ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1119.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1119/2022- 712
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 5 To 126/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 116/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 80 T 116/2020, byl obviněný L. L. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny mu soud podle §358 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. okresní soud dále uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 18 414 Kč a poškozenou Z. M. F. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný L. L. a poškozená Z. M. F. odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2022, sp. zn. 5 To 126/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v označených rozhodnutích soudů nižších stupňů, která jsou stranám známa, proto na ně lze plně odkázat a není třeba jej znovu opakovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které následně doplnil podáním učiněným před uplynutím dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., jejichž naplnění spatřuje v nesprávné aplikaci hmotného práva vyplývající z nesprávného zjištění skutkového stavu ze strany soudů obou stupňů. Obviněný má za to, že v posuzované trestní věci došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Závěr o vině obviněného byl podle jeho názoru vysloven pouze v rovině nízké pravděpodobnosti, navíc na základě nepřípustné selekce důkazů a zjištění, která podporují konstrukci skutku popsaného ve výroku o vině.
5. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se soud prvního stupně vypořádal se všemi významnými okolnostmi a provedl veškeré dostupné důkazy pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. V této souvislosti poukázal obviněný na obhajobou opakovaně akcentovaná nepravdivá tvrzení poškozené Z. M. F., která měla vést ke zhoršení postavení obviněného v trestním řízení. Šlo například o část výpovědi, podle níž obviněný sledoval poškozenou ve vozidle značky Peugeot. Soud prvního stupně se přitom nijak nevypořádal s obviněným doloženou kupní smlouvou, která prokazuje, že obviněný předmětné vozidlo prodal několik měsíců předtím, než mělo ke sledování dojít. Podle obviněného považoval soud prvního stupně veškerá tvrzení poškozené v obecné rovině za pravdivá, aniž by se zabýval otázkou věrohodnosti jejích vzájemně si odporujících výpovědí a poukázal rovněž na související svědecké výpovědi, v nichž svědci reprodukovali pouze to, co jim poškozená předem řekla. Obviněný v tomto ohledu zdůraznil, že výpovědi poškozené byly podkladem znaleckého posudku prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., jenž vycházel z nesprávných, nepravdivých a neověřených údajů obsažených v lékařských zprávách M. V., která v průběhu výslechu v hlavním líčení uvedla, že nebyla přímo svědkem poškozenou popisovaných obtíží. Rovněž M. V. totiž vycházela toliko z tvrzení samotné poškozené. Navzdory tomu soudy neprovedly obhajobou opakovaně navrhované psychologické vyšetření poškozené zaměřené na posouzení jejích schopností správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události, a to jak obecně, tak i ve vztahu ke skutku, který byl předmětem trestního řízení. Stejně tak měly být podle obviněného provedeny rozbory osobnosti poškozené z hlediska jejích sklonů ke lhavosti a záměrnému zkreslování či blokování informací. Neprovedení předmětného znaleckého zkoumání považuje obviněný za zcela zásadní vadu důkazního řízení, to navíc v kontrastu se svědeckými výpověďmi, z nichž vyplynulo, že poškozená se svědkům jevila v naprostém pořádku, i vzhledem k předloženému psychiatrickému dobrozdání P. R., který vyslovil podezření na agravaci, případně simulaci psychických obtíží ze strany poškozené.
6. V návaznosti na výše uvedená pochybení došlo podle obviněného k porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že soudy neodstranily důvodné pochybnosti o vině obviněného, postupovaly podle jeho názoru rovněž v rozporu se zásadou in dubio pro reo . S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I ÚS 3622/10, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III ÚS 3320/09, má obviněný za to, že v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy, zejména pokud jde o opomenutí obviněným navrhovaného důkazu, a jejich nepřiměřeného hodnocení, porušily soudy dále čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo obviněného na spravedlivý proces.
7. V doplnění podaného dovolání obviněný uvedl, že poškozená po celou dobu své pracovní neschopnosti pokračovala ve vykonávání své podnikatelské činnosti, což podle jeho názoru dokládá, že své zdravotní obtíže simulovala. Soudu prvního stupně dále obviněný vytkl, že za účelem úplného zjištění skutkového stavu nevyslechl jako svědka také L. H., který se měl přímo podílet na ukončení pracovního poměru poškozené u obchodní společnosti H. H., a to z důvodu, že předmětné okolnosti jsou zásadní pro ověření věrohodnosti poškozené.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že podstata dovolacích námitek kopíruje dosavadní obhajobu obviněného, s níž se již vypořádaly soudy obou stupňů. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje, proto na ni v podrobnostech odkázal. Zdůraznil přitom, že obviněný se fakticky snaží napadnout skutková zjištění soudů námitkou o porušení zásady in dubio pro reo , jež je svou povahou procesní a zkoumání jejího dodržení Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v dovolacím řízení až na zcela výjimečné situace nepřipouští, a to ani po zakotvení nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný z nevysvětlitelných důvodů neuplatnil. Pokud jde o případný výslech svědka L. H., státní zástupce uvedl, že obviněný předmětný důkazní návrh v dosavadním průběhu trestního řízení neučinil a nešlo by navíc ani o důkaz podstatný pro rozhodná skutková zjištění, neboť obviněný tímto výslechem sleduje toliko ověření, zda poškozená v minulosti zpronevěřila svému zaměstnavateli peníze. Z hlediska skutku jde tedy o okolnost zcela podružnou.
10. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. K námitkám obviněného
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
12. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
13. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
14. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit v situaci, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil druhou z výše uvedených alternativ předmětného dovolacího důvodu, a sice že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu h).
15. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud podotýká, že jde o opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Obviněný přitom uplatnil výlučně výhrady proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, vytýkal nedostatečný rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů, zejména ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené Z. M. F. Obviněný tak ve skutečnosti nenamítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak bylo vysvětleno výše, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze úspěšně napadat správnost a úplnost skutkových zjištění, pokud mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, ani přehodnocovat výsledek vypořádání se s jednotlivými důkazy a posuzovat hodnotící úvahy soudů, pokud jsou založeny na obecných logických pravidlech.
16. Podle Nejvyššího soudu je z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že se posuzovanou trestní věcí řádně zabývaly, neopomněly přitom reagovat ani na obhajobu obviněného. S otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené se soud prvního stupně podrobně a dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádal v bodě 32. svého rozsudku. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o simulování jejích zdravotních obtíží. Poškozená docházela k praktickému lékaři, na psychiatrii a k psycholožce, opakovaně byla vyšetřena znalcem z odvětví psychiatrie, přičemž nikdo z těchto odborníků nezjistil u poškozené žádné známky simulace jejích zdravotních problémů. Psychické obtíže poškozené popisovali rovněž její rodinní příslušníci a kamarádky. Obdobně též odvolací soud k této otázce doplnil v bodě 31. napadeného usnesení, že obviněný nebyl z trestné činnosti usvědčen pouze na základě výpovědí poškozené, ale rovněž celou řadou dalších provedených důkazů, které její verzi podpořily. Šlo zejména o výpovědi svědků, a to T. N., E. P., R. F., D. L., E. M., A. M., P. B., L. L., dále též přepisy textových zpráv a kamerový záznam ze dne 6. 11. 2018. Nejvyšší soud konstatuje, že v situaci, v níž se soudy prvního a druhého stupně přiklonily k verzi, která zřetelně vyplývala z výsledků dokazování, nelze ničeho namítat proti skutkovému závěru, o který byl opřen výrok o vině obviněného. Dovolací výhrady obviněného by bylo přiléhavější podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však obviněný neuplatnil a podle něhož lze dovolání podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). Nicméně ani pokud by tak učinil, neposoudil by je Nejvyšší soud jako důvodné. K argumentaci přednesené soudy v napadených rozhodnutích je vhodné upozornit na to, že s okolnostmi ohledně sledování poškozené ve vozidle značky Peugeot, které měl obviněný prodat již několik měsíců předtím, byla poškozená konfrontována v průběhu výslechu v hlavním líčení dne 22. 3. 2021. Poškozená vysvětlila, že poté, co viděla zmíněné motorové vozidlo, přišla domů a zapsala si jeho registrační značku na lístek, který následně omylem vyhodila. Vzhledem k tomu, že registrační značku vozidla vlastněného obviněným měla k dispozici v předchozích záznamech týkajících se pojištění, poskytla policejnímu orgánu označení starší registrační značky (viz č. l. 477 tr. spisu). Na tuto odpověď poškozené však obviněný nijak nereagoval a ani ji ve svých námitkách nereflektoval. Stejně tak nelze přehlížet, že v rámci podaného vysvětlení u policejního orgánu poškozená ani neuvedla, že by v předmětném vozidle viděla přímo obviněného, naopak zmínila, že řidiče pořádně neviděla, avšak obviněného ji připomínal (srov. č. l. 239 tr. spisu).
17. S výše uvedeným souvisí i námitka tzv. opomenutého důkazu spočívajícího v psychologickém vyšetření poškozené, kterou by potenciálně bylo možno uplatnit v rámci třetí alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v situaci, v níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro rozhodnutí o obžalobě nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak bude vysvětleno níže, o takový případ však v posuzované trestní věci nejde.
18. Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy může proto primárně soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, díky čemuž z nich může získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Je proto výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl.
19. Soud prvního stupně zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování psychologickým vyšetřením poškozené řádně zdůvodnil v bodě 34. svého rozsudku. Dospěl k závěru, že výpověď poškozené byla potvrzena celou řadou důkazů (srov. též bod 16. tohoto usnesení výše) a naopak nebyl proveden žádný důkaz, který by oslaboval věrohodnost její výpovědi, a tak opodstatňoval vypracování znaleckého posudku z odvětví psychologie. Považoval-li soud prvního stupně za dané procesní situace předmětný důkazní návrh za nadbytečný, podle Nejvyššího soudu mu nelze v tomto ohledu ničeho vytknout.
20. Pokud jde o návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka L. H., lze ve stručnosti přisvědčit státnímu zástupci, že nejde o důkaz, jehož provedení by se jevilo zásadním k objasnění rozhodných skutkových zjištění, jelikož obviněný tímto výslechem sleduje pouze ověření, zda se poškozená v minulosti dopustila zpronevěry ke škodě svého bývalého zaměstnavatele. Tato otázka se nijak nejeví významnou pro zjištění o skutkových okolnostech žalovaného jednání obviněného, ani pro jeho právní posouzení. Stejně tak je nutno souhlasit se státním zástupcem, že z obsahu trestního spisu ani nevyplývá, že by obviněný tento důkazní návrh v dosavadním průběhu trestního řízení soudům prvního či druhého stupně předložil a rozhodně nelze akceptovat jeho uplatnění až v řízení o mimořádném opravném prostředku.
21. Nejvyšší soud dodává, že z obsahu trestního spisu nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by v průběhu trestního řízení došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak obviněný s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu tvrdil. Ústavní soud ve svých rozhodnutích akcentuje zejména potřebu posuzování spravedlivého řízení jako celku (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2693/20, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04). Jelikož Nejvyšší soud vyhodnotil obsah dovolání obviněného jako neodpovídající nejen jím uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému z dalších důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. ř., nepovažuje za nutné se nad rámec výše uvedeného podrobněji vyjadřovat k věci samotné. Postačuje odkázat na srozumitelná a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, v nichž bylo již odpovídajícím způsobem reagováno na veškeré v dovolání vznesené výhrady.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného jsou mimo rámec dovolacích důvodů, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu