejvyšší soud za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění pak ustanovení §125 tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na již jednou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Nad rámec uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
30. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu