ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.338.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 338/2022- 1885
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovoláních, která podali obviněný M. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, obviněný B. G. , nar. XY v XY, bytem XY, a obviněná S. T. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 5 To 111/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 41/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. K., B. G. a S. T. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 43 T 41/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), obviněný B. G. a obviněná S. T. byli uznáni vinnými pomocí k zločinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c), §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému M. K. uložen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného vyslovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let. Obviněnému B. G. byl podle §222 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku za tento zločin a za další zločin poškození věřitele (pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 T 37/2017, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 338/2018) uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného vyslovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 T 37/2017, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 338/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné S. T. byl rozsudkem soudu prvního stupně podle §222 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného vyslovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Bylo rozhodnuto také o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni tři obvinění i státní zástupce v jejich neprospěch. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 5 To 111/2021. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných M. K. a B. G. odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu uložených těmto obviněným a při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl následovně. Obviněného M. K. odsoudil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let. Obviněnému B. G. uložil odvolací soud podle §222 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku za tento zločin a za sbíhající se zločin poškození věřitele souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 T 37/2017, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 338/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. dále soud druhého stupně zamítl odvolání obviněných M. K., B. G., S. T. a státního zástupce ohledně obviněné S. T.
3. Uvedené trestné činnosti se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustili tím, že v období od 12. 9. 2013 do 25. 2. 2014 M. K. jako jednatel obchodní společnosti N. s. G., IČ: XY (dále jen „N. s. G.“ nebo ve zkratce „N.“), vědom si splatných a neuhrazených závazků této obchodní společnosti vůči věřitelům, vzniklých z důvodu nezaplacení splatných faktur za koupené zboží a poskytnuté služby, a vědom si toho, že se obchodní společnost N. s. G. nacházela ve stavu úpadku z důvodu předlužení, s úmyslem vyvést z ní zbývající majetek, který by jinak mohl sloužit k uspokojení jejích věřitelů, sám, případně prostřednictvím S. T., která si jako externí účetní této obchodní společnosti byla vědoma její ekonomické situace, tedy stavu úpadku z důvodu předlužení, ukládal fakturantce L. K. převést finanční prostředky z účtu obchodní společnosti N. s. G. č. XY a z účtu č. XY na účet obchodní společnosti R. C., č. XY. Jednotlivé platby jsou konkretizovány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně na str. 1 – 3. Celkem tak nechal převést částku ve výši 65 008 759 Kč z majetku obchodní společnosti N. s. G. Následně S. T. v období od 25. 10. 2013 do 19. 5. 2014 zaslala B. G., jednateli obchodní společnosti R. C., prostřednictvím svého soukromého e-mailu XY pokyny, na jaký účet obchodní společnosti N. s. P., IČ: XY (dále také jen „N. s. P.“ nebo ve zkratce „N.“), a v jaké výši má přeposlané finanční prostředky vložit. Přitom jako variabilní symboly mimo jiné uvedla údaje obchodní společnosti L., a K. S., přestože jako účetní obchodní společností N. s. G., N. s. P. i L. věděla, že tyto peněžní transakce nemají žádné reálné ekonomické opodstatnění. Poté B. G., pod falešnou záminkou zprostředkování inkasních služeb, ačkoliv věděl, že o takové služby se svou povahou nejedná, takto převedené finanční prostředky za úplatu ve výši 1 % z uskutečněných transakcí, v období od 12. 9. 2013 do 19. 5. 2014 sám, případně prostřednictvím svého syna M. G., na základě pokynů zaslaných S. T., vybral peníze v hotovosti z účtů obchodní společnosti R. C. a následně je vložil na účty č. XY a č. XY, vedené ve prospěch obchodní společnosti N. s. P., jejímž jediným jednatelem byl v té době M. K. Takto obvinění postupovali, ačkoliv věděli, že těmto platbám neodpovídá žádné reálné protiplnění, neboť obchodní společnosti L. a K. S., obě se sídlem ve Slovenské republice, v rozhodné době nevykonávaly žádnou ekonomickou činnost, neposkytovaly žádné plnění ani obchodní společnosti N. s. P. ani obchodní společnosti N. s. G. Jimi vystavené účetní doklady byly pouze fiktivní, a skutečným účelem těchto transakcí bylo zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti N. s. G., kteří posléze přihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek obchodní společnosti N. s. G. Jejich pohledávky byly konkrétně specifikované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně na str. 3-5. Obvinění tak podle uvedených závěrů způsobili škodu v celkové výši 26 647 904 Kč.
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni tři obvinění.
a) Dovolání M. K.
5. Obviněný M. K. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně a rovněž tak odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyjádřil své přesvědčení, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele uvedenou v §222 tr. zákoníku. Dále dovolatel namítal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a dovozenými právními závěry, což podle něj založilo porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“) a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).
6. Podle dovolatele se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho obhajobou, nebyla prokázána jeho reálná dispozice s ukrytým majetkem, a proto ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele. Nesouhlasil v tomto s odůvodněním odvolacího soudu na str. 13 jeho rozsudku, které je podle něj v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, jež pojem odstranění interpretovalo jako ukrytí majetku, při kterém si pachatel uchovává reálnou možnost s ním nakládat.
7. Podle obviněného M. K. odvolací soud nijak nekorigoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a na námitku obhajoby v tomto nereagoval. Dovolatel dále konkrétně uvedl, proč podle něj skutkový stav v porovnání s provedenými důkazy a navrženými důkazy nemůže obstát. Namítal, že ze svědeckých výpovědí P. P., L. K. a A. K. vyplynulo, že obviněný M. K. již fakticky na jaře roku 2014 pozici jednatele obchodní společnosti N. s. G. nevykonával a že mu byl zamezen přístup do jeho kanceláře v XY. K tomu navrhoval provést výslechy dalších svědků, což však oba soudy nižších stupňů zamítly.
8. Dále obviněný odkázal na svou odvolací argumentaci, kterou v dovolání zopakoval. O skrytém toku financí (ve výši přes 65 mil. Kč) z obchodní společnosti N. s. G. na N. s. P. a další obchodní společnosti nevěděl, tento skrytý tok neměl své opodstatnění, z čehož obviněný usuzoval na pravděpodobný komplot a vytunelování předmětných obchodních společností, o čemž však neměl tušení. Vysvětloval podrobně, jak celá situace podle jeho názoru vznikla, hlavní vinu přenášel na spoluobviněnou S. T., jakožto účetní všech společností, v níž měl dříve důvěru. Podotkl, že jeho vědomost o skrytých tocích peněz soudy dovodily ze svědeckých výpovědí jednak spoluobviněné S. T., jednak L. K., která však pouze uvedla, že pokyny k předmětným platbám jí zadala obviněná T. nebo obviněný M. K. V tomto kontextu by považoval za nelogické, kdyby o skrytém toku věděl, proč by přistoupil k závazkům (i ve formě notářského zápisu) nebo avalování směnek údajně jím tunelované obchodní společnosti N. s. G., což navíc učinila dokonce i jeho dcera A. K. Docházelo také ke zlepšení ekonomické situace obchodní společnosti N. s. G. Na tyto námitky obhajoby však odvolací soud nijak nereagoval.
9. Soudy nižších stupňů podle obviněného nereflektovaly jeho námitky, že očekával na jaře roku 2014 úhradu pohledávek za obchodní společností Logistic Service Group, SE, na účet obchodní společnosti N. s. G., což detailně rozebral. Tyto očekávané peníze by více než postačovaly k úhradě škody, takže by žádní věřitelé nebyli poškozeni, resp. byli by zcela uspokojeni.
10. Závěrem dovolatel M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně jeho osoby, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu napadených rozhodnutí.
b) Dovolání B. G.
11. Obviněný B. G. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel vyjádřil dále své přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož nebyl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a důkazy byly hodnoceny jednostranně v neprospěch obviněného.
12. Obviněný namítl, že v jeho případě bylo prokázáno pouze to, že obdržel za inkasní činnost smluvní odměnu ve výši 1 % z každé transakce, kterou řádně danil. Tuto činnost také obviněný doznal, nespatřuje však v ní nic nezákonného. Upozornil na ustanovení občanského zákoníku týkající se smlouvy o inkasu v §2694 a násl. o. z., které podle něj přesně odpovídá jeho činnosti.
13. Podle jeho názoru by činnost obviněného M. K. měla být posouzena pouze jako přečin způsobení úpadku podle §224 tr. zákoníku (k tomu odkázal na str. 15 znaleckého posudku o tom, že obchodní společnost byla v úpadku). Dovolatel se pozastavil nad tím, že mělo dojít k vyvedení cca 65 mil. Kč z obchodní společnosti N. s. G. obchodní společnosti N. s. P., ač věřitelům měla být způsobena škoda pouze ve výši 27 mil. Kč, kterou tak postačovalo vyvést. Obě obchodní společnosti spolu podnikaly, takže část peněz byla nepochybně započítávána na vzájemné pohledávky. Soudy nižších stupňů se podle obviněného dostatečně nevypořádaly se znaleckým posudkem z oboru ekonomie, pokud sama znalkyně uvedla, že neměla k dispozici účetnictví obchodní společnosti N. s. G., což celý znalecký posudek značně zpochybňuje.
14. Soudy nižších stupňů ani nijak nebraly v potaz vyjádření obviněného M. K. o tom, že peníze byly z obchodní společnosti N. s. P. převedeny zpět obchodní společnosti N. s. G. za účelem dosažení lepšího úvěrového financování. Z toho dovolatel dovodil, že problémy s úhradou závazků věřitelům nezpůsobily předmětné převody finančních prostředků, ale až zastavení faktoringu od února 2014 v souvislosti s prodejem údajně padělaných olejů.
15. Obviněný dále uvedl, že měla být brána jako polehčující okolnost, že jako jediný ze spoluobviněných se již podílel na náhradě škody poškozeným, a to ve výši 680 000 Kč prostřednictvím obchodní společnosti R. C., a to i přesto, že jeho údajné obohacení mělo být pouze ve výši 650 000 Kč. Rovněž přispěl k objasnění věci, předložil dobrovolně e-maily, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, což také nebylo v trestním řízení nijak zohledněno.
16. Dovolatel dále namítal porušení ustanovení §130 odst. 1 tr. ř., neboť mu nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně, nebyl ani v souvislosti s novelou trestního řádu poučen ve smyslu §206a tr. ř. o tom, že může prohlásit vinu, což podle něj mohlo mít za následek využití ustanovení §58 odst. 2 tr. zákoníku a mohl mu být mimořádně snížen trest odnětí svobody, což však bylo obviněnému upřeno.
17. Z těchto důvodů obviněný B. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a aby mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
c) Dovolání S. T.
18. Obviněná S. T. svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k zamítnutí jejího odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dál důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
19. Dovolatelka vyjádřila své přesvědčení, že nebyly naplněny znaky subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, kterého se dopustila ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému M. K. ani obviněnému B. G. vědomě nepomáhala s cílem poškodit věřitele obchodní společnosti N., nebylo jí známo (a ani to nebylo prokázáno), že by účelem finančních transakcí mělo být odstranění majetku obchodní společnosti N. s. G. z dosahu jejích věřitelů. Namítla extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a následně i právními závěry soudů nižších stupňů, čímž došlo k porušení práva na spravedlivé řízení, což opravňuje přípustnost zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění.
20. Obviněná shrnula skutková zjištění, na jejichž základě byla uznána vinnou, rozvedla, o které důkazy soud prvního stupně tato zjištění opřel (uvedená v bodech 85. – 87. odůvodnění jeho rozsudku), k nimž zaujala vlastní nesouhlasné stanovisko. Obviněná se především vymezila vůči výpovědi obviněného M. K. Předložila soudu prvního stupně listiny, které mají prokazovat náplň její práce jako účetní pro obchodní společnosti N. a N. Nikdy nebyla zaměstnancem žádné z těchto obchodních společností, pro obviněného M. K. mohla pracovat pouze jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak v období let 2009-2011 měla přerušený výkon své živnosti. Z toho vyplývá, že v rozhodné době nemohla pro obviněného pracovat a začala pro něj pracovat až 21. 3. 2012 na základě uzavřené mandátní smlouvy. Od března do srpna pak pracovala pro uvedené společnosti jako tzv. OSVČ a od září 2012 pak prostřednictvím „své“ obchodní společnosti S. E. S., na základě mandátní smlouvy, jejíž některé pasáže dále citovala. Uvedla, že podstatný byl obsah náplně její práce pro obviněného M. K. Zpochybnila též jeho tvrzení, že zpočátku neměl vědět, že se jmenuje T., ale že se mu měla představovat svým svobodným příjmením D.
21. Dále se dovolatelka vyjadřovala k výpovědi B. G. a neshledala v ní rozpor s tím, co ona sama vypověděla. Dávala pokyny k platbám e-maily, avšak jednání ohledně příkazních smluv se neúčastnila. Převodům vždy odpovídala faktura zanesená do účetního systému Pohoda, odpovídal také variabilní symbol. Obviněná v žádném případě neprováděla platby, neboť neměla přístup k bankovním účtům obchodních společností N., N. či L. K výpovědi svědkyně L. K. pak obviněná uvedla, že z ní nelze její vinu dovodit, spíše právě naopak. Výpověď svědkyně A. K. považovala za tendenční, vedenou se snahou pomoci svému otci obviněnému M. K. Obviněná vyjádřila své přesvědčení, že svědkyně A. K. nevěděla nic o fungování obchodní společnosti N. ani jiných, byla nastrčena svým otcem, který na ni převedl svůj podíl v obchodní společnosti N., v níž pak vykonávala jen drobné administrativní úkony. Výpověď svědkyně M. H. v zásadě odpovídá tvrzením obviněné, není s nimi v rozporu a nelze z nich dovodit vinu obviněné, jak učinil soud prvního stupně. Rovněž vinu obviněné neprokazuje ani úřední záznam o podaném vysvětlení P. S., neboť ta nebyla schopna se k práci obviněné vyjádřit. Ani tato svědkyně neužila termín hlavní účetní. Dále obviněná uvedla, že nelze přijmout úvahu soudu prvního stupně, že e-mailové příkazy obviněnému G. činila ze svého soukromého e-mailu a nikoliv pracovního, u něhož by mohla nastat úvaha, že by k pracovnímu e-mailu měla přístup třetí osoba. Soud prvního stupně také učinil chybný závěr ze zprávy nezávislého auditora, v níž je uvedeno, že účetní výkazy a další vysvětlení poskytla S. D. hlavní účetní společnosti. Z tohoto auditu naopak vyplynulo, že svoji práci jako účetní vykonávala správně a řádně. K listinným důkazům vztahujícím se k obchodním společnostem L. a K. S. a její obeznámenosti s jejich ekonomickým stavem vznesla obviněná rovněž výhrady. Nebylo jí nic známo o obchodní společnosti L., nebyla její účetní. Plnou moc ze dne 13. 1. 2014, kterou jí jednatelka obchodní společnosti K. S. zmocnila k vyzvednutí platební karty k jejímu bankovnímu účtu, nepovažovala za dostatečný důkaz, že by jí byl znám ekonomický stav obchodní společnosti K. S. Jednatelka této obchodní společnosti J. H. ji nezná, navíc byla vyslechnuta v řízení pouze „na úřední záznam“. Obviněná vznesla výhrady rovněž proti znaleckému posudku Ing. Evy Klapuchové, v němž znalkyně dovodila, že obchodní společnost N. se již ke dni 31. 12. 2012 nacházela ve stavu úpadku. Znalkyně však při vypracování posudku neměla k dispozici účetnictví obchodní společnosti N., její závěr je v rozporu se zprávou nezávislého auditora ze dne 28. 3. 2014 k účetní závěrce obchodní společnosti N. k 31. 12. 2013, který její úpadkový stav neshledal. Obviněná měla za to, že převody peněz z obchodní společnosti N. obchodní společnosti R. C. jsou činěny na základě příkazní smlouvy za služby, které měla obchodní společnost R. C. vykonávat pro N. Vše účetně ladilo s účetními doklady vystavenými R. C., které obviněná zakládala do účetního systému POHODA. Pochybnosti by byly z účetního pohledu jednoduše vysvětlitelné, avšak chybí účetnictví obchodních společností N., N., L. i K. S., k jejichž účtům neměla přístup. Podle názoru obviněné úvahy soudu prvního stupně její vinu neprokazují, stejně tak ji nelze dovodit z provedených důkazů.
22. Dovolatelka dále zopakovala své výhrady uvedené v odvolání, na které také odkázala. Uvedla, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly účty obchodních společností N. a N., případně další účty obchodních společností ovládaných obviněným M. K., za účelem analýzy pohybů na účtech, pouze je zajímaly předmětné transakce. Soudy nižších stupňů se dále nezabývaly tím, kdo zapříčinil ztrátu účetnictví dotčených obchodních společností a proč. Podle obviněné soudy nižších stupňů rezignovaly na objasnění jejího motivu ke spáchání trestné činnosti, nebylo prokázáno, že by se jakkoliv obohatila. Odmítla označení „hlavní účetní“, které nemá žádnou oporu v dokazování. Výhrady obviněná vyjádřila rovněž k výroku o náhradě škody, neboť považovala zjištěnou výši škody za nedostatečně prokázanou. Nesouhlasila se zamítnutím svého odvolání odvolacím soudem, s jehož argumenty ve svém dovolání polemizovala.
23. Obviněná namítala extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který podle dovolatelky spočíval v tom, že soudy nižších stupňů dovozovaly její postavení z výslechu svědků, kteří ji označovali jako hlavní účetní, aniž by se tito svědci vyjádřili k obsahu (náplni) její práce pro obchodní společnosti N. a N. či jiné. Soudy nižších stupňů nebraly v potaz výpovědi osob, které obviněnou neoznačovaly jako hlavní účetní. Odvolací soud nad to uvedl, že je irelevantní, zda obviněná byla či nebyla hlavní účetní.
24. Dovolatelka uzavřela, že podle jejího názoru nebylo v řízení prokázáno, že by se dopustila pomoci ke zločinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c), §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Proto obviněná S. T. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
25. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení, dovolacích námitek všech obviněných a připomenutí limitů námitek v dovolacím řízení se státní zástupce vyjádřil k podaným dovoláním následovně.
26. Státní zástupce shledal, že všichni tři obvinění vlastně směřovali své námitky výhradně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, takže je z povahy věci nelze podřadit pod obviněnými deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených důvodů dovolání. Předestřené námitky podle státního zástupce ani neodůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů z důvodu možné existence tzv. extrémního rozporu (nesouladu) mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními. Obvinění jimi také pouze zopakovali svou obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a zároveň přesvědčivým způsobem.
27. Soudy nižších stupňů se vypořádaly zejména s námitkou obviněných, že důvodem převodů peněžních prostředků mezi obchodními společnostmi N. s. G. a R. C. byla standardní inkasní činnost vykonávaná na podkladě příkazní smlouvy, za kterou měla náležet odměna ve výši 1 %. S ohledem na absenci pravého podpisu obviněného M. K. na této smlouvě a další rozhodné okolnosti (hotovostní výběry těchto peněžních prostředků z účtu obchodní společnosti R. C., po jejich připsání na tento účet a jejich následné vkládání na bankovní účet obchodní společnosti N. s. P. tehdy rovněž ovládané obviněným M. K.) oba soudy nižších stupňů správně dovodily účelovost vystavení této smlouvy s cílem toliko simulovat právně relevantní důvod zmíněných peněžních převodů. Státní zástupce zároveň připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 65/2012, podle nějž způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy, poněvadž trestným činem podle §256 trestního zákona (nyní §222 tr. zákoníku) se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele. Znak poškodí, zatají, zcizí, nebo odstraní část svého majetku ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona [nyní §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] tedy může spočívat např. v některých pochybných převodech majetku nebo v jiných dispozicích, které se navenek mohou jevit jako provedené v souladu s pravidly hospodaření a nelze je bez dalšího považovat za protiprávní, ale ve svém důsledku poškozují majetek dlužníka.
28. Podle státního zástupce se soudy nižších stupňů logicky vypořádaly také s námitkami obviněných, že obchodní společnosti N. a N. navzájem obchodovaly, a proto v případě převodů peněžních prostředků se z poloviny jednalo „o úhradu společných obchodních závazků“. Správně soudy nižších stupňů dovodily, že obchodní společnost N. byla odběratelem (a nikoliv dodavatelem) obchodní společnosti N. a že při takto nastaveném obchodním modelu nebyl žádný důvod, aby obchodní společnost N. uskutečňovala předmětné platby ve prospěch obchodní společnosti N.
29. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou, že zpracovatelka znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, Ing. Eva Klapuchová neměla k dispozici kompletní účetnictví obchodní společnosti N. Podle odvolacího soudu totiž zmíněná znalkyně při zpracování svého znaleckého posudku měla k dispozici účetní výkazy této obchodní společnosti a výpisy z jejích bankovních účtů, přičemž navíc i výslovně konstatovala, že z jí dostupných podkladů bylo možné úpadek společnosti spolehlivě zjistit. Pouze pro úplnost státní zástupce dodal, že ani obviněnými opakovaně zmiňovaná zpráva auditorské společnosti NBG, spol. s r. o., ze dne 28. 3. 2014 o ověření účetní závěrky obchodní společnosti N. s. G. za rok 2013 nemůže na správnosti závěrů zmíněného znaleckého posudku z povahy věci nic změnit, a to především s ohledem na zaměření (předmět) a metodiku zpracování této auditorské zprávy. Státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 588/2019, a připomněl, že trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku se řadí mezi tzv. poškozovací trestné činy, pro jehož trestnost není třeba úpadku.
30. Závěr soudů nižších stupňů o způsobení škody na majetku věřitelů obchodní společnosti N. v uváděné výši 26 647 904 Kč je tak podle státního zástupce správný a plně opodstatněný, neboť výše škody se v tomto případě odvíjela od výše neuspokojených pohledávek věřitelů dlužníka při současném zohlednění objemu majetkových hodnot dlužníka k takovému uspokojení jinak způsobilých, s nimiž pachatel jednal způsobem znemožňujícím uspokojení věřitelů. K tomu přiměřeně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 5 Tdo 970/2019. Námitky všech obviněných v tomto směru svědčí spíše o nepochopení podstaty trestného činu poškození věřitele, neboť zjevně vycházely z mylného předpokladu, že za škodu je třeba bez dalšího vždy považovat objem majetku vyvedeného z majetkové sféry dlužníka, a to bez ohledu, zda vůbec, příp. do jaké míry, se úhrn dlužníkových závazků kryje s objemem tohoto tzv. vyvedeného majetku, jenž má sloužit k uspokojení dlužníkových věřitelů.
31. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích náležitě objasnily, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru o úmyslném zavinění všech tří obviněných. Dále se státní zástupce vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněných. Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, který akcentoval neoddiskutovatelné a rozhodující postavení obviněného M. K. (a s ním spojený faktický vliv) jak v rámci obchodní společnosti N. s. G., tak i v rámci obchodní společnosti N. s. P., na jejíchž účtech převáděné peněžní prostředky končily. Za správné považoval rovněž zjištění, že obviněný M. K. věděl o předmětných převodech peněžních prostředků, neboť byl osobou, která měla na starosti finanční stránku obchodní společnosti N., měla přístupy na účty zainteresovaných obchodních společností a mohla rozhodovat o autorizaci plateb, zároveň obviněný prokazatelně věděl i o existujících závazcích zmíněné obchodní společnosti a o jejich splatnostech. Státní zástupce upozornil na to, že si tento dovolatel protiřečí, jestliže na jedné straně uváděl, že „o tomto skrytém toku financí nevěděl“, avšak zároveň na jiných místech svého dovolání tvrdil, že právě skrze toky peněz (cash flow) sám „prováděl kontrolu hospodaření společnosti“. Rovněž další námitky obviněného M. K. je nutno označit za námitky skutkové, které nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Nelze zároveň dovodit extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně. Státní zástupce zdůraznil, že soud prvního stupně v bodě 79. odůvodnění svého rozsudku pouze rekapituloval výslechy svědků M. K. a P. P., nekladl mu za vinu jednání z roku 2014, podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku tohoto soudu se trestné činnosti měl dopustit v období od 12. 9. 2013 do 25. 2. 2014. Proto tato argumentace rozhodně nemůže odůvodnit závěr o existenci nesouladu (natož pak extrémního) mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými zjištěními.
32. S jistou dávkou benevolence pak státní zástupce považoval za námitku nesprávného právního posouzení skutku námitku obviněného M. K., že v řízení nebyla prokázána reálná dispozice tohoto obviněného s ukrytým majetkem, což má být předpokladem naplnění zákonného znaku „odstranění majetku“ u přečinu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014). Tato podmínka nicméně byla podle názoru státního zástupce v daném případě splněna, neboť oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vycházely ze zjištění, že předmětné peněžní prostředky končily na bankovním účtu obchodní společnosti N. s. P., kterou – stejně jako i obchodní společnost N. s. G. – v té době ovládal obviněný M. K. I kdyby tuto skutečnost nebylo z důvodů uváděných obviněným možné dovodit (jakkoliv s tím státní zástupce nesouhlasil), nezměnilo by to nic na faktu, že by posuzované jednání obviněného i tak naplňovalo alespoň zákonný znak „zcizení majetku“ ve smyslu §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto na závěr o trestnosti jednání obviněného jako zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku by to logicky žádný vliv nemělo.
33. Podle státního zástupce se rovněž v případě obviněného B. G. soudy prvního i druhého stupně náležitě vypořádaly s jeho obhajobou. Dovolací námitky tohoto obviněného považoval státní zástupce za ryze skutkového charakteru. Pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) nelze podřadit ani ty z námitek, jejichž prostřednictvím obviněný napadal správnost procesního postupu soudů nižších stupňů, neboť z obviněným výslovně uplatněných námitek nevyplývá, jak a zda vůbec by takovýto údajně nesprávný procesní postup mohl mít vliv na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Přitom ve smyslu ustálené judikatury platí, že Nejvyšší soud není povinen, pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizoval, je za obviněného dohledávat či domýšlet (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, nebo ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013). Takové nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přitom v daném případě rozhodně nelze spatřovat ani v otázce ukládání trestu, tedy konkrétně v obviněným namítaném nezohlednění určitých polehčujících okolností oběma soudy nižších stupňů, ani v tvrzení obviněného, že údajná absence poučení podle §206a tr. ř. měla mít v konečném důsledku za následek, že nedošlo ke zmírnění trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 2 tr. zákoníku. Pouze na okraj státní zástupce poznamenal, že obviněný ve svém dovolání na jednu stranu paradoxně připomněl, že podmínkou pro takové mimořádné snížení trestu odnětí svobody by bylo předchozí prohlášení viny z jeho strany, a přitom současně na jiných místech svého dovolání naopak správnost závěrů soudů nižších stupňů o jeho vině kategoricky odmítal.
34. Stejně tak vina obviněné S. T. z rozsudků soudů nižších stupňů podle státního zástupce jednoznačně vyplývá. Námitky obviněné uplatněné v dovolání byly výlučně skutkového charakteru, skutkové závěry soudů nižších stupňů nahradila svou vlastní verzí skutkového děje, jež ale neodpovídá provedeným důkazům, které rozhodně nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jak byl uzavřen soudem prvního stupně.
35. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a dovolání obviněných B. G. a S. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
36. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice všem obviněným, z nichž tohoto práva využil jen obviněný M. K. Obviněný s vyjádřením státního zástupce nesouhlasil, setrval na svém dovolání a konkrétně se vymezil proti vyjádření státního zástupce. Pokud v dovolání poukazoval na skrytý tok peněz (cash flow), je nutno jeho vyjádření brát v kontextu celého obsahu. Obviněný se zaměřoval na obchodní vedení společnosti a kontakt se společníky, finanční, resp. účetní, ztrátu obchodní společnosti kontroloval po večerech skrze „cash flow“, tedy tok peněz podle účetních dokladů (sestav), které mu byly předkládány obviněnou S. T., přičemž se zřejmě jednalo o pozměněné účetní sestavy, v nichž projednávané transakce nebyly uvedeny. Následným zamezením přístupu do kanceláří obchodních společností N., N. i L. a navazující ztrátou účetnictví přišel obviněný K. o možnost to podložit listinnými důkazy. Toto koresponduje plně s jeho výpovědí ze dne 13. 12. 2018 i ze dne 18. 8. 2020, které odcitoval. Jeho argumentace o kontrole finančního stavu společnosti skrze „cash flow“ tak není v rozporu s existencí jemu skrytého finančního toku, protože podklady, které mu byly ke kontrole účetní předkládány, byly upravené a předmětné transakce v nich nefigurovaly. Pro tuto verzi událostí hovoří i to, že veškeré pokyny k projednávaným transakcím byly učiněny ze soukromého e-mailu obviněné S. T., nikoli z jejího pracovního e-mailu, u nějž hrozilo odhalení ze strany jednatele – tedy obviněného M. K. S tím koresponduje i jistá konspirace ohledně příjmení a vztahu k T. ze strany obviněné S. T., která vystupovala jako D., jak vyplývá z provedeného dokazování. Po celé trestní řízení konstantně tvrdil, že o skrytém finančním toku nevěděl, dozvěděl se o jeho existenci až v průběhu tohoto trestního řízení. Na základě spisového materiálu mohl toliko dedukovat, jaký byl pravděpodobný motiv a účel předmětného jemu skrytého finančního toku. V žádném případě se dovolatel nesnažil dovozovat legálnost předmětných finančních operací. Ke skutečnému vyvedení majetku z obchodní společnosti N. a tím i k poškození věřitelů došlo podle dovolatele až protiprávním neodesláním plateb ze strany obchodní společnosti L. za uskutečněná plnění z jara roku 2014, a to v důsledku uplatnění neoprávněných nákladů touto obchodní společností vůči N. ve formě zápočtů. Pokud by byly na účet obchodní společnosti N. s. G. peníze připsány (a to s ohledem na splatnost některých těchto závazků až po odstoupení obviněného z funkce jednatele), tak by více než postačovaly k úhradě škody projednávané v této věci. Žádné poškození věřitele by tak nevzniklo, věřitelé by byli zcela uspokojeni. Setrval tak na svých závěrech uvedených ve svém dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním
37. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
38. Všichni tři obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, v době rozhodování Nejvyššího soudu šlo o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
39. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je přitom možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz §265f odst. 2 tr. ř. Uplatněné dovolací námitky obviněných byly ovšem koncipovány tak, že by podle představ obviněných měly tomuto novému dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud rozhodoval sice již za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných učiněná ještě před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněných.
40. Obvinění B. G. a S. T. také relevantně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) ve spojitosti s dovolacím důvodem uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), a to v jeho druhé alternativě, neboť napadali rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo podle nich nedůvodně zamítnuto jejich odvolání, ač v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl podle nich dán dovolací důvod uvedený na prvním místě. Byť obviněný M. K. stejně nepostupoval, nelze toto jeho pochybení považovat samo o sobě za natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání tohoto obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
41. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 12 až 16 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných
42. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovoláních obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, tyto námitky byly také součástí jejich odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů se s nimi náležitě vypořádaly, na odůvodnění jejich rozhodnutí tak lze zcela odkázat, neboť jejich argumentaci považuje i Nejvyšší soud za správnou (uplatní se tak judikatura označená o odstavec výše). Zároveň může již nyní Nejvyšší soud uvést, že v zásadě (až na výjimku níže uvedenou) souhlasí i s argumentací státního zástupce, jak byla reprodukována shora a na niž lze též odkázat, neboť stejný náhled na jednotlivé argumenty obviněných předložené v jejich dovoláních má i dovolací soud.
43. Všichni obvinění svými námitkami brojili prakticky výlučně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, popř. stavěli svou argumentaci na zcela odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Jejich dovolání se tak nesou zcela v duchu polemiky s názory soudů nižších stupňů na hodnocení důkazů a skutkové závěry z nich plynoucí. Obvinění ve svých dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (tak všichni obvinění). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně či opomenutí některých důkazů či zamítnutí návrhu na jejich provedení (konkrétně výslechy dalších svědků, jak navrhoval obviněný M. K.), případně namítali další procesní pochybení ze strany soudů (tak obviněný B. G.).
44. Obvinění sice formálně napadali právní hodnocení skutku (absenci znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu), avšak ve skutečnosti brojili proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasili, zpochybňovali rozsah provedeného dokazování a zejména pak hodnocení důkazů, z nichž dovozovali vlastní verzi skutkového děje zcela odlišnou od závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Obviněný M. K. argumentoval svou nevědomostí o finančních tocích mezi obchodními společnostmi N. a N., ač podle odůvodněných závěrů soudů nižších stupňů plně ovládal obě obchodní společnosti i jejich bankovní účty, vinu pak na tom základě obviněný svaloval na ostatní obviněné, zejména obviněnou S. T., která činila totéž v opačném gardu. Obviněný B. G. namítal, že jeho jednání bylo po právní (civilní) stránce naprosto v pořádku, avšak tento dovolatel pominul, že z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je podstatné, že jednání, kterým napomohl pachateli jako dlužníku zbavovat se svého majetku, nemusí být samo o sobě v rozporu s civilním hmotným právem (zde občanským právem), ale jeho protiprávnost a trestnost lze vyvodit vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro věřitelovy dlužníky tím, že umožnil zmařit jejich uspokojení (a to byť i jen částečně) – z odborné literatury viz např. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1803.
45. Obvinění tedy ve svých dovoláních vycházeli ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Navíc s jejich shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněných a obsahem podaných odvolání. Jak již bylo uvedeno, takové námitky nejsou způsobilé vůbec naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění zmíněného dovolacího důvodu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
46. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
47. Jak již bylo uvedeno, dovolatelé deklarovali dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021), a to v návaznosti na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) v jeho druhé alternativě (tak explicitně obviněný B. G. a obviněná S. T., implicitně i obviněný M. K.). Ani jeden z obviněných však ve svém dovolání fakticky neuvedl žádnou námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud (na rozdíl od názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství prezentovaného v jeho vyjádření) za právní námitku nepovažoval ani námitku obviněného M. K. týkající se formy poškozovacího jednání dlužníka vůči svému majetku, neboť i v tomto případě obviněný založil svou argumentaci na jiné verzi skutkového děje, než ke které dospěl soud prvního stupně (ostatně to připomněl i státní zástupce, jen in eventum dával ke zvážení naplnění i jiného znaku téže skutkové podstaty). Obviněný M. K. polemizoval se závěrem, že nedošlo k odstranění majetku, neboť neměl mít reálnou možnost s tímto majetkem dále disponovat. Toto tvrzení je však v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, protože bylo prokázáno, že došlo k převodu peněžních prostředků z účtu obchodní společnosti N. nejprve na účet obchodní společnosti R. C. za pomoci obviněného B. G. a S. T., aby pak peníze byly vloženy na účet obchodní společnosti N., kterou plně ovládal obviněný M. K., kterému se tak tímto způsobem dostaly zpět do dispozice.
48. Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obvinění namítali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
49. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich odvozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
50. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek uplatněných ve všech třech dovoláních (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soud prvního stupně své závěry logicky shrnul zejména na str. 39-41 v bodech 68. – 76. odůvodnění svého rozsudku, vyjádřil se rovněž podrobně k obhajobě obviněných, jež je shodná s dovolacími námitkami (viz str. 41 – 45, body 77. – 85. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což mu umožnilo učinit právní závěry (viz str. 45-46, body 86. – 87. odůvodnění jeho rozsudku). Stejně tak lze odkázat i na argumentaci odvolacího soudu, který souhlasil se závěry o vině obviněných a vypořádal se s jejich obhajobou uplatněnou v odvolání (viz zejména str. 9 – 12, v bodech 13. – 15. odůvodnění jeho rozsudku). Na tyto závěry soudů nižších stupňů tak může Nejvyšší soud plně odkázat. A pouze snad nad rámec k tomu může doplnit několik málo poznámek.
51. Obviněným bylo kladeno za vinu, že obviněný M. K. (jako hlavní pachatel) zmařil uspokojení věřitelů obchodní společnosti N. s. G., což mu svou pomocí umožnili obvinění S. T. a B. G. Došlo k tomu tak, že převodem finančních prostředkům odstranili majetek ze společnosti N., aby se z něj věřitelé nemohli uspokojit. Soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě obviněných, kteří se jednak snažili doložit oprávněnost daných transakcí, a jednak hlavně poukazovali na absenci naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, když tvrdili, že nevěděli o důvodech (protiprávnosti) převodů, příp. že o těchto převodech vůbec nevěděli (obviněný M. K.). Obvinění jsou však ze svého jednání popsaného ve skutkové větě usvědčování provedenými důkazy, jež byly hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný M. K. byl v předmětné době (12. 9. 2013 – 25. 2. 2014), ve které byla trestná činnost páchána, jediným jednatelem obchodních společností jak N. s. G., tak N. s. P., které plně ovládal (včetně bankovních účtů), a proto je prakticky nemožné, aby si jako statutární orgán obchodní společnosti v období 5 měsíců nevšiml podezřelých transakcí v souhrnu převyšující 65 mil. Kč, které pak skončily na účtu jiné jím ovládané obchodní společnosti (v tomto směru působí až úsměvně jím utvořená legenda o tom, jak mu byly tyto finanční toky skryté a jak to zlovolně prováděla spoluobviněná S. T.). Celou situaci více než dokresluje také následný převod obchodního podílu v obchodní společnosti N. a angažování S. R. jako tzv. bílého koně v dubnu 2014, přičemž po tomto datu již žádné další sporné převody uskutečňovány nebyly. Zároveň byla vyvrácena také další verze obhajoby uplatňované obviněnými, že se ve skutečnosti jednalo o závazky N. vůči N., když bylo spolehlivě prokázáno, že v rámci obchodování mezi těmito společnostmi byla N. odběratelem a nikoliv dodavatelem obchodní společnosti N., která tak neměla důvod prvně uvedené obchodní společnosti převádět jakékoliv vysoké finanční částky. Obviněný B. G. fungoval jako legalizátor výnosů z trestné činnosti, když bez jakéhokoliv ekonomického důvodu přijímal peněžní prostředky na účet obchodní společnosti R. C., kterou ovládal, aby je poté vybíral v hotovosti a po odečtení své provize vkládal na účet obchodní společnosti N. se zastíráním důvodu jejich vkladu smyšlenými poznámkami o obchodních společnostech, které s transakcí neměly nic společného a které v té době ani nevykonávaly žádnou činnost. Vědomí obviněného alespoň o možnosti protiprávnosti jeho počínání (že napomáhá vyvádět finanční prostředky z obchodní společnosti N.) spolu s volní složkou nejméně ve formě srozumění soudy nižších stupňů dovodily mimo jiné rovněž ze samotného výslechu obviněného B. G. (viz body 82. – 84. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak obhajoba obviněné S. T. byla soudy nižších stupňů zcela logicky vyvrácena. Obviněná předávala obviněnému B. G. konkrétní pokyny k peněžitým transakcím, ačkoliv velmi dobře věděla, že nemají žádné ekonomické opodstatnění. To je doloženo řadou důkazů (zejména výslechy svědků a znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy vypracovaným Ing. Evou Klapuchovou). Obviněná sama poukazovala na obsah náplně své práce jako účetní pro předmětné společnosti, a právě pro své odborné znalosti jí muselo být z účetnictví zřejmé, že jednak obchodní společnost N. byla v předmětném období v úpadku a jednak předmětným převodům finančních prostředkům účetně žádné faktury neodpovídaly, k obchodování s dalšími nefunkčními slovenskými obchodními společnostmi nedocházelo. S námitkou obviněných, že znalkyně Ing. Eva Klapuchová neměla při zpracování znaleckého posudku k dispozici účetnictví obchodní společností N. se vypořádal již odvolací soud (srov. bod 14 rozsudku odvolacího soudu), který správně konstatoval, že znalkyně pro hodnocení stanovení úpadku obchodní společnosti N. v předmětné době měla k dispozici účetní výkazy této společnosti a výpisy z jejich bankovních účtů, které jí k tomuto závěru postačovaly, jak také sama ve svém posudku i uváděla.
52. Ani námitky týkající se výše škody a nároku poškozených na jejich úhradu nelze uznat za opodstatněné, i tyto námitky vycházejí primárně z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Také výše škody byla soudem prvního stupně zjištěna správně, v případě trestného činu poškození věřitele spočívá škoda nikoliv v úbytku určitých majetkových hodnot, nýbrž v tom, že nedojde k jejich důvodně očekávanému přírůstku ve prospěch věřitele, tj. nedojde k uspokojení jeho pohledávky, kterého by jinak bylo možno dosáhnout, kdyby dlužník nejednal protiprávním způsobem popsaným v §222 tr. zákoníku. Škoda tak v tomto případě správně odpovídala součtu výše pohledávek jednotlivých věřitelů, kteří se z majetku dlužníka nemohli vůbec uspokojit, neboť prakticky veškerý majetek dlužníka byl činností obviněných odstraněn z dosahu věřitelů.
53. Nejvyšší soud dále jen s ohledem na námitky obviněného B. G. může pouze doplnit, že neshledal ani žádná významná procesní pochybení v postupu soudů nižších stupňů, která by zakládala tak zásadní vadu řízení, jak se o nich zmiňoval obviněný, která by naplnila některý z dovolacích důvodů a vedla Nejvyšší soud ke kasačnímu zásahu. Zcela neopodstatněná a dovolacím důvodům neodpovídající je výtka obviněného, že soud prvního stupně nepostupoval podle §206a tr. ř. na počátku hlavního líčení. Hlavní líčení v této věci se konalo od 18. 8. 2020, kdy také byly provedeny veškeré úkony, které na jeho počátku mají být provedeny. V té době však ještě zákon č. 333/2020 Sb., který mimo jiné zavedl i ustanovení §206a až §206d tr. ř., nebyl účinný (ač byl platný – od 6. 8. 2020), takže podle uvedených ustanovení nebylo možno postupovat. Soud prvního stupně tak nepochybil, neboť v řízení se postupuje zásadně podle procesněprávní úpravy platné a účinné v době daného procesního úkonu. Kromě toho však ale ani případná vadná aplikace trestního řádu v tomto ohledu by nebyla důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu, neboť jen některé závažné a podstatné procesní vady mající charakter zmatečních vad jsou dovolacími důvody ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Kromě toho obviněný po celou dobu trestního řízení trestnou činnost kladenou mu za vinu popíral, nikdy se k ní plně nedoznal, nebylo tak možné jeho doznání a lítost činu jakkoliv zohlednit při rozhodování výběru druhu trestu a jeho výměře [ani takovou námitku, pokud by měla být důvodná, však nelze úspěšně uplatnit v dovolacím řízení, neboť Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává přiměřenost uloženého trestu – viz k tomu úzce vymezený dovolací důvod týkající se výroku o trestu v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].
54. Nejvyšší soud ani neshledal, že by v řízení došlo k opomenutí některých důležitých důkazů, jak namítali obvinění. Soudy nižších stupňů dostatečně přesvědčivě a v souladu s judikaturou vysvětlily, proč nevyhověly návrhům na doplnění dokazování. Vycházely totiž z širokého penza důkazů, jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění lze považovat za dostatečné a vzhledem k ostatním provedeným důkazům také za správné, protože předmět dokazování byl zcela dostatečně objasněn důkazy již provedenými. Obviněný M. K. navrhoval provést důkazy, jež však neodpovídají době, kdy spáchal předmětnou trestnou činnost, za kterou byl odsouzen, nijak s ní přímo nesouvisí, proto je zřejmé, že by nemohly změnit výrok o jeho vině v posuzované věci. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sb. nál. a usn.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněných na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který je jim kladen za vinu.
V. Závěrečné shrnutí
55. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání všech obviněných M. K., B. G. a S. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť uplatněné námitky v podaných dovoláních neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu