ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.421.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 421/2022-907
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. V. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 3 To 96/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 40 T 5/2021, byl obviněný R. V. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 3.) a pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku (bod 4.). Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon jej soud zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále soud obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks loveckého nože zn. Columbia s černou střenkou o celkové délce 29 cm a délce čepele 17,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému R. J., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, na náhradě škody částku ve výši 32 667,27 Kč. Zároveň soud poškozeného R. J. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedená trestná činnost je podrobně popsána ve výroku o vině rozsudku krajského soudu a stranám trestního řízení je dostatečně známa. Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, spočíval v tom, že v době od ledna 2019 do ledna 2020 obviněný nejméně v osmi případech v bytě na adrese XY v XY přes nesouhlas poškozené T. T., nar. XY, jež obviněného do bytu dobrovolně pustila, překonal její odpor tím, že ji držel za ruce a vykonal na ní soulož, dále v červnu 2020 se o vykonání soulože na poškozené pokusil, ale poškozená se ubránila kopáním. Přečin nebezpečného ohrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku spočíval v tom, že obviněný od června 2020 do 4. 8. 2020 opakovaně telefonicky vyhrožoval smrtí poškozené T. T. a jejímu tehdejšímu partnerovi R. J., čímž u poškozené vyvolal obavu o jejich životy a zdraví, což bylo zesíleno i tím, že obviněný chodil bezdůvodně k jejímu bydlišti. Trestných činů poškození cizí věci, výtržnictví a vydírání se obviněný dopustil ve stručnosti tak, že dne 3. 8. 2020 ráno kolem 7.00 hod. obviněný dorazil ke kruhovém objezdu v XY v XY vyzbrojen železnou tyčí dlouhou asi 40 cm s úmyslem přinutit řidičku vozidla zn. Mercedes, poškozenou T. T., zastavit, což ona neučinila, proto obviněný udeřil tyčí do čelního skla vozidla a do boku na místě spolujezdce, čímž způsobil majiteli vozidla, R. J., škodu ve výši 29 130 Kč. Pokus trestného činu vraždy spáchal obviněný v podstatě tím, že dne 17. 12. 2020 kolem 22.05 hod. v přízemí bytového domu na ulici XY č. XY v XY, kam přišel již maskován tmavým oblečením, kuklou, rukavicemi a vybaven kapesní svítilnou a loveckým nožem značky Columbia o celkové délce 29 cm, vyčkal na příchod poškozeného R. J., nar. XY, tehdejšího partnera jeho bývalé družky T. T. a poté v úmyslu jej usmrtit na něj zaútočil se slovy „Jsem ti říkal, že tě zabiju!“ tak, že poškozenému nejprve posvítil do očí a poté ho při potyčce bodnul jednou do pravého třísla a jednou do zadní části trupu v oblasti hrudníku vlevo, k dalším útokům nedošlo, protože volání poškozeného o pomoc vyslyšeli obyvatelé bytového domu, kteří mu přispěchali na pomoc, avšak i tak bodnutí v třísle způsobilo u poškozeného vážné, život ohrožující poranění stehenní tepny, jež mohlo vést k úmrtí, k němuž nedošlo v důsledku okamžité laické první pomoci a včas poskytnuté specializované lékařské péči včetně chirurgického zákroku.
3. Shora zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o vině v bodech 1., 3., 4. a v rozsahu výroku o trestu obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 3 To 96/2021, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného, vyjádření nejvyššího státního zástupce a replika k němu
4. Obviněný R. V. podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 3 To 96/2021, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen jako „tr. ř.“), tedy proto, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že ve vztahu k rozhodným zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a proto, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem obviněný připomněl řízení před soudy nižších stupňů, přičemž citoval kompletní výrok o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Následně obecně k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, podle něhož řízení předcházející vyhlášení odsuzujícího rozsudku krajským soudem netrpělo žádnými závažnými procesními vadami a dokazování bylo v hlavním líčení provedeno v dostatečném rozsahu. Konkrétně u trestného činu znásilnění obviněný krajskému soudu vytkl, že vycházel pouze z výpovědi poškozené podpořené výpovědí svědkyně T. K. jako nepřímým důkazem a ze znaleckého posudku vypracovaného k posouzení duševního stavu a věrohodnosti výpovědi poškozené. Důkazní situaci obviněný označil jako „tvrzení proti tvrzení“ a zdůraznil, že sama poškozená připustila, že s obviněným měla průběžně dobrovolný pohlavní styk jak v inkriminované době tak i poté, co on doma tzv. fungoval, jindy to bylo méně dobrovolné, ale úplně se mu nebránila. Obviněný tedy rozhodně žádný vážně míněný odpor ze strany poškozené nevnímal. Podle rozhodnutí č. 63/1978 Sb. rozh. tr. však zavinění pachatele trestného činu znásilnění musí vycházet z prokázaného chování druhé osoby v době činu, z něhož musí být jasné, že se nejedná o předstíraný odpor, ale o nesouhlas s pohlavním stykem. Poškozená však v rozhodné době i po zahájení trestního stíhání proti obviněnému vyjadřovala vůli vykonat s obviněným soulož, tedy i souhlas s ní, což dokládá výpověď svědka L. S. na str. 3 protokolu o výslechu svědka ze dne 28. 5. 2021 nebo dopis poškozené ze dne 3. 8. 2021 adresovaný obviněnému do vazební věznice. Výhradu měl obviněný také proti časovému vymezení doby spáchání skutku, resp. jednotlivých útoků, neboť nebyla dostatečně specifikována. Podle obviněného není rovněž zřejmé ani to, z jakého důvodu krajský soud snížil počet útoků z devíti na osm.
6. Extrémní nesoulad mezi zjištěním soudů a obsahem důkazů nastal podle obviněného také u skutku pod bodem 2. výroku o vině, byť připustil, že k tomuto jednání se doznal. Výhružky sice učinil, avšak nemyslel je vážně, byl ve špatném psychickém stavu, mj. i proto, že mu R. J. vyhrožoval, což dosvědčila také jeho matka D. V., jak vyplývá z protokolu o jejím výslechu na č. l. 192 až 396 tr. spisu ( ve skutečnosti je předmětný protokol založen na č. l. 392 až 396 tr. spisu ).
7. Ke skutku, v němž soudy spatřovaly naplnění skutkové podstaty tří trestných činů (poškození cizí věci, výtržnictví a vydírání), obviněný rovněž namítl zjištění skutkových okolností, které nemají oporu v provedených důkazech. Údajné zvolání obviněného na R. J., že ho zabije, nepotvrdila žádná z dalších osob, zejména T. T., která pouze z výrazu obviněného na inkriminovaném místě dovodila, že situace je špatná.
8. Podle názoru obviněného v případě skutku pod bodem 4. výroku o vině, který byl kvalifikován jako pokus vraždy, soudy opět učinily skutkové závěry, které jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Namítl zejména rozporuplné svědecké výpovědi V. Š. v průběhu trestního řízení, přičemž soudy přesto považovaly tohoto svědka za věrohodného, s čímž obviněný nesouhlasil. Zatímco jedna výpověď svědka ohledně způsobu, jakým byl obviněný zbaven nože, může svědčit ve prospěch obviněného, další zase v jeho neprospěch, a to ve vztahu k zavinění. Ani závěr o způsobení život ohrožujícího zranění poškozenému R. J. nemá podle obviněného oporu v provedeném dokazování. Znalec MUDr. Jan Krejsa vypovídal u soudu zmatečně, nejprve tvrdil, že poškozený byl desítky minut ohrožen na životě, a to v době od prvotního ošetření poškozeného do okamžiku provedení operačního zákroku, tj. od 22.50 hod. do 1.28 hod. Tento časový úsek však neprobíhal desítky minut, ale trval téměř dvě hodiny. Znalec si nakonec sám protiřečil, pokud následně u hlavního líčení uvedl, že kdyby rána krvácela, šlo by o bezprostřední ohrožení života. Znalec byl tedy podle obviněného také nevěrohodný a zranění, které obviněný způsobil poškozenému, ho fakticky nemohlo ohrozit na životě.
9. Obviněný brojil také proti výrokům o trestu a o náhradě škody. Krajský soud nesprávně vyhodnotil ustanovení §39, §41 a §42 tr. zákoníku. Podrobněji uvedl, že nebylo přihlédnuto k jeho rodinným poměrům, neboť je otcem dvou nezletilých dětí, k jeho doznání se k trestné činnosti a dále soud nevzal v potaz „polehčující okolnost v podobě účinné lítosti“, přičemž dále v textu svého dovolání obviněný tento pojem fakticky zaměňoval s upřímnou lítostí [pozn. Nejvyššího soudu: obecná účinná lítost je upravena v §33 tr. zákoníku a mezi polehčující okolnosti nepatří, jako jednu z polehčujících okolností však trestní zákoník vymezuje upřímnou lítost nad trestným činem v §41 písm. o)] . Dovolatel se poškozenému omluvil v dopise, který však soud prvního stupně označil za účelový a formální úkon, ačkoli to měl posoudit jako polehčující okolnost, a naopak obviněnému nemělo přitěžovat, že neučinil kroky k tomu, aby poškozenému uhradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu, protože ve vazbě, v níž se nacházel rok před konáním odvolacího řízení, bylo provádění jakékoli náhrady pro něj komplikované. Obviněný dále nesouhlasil s adhezním výrokem, jímž byl poškozenému přiznán nárok na nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, což však ani odvolací soud neshledal zcela správným. Z rozhodnutí krajského soudu není jasné, z čeho vycházel při stanovení konkrétní částky, avšak lze z něj dovodit, že i sám tento soud měl pochybnosti o tom, zda špatný psychický stav poškozeného přímo souvisí s incidenty, které měl s obviněným, nebo jde o negativní prožitky v nedávné minulosti.
10. Závažná procesní pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále podle obviněného spočívala v neprovedení navržených podstatných důkazů, aniž by přitom soudy obou stupňů náležitě zdůvodnily, proč nebyly důkazy navrhované obviněným provedeny. Šlo konkrétně o lékařskou zprávu M. S. ze dne 3. 8. 2020 a lékařskou zprávu o hospitalizaci obviněného v Psychiatrické nemocnici XY. Obě tyto zprávy přibližovaly psychický stav obviněného v době, v níž spáchal skutky, pro které je stíhán, a v konečném důsledku měly význam pro posouzení subjektivní stránky obviněného u jednotlivých trestných činů. Kromě jiného z nich vyplývá, že obviněný tehdy užíval lék Rivotril, sám odvolací soud uvedl, že tento lék měl utlumit agresivitu obviněného, uvědomoval si tedy, že obviněný měl problémy s agresivitou, a přesto souhlasil s jeho odsouzením za spáchání trestných činů vyžadujících poměrně vysokou míru agresivity. Soudy nevyhověly ani návrhu obviněného na provedení rekonstrukce, přestože tvrzení obviněného stálo proti tvrzení poškozeného a jejich vzájemné rozpory mohly být v rámci rekonstrukce napadení ze dne 17. 12. 2020 odstraněny. Místo toho se soudy spokojily s výpovědí poškozeného, z níž bezvýhradně vycházely, a to i přes připomínky obhajoby k nedůvěryhodnosti osoby poškozeného. Výtky uplatnil obviněný rovněž proti zamítnutí jeho návrhu na vypracování doplňku znaleckého posudku, v němž by se znalec zabýval náhledem obviněného na trestnou činnost, neboť obviněný si uvědomoval své chybné jednání i jeho následky, což by bylo možné odborným vyšetřením znalce potvrdit a soud by měl tento postoj obviněného správně zohlednit při úvaze o výměře trestu odnětí svobody, což však neučinil.
11. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1. jako zločinu znásilnění, skutku pod bodem 3. jako zločinu vydírání a skutku pod bodem 4. jako pokusu zločinu vraždy. Ke všem současně odkázal na argumentaci z přechozí části dovolání, v níž se věnoval těmto trestným činům a skutkům v souvislosti s dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kromě toho obviněný stručně k nesprávnému právnímu posouzení u trestného činu znásilnění zopakoval, že mezi ním a poškozenou T. T. docházelo často k dobrovolné souloži, navíc na přání poškozené. Ohledně skutku pod bodem 3. výroku o vině obviněný upozornil na rozšíření jeho právní kvalifikace krajským soudem oproti obžalobě, a to o zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž adekvátně tomu byl rozšířen popis skutku pod bodem 3. výroku o vině. Svůj postup však podle přesvědčení obviněného soud prvního stupně blíže nezdůvodnil, což nenapravil ani vrchní soud. Správně měla věc být vrácena státnímu zástupci k došetření, posouzení skutku jako zločinu vydírání neodpovídají výsledky přípravného řízení ani průběh hlavního líčení, obviněný si neuvědomuje, že by údery tyčí někoho k něčemu nutil. V případě pokusu trestného činu vraždy obviněný zejména popřel, že by se do bytového domu dostavil s úmyslem fyzicky napadnout R. J. nebo ho dokonce usmrtit. V otázce naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle jeho názoru zůstaly neobjasněné pochyby, které nelze zvláště u dané právní kvalifikace přijmout z důvodu možného vzniku justičního omylu. Odkázal z části na své námitky obsažené v řádném opravném prostředku, vytkl soudům, že argumentovaly fungováním fotobuňky a porušily jeho právo na spravedlivý proces, pokud odmítly zjišťovat, co mělo být obsahem telefonického hovoru obviněného a T. T. Ta obviněnému záměrně nepodávala informace, jestli R. J. se nachází u ní v bytě či nikoli. R. J. přitom nepravidelně podnikal několikadenní pracovní cesty do zahraničí. Proto obviněný nemohl odhadnout, zda se s ním skutečně některý den v bydlišti T. T. potká. K těmto okolnostem měly soudy přihlédnout při hodnocení subjektivní stránky obviněného u skutku pod bodem 4., ale neučinily tak. Na úmysl obviněného soudy usuzovaly ze způsobu držení nože, z jeho oblečení, avšak obviněný nůž i tmavé oblečení a kuklu nosil běžně, např. kuklu s ohledem na protiepidemická opatření. Domníval se také, že soudy dostatečně neobjasnily okolnosti, za nichž k útoku došlo, zda záměrně útočil na části lidského těla, kde jsou orgány důležité pro život, k čemuž citoval rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 789/2020, připomněl význam pojmu premeditace, jímž je uvážený myšlenkový proces pachatele, při němž se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vzájemně porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, podstatou je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy. Premeditace v užším smyslu, tj. předchozí uvážení, podle soudů u obviněného proběhla, avšak obviněný trval na tom, že tato okolnost nebyla prokázána. Jako první zaútočil R. J. na poškozeného, což poškozený přiznal s tím, že se takto intuitivně bránil. Nicméně obviněný se návrhem na vyžádání lékařských zpráv z Nemocnice XY pokoušel u soudu prokázat, že poškozený byl ovlivněn návykovými látkami, běžně totiž užívá pervitin a marihuanu, čemuž však nebylo vyhověno. Zůstala tak pouze protichůdná tvrzení obviněného a poškozeného, k ověření některého z nich neproběhla ani obhajobou navrhovaná rekonstrukce. Obviněný připomněl, že útoky nebyly vedeny na životně důležité orgány, útok na stehenní tepnu nebyl záměrný, došlo k němu v důsledku vzájemného souboje, pokud by měl úmysl usmrtit poškozeného, cílil by na hlavu, krk nebo srdce. Soudy tedy neprávně vyhodnotily subjektivní stránku pokusu zločinu vraždy.
12. Dále byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nesprávným použitím ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy v rámci svých úvah o tom, jaký druh obviněnému uložit a v jaké výměře dostatečně nezvážily samotný smysl a účel trestní sankce. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 let, což on sám považuje za trest nepřiměřený, zvláště s ohledem na neprokázaný úmysl obviněného a také na stadium trestného činu, tj. vzhledem k tomu, že šlo o pokus a nikoli o dokonaný trestný čin vraždy, za který však běžně pachatelé bývají odsouzeni pouze k deseti letům vězení.
13. Závěrem svého dovolání obviněný R. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 3 To 96/2021, a aby odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
14. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. V. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předeslala, že dovolací námitky obviněného kopírují jeho konstantní obhajobu uplatňovanou od počátku trestního řízení. Podle jejího názoru obviněný důvodně nenamítl extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Jeho výtky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba jednotlivé důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Připomněla, že trestná činnost obviněného není dokazována pouze tvrzeními poškozených T. T. a R. J., ale i dalšími důkazy, ať již svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy a věcnými stopami, které na sebe navazují a vyvracejí obhajobu obviněného. Poškozená T. T. opakovaně vypověděla, že nesouhlasila s pohlavním stykem, v některých situacích obviněný využil její bezbrannost, neboť přistoupil k pohlavnímu styku ve chvíli, kdy usnula, a po probuzení se souloží slovně nesouhlasila. Obraz o tom, jak poškozená vnímala chování obviněného k ní, popsala i svědkyně T. K., jíž se poškozená svěřovala. Obviněný nebyl oprávněn vysvětlovat si chování poškozené jako součást sexuálních praktik nebo jako odpor „aby se neřeklo“. Násilné jednání obviněného vůči T. T. i R. J. se stupňovalo až do útoku na motorové vozidlo, v němž poškození seděli na předních sedadlech, a do útoku na poškozeného R. J. s cílem jej usmrtit.
15. O naplnění znaků pokusu zločinu vraždy státní zástupkyně také neměla pochyby. Útok vedl primárně obviněný, a to se slovy „jsem ti říkal, že tě zabiju“. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství srozumitelně vysvětlil rozsah i závažnost poranění, jež poškozený utrpěl v důsledku napadení obviněným. K fatálnímu následku nedošlo pouze shodou náhod, bez přispění obviněného. Na úmyslné zavinění a na to, že se obviněný činu dopustil po předchozím uvážení, poukazovalo jak oblečení obviněného, tak jeho držení nože, který jinak s sebou běžně nenosil a který byl způsobilý vyvolat závažná poranění, dále i slovní vyjádření obviněného před započetím útoku napovídalo o úmyslu obviněného usmrtit poškozeného. Současně je nutné vzít v potaz předchozí období, po které obviněný R. J. i T. T. verbálně i fyzicky vyhrožoval fyzickou újmou.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně shrnula, že se shoduje s úvahami odvolacího soudu a deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Zároveň pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
17. Obviněný využil práva repliky k vyjádření Nejvyššího státního zástupce k dovolání, avšak jejím obsahem učinil v podstatě shodné argumenty, které již předložil v dovolání a setrval na nich.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
19. Obviněný R. V. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. První z nich spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje dovolací důvod zařazený mezi výčet dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. a reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Bylo to v případech, v nichž zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval zjevný (extrémní) rozpor (nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v §265b tr. ř. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
20. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
21. Částečně dovolací námitky obviněného odpovídaly uvedenému výkladu uplatněných dovolacích důvodů, avšak nebyly opodstatněné, ve zbylé části dovolací argumentace nenaplnila označené dovolací důvody.
b) K uplatněným dovolacím námitkám
22. Obviněný rozčlenil své dovolání na námitky vztahující se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na námitky vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak obsahově se značně shodovaly. Nejvyšší soud se proto vyjádří k výhradám obviněného souhrnně bez ohledu na jejich přiřazení obviněným k tomu kterému dovolacímu důvodu, avšak zvlášť vždy ke každému z trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, resp. k adheznímu výroku a výroku o trestu.
b) 1. zločin znásilnění dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu
23. Zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pod pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a tento čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Podle tzv. právní věty výroku o vině pod bodem 1. obviněný uvedený zločin spáchal v té variantě, že poškozenou násilím donutil k pohlavnímu styku a spáchal takový čin souloží, u jednoho útoku k dokonání takového zločinu nedošlo, avšak bezprostředně k němu jednání obviněného směřovalo. Pohlavním stykem je jakékoli ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání pachatele. Pod pojem pohlavní styk tedy lze zařadit jak soulož, tak jiné pohlavní praktiky provedené způsobem srovnatelným se souloží, např. orální nebo anální pohlavní styk, zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy, osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek, erotické masáže apod. Za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Násilím je trestný čin znásilnění spáchán i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí (nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy) je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1836 až 1838).
24. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný rázně odmítá. V podstatě nesouhlasí s tím, že by s ním obviněná někdy měla pohlavní styk nedobrovolně, pokud někdy naznačovala nesouhlas, z jejího chování to nemohl poznat. Protože obviněný spolu s poškozenou T. T. v rozhodné době souložili soustavně a často z iniciativy poškozené, neměl ani důvod se domnívat, že by k souloži v některých ojedinělých případech došlo proti její vůli, což je podpořeno i tvrzením samotné poškozené, která se necítí být obětí znásilnění. Nejvyšší soud však shledal uvedené dovolací výhrady obviněného neschopnými naplnit kterýkoli z uplatněných dovolacích důvodů. Směřovaly proti skutkovým zjištěním o způsobu, jakým obviněná v celkem devíti případech vyjadřovala svůj nesouhlasný postoj k pohlavnímu styku s obviněným, resp. proti skutkovému závěru soudů o nedobrovolném pohlavnímu styku s obviněným. Donucení k souloži i přes nesouhlas poškozené, v jednom případě ukončené ve stadiu pokusu, je přitom založeno na výsledcích řádně provedeného důkazního řízení. Nejvyšší soud nezjistil jakoukoli deformaci vypovídací hodnoty obsahu provedených důkazů ani jakékoli jiné procesní pochybení důkazního řízení jak předpokládají vady definované v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani způsob, jakým nejprve krajský soud, s nímž se následně ztotožnil i soud druhého stupně, hodnotily jak obsah jednotlivých důkazů, tak i souhrnný výsledek skutkových zjištění z nich vyplývajících, nepostrádá pravidla obecné logiky a je založen na přesvědčivé argumentaci.
25. K výhradám obviněného, jimiž zpochybňoval vážně míněný odpor poškozené k pohlavním stykům, se vyjadřovaly již soudy obou stupňů, neboť je uplatňoval v rámci své obhajoby. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by v rámci svých rozumných a logických úvah soudy jakkoli zkreslovaly vztah obviněného s poškozenou, kteří spolu měli dvě malé děti, což bylo zásadním důvodem pro poškozenou, aby se s obviněným opakovaně pokusila žít ve společné domácnosti, aby umožnila jejich společným dětem vyrůstat v úplné rodině, otce nevyjímaje. Součástí jejich společného života, ať už obviněný žil s poškozenou a jejich dětmi v jednom bytě, nebo za nimi pouze docházel, byl i pohlavní život obviněného s poškozenou, která však v osmi případech od ledna 2019 do ledna 2020 se souloží vyslovila nesouhlas, slovně se ohradila, odstrkávala obviněného a odcházela z místnosti, kde se nacházela spolu s obviněným, jehož fyzické převaze následně podlehla. Ačkoli poškozená T. T. fyzickou obranu i slovní vyjádření nesouhlasu po chvíli vzdala, nelze takový postoj obviněné vzhledem k jejímu předchozímu vystupování chápat jako projev souhlasu s pohlavním aktem, jak si ho snad vykládal obviněný. Poškozená u hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2021 podrobně a věrohodně popsala okolnosti útoků obviněného, při nichž došlo k donucené souloži poškozené s obviněným, a také jeho fyzické napadení poškozené, při němž jí dal tzv. „hlavičku“ právě proto, že s ním obviněná po ránu odmítla souložit a odešla z ložnice (srov. č. l. 724 verte až 726 verte tr. spisu). Nejvyšší soud podotýká, že znalecké zkoumání duševního stavu, osobnosti a věrohodnosti výpovědi poškozené zcela jednoznačně nezjistilo jakoukoli osobnostní patologii, která by snižovala její věrohodnost, naopak z psychologického vyšetření vyplynulo, že její rozumové schopnosti jí plně umožňují vnímat, chápat a zapamatovat si i reprodukovat prožitý děj. Výpovědi poškozené tedy byly znalci shledány věrohodnými, označili je za reprodukci skutečně prožitých událostí (srov. znalecký posudek vypracovaný znalci MUDr. Želmírou Herrovou a PhDr. Jaroslavem Veselým, založený na č. l. 539 až 544 tr. spisu). Poškozená T. T., vědoma si fyzické převahy a násilnického chování obviněného, ale také v obavách, aby se nevzbudily děti a nebyly svědky konfliktu a fyzického napadání, v osmi případech násilného donucování k souloži raději upustila od dalšího odporu a obviněnému se poddala. Takové skutkové okolnosti však rovněž spadají pod znaky skutkové podstaty podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak je patrno z obecného výkladu k trestnému činu znásilnění pod bodem 22. tohoto usnesení. Nemůže na to mít vliv ani to, zda poškozená, jež evidentně stále má kladný vztah k otci svých dětí, sama sebe nevnímá jako oběť znásilnění, nebo to, zda mezi útoky pachatele trestného činu znásilnění proběhly mezi ním a poškozenou současně také pohlavní styky, s nimiž obviněná souhlasila nebo je dokonce iniciovala. Obdobný případ komplikovaného partnerského soužití, jehož součástí byly i sexuální útoky, řešil osmý senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, který v bodě 26. usnesení ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1170/2021, doslova uvedl: „Posouzení jednání pachatele jako znásilnění nebrání, že mezi jednotlivými dílčími útoky došlo k situaci, že poškozená v některém případě sex odmítla a sexuálním aktivitám se bránila, v jiných s pohlavním kontaktem souhlasila.“. Skutkově srovnatelný případ byl řešen i v rozhodnutí č. 97/1955 Sb. rozh. tr., na něž upozornil již krajský soud v napadeném rozsudku. V každém jednotlivém aktu, při němž se pachatel pokouší dosáhnout pohlavního ukojení, je třeba pečlivě vycházet z vůle a dobrovolnosti obou partnerů a z toho, zda je odpor jednoho z nich vážně míněný. Obviněný však zjevně projevy nesouhlasu ze strany poškozené bagatelizoval, nebral je vůbec vážně a na sex s poškozenou si nedůvodně dělal nárok vzhledem k jím hrazenému výživnému, které však po právu náleželo jeho dětem, jež měla ve své péči poškozená, aniž by k výplatě výživného byla povinna poskytnout obviněnému jakékoli protiplnění. Jeho přístup k pocitům a potřebám poškozené odpovídá závěrům znaleckého zkoumání jeho duševního stavu a sexuality, tedy že obviněný trpí poruchou osobnosti, jeho jednání je determinováno především narcistickými rysy a egoistickými zájmy, je nezralý, ke svému jednání nekritický, absentuje u něj pocit viny (srov. znalecký posudek č. 25/2021 vypracovaný znalkyněmi PhDr. Blankou Zapletalovou a MUDr. Martou Holanovou a založený na č. l. 553 až 596 tr. spisu). U hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2021 znalkyně MUDr. Marta Holanová potvrdila závěry znaleckého zkoumání a upřesnila, že obviněný problémy tendenčně zpracovává ve svůj prospěch, má sklony k manipulaci (srov. č. l. 721 a násl. tr. spisu). Obviněný R. V. nepokrytě upřednostňoval vlastní zájmy a potřeby včetně uspokojování sexuálního pudu před potřebami a vůlí poškozené, která vůči němu vystupovala po většinu doby trvání jejich vztahu submisivně, což se začalo měnit zejména poté, co si T. T. našla jiného partnera R. J. Nový partnerský vztah zjevně přispěl na jedné straně ke gradaci agresivního chování obviněného, který začal T. T. i R. J. vyhrožovat, a naopak přispěl i k větší psychické síle poškozené, která v případě posledního útoku v červnu roku 2020 projevila mnohem důraznější odpor než dříve, v důsledku čehož k samotné souloži nedošlo, a tento poslední útok byl právně posouzen jako pokus trestného činu znásilnění. Odkaz obviněného na rozhodnutí č. 63/1978 Sb. rozh. tr. je tudíž zcela nepřípadný, neboť v posuzované věci nešlo o situaci, již předvídá právní věta citovaného judikátu, tedy že by poškozená osoba byla schopna vyvinout normální odpor, aniž by jí v něm bránily překážky jakéhokoli druhu (v citované věci normálnímu odporu poškozené bránil opožděný vývoj poškozené i okolnosti útoku jako hluk blízké lakovny, odlehlost místa útoku a situace ve skladě, kde poškozenou napadli dva pachatelé). V tom případě by nízká intenzita odporu poškozené osoby zásadně mohla vést pachatele k oprávněné domněnce, že se jedná o předstíraný odpor, že ve skutečnosti poškozená s pohlavním stykem souhlasí, a nastal by u pachatele tzv. omyl negativní. Co se týká poškozené T. T., ta sice nebyla znalci hodnocena jako mentálně defektní, avšak nižší intenzita jejího odporu byla dána výše již zmíněnými okolnostmi jako bylo její submisivní postavení ve vztahu k obviněnému, obavy, aby útoku nebyly svědky děti, aby obviněný řádně platil výživné na děti, ale zejména měla z obviněného strach, neostýchal se fyzicky ji napadnout, pokud se mu nepodvolila, jak poškozená sama uvedla u hlavního líčení (srov. č. l. 426 verte tr. spisu). Mnohé okolnosti tedy způsobily, že poškozená měla tendence podvolit se nátlaku obviněného a neklást mu razantněji odpor, avšak nelze opomenout, že opakovaně vyjadřovala nesouhlas se souloží také slovně. Obviněný si na základě uvedených okolností objektivně měl uvědomit, že poškozená nemá zájem o soulož, o to více, pokud v jiných případech mezi nimi probíhal pohlavní akt s jasným souhlasem poškozené, či dokonce poté, co ona sama projevila zájem. Při logickém náhledu na chování poškozené, na které obviněný poukazoval za účelem prosazení své obrany, je nutné výsledek hodnocení sexuálního vztahu mezi obviněným a poškozenou v rozhodné době považovat za opačný. Jak bylo již uvedeno, u poškozené nebyly shledány žádné důvody pro to, aby tvrdila nepravdu o případech jejího donucení k pohlavnímu styku s obviněným nejméně v případech, o nichž vypovídala. Sama přitom nijak nezastírala, že v jiných situacích mezi nimi docházelo k dobrovolným sexuálním kontaktům. Přesto, že obviněný setrvale tvrdí, že mu nesouhlas poškozené připadal předstíraný, nelze tomu uvěřit mimo již uvedeného též s ohledem na zjištění, že v některých případech dokonce vyčkal, až poškozená usne, a teprve následně na ní vykonal soulož, neodradil ho ani její slovní protest poté, co se probudila. Jindy zase poškozené obviněný vyčítal, že si za placení výživného zaslouží pohlavní styk s poškozenou, což také svědčí o tom, že si byl vědom její neochoty s ním v danou dobu souložit. Nejvyšší soud tedy na podkladě shora stručně shrnutých skutečností neshledal žádné pochybení při hodnocení subjektivní stránky zločinu znásilnění soudy prvního a druhého stupně. Navíc obviněný v dovolání v podstatě zopakoval svoji dosavadní obranu, kterou naposledy uplatnil v odvolání a na kterou soud druhého stupně adekvátně reagoval.
26. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, jimiž zpochybňoval hodnocení provedených důkazů soudy, připomíná, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu), což v bylo v posuzované věci významné zejména u výpovědi poškozené T. T. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Jak již bylo uvedeno shora, znalci neřekli, že by poškozená byla nevěrohodná a ani žádná jiná okolnost nedává podklad pro eventuální pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozené, která se i přes agresivní jednání a výhrůžky obviněného současně snažila mírnit negativní důsledky jeho jednání a poukazovala i na jeho kladný vztah ke společným dětem. Soud prvního stupně tedy na podkladě jak objektivních výsledků provedeného dokazování, tak na základě svého bezprostředního vnímání u soudu slyšených osob a jejich výpovědí neshledal důvod nevěřit poškozené, s čímž se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Lze ještě doplnit, že výpověď poškozené nestála osamoceně, vedle ní vypovídala shodně jako svědkyně její kamarádka T. K., jejíž výpověď z přípravného řízení byla podle §211 odst. 1 tr. ř. čtena u hlavního líčení (srov. č. l. 714 verte tr. spisu). Tato svědkyně uvedla, že se jí poškozená dvakrát svěřila, jak obviněný R. V. i přes nesouhlas poškozené na ní násilím vykonal soulož, dále potvrdila také vyhrožování poškozené ze strany obviněného (srov. č. l. 361 a 361 verte tr. spisu). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dále dodává, že není vadou popisu skutku, pokud soud nekonkretizoval jednotlivé sexuální útoky přesným datem. Je totiž zřejmé, že poškozená v rozhodné době byla silně v podřízeném postavení vůči obviněnému, vůbec neuvažovala o oznámení jednání obviněného orgánům činným v trestním řízení, spíše v té době stále doufala, že obviněný bude „fungovat“ jako řádný otec a druh (srov. výpověď poškozené na č. l. 725 a 725 verte tr. spisu), tudíž si zajisté nedělala poznámky v diáři, který den s ní obviněný vykonal soulož s jejím souhlasem a kdy naopak přes její odpor. Je přirozeně s odstupem času komplikované, ne-li nemožné, vybavit si přesný den, pokud útoků bylo víc a především spolu obviněný a poškozená po určitá období sdíleli společnou domácnost, případně obviněný poškozenou a jejich děti pravidelně navštěvoval, a průběžně spolu přitom měli také oboustranně dobrovolný sex. V takovém případě se dny pochopitelně slívají a nelze dané události již zpětně přiřadit ke konkrétnímu dni. Pro účely trestního řízení postačovalo časové vymezení jednotlivých útoků tak, jak učinil soud prvního stupně, s tím, že místem útoků byl vždy výhradně byt na adrese XY v XY, který obývala T. T. s dětmi.
27. Právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině tedy není zatíženo vadou, na niž formálně poukázal obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoli ve skutečnosti brojil proti skutkovým zjištěním soudů, resp. způsobu hodnocení důkazů, které k nim vedly. Dále Nejvyšší soud nezjistil ani zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, procesní nepoužitelnost provedených důkazů, nebo vadu tzv. opomenutých důkazů, jak předpokládá důvodné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
b) 2. přečin nebezpečného vyhrožování
28. Proti skutku pod bodem 2. výroku o vině, jenž naplnil znaky přečinu nebezpečného vyhrožování, obviněný brojil ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsahu této části dovolání byl mimořádný opravný prostředek obviněného nepřípustný, neboť dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně a současně ani neměl povinnost rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obviněný totiž ve svém řádném opravném prostředku nenapadl výrok pod bodem 2. rozsudku krajského soudu, navíc sám neměl proti němu zásadní výhrady, ke slovnímu vyhrožování poškozené se totiž doznal. Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud výtkami obviněného ke skutku pod bodem 2. výroku o vině nezabýval.
b) 3. přečin poškození cizí věci, přečin výtržnictví a zločin vydírání
29. Ačkoli obviněný spatřoval „zásadní rozpory mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů při posuzování naplnění skutkových podstat přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku“, neuvedl blíže, v čem konkrétně by měly takové, resp. jaké vůbec, rozpory spočívat a ke kterému z uvedených trestných činů se aktuálně vztahují. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněný uplatnil pouze formálně. Právně relevantní výhrady však obviněný uvedl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj obviněný napadl právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 3. výroku o vině jako zločinu vydírání. O tento trestný čin přitom rozšířil právní kvalifikaci daného skutku, a také samotný popis tohoto skutku, až soud prvního stupně, aniž by řádně zdůvodnil svůj postup. Obviněný namítl, že „si není vědom, že by úderem tyčí do auta kohokoli nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl“ (srov. str. 14 dovolání obviněného). Byť tyto námitky obecně zpochybnily správnost právního posouzení skutku, nebyly opodstatněné zejména proto, že jsou primárně založeny na vlastním vnímání obviněného a jeho verzi obhajoby, která však zcela pomíjí objektivní průběh soudy zjištěného děje.
30. Lze tak pouze připomenout, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil v té variantě, že jiného násilím nutil, aby něco konal. Podle přísněji trestné skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku takový čin spáchal se zbraní. Tato skutková podstata v posuzované věci spočívá v tom, že pachatel násilím nutí jiného k tomu, aby něco konal, a čin je dokonán násilným jednáním pachatele, nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751).
31. K návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně byl obviněný na možnost použití této právní kvalifikace upozorněn v průběhu svého výslechu u hlavního líčení konaného dne 14. 9. 2021 (srov. č. l. 699 tr. spisu) a obhajobě byl dán prostor do 20. 9. 2021 k případnému doplnění důkazních návrhů, které pramení z této v úvahu přicházející změny právní kvalifikace skutku pod bodem 3. (srov. č. l. 715 tr. spisu). Krajský soud v Brně upozornil obhajobu na možnost odchylného právního posouzení podle §190 odst. 2 tr. ř., tedy bez toho, že by bylo třeba věc ještě blíže objasnit. Nenastala proto situace, kterou předpokládá ustanovení §190 odst. 1 tr. ř. a nebylo zapotřebí věc vracet státnímu zástupci k došetření, jak se obviněný domáhal ve svém dovolání. Při změně právní kvalifikace soudem oproti obžalobě totiž není automaticky nutné vždy vracet věc do stadia přípravného řízení, ale pouze tehdy, pokud je třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit, což zahrnuje i situace, v nichž by nová přísnější právní kvalifikace vyžadovala nutnou obhajobu, ale obviněný dosud obhájce neměl. V posuzované věci však nutnost bližšího objasnění věci nenastala. Obviněný byl zastoupen obhájkyní od přípravného řízení a dosavadní výsledky šetření z přípravného řízení i důkazního řízení před soudem poskytovaly dostatečně spolehlivý podklad pro vyřešení otázky správného použití zákona na žalovaný skutek. Krajský soud tudíž nepostupoval vadně, pokud věc nevrátil státnímu zástupci k došetření, ale obviněného na možnost změny právní kvalifikace upozornil podle §190 odst. 2 tr. ř., umožnil obhajobě reagovat na rozšíření právního posouzení téhož skutku, k čemuž jí poskytl dostatečný časový prostor k přípravě strategie a řízení dále pokračovalo před soudem prvního stupně.
32. Obviněný v dovolání tvrdí, že nikoho nenutil, aby něco konal, což se však zcela příčí jeho vlastní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 14. 9. 2021. Na dotaz předsedkyně senátu krajského soudu, proč do auta udeřil, odvětil doslova: „Prvně jsem dával signály k zastavení, poměrně jasné signály k zastavení.“ (srov. č. l. 696 tr. spisu). Z kontextu jeho další výpovědi vyplývá, že chtěl, aby T. T. auto zastavila a vysvětlila osobně obviněnému, z jakého důvodu zrušila plánovaný společný den obviněného s jednou z jejich dcer, čemuž soudy ale neuvěřily, protože obviněný tímto směrem nevyvíjel jakoukoli snahu slovně konfrontovat bývalou družku. Provedené důkazy svědčily o tom, že chtěl po jeho zastavení auto zejména demolovat, a to v místě, kde seděl R. J. Nicméně o úmyslu obviněného záměrně donutit řidičku vozidla, aby s autem u něj zastavila, není pochyb. T. T. přitom na jednání obviněného reagovala tak, že nejprve skutečně „chtěla zastavit“, „popojížděla nebo stála“, poté však naopak z místa co nejrychleji odjela (srov. její výpověď u hlavního líčení, č. l. 727 a 727 verte tr. spisu). To zcela odpovídá tomu, že obviněný měl čas přejít z jedné strany vozovky na druhou, aby mohl tyčí udeřit do té části auta, kde se nacházel R. J., na něhož obviněný křičel, že ho zabije, a který na ten popud apeloval na řidičku T. T., aby z místa rychle odjela (srov. výpověď R. J. u hlavního líčení, č. l. 712 tr. spisu). Událost se bezpochyby odehrála v poměrně krátkém časovém sledu, přesto všechny zjištěné okolnosti svědčí o tom, že obviněný primárně požadoval, aby poškozená s vozidlem zn. Mercedes zastavila, což T. T. i R. J. takto také vnímali, neboť auto s poškozenými nejprve výrazně zpomalilo, byť jen krátce, než si uvědomili, že nejbezpečnější pro ně bude vzdálit se co nejrychleji z dosahu obviněného, který byl vyzbrojen železnou tyčí a použil ji k zesílení svého útoku na vozidlo, v němž oba poškození seděli. V této souvislosti je vhodné připomenout výklad objektivní stránky trestného činu vydírání, k jejímuž naplnění není nezbytně třeba, aby obviněný dosáhl svého cíle, tj. v posuzovaném případě zastavení vozidla, resp. aby poškozený vykonal to, co na něm pachatel vynucuje, neboť tento trestný čin je dokonán již samotným donucováním (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). O tom, že obviněný při své výzvě k zastavení vozidla použil násilí nelze mít žádné pochybnosti, snad lze jen připomenout, že násilí při vydírání (též například i při loupeži) může být použito jak vůči osobě, tak i vůči věci. S ohledem na zjištěné skutečnosti tedy soudy v posuzované věci obviněného R. V. učinily správný právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání, a to včetně naplnění jedné z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby spočívající v užití zbraně.
b) 4. pokus zločinu vraždy
33. Ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy obviněný namítl zejména nesprávné právní posouzení subjektivní stránky, popřel, že by do bytového domu v ulici XY č. XY v XY přišel s úmyslem usmrtit poškozeného R. J. Za neprokázané pak považoval právní závěry soudů o tom, že se poškozeného pokusil usmrtit po předchozím uvážení, tj. při naplnění druhé alternativy okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Argumentaci obviněného však nebylo možné dát za pravdu, soudy obou stupňů na základě řádně provedeného dokazování dospěly k právnímu posouzení skutku pod bodem 4. výroku o vině, které zcela odpovídalo zjištěným skutkovým okolnostem.
34. Nejprve je vhodné uvést, že obviněný ve svém dovolání jen opakuje tytéž námitky, s nimiž se již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly soudy obou stupňů, a to především ve vztahu k tomuto skutku. Nejvyšší soud považuje úvahy i závěry soudů za přiléhavé a dostatečně srozumitelné, proto úvodem na příslušné části jejich rozhodnutí (body 49. až 54. rozsudku krajského soudu a body 35. až 41. usnesení vrchního soudu) pro stručnost odkazuje. S ohledem na dovolací výhrady proti tomu, že soudy na naplnění znaku „po předchozím uvážení“ usuzovaly mj. z oblečení obviněného, typu nože apod., lze úvahy soudů doplnit následovně. Tyto námitky je třeba rázně odmítnout, jsou zcela nedůvodné. Ustálená soudní praxe jednoznačně zdůrazňuje charakter zbraně, způsob provedení útoku i jeho intenzitu, nebo místa na těle poškozeného, do nichž byl útok veden, jako hlediska pro závěr o tom, zda pachatel měl v úmyslu poškozeného usmrtit (srov. rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002, uveřejněné pod T 590 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck). Ani v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 789/2020, na něž odkázal obviněný v dovolání, není uveden opak, tedy že by premeditace ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku nebyla odvoditelná z uvedených skutečností jako je zbraň použitá pachatelem k útoku, způsob vedení útoku na místa na těle s životně důležitými orgány nebo na více zranitelná místa apod. Okolnosti střelby na prvního poškozeného, kterého pachatel v citované věci usmrtil v afektu, nebyly zcela vyjasněny, na druhého poškozeného však již střílel s rozmyslem a záměrně, aby se zbavil svědka, který slyšel střelbu, za tímto účelem se pachatel se zbraní v ruce musel přemístit do jiné části objektu. Obdobně obviněný R. V., ať už věděl či nikoli, zda se ten večer poškozený R. J. dostaví do bydliště T. T., měl možnost nepozorovaně odejít z domu mezitím, co poškozený odkládal své jízdní kolo v místnosti v přízemí domu k tomu určené. Obviněný tedy měl možnost vyhnout se setkání a následnému fyzickému konfliktu s poškozeným. Nevyužil jí však zjevně právě proto, aby mohl zaútočit na poškozeného nožem s délkou čepele cca 17 cm, který si s sebou vzal k tomuto účelu. Svůj záměr usmrtit poškozeného navíc obviněný zcela nepokrytě prezentoval slovním vyjádřením vůči poškozenému: „Jsem ti říkal, že tě zabiju!“. Přitom skutečnost, že nešlo o rozmysl, ale o předchozí uvážení, které vyžaduje rámcový plán utvořený s jistým časovým odstupem od vlastního spáchání činu, nasvědčují další zjištěné okolnosti spáchání skutku, jakým bylo jeho oblečení včetně kukly, již si ponechal na hlavě po celou dobu čekání na poškozeného uvnitř domu, tedy nikoli v chladu, jak se snažil vysvětlit, rovněž si s sebou vzal svítilnu, nůž s delší čepelí, který nenosil běžně při sobě, apod. Ani další obviněným citované rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr. na posuzovanou věc nedopadá. V citované věci Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc jim vrátil k novému projednání a rozhodnutí z toho důvodu, že ohledně úmyslného zavinění pachatele pokusu vraždy v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo uvedeno nic konkrétního, soudy se omezily na opis zákonného ustanovení upravujícího nepřímý úmysl, aniž by hodnotily jimi zjištěné skutkové okolnosti, které byly významné pro posouzení volní i vědomostní složky zavinění. Proto Nejvyšší svou ve svém kasačním rozhodnutí, na něž obviněný v dovolání odkazoval, zdůraznil nutnost zkoumat veškeré „okolnosti, za nichž došlo k útoku pachatele, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (srov. citované rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Avšak tento případ není možné vůbec srovnávat s trestní věcí obviněného R. V., neboť již Krajský soud v Brně důsledně zohlednil všechna významná zjištění, která následně vyhodnotil v zásadě jediným logice odpovídajícím způsobem, současně se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného a své závěry k otázce zavinění až nadstandardním rozsahem zdůvodnil, jak je zřejmé z bodu 53. jeho rozsudku. Rozhodně tak nelze obě trestní věci srovnávat a závazné pokyny k doplnění věci vyslovené v citovaném judikátu nejsou nijak přiléhavé pro případ obviněného R. V.
35. Naopak, jak již bylo uvedeno shora, Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci postupovaly, a to nejen ve vztahu k subjektivní stránce u pokusu vraždy, bezvýhradně s respektem jak ke skutkovým zjištěním, tak k výkladu příslušných ustanovení trestního práva hmotného v právní nauce i v soudní praxi. Obviněný v dovolání kladl důraz na jednotlivosti, jimiž se již pečlivě zabývaly soudy obou stupňů a dospěly k odpovídajícímu závěru, podle něhož obviněný poté, co dlouhodobě a opakovaně vyhrožoval usmrcením poškozenému R. J., novému partnerovi jeho bývalé družky T. T., oblečen ve tmavém oblečení s kuklou na hlavě, vybaven kapesní svítilnou a nožem s delší čepelí schopným způsobit smrtelná zranění, vyčkával v přízemí bytového domu na adrese XY č. XY v XY v pozdních večerních hodinách dne 17. 12. 2020 příchodu poškozeného. Fakt, že tento typ nože obviněný u sebe běžně nenosil, potvrdila i jeho bývalá družka T. T. u hlavního líčení (srov. č. l. 728 verte tr. spisu). Obviněný vlastně svůj záměr usmrtit poškozeného tomuto sdělil ústně těsně před útokem, na což R. J. reagoval sebeobranou, s obviněným se začali prát, avšak již v úvodu jejich potyčky poškozený pocítil bodné rány. I přes vzniklou rvačku se tedy obviněnému podařilo poškozeného bodnout do levého třísla, kde zasáhl tepenní žílu, a do levé hrudní části zad, tedy v oblasti, kde se nachází srdce. Přes tlustou bundu, kterou měl poškozený na sobě, nešlo bodnutím do zad o život ohrožující zranění, avšak nepochybně útok byl směřován do míst, kde se nachází životně důležité orgány. Zranění tepny v levém třísle však bylo daleko vážnější, k vykrvácení a smrti poškozeného nedošlo jen díky včasné laické první pomoci jedné z obyvatelek bytového domu a následnému chirurgickému zákroku, jemuž se poškozený podrobil v nemocnici. Obviněný tedy bodal opakovaně a cíleně do míst, kde jím způsobená zranění mohla vést k fatálnímu následku. Ani zpochybňování výpovědi znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., není způsobilé zvrátit správné závěry soudů. Uvedený znalec vypovídal u hlavního líčení, podle obviněného nebylo možné vycházet z výsledků jeho zkoumání, pokud za desítky minut, za něž mohl u poškozeného nastat šokový stav, označil dvouhodinový časový úsek. Obviněný zdůrazňoval, že poškozený byl do nemocnice přivezen ve 22:50 hod. a operován až v 1:28 hod., šokový stav u něj nenastal, byť uběhla delší doba jak desítky minut. Kromě toho, že obviněný uvedenými námitkami napadal důkazní řízení a nijak nezpochybnil právní posouzení skutku, především interpretoval výpověď znalce zkresleně, neboť nevzal v potaz další související okolnosti. Poškozený R. J. byl podroben prvotnímu ošetření v nemocnici ihned po převozu do nemocnice, v místě krvácivé rány byl proveden steh, který měl zabránit krvácení. Nicméně následně opět došlo ke krvácení, znalec vysvětlil, že velmi záleželo na poloze poškozeného, která ovlivňovala intenzitu krvácení rány a pokud by se poškozený ocitl a také zůstal v té nejméně příznivé poloze, při níž bylo krvácení silné a v níž se nacházel na místě činu, mohl vykrvácet během desítek minut. Silné krvácení z rány v místě stehenní tepny tedy nejprve zmírnila svědkyně D. N., dále měl dalšímu krvácení zamezit steh v místě rány, avšak záhy se ukázalo, že vykrvácení lze odvrátit pouze urgentním operačním zákrokem v celkové anestezii. Pokud by tedy poškozený zůstal na schodech přízemí bytového domu bez laické pomoci a následného chirurgického operačního ošetření, „poranění by vedlo k rozvoji krvácivého šoku v řádek desítek minut a k následnému úmrtí v důsledku vykrvácení“ (srov. závěry znaleckého posudku č. 1047/2021 na č. l. 491 tr. spisu). Mezi výpovědí tohoto znalce, resp. jím vyslovenými odbornými závěry a soudy zjištěnými skutečnostmi tedy nenastal extrémní nesoulad, jak obviněný tvrdil ve svém dovolání.
36. K tomuto bodu lze tedy shrnout, že pokusu trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku, se obviněný dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který soud shledal za naplněný i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 2 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu „po předchozím uvážení“ (srov. body 49. a 53. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S tímto právním posouzením skutku pod bodem 4. výroku o vině se ztotožnil i vrchní soud (srov. zejména bod 41. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu shledal, že skutek pod bodem 4. výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně není zatížen vadou nesprávného právního posouzení, ani při jeho objasňování a prokazování nebyla porušena žádná procesní ustanovení vytýkaná obviněným.
b) 5. výrok o trestu a o náhradě škody
37. Námitky proti uloženému trestu je zásadně možné uplatnit v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jde tedy o dovolací důvod spočívající v pochybení soudu při stanovení druhu a výměry uloženého trestu, a to za jasně vymezených podmínek, tedy pokud je druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za spáchaný trestný čin. Jiná pochybení soudu, k nimž případně došlo při ukládání trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze namítat prostřednictvím citovaného ani jiného důvodu dovolání (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný napadl výrok o trestu námitkami, které neodpovídají žádné ze dvou uvedených alternativních pochybení, k jejich nápravě je tento dovolací důvod určen.
38. Obviněný se domáhal uložení trestu odnětí svobody v nižší výměře, neboť za shora uvedenou trestnou činnost soudy uložený úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu 16 let považoval za nepřiměřeně přísný. Lze stručně připomenout zásadní skutečnosti, které soudy vedly k vyměření trestu při polovině zákonné trestní sazby, mezi něž především patří to, že jde o trest úhrnný, tj. uložený za několik trestných činů (celkem 6), mezi něž patří i násilné trestné činy, které spolu vzájemně souvisí, skutky pod body 1. až 4. výroku o vině v podstatě odráží soustavnou a stupňující se agresivitu obviněného vůči T. T. a jejímu tehdejšímu partnerovi R. J., která vygradovala pokusem o usmrcení poškozeného, při němž jen díky náhodným okolnostem nedošlo ke smrtelnému následku, neboť poškozenému byla okamžitě poskytnuta laická první pomoc na místě a následně byl v nemocnici operován, bez některé z těchto skutečností by poškozený nepřežil. Od kriminálního jednání obviněného neodradila ani jednotlivá zahájení trestního stíhání zvlášť pro každý skutek, ani to, že při incidentu na kruhovém objezdu ohrozil i své vlastní dcery sedící na zadních sedadlech auta, na které zaútočil železnou tyčí a které se snažil zastavit. Obviněný je osobou v minulosti již trestanou, po uplynutí výkonu posledního trestu však neuplynul ani jeden rok, než začal páchat trestnou činnost, za niž je stíhán v posuzované trestní věci. Nebyla u něj shledána jakákoli polehčující okolnost. Byť krajský soud měl k dispozici omluvný dopis adresovaný poškozenému R. J. (založený na č. l. 339 tr. spisu), chování obviněného směrem k poškozenému u hlavního líčení se s písemným projevem lítosti neshodovalo, proto ani tento dopis nemohl být posouzen jako jedna z polehčujících okolností, a to upřímná lítost ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku (srov. str. 37 rozsudku krajského soudu). Ustálená soudní praxe za upřímnou lítost nepovažuje pouhé formální prohlášení obviněného, že činu lituje. Jak vyplývá např. z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 174/98, předpokladem k takovému závěru je kvalitativně vyšší projev vnitřního kritického postoje obviněného k žalovanému činu záležející v jeho chování po spáchání tohoto činu. Za upřímnou lítost by např. bylo možno považovat skutečnost, že se obviněný poškozeným omluvil a nahradil jim škodu, kterou jim trestným činem způsobil (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 340). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 588/2014, však o upřímnou lítost nepůjde tehdy, pokud pachatel zároveň svoji trestnou činnost popírá, resp. nevypovídá o ní pravdivě, což zcela dopadá na danou trestní věc, v níž obviněný R. V. dokonce již součástí omluvného dopisu učinil tvrzení popírající jeho zjevný úmysl usmrtit poškozeného. Nejvyšší soud dále připomíná, že samotný trest odnětí svobody ve výměře 16 let představuje trest uložený v polovině trestní sazby stanovené zákonem za nejpřísněji trestný čin, tj. za pokus vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž obviněnému hrozil trest odnětí svobody od 12 do 20 let. Výměru úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 16 let tudíž s ohledem na okolnosti případu ani nelze považovat za extrémně přísný trest, jak činí obviněný. Z hlediska jeho výměry jde o trest odpovídající povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, ale i osobním, rodinným a majetkovým poměrům pachatele, na čemž by nemohl nic změnit ani případný znalecký posudek k otázce následného vnímání obviněného na jím spáchané činy. Krajský soud se opět velmi pečlivě zabýval všemi hledisky významnými pro dosažení účelu trestu u obviněného, a to včetně jeho aktuálního postoje k trestné činnosti, jak je zmíněno shora. O doznání, které obviněný v dovolání taktéž zmiňuje, nelze podobně jako o upřímné lítosti vůbec uvažovat, neboť ve všech svých vyjádřeních, v nichž obviněný připustil skutkový základ stíhané trestné činnosti, současně však zpochybnil úmyslné zavinění. Krajský soud tedy zvolil přiměřený trest, jak shledal také Vrchní soud v Olomouci (srov. bod 43. usnesení odvolacího soudu), a to v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestu, zejména zásadou zákonnosti a individualizace trestní sankce.
39. Co se týká adhezního výroku, resp. té jeho části, jíž byl poškozenému R. J. přiznán nárok na nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, ani v tomto rozsahu Nejvyšší soud nezjistil jakékoli pochybení obecných soudů, které se pečlivě zabývaly také hmotněprávní úpravou, na jejímž základě přiznaly poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy. Obviněný v dovolání deformuje skutečnosti vyplývající z předchozích stadií trestního řízení a na jejich základě tvrdí opět pouze formálně rozpor mezi skutkovými zjištěními směřujícími k určení výše náhrady nemajetkové újmy a obsahem provedených důkazů. Podle obviněného si krajský soud nebyl jistý, zda špatný psychický stav poškozeného R. J. skutečně souvisí s incidenty spojenými s obviněným, tedy s trestnou činností obviněného. Soud prvního stupně však o ničem nepolemizoval, ale po zvážení všech rozhodných skutečností srozumitelně vyložil, že částečně se na prokázaném špatném psychickém rozpoložení poškozeného podílela tragická událost představovaná úmrtím jeho nezletilé dcery a dále že z větší části byla psychika poškozeného ovlivněna vražedným útokem obviněného (srov. str. 41 rozsudku). Takové právní posouzení poté skutečně odvolací soud neshledal správným, krajský soud se podle jeho názoru měl zabývat otázkou, jestli částka 250 000 Kč nemůže odrážet pouze nemajetkovou újmu v důsledku protiprávního jednání obviněného popsaného pod body 1. až 4. výroku o vině. Je tedy pravda, že vrchní soud posouzení výše náhrady nemajetkové újmy (obviněný nesprávně v dovolání hovořil o náhradě škody) neshledal zcela v pořádku, jak tvrdil obviněný v dovolání, avšak výhradně v tom smyslu, že spíše by zjištěným skutečnostem odpovídalo přiznat poškozenému celou požadovanou částku (srov. bod 46. usnesení odvolacího soudu). Šlo tedy o postup v neprospěch obviněného, který vrchní soud zmínil pouze akademicky, neboť při absenci odvolání poškozeného či státního zástupce v neprospěch obviněného a s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius ) již nebyla kasace v této části rozsudku krajského soudu možná. Pokud tedy obviněný argumentuje odkazem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, domáhá se v podstatě postupu ve svůj neprospěch.
40. Zbývá doplnit, že mimo rámec dovolacích důvodů se ocitly námitky obviněného, podle nichž soudy nezdůvodnily zamítnutí provedení jím navržených důkazů. Formálně sice jde o výhradu tzv. opomenutých důkazů, již je možné namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto případě obviněný zcela pominul, že soud prvního stupně se s jeho návrhy na doplnění dokazování vypořádal, podrobně vysvětlil nedůvodnost provedení rekonstrukce, znaleckého posudku k posouzení psychického stavu obviněného a možnosti jeho resocializace (srov. bod 42. rozsudku). K výhradám obviněného z jeho řádného opravného prostředku se k této otázce vyjádřil i soud druhého stupně, který se s názorem krajského soudu plně ztotožnil (srov. bod 28. usnesení vrchního soudu). Nešlo tedy o opomenuté důkazy, jak tvrdil obviněný v dovolání.
IV. Závěrečné shrnutí
41. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný R. V. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, které činí jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí nebo jim předcházejícího řízení.
42. Protože dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu