ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1371.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1371/2021-2231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná M. Š. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 10 To 104/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 177/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 1 T 177/2015, byla obviněná M. Š. uznána vinnou dvěma trestnými činy spáchanými v pokračování v jednočinném souběhu, jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (bez uvedení alinea), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 let, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž naposledy (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen Nejvyšším soudem – viz níže) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 10 To 104/2020, tak, že z podnětu odvolání obviněné rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl uložen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku a 3 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §226 písm. b) tr. zákoníku byla obviněná zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jičíně, sp. zn. 1 ZT 46/2015, pro jednání popsané pod bodem II. výroku o vině, v němž byly obžalobou spatřovány jednak přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a jednak zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a dále pro jednání popsané pod bodem III. výroku o vině, v němž byl obžalobou spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „obchodní společnost R.“), částku ve výši 551 546 Kč, se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněná byla uznána vinnou pro rozsáhlý skutek sestávající původně z 52 bodů, po zásahu odvolacího soudu z 48 bodů (z nichž některé měly více položek), v nichž byly soudy nižších stupňů spatřovány dílčí útoky dvou pokračujících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, a sice přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoník a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
4. Zjednodušeně uvedeno měla trestná činnost obviněné spočívat v tom, že jako zaměstnankyně obchodní společnosti R. na pozici účetní a hlavní ekonom, ve zjištěné době nejméně od 17. 12. 2007 do 31. 7. 2012 doma i v zaměstnání si postupně ponechávala finanční prostředky obchodní společnosti, popř. si na účet obchodní společnosti nechávala proplácet nákup zboží a služeb pro výlučnou osobní potřebu, což současně kamuflovala chybnými účetními operacemi tak, aby se na tuto její činnost nepřišlo. Takto za účelem neoprávněného opatření si finančních prostředků obchodní společnosti R. vkládala doklady o jejích výdajích, ač nebyly jejími skutečnými výdaji, a prováděla i další chybné a nepravdivé účetní operace v jejím účetnictví. Obviněná zejména v rozporu se zásadou průkaznosti účtovala příjmy a výdaje hromadnými soupisy pokladních dokladů, chybně účtovala některé převody finančních prostředků z firemních bankovních účtů do hotovostní pokladny, což účtovala jako fiktivní kurzové rozdíly nebo jako přepravné, ačkoli finanční prostředky měly být účtovány jako peníze na cestě, zaúčtovala převody peněžních prostředků do pokladny, ačkoli prováděla bezhotovostní úhrady, zaúčtovala úhrady odměn z dohod o provedení práce bez vystavených dokladů o převzetí finančních prostředků, do nákladů obchodní společnosti R. zaúčtovala fiktivní výdaje, které s obchodní společností nijak nesouvisely, či její údajné výdaje doložila fotokopiemi dokladů, nepřesně vedla ručně psanou pokladní knihu, do níž řádně nezapisovala všechny provedené vklady a výdaje, z bankovních účtů obchodní společnosti R. vybírala finanční prostředky, které následně z části nebo celé nevložila do hotovostní pokladny. Ke svému prospěchu nakládala se svěřenými finančními prostředky na účtech obchodní společnosti R., k nimž měla přístup, takovým způsobem, že si ponechávala část peněz vybraných z účtu, jen některé převedla do hotovostní pokladny společnosti, nechávala si proplácet vlastní náklady na nákup různého zboží či služeb (např. pohonných hmot, věcí osobní potřeby, či kurzů angličtiny), které však nebyly skutečnými výdaji obchodní společnost R., následně pak prováděla chybné a nepravdivé účetní operace v účetnictví obchodní společnosti R., aby zakryla takové neoprávněné výdaje. V podrobnostech je možno odkázat na spisový materiál, především pak na rozhodnutí soudů nižších stupňů, která jsou stranám dobře známa.
5. Na úvod je také třeba připomenout, že v dané věci již dvakrát svým kasačním rozhodnutím zasáhl i Nejvyšší soud. Nejprve Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 614/2017, zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 250/2016, tak i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 1 T 177/2015. Poté ve věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, který byl posléze zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 10 To 128/2018, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně pak ve věci rozhodl svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2020. Tento rozsudek k odvolání obviněné původně částečně (pouze ohledně jednoho dílčího útoku) zrušil odvolací soud svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 10 To 104/2020, zároveň přitom rozhodl zprošťujícím výrokem ohledně dvou dílčích útoků. Tento poslední rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové však byl k dovolání obviněné v celém rozsahu zrušen druhým kasačním usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 1345/2020, jímž byla věc vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Následně Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o dovolání obviněné napadeným rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 10 To 104/2020. Uvedená rozhodnutí jsou stranám dobře známa, je možno na ně a jejich obsah plně odkázat. Je též třeba připomenout, že uvedená kasační rozhodnutí (zejména pak Nejvyššího soudu) obsahovala závazné právní názory, jimiž byly soudy nižších stupňů vázány, dále je třeba připomenout, že ke zrušení rozhodnutí docházelo z podnětu obviněné, tudíž se musel uplatnit princip zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu).
II. Dovolání obviněné
6. Proti poslednímu shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 10 To 104/2020, podala v dovolací lhůtě obviněná M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
7. Obviněná po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a zdůraznění, že se v této věci jedná o její již třetí dovolání, z nichž prvním dvěma bylo dovolacím soudem vyhověno, vyjádřila přesvědčení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly hmotné právo a došlo také k procesním pochybením. Soudy nižších stupňů přitom podle nerespektovaly závazné pokyny Nejvyššího soudu vyplývající z jeho předchozích rozhodnutí v této věci, zejména pak z posledního kasačního usnesení. Podle obviněné nedošlo k požadované nápravě, jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i napadený rozsudek soudu druhého stupně, trpí již dříve vytýkanými vadami.
8. Dovolatelka předně namítla, že nesprávnou aplikaci hmotného práva spatřovala zejména v nesprávném posouzení znaků objektivní stránky skutkových podstat shora uvedených trestných činů, pro něž byla odsouzena, neboť zjištěný skutkový stav nedovoluje konstatovat naplnění všech zákonných znaků uvedených trestných činů. Podle obviněné došlo k nesprávnému označení přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, v rozporu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu odvolací soud stále nevybral u některých znaků skutkové podstaty příslušné alternativy, resp. nepřípustně uvedl v právní větě alternativní závěry. Z právní věty totiž nebylo zřejmé, zda obžalovaná měla uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v účetních knihách, zápisech „nebo“ v jiných dokladech. V právní větě je přitom třeba vždy zvolit jen tu z alternativ, která je ve skutku spatřována a odpovídá popisu skutku. Pokud by obviněná naplnila více alternativ, je třeba uvést všechny z nich a užít spojky „a“, nikoliv spojky „nebo“. Vytkla také, že nebylo zřejmé, jaká konkrétní majetková práva měla tímto jednáním (uvedením nepravdivých a zkreslených údajů) ohrozit a jak.
9. Napadený rozsudek odvolacího soudu obsahoval podle obviněné nepřesvědčivé a nepostačující odůvodnění, odvolací soud se řádně nevypořádal s její uplatněnou obhajobou. Odvolací soud podle obviněné zcela rezignoval se podaným odvoláním a argumenty v něm obsaženým hlouběji zabývat a z větší části odkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně. V odůvodnění napadeného rozsudku (v bodě 25.) sice odvolací soud uvedl, že se bylo třeba vypořádat s odvolacími výhradami obviněné, nicméně zbytek odůvodnění svědčí o opaku. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž nebylo zřejmé, zda se odvolací soud řadou uplatněných námitek zabýval, a pokud ano, tak v jakém rozsahu, zda je považoval za opodstatněné či nikoliv, nebo zda se pouze spokojil se závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud se pouze vyjádřil selektivně k některým uplatněným námitkám a jiné opomenul. V tomto směru obviněná namítla porušení práva na spravedlivý proces, neboť mlčení odvolacího soudu k relevantním odvolacím důvodům bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud pouze ve svém rozsudku (v bodě 50. jeho odůvodnění) opětovně odkázal na argumentaci soudu prvního stupně ve vztahu ke každému z jednotlivých dílčích útoků, s tou výhradou, že u 6 dílčích útoků vyslovil výrok zprošťující, který odůvodnil podrobněji. Takový postup odvolacího soudu bylo lze jen stěží považovat za splnění pokynu Nejvyššího soudu, který odvolacímu soudu uložil, aby se řádně zabýval námitkami obviněné a náležitě se s nimi vypořádal v odůvodnění. Odvolací soud tak podle obviněné nenapravil vady vytýkané mu v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, řádně se nezabýval námitkami obviněné, nedoplnil dokazování a následně se s námitkami obviněné náležitě nevypořádal v odůvodnění.
10. Obviněná opět vytýkala odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku, což plyne již jen z jeho nepostačujícího rozsahu na necelých 7 stranách, na nichž se odvolací soud nemohl řádně, konkrétně a přezkoumatelně vypořádat s uplatněnými odvolacími námitkami obviněné. Obdobnou vadou trpěl i rozsudek soudu prvního stupně, neboť nebylo možno poznat, na základě kterých konkrétních důkazů soud prvního stupně došel u jednotlivých dílčích útoků k závěru, že u nich byly naplněny skutkové podstaty daných trestných činů. Soud prvního stupně totiž v jednotlivých bodech odůvodnění důkazy pouze vypočítával, ale již nijak nevysvětlil, proč právě tyto důkazy vinu obžalované v daném bodě prokazují a jakým způsobem. Odůvodnění údajné viny obviněné tak bylo vymezeno pouze vágně a obecně, aniž by bylo jednoznačně a konkrétně řečeno, jakým způsobem jednotlivé důkazy prokazují vinu obviněné v konkrétních útocích. Právní závěry uvedené soudem prvního stupně u jednotlivých dílčích skutků tak nebyly podepřeny potřebnými skutkovými zjištěními a z odůvodnění nebylo možno shledat, v čem byl který znak skutkové podstaty předmětných činů spatřován.
11. V další části svého dovolání obviněná vytkla konkrétní vady rozsudku, zejména vady týkající se jeho odůvodnění (pod body 28., 30. a 33.), zdůraznila, že svoji obhajobu uplatňovala v celém řízení konkrétním způsobem, jak co do vad uvedených v tomto dovolání (nesprávné právní posouzení, nepostačující a neurčité odůvodnění, nesprávný znalecký posudek, nenaplnění skutkové podstaty trestného činu), tak i v dalších ohledech, včetně toho, že obviněná ukončila pracovní poměr v obchodní společnosti ke dni 31. 7. 2012 a trestní oznámení bylo podáno až v dubnu 2013. Nebylo dosud zodpovězeno, jak bylo v mezidobí nakládáno s účetnictvím, z jakého důvodu byl jednatelem obchodní společnosti odložen audit účetnictví až na říjen 2012, i když byl objednán samotnou obviněnou již na červenec 2012, jak mohlo být nakládáno s penězi včetně hotovosti v pokladně, jak byly uloženy ruční pokladní knihy a kdo k nim měl přístup, atd. Jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací, se však s uplatněnou obhajobou obviněné řádně nevypořádal.
12. Obviněná dále vytkla nesprávné posouzení rozhodných skutkových zjištění, zejména to, že došlo k nesprávnému posouzení skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, zejména pokud šlo o znak „přisvojení si cizí věci“. Podle obviněné ne každá dispozice se svěřenou věcí (i pokud by byla v rozporu s pokyny svěřitele) může být bez dalšího považována za přisvojení. V rozsudku proto musí být dostatečně a jednoznačně zjištěno úmyslné jednání obžalované, které vedlo ke zmaření základního účelu svěření (přisvojení si) a zároveň ke způsobení škody. Zjištěný skutkový stav (tak jak je popsán) nenaplňuje znaky této skutkové podstaty, jelikož z něj nevyplývá, že by mělo dojít k úmyslnému přisvojení cizí věci a ke způsobení škody.
13. Soudy nedokázaly uvést způsob, jakým si měla tyto finanční prostředky přisvojit. Uvedla, že pokud tato skutečnost chyběla v popisu skutkového stavu, nebylo pak možné takový skutkový stav právně posoudit jako zpronevěru. Konkrétně se jednalo o dílčí útoky vedené v napadeném rozsudku pod č. 11, 19 a 48, když v žádném z těchto skutkových stavů nebylo uvedeno, jakým způsobem si měla obviněná tyto částky přisvojit. U těchto útoků nebyla naplněna skutková podstata zpronevěry.
14. Dále se vyjádřila k útokům, ve kterých jí soudy dávaly za vinu, že měla vybrat z pokladny v hotovosti částku včetně haléřů (které v dané době již fyzicky neexistovaly). K tomuto závěru došel původně soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2018, u dílčích útoků pod čísly 12 (částka 4 140,70 Kč), 15 (částka 3 501,80 Kč), 23 (částka 14 929,30 Kč) a 29 (částka 1 795,40 Kč). Po zrušení tohoto rozsudku soudem odvolacím, vyřešil soud prvního stupně tento rozpor tak, že ve svém novém rozsudku ze dne 25. 2. 2020 v těchto dílčích útocích ponechal stejný skutkový děj, ale částku zaokrouhlil nahoru a haléře vynechal. V novém rozsudku byly dílčí útoky vedeny pod čísly 11 (zaokrouhleno na 4 141 Kč), 14 (zaokrouhleno na 3 502 Kč), 22 (zaokrouhleno na 14 929 Kč) a 28 (zaokrouhleno na 1 795 Kč). Odvolací soud pak obžalovanou v napadeném rozsudku zprostil obžaloby pouze co do útoku pod číslem 14 (škoda 3 502 Kč), u kterého uvedl, že vznikly důvodné pochybnosti o skutkovém ději, protože výběr částky včetně haléřů je technicky nemožný, přičemž zaokrouhlení na celé koruny je nepřípustný postup. V ostatních třech dílčích útocích ale odvolací soud shledal obviněnou vinnou, i když šlo o stejný případ údajného výběru hotovostní částky včetně haléřů. Zdůraznila, že v této otázce nedošlo k novému dokazování, nedošlo ani ke změně skutkového děje. Pouze došlo k zaokrouhlení částky údajné škody tak, aby v ní nefigurovaly haléře, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Odvolací soud tento postup v jednom případě shledal nepřípustným, ale v těchto 3 případech jej přijal. Je přitom zcela zjevné, že takový postup byl nesprávný.
15. I u ostatních dílčích útoků (č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 25, 26, 27, 30, 31, 32, 34, 35, 36, 37, 39, 41, 42, 43, 44, 45 a 48) ze zjištěného skutkového stavu nevyplýval jednoznačný právní závěr o naplnění podmínky „přisvojení si“ cizí věci obžalovanou a není tak naplněna skutková podstata zločinu zpronevěry. Doplnila, že přisvojení si peněžních prostředků musí být bez pochyby prokázáno provedenými důkazy. Obviněná má za to, že ze skutkového stavu zjištěného v řízení lze dojít k závěru, že nebyly předloženy podklady prokazující použití peněžních prostředků. Absence takových podkladů však v trestním řízení nemůže vést k závěru o tom, jak bylo skutečně s penězi naloženo a nemůže tedy vést k závěru, že si obžalovaná odpovídající peněžní prostředky přisvojila. V řízení podle jejího přesvědčení nebylo provedeno žádné dokazování týkající se přisvojení si peněžních prostředků obžalovanou a neoprávněného vyplácení a užívání peněžních prostředků poškozené. Namítla, že na základě provedeného dokazování tak soudy nižších stupňů došly k nesprávnému právnímu závěru, respektive že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor.
16. Další námitka obviněné se týkala způsobení větší škody na cizím majetku, tj. 551 546 Kč, což bylo důvodem pro užití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §206 odst. 3 tr. zákoníku. Ze skutkového stavu, jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozsudku, totiž bez pochyb nevyplývá způsobení škody v uvedeném rozsahu. Napadený rozsudek je v tomto ohledu nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný.
17. Obviněná setrvala na svých opakovaných výhradách vůči původnímu znaleckému posudku znalce Ing. Vladimíra Horáka a reviznímu znaleckého posudku, které soudy nižších stupňů použily jako hlavní důkaz a jejich závěry nekriticky přejaly. Přitom se vůbec nezabývaly jejími námitkami týkajícími se nepřípustného hodnocení důkazů a řešení právních otázek, v rozporu s ustanovením §107 odst. 1 tr. řádu. Znalec Ing. Vladimír Horák totiž v posudku opakovaně konstatoval, že použití finančních prostředků nebylo doloženo, dále hodnotil pravděpodobnost vkladu peněžních prostředků, zabýval se hodnocením skutkového stavu, fiktivností uzavřených dohod, věrohodností tvrzení obžalované i pravostí podpisů na dokumentech. Znalec podle obviněné zcela překročil svou působnost a na základě skutkových a právních domněnek vypočítal výši škody, která však do značné míry vyplývala i ze skutkových a právních otázek, které vůbec hodnotit neměl. Tuto chybu nenapravil ani revizní posudek. Soud prvního stupně pouze v bodu 19 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „znalec se ve svém posudku zabýval také otázkami, které nespadají do jeho odborné způsobilosti, a tento se tedy k nim neměl vyjadřovat, soud však vycházel ze znaleckého posudku pouze v tom rozsahu, v jakém znalec odpovídá na otázky mu kladené a spadající do jeho kompetence a odbornosti.“ Obviněná vytkla tento postup soudu, posudek byl zpracován v rozporu se zákonem a v řízení tak k němu nemělo být vůbec přihlíženo, respektive měl být hodnocen velmi kriticky a opatrně. Soud prvního stupně ale závěry znaleckého posudku přejal v celém rozsahu, včetně určení výše škody. Tento postup byl zcela zjevně chybný. Odvolací soud tuto chybu nenapravil. Obviněná setrvala na svém názoru, že ze znaleckého posudku nebylo možno vycházet, pokud byl zpracován v rozporu se zákonem.
18. Nad rámec shora uvedeného obviněná namítla, že soudy nižších stupňů zároveň nesprávně právně hodnotily i závěry znaleckých posudků. Ty totiž byly zpracovány výlučně za účelem prokázání toho, zda se v účetnictví obchodní společnosti vyskytovaly nesprávné účetní operace, a pokud ano, tak jaká škoda jimi byla způsobena. Odpovídaly jen na otázku, zda účetnictví obchodní společnosti obsahovalo nesprávně vedené účetní operace a stanovily pouze výši tzv. „účetní škody“, tedy škody, která byla vypočtena na základě účetních dokladů. Ke stanovení výše skutečně způsobené škody v řízení nedošlo. Znalecké posudky se tedy týkaly pouze účtování a účetních dokladů. Přesto z nich soudy nižších stupňů nesprávně vycházely při stanovení výše skutečné škody. Soudy nižších stupňů tak porušily pokyn Nejvyššího soudu zabývat se při opětovném rozhodování námitkami obžalované a případné pochybnosti vykládat v její prospěch.
19. Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil první nečíslovaný výrok napadeného rozsudku a na něj navazující výrok o trestu a náhradě škody, a aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě ve věci sám rozhodl tak, že obviněnou zprostí obžaloby v celém rozsahu.
III. Vyjádření k dovolání
20. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve připomněl dosavadní průběh řízení, především pak dvě předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení již nově dostály svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v předchozím kasačním rozhodnutí napravily veškeré vytýkané vady. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak státní zástupce považoval za bezvadné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
21. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která však tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
24. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy běžela obviněné dovolací lhůta [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoliv byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
25. Obviněná nejprve připomněla, že se v této věci jedná o její již třetí dovolání, přičemž oběma předchozím dovoláním Nejvyšší soud vyhověl (viz k tomu výše pod bodem I.). Zde je zapotřebí obviněné vysvětlit, že mezi jejími dovoláními dřívějšími a nynějším je podstatný rozdíl. Ten spočívá v tom, že obviněná alespoň některými svými námitkami obsaženými v předchozích dovoláních uplatněný dovolací důvod [taktéž šlo o §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021] naplnila, alespoň některé její námitky totiž pod něj bylo možno podřadit, tyto námitky byly shledány důvodné, a proto Nejvyšší soud mohl zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí spolu s řízením jemu předcházejícím přezkoumat ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu (a tím pádem též zabývat se i těmi výhradami obviněné, které by jinak uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly). Naproti tomu svým posledním dovoláním, jak bude též rozvedeno dále, obviněná vlastně žádnou svou opodstatněnou námitkou, která by odpovídala obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu, jak bylo vyjádřeno shora, nezavdala důvod pro postup podle §265i odst. 3 tr. řádu, neboť její námitky byly vedeny veskrze v duchu polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, hodnocením důkazů z jejich strany, zpochybňována byla správnost procesního postupu, především pak náležitosti a dostatečnost a přesvědčivost odůvodnění napadeného rozsudku. Žádná z těchto námitek ovšem není způsobilá naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod, nebyla ani shledána taková míra označených nedostatků v postupu soudů nižších stupňů, která by již měla ústavněprávní rozměr v podobě zásahu do ústavně chráněných práv a svobod, pro který by bylo třeba přistoupit k dalšímu kasačnímu zásahu Nejvyšším soudem. Pokud už obviněná polemizovala s právním posouzení zjištěného skutku soudy nižších stupňů, činila tak na podkladě jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, resp. základem jejích námitek byl nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů. Ani takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
26. Na úvod lze uvést, že obviněná vytýkala rozhodnutím soudů nižších stupňů především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů. Obviněná fakticky vyslovila nesouhlas s rozsahem dokazování soudy nižších stupňů a s hodnocením provedených důkazů a na podkladě těchto námitek zpochybňovala naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů, které jí byly kladeny za vinu.
27. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §256b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
29. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na spravedlivý proces (zejména ve spojitosti s namítaným připuštěním a hodnocením znaleckých posudků z ekonomiky, resp. i tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
30. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí zabývaly, provedly v potřebném rozsahu poměrně obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (resp. její části) a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup dostatečně zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže, jak již bylo shora naznačeno . Ostatně o hodnocení důkazů svědčí i to, že obviněná byla zčásti obžaloby zproštěna.
31. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají opodstatnění. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování zcela důvodně uzavřely, že obviněná po poměrně dlouhou dobu svého zaměstnání u poškozené obchodní společnost R. na pozici účetní tzv. tunelovala tuto obchodní společnost tím, že si ponechávala finanční prostředky obchodní společnosti, které jí byly svěřeny, převáděla je z tzv. firemních účtů na další účty ve prospěch spřízněných osob, hradila z nich zboží a služby pro své soukromé potřeby, vybírala peníze v hotovosti, pak je zcela nevložila do hotovostní pokladny, kam vkládala jen jejich část apod. Takové nakládání s penězi pak kamuflovala různými účetními operacemi, jak bylo popsáno v odsuzující části výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, aby se na její machinace s penězi nepřišlo. To také vedlo k tomu, že účetnictví obchodní společnosti R. vedené obviněnou nedává dobrý přehled o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků, včetně dluhů a jiných pasiv, o nákladech, výnosech a o výsledku hospodaření. Účetnictví proto v důsledku těchto zásahů obviněné nebylo správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a nebylo vedeno způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů, jak vyplývá z §8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Obviněná záměrně své finanční machinace se svěřenými prostředky obchodní společnosti R. kamuflovala tím, že do účetnictví vkládala doklady o výdajích, které však nebyly skutečnými výdaji této obchodní společnosti, prováděla chybné a nepravdivé účetní operace v účetnictví této obchodní společnosti, neoprávněně odčerpávala finanční prostředky, což následně zakrývala manipulací s účetními doklady, uměle tak na jednu stranu zvyšovala náklady této obchodní společnosti a na stranu druhou snižovala tak její zisk. Takto získané finanční prostředky si ponechala a použila pro svoji potřebu, tedy si je přisvojila. Naplnila tak skutečně znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť v účetních knihách, zápisech i jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, uvedla nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a ohrozila tak majetková práva jiného. Zároveň tím v jednočinném souběhu naplnila i znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tím, že si přisvojovala finanční prostředky obchodní společnosti R., které jí byly svěřeny, čímž způsobila na cizím majetku škodu ve výši nejméně 551 546 Kč.
32. Jediná snad oprávněná výhrada obviněné, že odvolací soud nesprávně dvakrát užil spojky „nebo“ namísto spojky „a“ v právní větě týkající se přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku („v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole“) nemůže být sama o sobě důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu na základě podaného dovolání coby mimořádného opravného prostředku.
33. Zcela nedůvodná je též výtka obviněné, že z napadeného rozsudku soudu druhého stupně není patrné, čí práva měla obviněná ohrozit. Je zcela zřejmé, že onou jinou osobou, jejíž práva byla jednáním obviněné v podobě zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ohrožena, byla samotná poškozená obchodní společnost R., jakož i ve své podstatě též její jediný společník, a to obchodní společnost R. A., se sídlem XY, Rakouská republika, jak ostatně vyplývá ze samotného závěru popisu skutku v odsuzující části výroku rozsudku odvolacího soudu. K tomu se ovšem dovolací soud vyjadřoval (spolu s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 2/2019 Sb. rozh. tr.) již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a to v bodě 28.). V tomto směru tak jde o námitku nejen nedůvodnou, ale též nepřípustnou, protože obviněná ve skutečnosti (skrytě) žádá revizi závěrů z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svým závazným právním názorem vysloveným v konkrétním kasačním rozhodnutí zavazuje nejen soudy nižších stupňů v navazujícím řízení, ale ve své podstatě i sám sebe pro případ budoucího rozhodování v téže věci. Tato pravidla vyplývají z ustanovení §265n tr. řádu, podle nějž proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení přípustný žádný opravný prostředek (srov. též §266 odst. 1 in fine tr. řádu, podle nějž nepřichází v úvahu ani stížnost pro porušení zákona). Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další dovolací senát (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení v téže věci, nezmění-li se rozhodná skutková zjištění (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, resp. v Trestněprávní revue, 2004, č. 6, s. 183).
34. Tyto teze platí i ohledně některých dalších námitek obviněné, kterými zpochybňovala závěry dříve vyslovené Nejvyšším soudem v předchozích kasačních rozhodnutích v této věci. Zejména se to týká zpochybňování možnosti jednočinného souběhu trestných činů podle §254 a §206 tr. zákoníku, resp. naplnění znaku větší škody, kterou správně odvolací soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vytýkal obviněné již coby kvalifikační okolnosti trestného činu zpronevěry (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, které bylo také s tímto právním názorem publikováno pod č. 37/2021-I. Sb. rozh. tr.). I v tomto ohledu jsou jakékoliv námitky obviněné nepřípustné, dovolací soud se jimi ani nemohl zabývat, protože by tím započal s věcným přezkumem svého dříve vysloveného názoru, k čemuž není oprávněn.
35. Lze dále konstatovat, že odvolací soud v mezích možností napravil i další vytýkané vady svého předchozího rozhodnutí v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu. Především napravil vadu předcházejícího řízení před soudem prvního stupně, který o některých dílčích útocích nerozhodl, dále pak v tom směru, v němž přetrvávaly pochybnosti o jeho skutkových závěrech ohledně některých dílčích útoků, obviněnou zprostil obžaloby, ovšem učinil tak nově (navíc v širším rozsahu, než v předchozím zrušeném rozhodnutí) procesně správným postupem, jak mu dovolací soud uložil (viz k tomu závěr, který byl posléze publikován ve větě pod bodem II. v rozhodnutí č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
36. Jde-li o nejobsáhlejší výtku obviněné, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejím odvoláním, je třeba především obviněnou upozornit, že tato námitka sama o sobě neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Jde ve své podstatě o námitku procesního pochybení, které zákonodárce připustil jako relevantní dovolací důvody jen v omezeném rozsahu v podstatě zmatečnostních důvodů – viz §265 odst. 1 písm. a) až f), k) a l) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, k nimž od 1. 1. 2022 přibyl ještě v reakci na judikaturu Ústavního soudu další dovolací důvod nově uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (který se týká vad dokazování). Nedostatečnost či neřádnost odůvodnění (tj. nerespektování pokynů uvedených v §125 tr. řádu) v takovém výčtu chybí. Dovolací soud nezjistil, že by v daném případě obviněnou vytýkané vady odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které si sice lze představit rozvitější a podrobnější, byly takového rázu, že by rozhodnutí odvolacího soudu působilo zcela nepřesvědčivě a nepřezkoumatelně, že by z něj nebylo možno vyvodit, k jakým závěrům soud dospěl, z jakých důvodů a proč obviněnou uznal vinnou a proč vybral daný druh trestu a jeho výměru (ostatně téměř na samé spodní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody s mírnou zkušební dobou).
37. Obviněná dále opakovaně vznášela námitky proti znaleckému posudku Ing. Vladimíra Horáka, jehož nedostatky podle jejího názoru nebyly napraveny ani revizním znaleckým posudkem. Podle jejího názoru soudy nižších stupňů přejali zcela nekriticky závěry znalců. Ani takové námitky však nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod, jak byl vymezen shora, a to ani optikou judikatury Ústavního soudu zmíněné shora, resp. nově zakotveného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Předně je třeba upozornit, že jde o pouhou polemiku obviněné se soudy nižších stupňů ohledně hodnocení konkrétního důkazního prostředku, který nebyl soudy nižších stupňů zcela dezinterpretován tak, že by závěry na jeho základě učiněné z něj nevyplývaly (neboli není dán zjevný rozpor s obsahem provedeného důkazu). Stejně tak tento důkaz jistě není ani nezákonný, jak namítala obviněná, tuto nezákonnost sama o sobě nemůže založit ani ta okolnost, že znalec v určitém ohledu zodpoví otázku, k jejímuž zodpovězení není příslušný, pokud soudy si jsou této okolnosti vědomy a k takové odpovědi pak nepřihlíží (pomineme-li nyní další možnosti, že by celý posudek byl zjevně tendenční, svědčící o podjatosti znalce apod., kteréžto indicie v daném případě nebyly dány). Dovolací soud, který důkazní prostředek v podobě výslechu znalců neprováděl, tak není nadán ani pravomocí jakkoliv hodnocení soudů nižších stupňů revidovat či měnit. Pouze na základě znalosti spisového materiálu nad uvedený rámec může Nejvyšší soud k této námitce uvést, že oba soudy nižších stupňů se touto otázkou zabývaly a braly námitky obviněné v potaz, avšak nesouhlasily s nimi (viz k tomu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 35. a násl. na str. 24 a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 19. na str. 24-25). I z těchto pasáží odůvodnění je zřejmé, že soudy nižších stupňů vycházely ze znaleckého posudku jen v tom rozsahu, v jakém znalec odpověděl na položené otázky spadající do jeho kompetence a odbornosti. Dále je třeba dodat, že pro závěry soudů nižších stupňů o výši jí způsobené škody, jakož i o vadnosti jejího vedení účetnictví obchodní společnosti R. nevycházely výlučně z těchto znaleckých posudků, ale své rozhodnutí založily na celé řadě dalších důkazů, především listinných, jakož i na svědeckých výpovědích (s nimiž ovšem obviněná též nesouhlasila) – např. z forenzního auditu hospodaření obchodní společnosti R. a z výpovědi svědkyně L. B.
38. Postupné zpronevěřování svěřeného majetku ze strany obviněné bylo rozhodně prokázáno celou řadou na sebe navazujících důkazů, stejně tak bylo prokázáno, že obviněná tuto zpronevěru umně zakrývala v účetnictví, které sama vedla, což jí právě umožňovalo ve své trestné činnosti pokračovat po poměrně dlouhou dobu (k čemuž ovšem přispěla i nefunkčnost kontrolních mechanismů na straně poškozené).
39. Ani svými dalšími námitkami, které se zdánlivě týkaly aplikace hmotněprávních norem, nemohla obviněná úspěšně naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť ve své podstatě šlo o námitky skutkové a procesní. To se týká i tvrzené vady napadeného rozsudku, že nedošlo k naplnění znaku „přisvojení“ cizí svěřené věci. I v tomto ohledu ovšem obviněná zpochybňovala ve své podstatě skutkové závěry a nikoli závěry právní. Není totiž pravdou, že by skutkové závěry uvedené v bodech 11), 19) a 48) odsuzující části výroku rozsudku odvolacího soudu neumožňovaly je subsumovat pod uvedený pojem „přisvojení“ - viz slova „si ponechala a pro svoji potřebu použila“ v bodě 11) a 19), to samé platí i pro bod 48), podle nějž si z prostředků obchodní společnosti zaplatila svou soukromou výuku angličtiny. Soudy nižších stupňů učiněné skutkové závěry tak zcela odpovídají užité právní kvalifikaci, a to včetně znaku „přisvojení“. Obviněná totiž ve skutečnosti touto námitkou nebrojila proti právní kvalifikaci, ale proti skutkovým závěrům, že si peníze ponechala. V tomto ohledu ale žádá po dovolacím soudu přezkoumání hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a jejich skutkové závěry, k čemuž dovolací soud zásadně není povolán, jak bylo opakovaně uvedeno shora. Je třeba ovšem dodat, že ani Nejvyšší soud na základě znalosti trestního spisu nemá pochybnost, že obviněná skutečně svěřené finanční prostředky zpronevěřovala.
40. Obviněná tentokrát nepředložila ve svém třetím dovolání takové námitky, které by daly prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu. Jí uplatněné námitky v jejím třetím dovolání byly shledány zčásti jako nepřípustné, šlo-li o polemiku s předchozími závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v téže věci v předchozích kasačních rozhodnutích, zčásti byly shledány jako neodpovídající uplatněnému ani jiným dovolacím důvodům. Převážně totiž šlo o námitky ve své podstatě založené na polemice se soudy nižších stupňů ohledně hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a ohledně skutkových závěrů učiněných na základě takového hodnocení. Další velká část námitek neodpovídajících uplatněnému dovolacímu důvodu se týkala tvrzené nedostatečnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tedy šlo o námitku vztahující se k porušení §125 tr. řádu jako ustanovení procesního předpisu a nikoli hmotněprávního ustanovení.
IV. Závěrečné shrnutí
41. Lze tak uzavřít, že námitky obviněné M. Š. neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu