ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.941.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 941/2022-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY ve XY, státní příslušník Slovenské republiky, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 To 151/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 29/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 T 29/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 7. března 2021 v 17.53 hodin řídil osobní motorové vozidlo Peugeot 308, registrační značky XY, mpz SK, jel s ním v XY po ploše parkoviště u obchodního domu UNI HOBBY na ulice XY a v prostoru mycí linky porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona tím, že porušil §4 odstavec 1 písmeno a), §5 odstavec 1 písmeno b) a §24 odstavec 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dle kterých se řidič musí chovat ohleduplně a ukázněně, věnovat se plně řízení vozidla a při couvání nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, neboť nejprve najel za zadní část osobního motorového vozidla Audi A6 Avant, registrační značky XY, které před ním do uvolněného mycího boxu odstavil poškozený J. Š., nar. XY, po sporu o pořadí v mycím boxu a hádce v úmyslu zabránit poškozenému umýt si auto, svou neopatrností narazil přední částí svého vozu do vozidla J. Š., a po krátkém verbálním sporu, kdy obžalovaný již začal couvat, poškozený přišel k vozu obžalovaného v úmyslu zabránit mu v odjezdu, obžalovaný pokračoval v couvání tak, že vytočil kola svého vozu doleva a levá přední část jeho vozu se posunula doleva a namáčkla J. Š. na sloup mycího boxu, povalila jej na vozovku a levé přední kolo mu najelo na nohy a přejelo je, v důsledku čehož utrpěl lehké zranění spočívající ve třech oděrkách pravého kolena - každá 3x3 cm, oděrce vnitřního kotníku vpravo 7x7 cm, oděrce kolena vlevo 4x4 cm, oděrce bérce 8x8 cm laterálně, oděrce v oblasti vnitřního kotníku 5x5 cm a zhmoždění vnitřního kotníku vpravo, jehož léčení přesáhlo dobu 7 dní a v důsledku kterého byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu 14 dní, zejména bolestivostí v místě poranění a tím, že nebyl schopen vykonávat samostatně běžné denní potřeby.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 (tří) roků.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému rovněž povinnost, aby poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, zaplatil na náhradě škody částku ve výši 7 726 Kč.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 T 29/2022, podal dovolatel odvolání proti všem výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 To 151/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 To 151/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V dovolání obviněný předně namítá, že jeho jednání nebylo soudy nižších stupňů posouzeno jako nutná obrana podle §29 tr. zákoníku, ačkoli pro toto byly splněny všechny zákonné podmínky. Skutek tak byl podle jeho názoru nesprávně hmotněprávně posouzen, jelikož soudy nevzaly v potaz existenci okolnosti vylučující protiprávnost, kterou se hájil již před soudem prvního stupně. Následně rozvádí, že poškozený na velmi mírný náraz do jeho vozidla z jeho strany reagoval velmi hrubě, ačkoli do vozidla poškozeného narazit nechtěl. Jednalo se o neodhadnutí situace a vzdálenosti mezi vozidly. Obviněný zejména akcentuje agresivní reakci poškozeného, když uvádí, že sám poškozený vypověděl, že měl v úmyslu si to s obviněným „vyřídit“, rozběhl se k jeho autu, začal mu nadávat a snažil se ho vytáhnout z vozidla anebo otevřít dveře. Z toho dovolatel dovozuje, že mu poškozený chtěl fyzicky ublížit, což podle něho podporují i pořízené videozáznamy, kde je vidět agresivní reakce poškozeného. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů uvádějí, že poškozený přišel k vozu obviněného v úmyslu zabránit mu v odjezdu. Namítá, že toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování, když poškozený se vrhnul k jeho vozidlu s úmyslem ublížit mu, „vyřídit si to“ s ním.
7. Dovolatel dále dodává, že jeho obavy byly znásobeny strachem o nezletilou dceru sedící ve voze na sedadle spolujezdce. Své obavy tak hodnotí jako oprávněné vzhledem k agresi poškozeného a jeho tělesné konstituci. Akcentuje, že soud měl vzít mimo jiné v úvahu subjektivní stav a vnímání poškozeného, tedy jak se věc jevila obránci. Je přesvědčen, že většina osob by se za takových podmínek chovala zcela obdobně. Dodává, že se soudy jeho obhajobou skrze aplikaci nutné obrany téměř nezabývaly.
8. Namítá, že jednání v nutné obraně není ani vyloučeno tím, že při obraně použil důraznějšího prostředku, oproti tomu, že útok proti němu byl veden bez použití jakékoliv zbraně, tedy i způsobení citelně závažnějšího následku, než který hrozil. Poukazuje na absenci společenské nebezpečnosti v případě nutné obrany, přitom v rámci této své argumentace odkazuje na „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/208“.
9. Obviněný také rozporuje závěr soudu prvního stupně, že měl možnost konflikt řešit jinak, například tím, že vytáhne okénko od automobilu. Namítá, že pro jednání v nutné obraně není podstatná subsidiarita, tedy nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku.
10. Obviněný následně v dovolání cituje část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022, týkající se podmínek nutné obrany. Opakovaně uvádí, že jeho jednání podmínky nutné obrany splňovalo a konkretizuje, že byl proti němu namířen útok, který již započal, a to na zájem chráněný trestním zákonem – zdraví, přičemž jeho obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená (vycouvání z místa útoku), v dané chvíli to byl podle obviněného jediný možný manévr, který mohl udělat. Dodává, že seděl ve vozidle, byl připoután bezpečnostním pásem, vedle něj seděla nezletilá dcera a měl tedy jen velmi omezené možnosti, jak na nastalou situaci reagovat. Je toho názoru, že nešťastnou náhodou pak došlo k přimáčknutí poškozeného o sloupek linky a poškozený následně spadl. Poukazuje i na skutečnost, že poškozený se následně zvedl a běžel za autem, což podle dovolatele potvrzovalo agresi poškozeného.
11. Dovolatel také uvádí, že pokud soudy obou stupňů konstatují, že začal z místa vycouvávat již v době příchodu poškozeného a že ho viděl, jak mu sahá dovnitř přes okýnko, tudíž si musel být velmi dobře vědom, že se o poškozeného může zachytit, a tím pádem jej zranit, tak namítá, že to je právě poškozený, kdo si měl být vědom toho, že pokud se postaví jedoucímu, resp. couvajícímu, vozidlu, může přijít ke zranění. Toto lehkomyslné jednání poškozeného podpořené úmyslem mu ublížit, mu nemůže být kladeno k tíži, když se pouze bránil útoku na svou osobu.
12. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 To 151/2022, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 T 29/2022, zrušil. Dále navrhuje podle §265l odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 9. 2022, 1 NZO 792/2022, nejprve stručně zrekapituloval předchozí průběh řízení. Poté se vyjádřil k obviněným zvolenému dovolacímu důvodu, přičemž uvádí, že ze slovní formulace je patrné, že dovolatel chtěl zvolit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Následně státní zástupce zrekapituloval hlavní argumentaci obviněného a uvedl, že po formální stránce sice námitky dovolatele směřují proti právnímu posouzení skutku, avšak z věcného hlediska nejsou důvodné.
14. Podle státního zástupce absentuje základní podmínka nutné obrany, a to útok probíhající či přímo hrozící. Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, poškozený sice ne zrovna zdvořile, leč bez jakéhokoliv předmětu, kterým by snad mohl ohrozit obviněného sedícího v motorovém vozidle, se pokoušel zabránit mu v ujetí z místa, kde předtím obviněný svým vozidlem narazil do automobilu poškozeného. Takovou snahu poškozeného o zabránění obviněnému v uprchnutí nelze podle státního zástupce považovat za útok ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. To tím spíše, že konflikt fakticky vyvolal sám obviněný, protože najížděl poškozenému do automobilu, aby ho vytrestal za domnělé předběhnutí ve frontě před mycí linkou.
15. Státní zástupce pak dodává, že pokud byl obviněný ve vozidle „ukryt“, a za této situace k němu šel poškozený bez jakéhokoliv předmětu, kterým by mohl efektivně zaútočit na obviněného uvnitř automobilu, pak přejetí poškozeného není nutnou obranou. Podle státního zástupce poškozený nedisponoval žádným předmětem svědčícím o snaze útočit, ale navíc, např. ani obviněného nepraštil rukou, ač to mohl přes otevřené okénko učinit, toliko se snažil otevřít dveře a zabránit obviněnému v odjezdu. Toto podle státního zástupce nelze považovat za útok.
16. Podle státního zástupce nelze ani věřit tomu, že obviněný měl skutečnou obavu z poškozeného. To proto, že poškozený nedisponoval žádným prostředkem, kterým by mohl dostat obviněného ven z vozidla nebo ho vážně ohrozit a dále proto, že sám obviněný konflikt vyvolal, což by neučinil, kdyby měl z poškozeného reálné obavy, konečně též z té příčiny, že šlo o drobný střet dvou vozidel, a tedy nebylo důvodné domnívat se, že kvůli takové malichernosti hodlá poškozený obviněného napadnout způsobem umožňujícím nutnou obranu ve formě přejetí poškozeného.
17. Jelikož z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podal v roce 2022. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Předmětný dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikaturně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený, judikaturně zakotvený, dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písmeno g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení §265b odst. 1 pod písmenem h). Pokud tedy obviněný v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . v platném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
26. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Ohledně hlavní argumentace dovolatele, tedy, že jeho jednání mělo být posouzené jako nutná obrana podle §29 tr. zákoníku, je nutno uvést, že ji lze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem, neboť z formulace poškozeného, že si to s ním chtěl vyřídit, dovolatel dovozuje, že mu poškozený chtěl pravděpodobně fyzicky ublížit, takže se jen bránil. Jak již bylo naznačeno, ve vztahu k této námitce stran požadavku na aplikaci ustanovení o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku dovolatel sice výslovně neodkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod kterýžto dovolací důvod je tato námitka právně relevantně podřaditelná, ovšem předmětný dovolací důvod označil toliko slovně. Jelikož ovšem alespoň slovně předmětný dovolací důvod obviněný označil, zabýval se Nejvyšší naplněním tohoto dovolacího důvod po věcné stránce bez ohledu na jisté formální pochybení obviněného spočívající v neoznačení tohoto dovolacího důvodu podle příslušného ustanovení trestního řádu.
27. Jak již bylo naznačeno, dovolatel primárně namítá vadnou právní kvalifikace jeho jednání, na podkladě námitky, že soudy neposoudily jeho jednání jako nutnou podle §29 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, obviněný namítá, že naplnil všechny nutné znaky institutu nutné obrany a nesouhlasí tak se závěrem soudů nižších stupňů, které v jeho jednání spatřují spáchání trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 7–8 rozsudku nalézacího soudu a bod 5 usnesení odvolacího soudu). Současně poukazuje také na určitou kusost vypořádání se s touto námitkou ze strany nalézacího i odvolacího soudu.
28. Nejvyšší soud předně musí souhlasit s dovolatelem v tom směru, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou poněkud stručnějšího rázu, avšak stále plně dostačující ve světle pravidel obsažených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Ohledně vyloučení aplikace institutu nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jednání poškozeného nelze kvalifikovat jako „útok“ ve smyslu nutné obrany. Přitom ten je jedním za základních podmínek pro to, aby mohlo být vůbec jednání osoby podřaditelné pod zmíněnou okolnost vylučující protiprávnost.
29. Předně lze souhlasit s nalézacím soudem (bod 9 rozsudku soudu prvního stupně), že dovolatel celou situaci zbytečně vyeskaloval svým jednáním, byť lze připustit, že samotná skutečnost, že osoba vyvolá případný útok a to například i tím, že sama se dopustí trestného činu, který takový útok iniciuje, automaticky nevylučuje nutnou obranu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 402, či R 254/1947). Nelze se však plně ztotožnit s tvrzením nalézacího soudu (bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), že dovolatel měl využít mírnějšího jednání, např. vytažením okénka. Je tomu tak proto, že pro uplatnění nutné obrany nemusí splnit napadená osoba podmínku subsidiarity. Jinak vyjádřeno, podmínkou nutné obrany není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak [rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 1957, sp. zn. 4 To 181/57 (R 19/1958)]. Pro posouzení věci je vždy klíčové, zda jednání poškozeného lze kvalifikovat jako útok, když ten musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Z okolností případu tak musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Přitom nutná obrana je přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákoníkem (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 403–404).
30. Zde je třeba zdůraznit, že ze závěrů nalézacího a odvolacího soudu přitom vyplývá, že poté, co dovolatel narazil svým vozidlem do vozidla poškozeného, tak poškozený se chtěl domoci toho, aby dovolatel vystoupil z vozidla, což lze shodně s nalézacím soudem vnímat, jako logickou reakci, jestliže dovolatel z místa vycouvával a nejevil žádnou snahu řešit nastalou situaci. Proto lze považovat za logické, že poškozený chtěl zabránit dovolateli v opuštění místa srážky, když přinejmenším bylo nutné řešit otázky související s touto drobnou nehodou z hlediska zákonného pojištění odpovědnosti za provoz motorových vozidel. V tomto ohledu lze poukázat na to, že útok má zpravidla znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť může mít i znaky přestupku či jiného deliktu. Závažnost však nesmí být jen zcela nepatrná, neboť pak by se nejednalo o útok ve smyslu trestního zákoníku (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 400). Z vyjádření poškozeného je patrné (č. l. 100-verte a 101), že jeho primárním důvodem rozeběhnutí se k vozidlu dovolatele byla snaha dovolatele zastavit. Jak uvádí poškozený, „[v] tu chvíli jsem se snažil otevřít dveře [vozidla], a pokud by k tomu došlo, tak jsem ho chtěl zastavit s tím, abychom si to vyříkali.“ Samotné toto vyjádření nelze automaticky vykládat, jako fyzický konflikt. Z výpovědi dovolatele je přitom patrné, že poškozený „[s]vou rukou šmátral v autě.“, „… strkal svou ruku do mého okénka.“, „… strčil ruku do auta a snažil se tam něco dělat.“ (č. l. 101), „[s]nažil se mě vytáhnout z auta, snažil se mi otevřít dveře.“ (č. l. 128 – verte). To nepochybně kooperuje právě s tvrzením poškozeného, že primárním účelem jeho jednání bylo zastavení dovolatele. Lze totiž mít za to, že kdyby chtěl poškozený dovolatele, jak ten tvrdí, „udeřit přes okénko“, „uhodit pěstí“, „jednoduše zbít“ (č. l. 100), tak k tomu měl jednoznačně příležitost. Jinak řečeno, jelikož měl poškozený ruce již ve vozidle a snažil se otevřít dveře vozidla, ve kterém byl dovolatel, měl nepochybně dostatek času pro to, aby místo snahy o otevření dveří poškozeného atakoval. Takto však poškozený nejednal. Navíc nelze ani pominout, že poškozený neměl při konfliktu nic v ruce a ani např. slovně obviněnému nevyhrožoval ublížením na zdraví, jak nakonec vyplývá i z výpovědi samotného obviněného. Nad to nelze pominout ani jistou rozporuplnost vyjádření dovolatele, jestliže jednou tvrdil, že se domníval, že jej chtěl poškozený zbít, udeřit, vzápětí říká, že jej chtěl vytáhnout z vozidla (č. l. 100 oproti č. l. 128 – verte), přitom tvrdí, že dovolatel byl v jeho vozidle celou svou rukou až po rameno. Poté vypovídá, že měl poškozený sahat dovolateli na řazení, na volant, na převodovku, na pás, to v konfliktní situaci, která měla celkově trvat maximálně sekundu (viz kamerový záznam č. l. 69).
31. Obviněný v souvislosti s touto dovolací argumentací opakovaně odkazuje na tělesnou konstituci poškozeného (č. l. 102, také dovolání str. 3). Takovému tvrzení by bylo možno přiměřeně přisvědčit za situace, kdyby poškozený vyběhl rovnou z vozidla. Nicméně jak z výpovědi dovolatele, tak i výpovědi poškozeného, vyplývá, že poškozený se okolo svého vozidla již nějakou dobu pohyboval, tudíž dovolatel rozhodně věděl, jak poškozený vypadá a i přes to, situaci eskaloval, záměrně poškozeného blokoval při mytí jeho vozidla, čímž nepochybně chtěl vyvolávat konflikt. Za takové situace nelze uvěřit tvrzení obviněného, že měl z poškozeného strach, jestliže takto jednal, či že jeho strach byl umocněn o bezpečí své dcery, která přitom byla ve vozidle i během „pasivně agresivního“ chování dovolatele – snaha o blokování, což vyústilo v nechtěné nabourání vozidla poškozeného. Z výpovědí je také patrné, že obě osoby k sobě navzájem komunikovaly ne zrovna zdvořilým způsobem (č. l. 100 a 100-verte), když slovní konflikt zahájil právě obviněný. Lze tak vyhodnotit, že pokud by měl dovolatel skutečně z poškozeného strach (v rámci jeho subjektivního vnímání dané situace), pak by nejednal tak, jak bylo výše popsáno. Nad to je zřejmé, že poškozený se dotýkal pouze vnitřku vozidla, ve snaze jej zastavit, neudeřil dovolatele, ale ani to nenaznačil, nijak mu ani slovně nevyhrožoval.
32. Pokud tedy na základě shora zjištěných skutečností soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním neodvracel přímo hrozící či trvající útok, nelze v tomto postupu spařovat nějaké pochybení. Ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že ze strany poškozeného se nejednalo o přímo hrozící či trvající útok, byť lze skutečně připustit, že situace mohla být nepříjemná, ovšem pro obě strany. V tomto směru skutečně nelze pominout, že to byl právě samotný dovolatel, který tuto situaci vytvořil, když jednak zahájil jako první slovní konflikt s poškozeným, přičemž poté, co neúmyslně najel do vozidla poškozeného, se snažil z místa odjet. Následně jednání poškozeného, který se snažil zadržet osobu, která poškodila jeho osobní automobil a byla tedy důvodně podezřelá se spáchání přestupků (§125c odst. 1 písm. i), bod 1, §125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu), nelze kvalifikovat jako útok na zájem chráněný trestním zákoníkem takového charakteru, který by odůvodňoval jednání ve smyslu nutné obrany, když jednání poškozeného tkvělo pouze v tom, že se dovolateli snažil zabránit v odjezdu z místa nehody. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného rozhodně nenaplňuje znaky nutné obrany, a to již v nutném znaku „přímo hrozícího či trvajícího útoku“. Námitky dovolatele směřující do neposouzení jeho jednání v nutné obraně Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je také patrné, že úmysl poškozeného byl pouze zastavit obviněného, nikoliv ho fyzicky napadnout, když tento zřetelně vyplývá jak z výpovědi poškozeného, videozáznamu, tak ale i z výpovědi dovolatele, jak bylo výše detailněji rozvedeno. Proto i námitku, že soudy tvrzený úmysl poškozeného zabránit dovolateli v odjezdu, nemá oporu v provedeném dokazování, je nutno také odmítnout jako neopodstatněnou, byť tato sama o sobě není podřaditelná ani pod zvolený dovolací důvod.
33. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu