ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1258.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1258/2021- 1876
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 4 To 59/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 117/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného D. V. a za použití §265k odst. 2 a §261 tr. ř. i ohledně obviněných L. N. a P. V. zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 4 To 59/2021, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 13 T 117/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 13 T 117/2017, byl obviněný D. V. uznán vinným pod písm. A) body 1. a) a b), 2. a 3. a) až d) pokračujícím přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl podle §220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále byl pod písm. B) výroku napadeného rozsudku obviněný D. V. (spolu s obviněnými L. N. a P. V.) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn podané obžaloby, a to pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Společenství vlastníků jednotek obytného domu XY, IČ XY, odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem uznal soud prvního stupně vinnými také obviněné L. N. a P. V.
2. Uvedeného trestného činu, jímž byl obviněný D. V. uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že pod bodem A) společně s již odsouzenými L. N. a P. V., jako členové výboru Společenství vlastníků jednotek obytného domu XY, IČ XY, se sídlem XY (dále jen „SVJ“), ve složení D. V. (předseda výboru), P. V. (místopředseda výboru) a L. N. (člen výboru), po předchozí společné domluvě, v úmyslu neoprávněně se obohatit a způsobit SVJ a jeho členům škodu, v rozporu se svými povinnostmi vykonávat funkci členů výboru SVJ s nezbytnou loajalitou a péčí řádného hospodáře, vyplývající jim z §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“ nebo jen „o. z.“), a stanov SVJ, popsaným postupem měli způsobit na spravovaném majetku škodu. Hlavním úkolem výboru SVJ jakožto statutárního orgánu SVJ, a i obviněných jako jeho jednotlivých členů, bylo vykonávání činností naplňujících účel, pro který bylo SVJ založeno, tedy zajišťování správy domu a pozemku podle §1189 a násl. občanského zákoníku a stanov a péče o zabezpečování a ochranu zájmů SVJ.
3. Konkrétně pod bodem 1) obvinění L. N., P. V. a D. V. společně na shromáždění SVJ, svolaném dne 17. 1. 2014 v rozporu s předchozí praxí do obce XY, předložili shromáždění SVJ návrhy formálně sloužící k zajištění řádné správy SVJ, jejichž skutečným cílem však bylo získání neoprávněného majetkového prospěchu obviněnými a jim spřízněnými osobami na úkor SVJ a jeho členů. M. V., bratr obviněného D. V., J. V., matka obviněného D. V., a A. Š., sestřenice obviněného P. V., zakoupili další bytové a nebytové jednotky v domě XY, v důsledku čehož obvinění spolu s výše jmenovanými osobami jednajícími s nimi ve shodě dosáhli celkového podílu na hlasovacích právech v rámci SVJ ve výši 54,67%. Na schůzi shromáždění SVJ nebylo fakticky možné nepřijmout návrhy předložené obviněnými jako členy výboru SVJ. Následně takto jimi předložené návrhy skutečně shromážděním SVJ s využitím výše popsané hlasovací většiny byly přijaty. Pod bodem 1 písm. a) za správkyni domu byla zvolena J. V., matka obviněného D. V., s měsíční odměnou ve výši 5 940 Kč, když měsíční odměna ve výši 5 049 Kč + daň byla J. V. z účtu SVJ vyplácena v období od 21. 3. 2014 do 10. 8. 2015 v celkové výši 85 833 Kč, přičemž náplní činnosti správkyně domu J. V. byla pouze kontrola domu, bez vedení účetnictví a další agendy spojené s běžnou správou domu. Výše odměny byla vzhledem k náplni činnosti správkyně nepřiměřeně vysoká a místně neobvyklá a neodpovídala finančním možnostem SVJ. Obvinění svým jednáním poškozenému SVJ tím způsobili škodu ve výši minimálně 45 050 Kč. Dále pod bodem 1 písm. b) byly schváleny mimořádné odměny výboru SVJ ve výši 122 400 Kč za dosavadní práci ve výboru SVJ od jeho zvolení, a další mimořádné odměny určené přímo pro D. V. ve výši 50 000 Kč, P. V. ve výši 30 000 Kč, J. V. ve výši 20 000 Kč, které nebyly nijak blíže zdůvodněny a neodpovídaly reálné náplni činnosti výboru SVJ a finanční situaci SVJ. K vyplacení takto schválených odměn nedošlo, protože na bankovním účtu SVJ nebyl dostatek finančních prostředků. Obvinění tímto svým jednáním poškozenému SVJ způsobili škodu ve výši 222 400 Kč.
4. Pod bodem 2) obvinění D. V. jako předseda výboru SVJ a P. V. jako místopředseda výboru SVJ, uzavřeli dne 29. 5. 2014 jménem SVJ s Advokátní kanceláří Brož & Sokol & Novák s. r. o., IČ 24196509 (dále jen „AK“), Smlouvu o právní službě, na jejímž základě měla uvedená AK poskytovat SVJ právní služby spočívající zejména ve zpracovávání rozborů a stanovisek a zastupování SVJ v řízení před soudy, za měsíční paušální odměnu ve výši 30 000 Kč + DPH (celkem tedy 36 000 Kč). V období od 4. 6. 2014 do 13. 1. 2016 pak došlo na základě této smlouvy k vyplacení odměn v celkové výši 472 410 Kč. Uzavření této smlouvy nebylo nikdy projednáno a schváleno shromážděním SVJ, výše odměn s ohledem na obsah smlouvy zcela vybočovala z potřeb a finančních možností SVJ, čímž obvinění úmyslně porušili svou zákonnou povinnost zajišťovat řádnou správu domu a pozemku SVJ, vyplývající pro ně jako členy výboru SVJ mimo jiné z §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „o. z.“), a stanov SVJ, čímž poškozenému SVJ způsobili škodu ve výši 472 410 Kč.
5. Pod bodem 3) obvinění L. N., P. V. a D. V. společně v průběhu září a října 2014 jako členové výboru SVJ navrhli a zorganizovali hlasování členů SVJ mimo shromáždění, tzv. per rollam, o jimi předložených návrzích formálně sloužících k zajištění řádné správy SVJ. Jejich skutečným cílem však bylo získání neoprávněného majetkového prospěchu pro ně samé a pro jim spřízněné osoby na úkor SVJ a jeho členů. Obvinění za využití většinového hlasovacího podílu 54,67% (takže na schůzi shromáždění SVJ nebylo fakticky možné nepřijmout návrhy předložené obviněnými jako členy výboru SVJ) byly takto jimi předložené, blíže neodůvodněné, návrhy následně skutečně shromážděním SVJ v rozporu se zájmy SVJ přijaty, konkrétně: byly schváleny mimořádné odměny obžalovaným jako členům výboru SVJ, a to předsedovi výboru obviněnému D. V. ve výši 45 000 Kč, místopředsedovi výboru obviněnému P. V. ve výši 30 000 Kč, řadové člence výboru obviněné L. N. ve výši 10 000 Kč. Tímto jednáním obvinění poškozenému SVJ způsobili škodu ve výši 85 000 Kč. Dále v rámci téhož hlasování byly schváleny: b) měsíční odměny členům výboru SVJ, když tímto jednáním obžalovaní poškozenému SVJ způsobili škodu ve výši nejméně 52 260 Kč, c) provozní úvěr bez uvedení jeho výše a poskytovatele, d) měsíční příspěvek na úhradu dříve schválených nákladů SVJ ve výši 105 358 Kč a jednorázový příspěvek na úhradu vzniklých nákladů ve výši 398 222 Kč. Všechny tyto odměny, příspěvky a potřeba schválení úvěru nebyly před vlastním hlasováním nijak blíže odůvodněny, neodpovídaly finančním možnostem a potřebám SVJ. K vyplacení takto schválených částek nedošlo, neboť na bankovním účtu SVJ nebyl dostatek finančních prostředků, nedošlo k vyřízení žádného provozního úvěru a žádný z členů SVJ neuhradil výše uvedený měsíční příspěvek ani jednorázový příspěvek.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný D. V. spolu s již odsouzenými L. N. a P. V. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 4 To 59/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného D. V.
7. Obviněný D. V. podal proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 jde o §265b odst. 1 písm. e), h) a m) a tr. ř.], neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, zejména nesprávnému posouzení otázky zavinění obviněného, dále k porušení práva na spravedlivý proces, neboť zde existuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v důsledku tzv. opomenutých důkazů, ale také porušení práva na obhajobu, porušení spravedlnosti a férovosti řízení a vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. měl podle obviněného spočívat v tom, že trestní stíhání proti obviněnému bylo v dané trestní věci vedeno, ačkoliv bylo nepřípustné, tedy navzdory promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
8. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a předeslal, že svými námitkami uplatňoval své právo na obhajobu a vznesení jeho námitek neznamená, že by nevykonával svou činnost řádně podle nejlepšího vědomí, svědomí a sil, včetně potřebné loajality k SVJ. Obviněný setrval na své obhajobě a přesvědčení, že právní závěr soudů nižších stupňů týkající se jeho zavinění v úmyslné formě byl nesprávný. Odmítl, že by se společně s dalšími spoluobviněnými či jinými osobami jakkoli domlouval v úmyslu neoprávněně se obohatit a způsobit SVJ a jeho členům škodu. V tomto směru nebyly provedeny žádné důkazy prokazující jeho úmysl, naopak, obviněný předložil důkazy, které úmysl obohatit se a způsobit SVJ škodu či úmyslné zavinění vylučovaly, proto závěry soudů nižších stupňů označil za nepravdivé a neprokázané. Rovněž vytkl, že i v samotném popisu skutku absentovalo vylíčení okolností prokazujících úmyslné zavinění obviněného. Obviněný namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále zpochybnil, že by byl jako člen výboru SVJ nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, obzvláště pokud byl členem výboru SVJ zvolen ještě před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Rozporoval i to, že by byl jako člen výboru SVJ nositelem znaku zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného ve smyslu kvalifikačního znaku skutkové podstaty podle §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
9. Další okruh dovolacích námitek směřoval proti závěru o naplnění zákonného znaku cizího majetku, když vytkl, že právní úprava společenství vlastníků jednotek je postavena na spoluvlastnictví, neboť vlastnictví jednotky a majetek SVJ jsou propojeny. Obviněný se též vymezil vůči závěru soudů nižších stupňů ohledně způsobení škody, když podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by obvinění škodu způsobili, přičemž namítl, že opačná skutková zjištění v tomto směru učiněná soudy nižších stupňů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel se též blíže vyjádřil k důvodům, pro které bylo shromáždění SVJ svoláno v rozporu s předchozí praxí do obce XY. Odmítl tvrzení, že by většina členů SVJ bydlela či měla sídlo na adrese uvedeného SVJ. Za nesmyslná a ničím neprokázaná označil i zjištění soudů nižších stupňů, že docházelo ke koupi dalších bytových jednotek v předmětném bytovém domě s cílem získat majetkový prospěch na úkor SVJ nebo jeho členů.
10. Podrobně v souvislosti s jednotlivými skutky se vyjádřil rovněž k odměnám, které obvinění jako členové výboru SVJ za výkon funkce obdrželi, když v tomto směru dovodil adekvátnost výše těchto odměn vzhledem k časovému a věcnému rozsahu fakticky vykonávané činnosti a celkové náročnosti reálně plněných úkolů, které obvinění jako členové výboru SVJ měli, dané povahou a rozsahem těchto úkolů. Obdobně se blíže vyjádřil též k mimořádným odměnám, které sice byly obviněným jakožto členům výboru SVJ schváleny shromážděním SVJ, avšak k jejich vyplacení nedošlo. Obviněný dovodil nejen oprávněnost těchto odměn a adekvátnost jejich výše, ale navíc v této spojitosti i výslovně poukázal na fakt, že mimořádné odměny jsou běžně vypláceny také v rámci jiných SVJ. Zároveň zdůraznil existenci jiných důvodů, pro které nedošlo k vyplacení těchto odměn, než byl důvod v podobě nedostatku finančních prostředků SVJ. Tento závěr, který ve svých rozhodnutích zmiňovaly oba soudy nižších stupňů, je podle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
11. V souvislosti s uzavřením smlouvy o právní službě mezi dotčeným SVJ a AK Brož & Sokol & Novák, s. r. o., namítl, že uzavření této smlouvy z hlediska zákona ani z hlediska stanov SVJ nespadalo do výlučné působnosti shromáždění SVJ. Dále namítl potřebnost a odůvodněnost sjednání právního zastupování a adekvátnost výše smluvně sjednané odměny za něj. Současně zpochybnil správnost závěru soudů o vzniku škody na majetku SVJ v důsledku vyplacení odměny za toto právní zastupování, a doplnil, že zmíněné právní služby byly reálně poskytovány, a proto za škodu nelze považovat celou výši odměny, pakliže ta v sobě nutně zahrnuje i náhradu advokátní kanceláři vzniklých nákladů spojených s poskytováním právních služeb. Jako tzv. opomenutý důkaz výslovně označil výslech svědka Mgr. Vladimíra Holce, advokáta z AK Brož & Sokol & Novák, s. r. o., jenž měl při poskytování právních služeb danému SVJ a jeho zastupováním v soudních řízeních s obviněnými jednat, a konstatoval, že tento svědek se měl vyjádřit k rozsahu a bližší specifikaci poskytovaných právních služeb a jejich věcné a časové náročnosti. Soudům nižších stupňů pak obviněný vytkl, že si v naznačeném směru podklady pro svá rozhodnutí neopatřily, a to za situace, když obvinění, kteří již v té době nebyli členy výboru SVJ, sami nemohli předmětnou advokátní kancelář zprostit mlčenlivosti. Podle obviněného nebyl naplněn ani materiální znak trestní odpovědnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž soudům nižších stupňů v této souvislosti vytkl, že se náležitě nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, ač na tuto svou povinnost byly obviněným upozorňovány.
12. Dále ve svém dovolání namítl promlčení trestního stíhání své osoby (jakož i dalších spoluobviněných) za předpokladu, že by skutky měly být po právní stránce kvalifikovány jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku či přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů ve všech výrocích a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, příp. aby zastavil trestní stíhání všech obviněných z důvodu jeho promlčení.
III. Vyjádření k dovolání obviněného a replika
14. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
15. Státní zástupce uvedl, že bylo možno odmítnout námitku obviněného, že zde existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplýval přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Podle názoru státního zástupce soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekorespondoval s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Státní zástupce v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
16. Státní zástupce odmítl i námitku tzv. opomenutých důkazů ohledně výslechu svědka Mgr. Vladimíra Holce, advokáta z AK Brož & Sokol & Novák, s. r. o., jenž měl poskytovat právní služby danému SVJ a zastupovat jej v soudních řízeních, a v souvislosti s tím jednat s obviněnými. Státní zástupce v tomto směru upozornil na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodech 25. a 38.). Tento svědek při výslechu v hlavním líčení uvedl, že výše měla být sjednána s ohledem na očekávaný širší rozsah právní služby, když se údajně mělo jednat i o zastupování v rámci vymáhání pohledávek SVJ. Státní zástupce připomněl, že i sám obviněný se pak na jiných místech svého dovolání výslovně na obsah této svědecké výpovědi odvolával, když současně dovozoval, že z této svědecké výpovědi nevyplynula žádná zjištění v neprospěch obviněných. Podle názoru státního zástupce rozhodnutí vadou opomenutých důkazů zatíženo není, proto uvedená dovolací námitka nebyla opodstatněná.
17. Nedovodil ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani v souvislosti s tím, že orgány činné v trestním řízení v návaznosti na vývoj skutkových zjištění postupně opakovaně upravovaly popis stíhaného skutku. Podle názoru státního zástupce je naopak povinností orgánů činných v trestním řízení průběžně reagovat na vývoj důkazní situace, a to mimo jiné i adekvátní úpravou slovního vymezení skutku, který je předmětem řízení, tak, aby popis skutku odpovídal aktuálním skutkovým zjištěním, jež jsou relevantní z hlediska všech znaků trestněprávní kvalifikace tohoto skutku. Nedovodil ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku vydání tzv. překvapivého rozhodnutí ve smyslu judikatury, ani právních závěrů jím označeného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, a to vzhledem k okolnostem, za nichž byl v tomto konkrétním případě odsuzující rozsudek soudu prvního stupně vydán. Ohledně zbylé části dovolacích námitek obviněného uvedl, že jeho dovolání bylo opřeno o námitky převážně skutkového charakteru, jimiž obviněný zpochybňoval nebo odmítal správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a nahrazoval je skutkovými tvrzeními, případně jeho vlastní verzí rozhodných skutkových okolností a průběhu skutkového děje.
18. Za relevantně uplatněné bylo podle státního zástupce možné označit námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybňoval závěr soudů o naplnění znaku úmyslného zavinění, zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného, znaku cizího majetku a způsobení škody. Pod uvedený dovolací důvod by z ryze formálního hlediska bylo možné dále podřadit i námitky, jimiž obviněný poukazoval na údajně nedostatečné respektování požadavků vyplývajících ze zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Po obsahové stránce se však v podstatě jednalo o pouhé opakování námitek, které obviněný uplatňoval již v předcházejících fázích trestního řízení, a s nimiž se soudy nižších stupňů náležitě a přesvědčivým způsobem vypořádaly, a lze tak podle názoru státního zástupce konstatovat, že se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
19. Státní zástupce nesouhlasil s námitkou obviněného týkající se nesprávnosti, resp. nepodloženosti závěru soudů nižších stupňů o úmyslné formě jeho zavinění a ve stručnosti odkázal zejména na popis konkrétních (dílčích) skutkových zjištění soudu prvního stupně, v odůvodnění jeho rozsudku (body 34. až 44), jež s ohledem na svou povahu ve svém souhrnu odůvodňovaly závěr o existenci přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Výslovné vyjádření úmyslné formy zavinění pak bylo obsaženo rovněž v popisu skutku v rámci výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, proto nemohla obstát námitka obviněného, že by tento popis skutku odporoval ve věci provedeným důkazům. Z týchž skutkových zjištění je pak možné rovněž usuzovat na existenci přinejmenším konkludentní dohody všech obviněných na jejich společném postupu, proto ani z tohoto hlediska nelze v dovolání uplatněné námitky označit za opodstatněné.
20. Státní zástupce také odmítl zpochybnění obviněného, že by byl jako člen výboru SVJ nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, obzvláště pokud zastával pozici člena výboru SVJ ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K tomu plně odkázal na argumentaci odvolacího soudu, podle níž bylo bez významu to, zda obviněným funkce orgánu SVJ vznikla před účinností nového občanského zákoníku, když účinností nového občanského zákoníku vznikla povinnost obviněných jednat v souladu s tímto ustanovením, viz odůvodnění usnesení odvolacího soudu (v bodě 23.). Pokud šlo o samotnou existenci a obsahovou náplň předmětné zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, pak oba soudy nižších stupňů tuto povinnost správně dovodily ze zákonného ustanovení §159 odst. 1 o. z. Z dikce tohoto ustanovení tudíž vyplývá, že právní povinnost zakotvená v jeho první větě zahrnuje i tzv. povinnost péče řádného hospodáře.
21. Obviněný jako člen výboru SVJ byl nositelem zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného, v tomto případě zmíněného SVJ. Soudy tuto povinnost dovodily především ze stanov SVJ, konkrétně z ustanovení čl. VIII odst. 9 upravujícího povinnost výboru (členů výboru) zajišťovat záležitosti SVJ, a to ve spojení s již výše citovaným ustanovením §159 odst. 1 o. z. Státní zástupce zdůraznil, že §159 odst. 1 o. z. zmíněnou zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného sám o sobě nezakotvuje, neboť jak vyplývá z platné judikatury existence povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ještě neznamená, že pachatel má zároveň uloženou zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného. Doplnil, že takovou povinnost nezakládá ani dohoda o hmotné odpovědnosti ani postavení vedoucího zaměstnance. Z uvedeného důvodu proto nemůže argumentačně obstát poukaz obviněného na dané rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle názoru státního zástupce lze naplnění uvedeného zákonného znaku dovodit při důsledném komplexním zhodnocení všech rozhodných skutečností, tedy nejen samotného znění onoho čl. VIII odst. 9 stanov SVJ, ale i např. i velikostí příslušného SVJ, počtu členů jeho výboru, povahy a konkrétní podoby jejich úkolů vyplývajících z titulu tohoto jejich členství atd.
22. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce naplnění zákonného znaku cizího majetku a k tomu, že právní úprava společenství vlastníků jednotek je postavena na spoluvlastnické koncepci a že vztah člena SVJ a SVJ samotného je vlastnicky propojen. Konstatoval, že předmětem posuzovaného jednání nebyly úkony obviněných jako členů výboru SVJ vůči majetku ve spoluvlastnictví jich a dalších osob, nýbrž peněžní prostředky v majetku dotčeného SVJ. Jak správně zdůraznil již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodě 23.), po objektivní stránce se jednalo o majetek cizí. Doplnil, že s ohledem na povahu a obsahovou náplň jednotlivých úkonů, jimiž měl podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný naplnit znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, jakož i s ohledem na okolnosti, za nichž se měl těchto úkonů dopouštět, je pak podle názoru státního zástupce možné dovodit, že i samotné způsobení škody na majetku dotčeného SVJ bylo kryto zaviněním obviněného ve formě přímého úmyslu.
23. Státní zástupce uvedl, že podle obviněného nebyl naplněn ani „materiální znak trestní odpovědnosti“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž oběma soudům v této souvislosti vytkl, že se zásadou subsidiarity trestní represe pečlivě nezabývaly, ač na tuto svou povinnost byly obviněným upozorňovány. K tomu státní zástupce předeslal, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neupravuje „materiální znak trestní odpovědnosti“, neboť zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nahradil dřívější zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, již není založen na materiálním, resp. formálně-materiálním pojetí trestného činu, a společenská nebezpečnost činu již není tzv. materiálním znakem trestného činu. Dovodil, že z hlediska požadavků vyplývajících z §12 odst. 2 tr. zákoníku bylo jednání obviněného oběma soudy nižších stupňů posouzeno správně. Sám odvolací soud totiž výslovně konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodě 24.), že v daném případě, zejména s ohledem na výši způsobené škody, je uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči všem obviněným zcela na místě, a to i za situace, že poškozený své zájmy prokazatelně hájil i prostředky práva civilního .
24. Státní zástupce odmítl také námitku promlčení trestního stíhání obviněného i dalších spoluobviněných za předpokladu, že skutky měly být po právní stránce kvalifikovány toliko jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku či přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku. Souhlasil s názorem obviněného, že námitka existence promlčení trestního stíhání, jakožto důvodu nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, mohla formálně naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1208/2017). V daném případě je však tato námitka zcela zjevně neopodstatněná, neboť obviněný své úvahy o vzniku překážky dalšího trestního stíhání jeho osoby z důvodu promlčení odvíjel od odlišné trestněprávní kvalifikace skutku, než pro kterou jej oba soudy nižších stupňů pravomocně uznaly vinným a kterou lze na podkladě učiněných skutkových zjištění dovodit.
25. Pokud námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak na podkladě týchž námitek nelze dovodit ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v jeho tzv. druhé alternativě). Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
26. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k případné replice, který se k němu vyjádřil prostřednictvím svého obhájce. Obviněný setrval na svých námitkách obsažených ve svém dovolání. Státní zástupce se s dovoláním obviněného nevypořádal v celém jeho rozsahu. Obviněný se v dovolání podrobně vyjadřoval k jednotlivým skutkům, které mu a spoluobviněným byly kladeny za vinu, a vysvětloval jednání, jeho motivy včetně složitosti poměrů v SVJ, nenaplnění zákonných znaků, nenaplnění znaku škody aj. Vytkl, že nic z toho však státní zástupce ve vztahu k trestní odpovědnosti dovolatele (a spoluobviněných) do svých úvah nezahrnul.
27. Obviněný nesouhlasil s námitkami státního zástupce týkajícími se skutkových zjištění, dokazování, extrémního nesouladu a opomenutých důkazů. S odkazem na zákon č. 220/2021 Sb., účinný od 1. 1. 2022, měl za to, že jím uplatněné námitky spadají i pod nový dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a na rozhodování o dovolání obviněného má být použita nová právní úprava účinná od 1. 1. 2022. Obviněný nesouhlasil také s argumentací státního zástupce, který přítomnost kvalifikačního znaku zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného dovozoval z pouhého obsahu stanov poškozeného SVJ ve spojení s §159 o. z., neboť předmětné stanovy byly přijaty v roce 2010, tzn. před existencí a účinností §159 o. z. V tomto směru připomenul judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1056/2020, usnesení ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1135/2014), z níž vyplývá, že předsedové a členové výboru Společenství vlastníků, tzn. obviněný i spoluobvinění, nebyli soudy viněni za uvedený kvalifikační znak, tzn. nebyli soudy uznáni za osoby, které mají zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného. Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu šlo o trestný čin zpronevěry, u nějž je tento kvalifikační znak obsažen v §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Bylo by proto také v rozporu se zásadou rovnosti a elementární spravedlnosti, aby byl obviněný (a spoluobvinění) posuzováni odlišně.
28. K argumentaci státního zástupce (v bod 20.) k zásadě subsidiarity trestní represe §12 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný uvedl, že je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 5 Tdo 269/2015. Znovu zopakoval, že v rámci svého dovolání a také ve všech svých předchozích podáních se kategoricky vymezoval proti tomu, že by se měl s obviněnými či jinými osobami domlouvat v úmyslu neoprávněně se obohatit a způsobit SVJ a jeho členům škodu. Tato formulace v souzeném skutku je zcela nepravdivá, obviněného poškozující a nikdy nebyla prokázána. Dovolatel zdůraznil, že nebyly provedeny žádné důkazy o tvrzeném úmyslu obviněného (spoluobviněných) se neoprávněně obohatit a způsobit SVJ a jeho členům škodu či k úmyslnému zavinění přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, za něž byli odsouzeni, čímž se také skutek ocitá v extrémním rozporu s provedenými důkazy. A naopak obviněnými byly označeny a předloženy důkazy vylučující takový úmysl se obohatit a způsobit SVJ škodu. Závěrem obviněný zopakoval svůj návrh vyjádřený v dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů ve všech výrocích a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, příp. aby zastavil trestní stíhání všech obviněných z důvodu jeho promlčení.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
29. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
30. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
31. Obviněný D. V. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
32. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohl, protože celá lhůta pro podání dovolání proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je zároveň možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz §265f odst. 2 tr. ř. Část uplatněných dovolacích námitek obviněným byla ovšem koncipována tak, že by měla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněného učiněné ještě před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněného.
33. Ve spojitosti s námitkami nesprávného právního posouzení žalovaného skutku uplatnil obviněný též dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obecně lze uvést, že podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v §11 a §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání (jako např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314a. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).
34. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativě, neboť napadal usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle něj nedůvodně zamítnuto jeho odvolání, ač v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byly dány dovolací důvody výše označené, jež tak tvoří podstatu jeho námitek.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
35. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně, takže se s nimi vypořádal i odvolací soud. Nadto valná většina námitek obviněného se nesla v duchu polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a s jejich hodnocením důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Jak bylo naznačeno shora, takové námitky samy o sobě zásadně nemohou naplnit uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud není orgánem, který by přezkoumával skutkové závěry, sám zásadně dokazování neprovádí a není ani oprávněn přehodnotit důkazy provedené jiným orgánem. Jedinou výjimkou by mohl být zjevný (extrémní) rozpor mezi obsahem důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, a skutkovými závěry na nich postavenými. Ani o ten ovšem v daném případě nešlo, soudy nižších stupňů vysvětlily, proč k určitým závěrům dospěly, zvláště pokud se musely vypořádat se vzájemně rozpornými důkazy. Nedošlo ani k opomenutí některých důkazních prostředků, jak obviněný namítal, konkrétně svědek Mgr. Vladimír Holec, jehož výslech měl být opomenut, byl v hlavním líčení vyslechnut. Pokud snad podle názoru obviněného při svém výslechu nebyl dotázán na určitý okruh okolností, nemůže jít jen proto o opomenutý důkaz. Obviněnému bylo plně zachováno právo klást vyslýchaným svědkům otázky ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (vyhlášené u nás pod č. 209/1992 Sb.), a pokud mu výkon tohoto práva postupem soudů nižších stupňů nebyl zcela znemožněn, je věcí obviněného, na co se svědka dotáže a na co nikoli (případné pochybení v tomto směru je tak zcela přičitatelné straně obhajoby, resp. není vadou dokazování prováděného soudem).
36. I ohledně ostatních námitek lze v zásadě odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů a též vyjádření státního zástupce.
37. Nejvyšší soud ovšem musel dát obviněnému za pravdu, pokud zpochybňoval naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, že při tzv. nevěrné správě ve smyslu §220 odst. 1 tr. zákoníku jednal jako osoba se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného. V tomto směru jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřesvědčivá a zčásti vnitřně rozporná. Taková zvlášť uložená povinnost nebyla vůbec označena ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, kde se především odkazuje na porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek s nezbytnou loajalitou a péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 o. z., zčásti se odkazuje též na stanovy SVJ, a sice na obecnou povinnost péče o zabezpečování a ochranu zájmů SVJ. To ovšem není žádná zvláštní povinnost ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se pak v bodě 44. na str. 24 podává, že tato zvlášť uložená povinnost hájit zájmy poškozeného má vyplývat z čl. VIII. odst. 9 stanov SVJ. Soudy nižších stupňů ovšem vůbec nekonkretizovaly, která z vypočtených pravomocí výboru SVJ jako výkonného orgánu má být onou zvlášť uloženou povinností – je zde uveden výčet pod písm. a) až j) (viz č. l. 1052-1053 trestního spisu), ale z žádné tam uvedené formulace tato povinnost nevyplývá. Takovou zvlášť uloženou povinností není ani soudem prvního stupně dovozená povinnost „zajišťovat každodenní záležitosti SVJ ve věcech správy domu a pozemku a dalších činností“, což je část pravomoci vyplývající z čl. VIII odst. 9 písm. a) stanov SVJ, kde ovšem věta pokračuje a rozvíjí tuto pravomoc tak, že jde o uvedenou povinnost „podle zákona o vlastnictví bytů a těchto stanov, pokud nejde o záležitosti, které jsou v působnosti shromáždění; zajišťuje plnění usnesení shromáždění a odpovídá mu za svou činnost“. Je tak zřejmé, že samotné stanovy se výslovně dovolávají pravomocí výboru svěřených mu přímo zákonem (tehdy platným zákonem o vlastnictví bytů, jímž se mínil zákon č. 72/1994 Sb.), popř. dalších ustanovení stanov.
38. K tomu je třeba ve shodě s obviněným uvést, že za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, se podle judikatury i odborné literatury (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2194) považuje ten, u něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Tato povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. z občanského zákoníku, jde-li např. o zákonného zástupce nezletilé osoby, opatrovníka, poručníka, správce podniku atd.) nebo ze smlouvy (např. dohody o zastoupení na základě plné moci), z níž vyplývala zvýšená míra odpovědnosti pachatele při ochraně zájmů poškozeného, a to i kdyby o tom poškozený nebyl informován (viz rozhodnutí pod č. 16/2021-I. Sb. rozh. tr.). Vždy je však třeba v konkrétním případě zjišťovat rozsah odpovědnosti takové osoby, případně omezení této povinnosti. Zvlášť uloženou povinnost nelze směšovat se samotnou existencí povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek představující předpoklad trestní odpovědnosti podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Tato povinnost sama o sobě nevyplývá z pouhého postavení statutárního orgánu (tj. z povinností ve smyslu §159 odst. 1 o. z.), při opačném výkladu by u těchto osob byla vždy naplněna kvalifikovaná skutková podstata (nebylo by pak vůbec zřejmé, za jaké situace by mohla být naplněna jen základní skutková podstata). K založení takové povinnosti nestačí ani samotná dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, stejně jako vedoucí postavení zaměstnance (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr. ve vztahu k téže okolnosti u trestného činu zpronevěry), nemá ji bez dalších ani ředitel akciové společnosti, ředitel školy nebo starosta obce (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, publikované v sešitu 5 pod č. T 688. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, 2004, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, publikované v sešitu 52 pod č. T 1157. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, 2009). To je třeba zdůraznit, neboť u uvedených postavení jsou právními předpisy mnohem přesněji konkretizovány povinnosti, než měl obviněný v dané věci (na základě obecného ustanovení §159 odst. 1 o. z. nebo zmíněných stanov SVJ). Existence obecné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §220 odst. 1 tr. zákoníku tak sama o sobě neznamená, že má pachatel zároveň zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu zdůrazňováno. Taková povinnost však státním zástupcem a ani soudy nižších stupňů nebyla označena. Kromě toho je třeba upozornit, že pachatel o takové zvlášť uložené povinnost z povahy věci musí vědět ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku.
39. Z uvedeného vyplývá, že doposud nebylo zjištěno a ani obviněným vytýkáno porušení nějaké konkrétní zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, bylo jim vytýkáno „pouze“ porušení povinnosti řádně spravovat cizí majetek ve smyslu §220 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů užitá právní kvalifikace tak nemůže obstát, a to ani u dovolatele, tím méně pak u ostatních obviněných P. V. a L. N., kteří nebyli ani předsedou výboru coby výkonného orgánu SVJ, ale jen jeho členy. Již jen z těchto důvodů musela být rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena, a to nejen ohledně dovolatele, ale též ohledně ostatních obviněných na základě ustanovení o tzv. beneficiu cohaesionis upraveném v §261 tr. ř. ve spojitosti s §265k odst. 2 tr. ř.
40. Na místě je pak zabývat se i otázkou promlčení trestního stíhání, jak na to v dovolání upozorňoval obviněný. Dojde-li totiž ke změně právní kvalifikace a jednání obviněných by dále nebylo posuzováno podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu tzv. nevěrné správy podle §220 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ale jen jako prosté nevěrné správy podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, změní se i náhled na délku promlčecí doby. Ta by již nadále nebyla desetiletá, ale pouze tříletá – srov. §34 odst. 1 písm. c) a e) tr. zákoníku (určující by totiž pak byla trestní sazba trestu odnětí svobody s horní hranicí ve výši 2 let).
41. Z obsahu trestního spisu přitom vyplývá, že k zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. došlo usnesením policejního orgánu ze dne 5. 9. 2016 (ve spisu na č. l. 334). Obviněnému D. V. bylo doručeno dne 21. 9. 2016 (č. l. 338). Spoluobviněným L. N. dne 7. 9. 2016 a P. V. 22. 9. 2016 (č. l. 338). Následně došlo ke zrušení napadeného usnesení z podnětu stížnosti obviněných a dne 20. 12. 2016 k zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 363). Obviněnému D. V. bylo doručeno dne 22. 12. 2016 (č. l. 374) a spoluobviněným L. N. dne 28. 12. 2016 a P. V. 14. 1. 2017 (č. l. 374). K podání obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. ZT 248/2016 (ve spisu na č. l. 1125-1132) došlo týž den, tj. 29. 6. 2017. Poté nejprve soud prvního stupně obviněné obžaloby zprostil, tento rozsudek (viz č. l. 1464) byl posléze zrušen odvolacím soudem (č. l. 1517 trestního spisu). K dalšímu okamžiku (po podání obžaloby) znamenajícímu přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v podobě vyhlášení odsuzujícího rozsudku došlo u Okresního soudu v Jihlavě až dne 11. 1. 2021 (rozsudek pod sp. zn. 13 T 117/2017, jak byl zmíněn shora – viz č. l. 1675-1688). Tímto rozsudkem soud rozhodl i o vině spoluobviněných L. N. a P. V. Je tak zřejmé, že mezi podáním obžaloby a vyhlášením odsuzujícího rozsudku v této věci uplynula celá tříletá promlčecí doba a došlo tak k zániku trestní odpovědnosti za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku.
42. Obviněný tak důvodně rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýkal, že v případě posouzení tohoto skutku jako tzv. prosté nevěrné správy podle §220 odst. 1 tr. zákoníku již uplynula promlčecí doba. Nebude-li tak zjištěno, že obvinění převzali i zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného (např. nějakou smlouvou dosud v řízení k důkazu neprovedenou), není namístě vyvozovat jen z jejich postavení členů výboru SVJ, popř. jeho předsedy, že měli takovou povinnost uloženou, pak bude třeba jejich trestní stíhání z důvodu promlčení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavit (ovšem s poučením ve smyslu §11 odst. 4 tr. ř.).
43. Za této situace se jeví nadbytečné se dále podrobněji vyjadřovat k dalším námitkám obviněného, neboť jen ze shora zmíněných důvodů nemůže odsuzující rozhodnutí v této podobě s uloženým trestem obstát.
V. Závěrečné shrnutí
44. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání D. V. a zrušil ohledně něj a podle §265k odst. 1 tr. ř. a §261 tr. ř. i ohledně obviněných L. N. a P. V. jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Jihlavě uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
45. Instrukce, jak by měly soudy nižších stupňů v dalším řízení postupovat, vyplývají ze shora naznačeného výkladu. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. ř. (tzv. zákaz reformationis in peius ).
46. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání D. V. v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu