ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.574.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 574/2021- 14728
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2022 o dovoláních, která podali obvinění M. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, K. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 44 To 355/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 67/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. L., J. S., P. V. a K. Š. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 21 T 67/2019, byli obvinění M. L., P. V. a J. S. uznáni vinnými pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný K. Š. byl uznán vinným pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byl uložen obviněnému M. L. podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen též peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku (v tehdy účinném znění) stanoven trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 5 let.
3. Obviněnému J. S. byl uložen podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 15 splátkách po 10 000 Kč měsíčně. Jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena, výhoda splátek peněžitého trestu odpadá. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku (v tehdy účinném znění) stanoven trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 3 let.
4. Obviněnému K. Š. byl uložen podle §256 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku (v tehdy účinném znění) stanoven trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 1 382 100 Kč, odňatých při prohlídce jiných prostor a pozemků v kanceláři obviněného K. Š. v sídle XY zdravotní pojišťovny České republiky na adrese XY, aktuálně uložených na depozitním bankovním účtu Policie České republiky, NCOZ č. XY. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 5 let.
5. Obviněnému P. V. byl uložen podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §58 odst. 4 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 24 měsíců.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená XY zdravotní pojišťovna České republiky, IČ XY, se sídlem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Uvedené trestné činnosti se podle tohoto rozsudku obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že v blíže nezjištěné době nejméně od 1. 1. 2014 do 7. 7. 2015 v Praze či jinde, v souvislosti s vyhlášením, průběhem a zadáním veřejných zakázek malého rozsahu podle §12 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 1. 10. 2016 (dále jen jako „ZVZ“), vždy s předmětem poskytování služeb spočívajících v „propagaci a prezentaci pojišťovny“, zadavatele XY zdravotní pojišťovna České republiky, IČ XY, se sídlem XY, (dále jen jako „ V.“), nejprve obviněný M. L., po předchozí dohodě s obviněnými J. S. a P. V. (jako dlouholetí externí spolupracovníci V.), oslovili obviněného K. Š., generálního ředitele jednajícího za V., s nabídkou, aby V. realizovala veřejné zakázky malého rozsahu, u nichž bude předmětem poptávaní služeb souvisejících s propagací a prezentací V., s nabídkou, vždy s předpokládanou hodnotou takové veřejné zakázky do 500 000 Kč s tím, že obviněný K. Š. umožní obviněným M. L., J. S. a P. V., aby si předem určili dodavatele, kteří budou osloveni s podáním nabídek. To činili v rozporu se smyslem zadávacího řízení a porušením zásady transparentnosti a rovného zacházení a zákazu diskriminace ve smyslu §18 odst. 5 a §6 odst. 1 ZVZ, vše s úmyslem získat z pozdější realizace veřejné zakázky prospěch. V souvislosti se zadáním takových veřejných zakázek a uzavřením smlouvy s preferovaným dodavatelem, nabídl obviněný M. L. obviněnému K. Š. plnění spočívající v poskytnutí finanční hotovosti 50 000 Kč za každou uzavřenou smlouvu, s čímž obvinění P. V. a J. S. souhlasili. Celková výše plnění pro obviněného K. Š. byla odvislá od následně skutečně uzavřených smluv mezi V. a dodavateli vzešlými na základě zmanipulovaných výběrových řízení, přičemž takto slíbené neoprávněné plnění pro obviněného K. Š. mělo být splatné vždy před proplacením každého vystaveného daňového dokladu ze strany V. k jednotlivým smluvním vztahům.
8. Poté, co obviněný K. Š. s nabídkou souhlasil, vydal dne 20. 3. 2014 příkaz, kterým ustanovil tříčlennou komisi, která měla za úkol na základě nabídek externích společností, vybrat nejvhodnější nabídku pro propagaci V. s tím, že nabídková cena nesmí přesáhnout 500 000 Kč bez DPH. Takto vydaný pokyn a stanovený postup byl v rozporu se Směrnicí pro zadávání zakázek V. účinnou od 1. 2. 2014. Následně byly na pokyn obviněného K. Š. zadavatelem V. realizovány veřejné zakázky malého rozsahu. Formálně měli být zadavatelem V. osloveni nejméně vždy 3 dodavatelé, aby podali nabídku k vypsané veřejné zakázce. Tyto dodavatele si však s vědomím obviněného K. Š. po společné dohodě vytipovali a určili vždy obvinění M. L., P. V. a J. S., obvinění za ně sami vyhotovili či nechali vyhotovit nabídky tak, aby vyhrál vždy jimi předem stanovený a preferovaný dodavatel, resp. uchazeč, tedy účast dalších uchazečů vybraných k podání nabídky byla zcela formální. Současně tak všichni obvinění jednali na úkor dalších potencionálních dodavatelů, kterým bylo znemožněno ucházet se o tyto veřejné zakázky. Po provedení zcela formálního hodnocení takto připravených nabídek uchazečů ze strany zaměstnanců V., byl vybrán obviněnými předem stanovený a preferovaný uchazeč. Podle předchozí vzájemné domluvy všech obviněných obviněný J. S. připravil za takto předem vybraného a preferovaného uchazeče návrh smlouvy s V., které těmto uchazečům předkládali k podpisu osobně obvinění J. S., M. L. nebo P. V. nebo jimi pověřené osoby. Takto podepsané smlouvy vybraným uchazečem zanesl obviněný J. S. nebo jím pověřená osoba k podpisu do V., za nějž smlouvy na propagaci a prezentaci V. podepsal jako zástupce zadavatele obviněný K. Š.
9. Obvinění své jednání předem plánovali, koordinovali a měli rozdělené úkoly. Obviněný M. L. zajišťoval komunikaci s obviněným K. Š., předával mu podle předchozí dohody finanční prostředky, sháněl vhodné obchodní společnosti pro realizaci jednotlivých propagací, obviněný J. S. měl na starosti administrativu, zejména přípravu smluv, zajištění nabídek, zajištění dokumentace propagací a odnos dokumentů do V., obviněný P. V. vedl evidenci příjmů a nákladů, kalkuloval rozdělení zisku a podílel se na shánění vhodných uchazečů o veřejné zakázky a obviněný K. Š. zajišťoval postupné vyhlašování veřejných zakázek malého rozsahu na propagaci ze strany V., kde vytvořil takové podmínky, aby mohlo docházet k výběru předem určených nabídek propagace. Obvinění takto jednali v případě veřejných zakázek malého rozsahu vždy s předmětem plnění propagace V. v případech podrobně uvedených v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) až 35), v nichž došlo k uzavření smluv v úmyslu získat neoprávněný prospěch z části plnění z jednotlivých smluv o propagaci a prezentaci. Obviněný K. Š. skutečně v nejméně 31 případech převzal slíbené finanční plnění, a to v období od 21. 4. 2014 do 27. 5. 2015, na různých místech v Praze, přičemž v posledním případě k předání částky 50 000 Kč došlo dne 27. 5. 2015 v 13.45 hod. v kavárně XY v Obchodním centru XY od obviněného M. L., který tuto částku převzal tamtéž ve 13.36 hod. v přízemí u schodiště od obviněného P. V. Obvinění se tímto jednáním obohatili nejméně o částku 1 450 000 Kč.
10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění, státní zástupkyně v neprospěch obviněných a poškozená XY zdravotní pojišťovna České republiky. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem dne 10. 11. 2020 pod sp. zn. 44 To 355/2020, následovně. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o trestech u všech 4 obviněných a při nezměněných výrocích o vině zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u obviněných M. L., J. S. a P. V. , a zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku u obviněného K. Š. , a to u všech 4 obviněných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, znovu sám podle §259 odst. 3 rozhodl o trestu za uvedenou trestnou činnost následovně.
11. Obviněnému M. L. uložil podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 3 let.
12. Obviněnému J. S. uložil podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 15 splátkách po 10 000 Kč měsíčně. Nebude-li dílčí splátka včas zaplacena, výhoda splátek peněžitého trestu odpadá.
13. Obviněnému K. Š. podle §256 odst. 3 tr. zákoníku byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 1 382 100 Kč, odňatých při prohlídce jiných prostor a pozemků v kanceláři obviněného K. Š. v sídle V. na adrese XY, aktuálně uložených na depozitním bankovním účtu Policie České republiky, NCOZ č. XY. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 3 let.
14. Obviněnému P. V. uložil podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci, na dobu 24 měsíců.
15. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státní zástupkyně a poškozené XY zdravotní pojišťovny České republiky zamítnuta.
II. Dovolání obviněných
16. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění M. L., J. S., P. V. i K. Š., všichni z důvodů §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný K. Š. využil též dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
17. Obviněný M. L. spatřoval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v tom, že napadené rozhodnutí podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení skutků, za které byl odsouzen, konkrétně především na chybném posouzení postavení poškozené V. jako veřejného zadavatele.
18. Obviněný především namítl, že nebylo postaveno najisto, zda poškozená V. byla veřejným zadavatelem, neboť její postavení bylo v letech 2014 a 2015 právně sporné. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 As 211/2016, s tím, že nebylo postaveno najisto, zda poškozená V. splňovala kumulativní podmínky pro to, aby na ni bylo možné pohlížet jako na veřejného zadavatele. Nesouhlasil proto se závěrem soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že V. byla veřejným zadavatelem a že musela postupovat při zadání jakékoliv zakázky podle tehdy účinného zákona o veřejných zakázkách (ZVZ) a že obviněný K. Š. a i ostatní obvinění to měli vědět a měli postupovat podle citovaného zákona. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Namítl, že jednáním obviněných nebyla způsobena žádná škoda. Naopak jejich jednání přispělo ke zvýšení příjmů zdravotní pojišťovny, neboť její pojistný kmen na základě přihlášek nových pojištěnců rostl. Zdůraznil, že obviněný K. Š. měl jako generální ředitel V. oprávnění k zadání zakázky v hodnotě do 500 000 Kč, které vyplývalo z vnitřních předpisů. Tuto hranici však žádná ze smluv uvedených ve výroku rozsudku nepřekročila. Podle jeho názoru závěr soudu, že obvinění, včetně něj, získali celkový prospěch ve výši 1 450 000 Kč, neměl oporu v provedeném dokazování. Ani závěr, že obviněný uplácel obviněného K. Š. nelze z provedeném dokazování dovodit, neboť nebylo prokázáno, že by došlo k jakémukoliv předání finančních prostředků mezi obviněným K. Š. a jím v souvislosti s realizovanými smlouvami o propagaci V. Argumentace, že obviněný poskytl obviněnému K. Š. úplatek v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, aby si tak opatřil značný prospěch, byla rovněž v rozporu s provedenými důkazy. Zpochybnil, že by se tak dopustil trestného činu podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tak dovozoval tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S ohledem na výše uvedené obviněný M. L. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
19. Podle obviněného J. S. byl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) naplněn, neboť napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení a jiném hmotně právním posouzení skutků, za které byl odsouzen, především nesouhlasil s tím, že by tím byl získán značný majetkový prospěch.
20. Tento obviněný vyjádřil své přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen, neboť nebylo prokázáno, že by tímto činem získal značný prospěch. I kdyby bylo obviněnému K. Š. prokázáno přijetí částek ve 29 případech ve výši 50 000 Kč, neznamenalo by to, že se jednalo o prospěch získaný trestnou činností. V další části svého dovolání obviněný namítl, že jeho jednání mělo být právně posuzováno podle ustanovení §256 tr. zákoníku ve znění předcházejícím sdělení Ministerstva vnitra České republiky o opravě tiskových chyb ze dne 17. 9. 2015, jímž byl původní termín „sjednání“ nahrazen pojmem „zjednání“. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015.
21. Obviněný J. S. dále ve svém dovolání namítl procesní nepoužitelnost záznamu o sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 tr. ř., neboť jejich použití odporovalo zásadě proporcionality a respektu k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí s tím, že se jednalo co do intenzity o nepřiměřený zásah. Vytkl, že tzv. prostorové odposlechy byly soudem povoleny v jiné trestní věci pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1, písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, avšak v nyní projednávané věci se o zvlášť závažný zločin nejednalo. Namítl také, že v této věci nebyla způsobena žádná škoda. Zdůraznil, že on sám nebyl ani podezřelý, ani se neměl dopustit trestné činnosti, pro kterou byly povoleny prostorové odposlechy. Pokud šlo o intenzitu zásahu do práv uvedených v §157d odst. 3 tr. ř., pak tato intenzita byla značná, neboť byla odposlouchávána kontinuálně a po značnou dobu uzavřená a pro nepovolané osoby nepřístupná kancelář. Dále obviněný namítl existenci tzv. opomenutého důkazu, který spočíval neprovedení a zamítnutí návrhu obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, k posouzení osobnosti spolupracujícího obviněného P. V. Podle jeho názoru se jednalo o klíčový důkaz vzhledem k tomu, že ostatní spoluobvinění svou vinu popírali a oproti výpovědím spolupracujícího obviněného P. V. v přípravném řízení došlo v rámci jeho výpovědi v hlavním líčení k výrazným posunům. Podle obviněného nebylo důkazy prokázáno, že by ve 29 případech došlo k předání úplatku obviněnému K. Š., tento závěr tak byl v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Závěr o předání úplatků byl také v rozporu se zásadou „ in dubio pro reo“ , neboť o tomto předání neexistuje žádný přímý důkaz . Za nepřímé důkazy pak obviněný považoval prostorové odposlechy a výpovědi spolupracujícího obviněného P. V., tyto důkazy však podle jeho přesvědčení netvořily ucelený řetězec důkazů.
22. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc „vrátil“ tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
23. Obviněný K Š. využil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, zejména nebyl naplněn znak majetkového prospěchu ve značném rozsahu, dále namítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
24. Podle jeho názoru se nelze ztotožnit se závěrem, že on sám měl dostávat za každou uzavřenou smlouvu částku ve výši 50 000 Kč, které mu průběžně předával obviněný M. L. na schůzkách a že si zbývající zisk rozdělili obvinění P. V., M. L. a J. S. stejným dílem, ale ani s tím, že soud vyčíslil majetkový prospěch na částku ve výši 1 450 000 Kč. Zpochybnil také právní kvalifikaci skutku jako zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku. Závěr ohledně předání částky ve výši 50 000 Kč za každou smlouvu neměl oporu v provedeném dokazování, a za spekulaci označil závěr soudu, že mu byla nepochybně předána částka přesahující výši 1 000 000 Kč. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud a který se týkal subjektivní stránky tohoto trestného činu, zejména ve vztahu k tomu, že V. byla veřejným zadavatelem. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže z roku 2017, kterým argumentoval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (bod 211., str. 93), podle kterého V. byla veřejným zadavatelem. Toto rozhodnutí ale bylo vyneseno až 2 roky po spáchání skutku. Závěr o jeho vědomosti v době spáchání trestného činu o tom, že V. byla veřejným zadavatelem, tak neměl oporu v provedeném dokazování a spočíval na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by obvinění jednali ve vzájemné shodě, neboť neměl ponětí o tom, jak byly zakázky pro propagaci V. plněny a kdo je plnil. Doplnil, že se nikdy s obviněnými P. V. ani s J. S. nesešel, ani neměl povědomí o tom, že v ní byli jakkoliv činní.
25. Obviněný též nesouhlasil s uloženým trestem propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků ve výši 1 382 100 Kč odňatých při prohlídce jiných prostor a pozemků v jeho kanceláři v sídle V., aktuálně uložených na depozitním bankovním účtu Policie ČR. Tyto finanční prostředky nenáležely jemu, ale svědkyni B. K., která podle jeho názoru měla mít v trestním řízení procesní postavení zúčastněné osoby podle §42 odst. 1 tr. ř. Poukázal na §70 tr. zákoníku a na závěr odvolacího soudu, jímž byla zpochybněna výše prospěchu dovolatele. Vytkl, že mu tak byl při absenci prokázané výše prospěchu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, proto byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
26. Závěrem obviněný K., Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu a aby věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
27. Obviněný P. V. spatřoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to především pokud jde o postavením V. jako veřejného zadavatele, který měl postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 9 As 211/2016, s tím, že postavení V. jako veřejného zadavatele bylo ujasněno až 2 roky po předmětných zakázkách. On ani ostatní obvinění tak neměli představu o tom, že by měla V. podléhat režimu ZVZ. I kdyby se zdravotní pojišťovna dobrovolně podřídila ZVZ, neumožňovalo by případné porušení takových pravidel závěr o jeho trestní odpovědnosti. Poukázal na fakt, že jejich jednání nemělo za cíl poškození V., ale významně přispělo ke zvýšení příjmů zdravotní pojišťovny, získání nových pojištěnců a celkově bylo ku prospěchu V.
28. Tento dovolatel dále namítl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, zejména pak znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty. Sice vytvářeli a předkládali V. fiktivní nabídky, nicméně v jejich činnosti absentovala rozhodovací pravomoc v tom smyslu, že by vyvíjeli jakýkoliv vliv na výběr konkrétní zakázky. Dále zdůraznil, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by v daných obdobích existoval jakýkoliv další konkrétní soutěžitel než obchodní společnosti poskytované obviněnými. Jeho jednání tak podle obsahu mohlo být posouzeno maximálně jako trestný čin pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 tr. zákoníku. Činnost obviněných však směřovala maximálně k ovlivnění zájemců o veřejnou zakázku, nikoliv o celé zadání veřejné zakázky, neboť nebylo potvrzeno ani prokázáno, že by v předmětné věci byly udíleny pokyny k výběru konkrétní zakázky či jiná obdobná komunikace. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že se mělo jednat o veřejnou soutěž a zároveň mělo docházet k činnosti, která by směřovala k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou a nevýhodnou cenu, což v případě obviněných prokázáno nebylo. Obviněný namítl, že oproti jiným případům nedosahovala trestní věc požadovaného stupně společenské nebezpečnosti v intenzitě, která by nutně vedla k užití trestněprávních předpisů. Během spolupráce poškozené V. s obviněným docházelo k náboru nových klientů, což se pozitivně projevilo v jejím hospodaření. Obviněný zpochybnil také postavení V. jako veřejného zadavatele.
29. Obviněný P. V. namítl tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve svých výpovědích obviněný v počátečních fázích řízení uváděl skutečnosti, které považoval v té době za pravdivé, avšak v konfrontaci s dalšími důkazy, které vyšly najevo postupem času, měl za to, že se jednalo pouze o domněnky, které nemusely odpovídat realitě. V této souvislosti odkázal na výpověď obviněného M. L. a ostatních obviněných, kteří zpochybnili předání finančních plateb obviněnému K. Š. a poukázal na absenci důkazů o tomto trestném jednání. Nesouhlasil asi se závěrem soudu prvního stupně ohledně zjištěného majetkového prospěchu a zopakoval závěr odvolacího soudu, že nebylo v řízení prokázáno, že by obviněný K. Š. obdržel platbu ve výši 50 000 Kč za každou smlouvu. Za spekulaci označil závěr odvolacího soudu, že si tento spoluobviněný nepochybně převzal částku přesahující výši 1 000 000 Kč. Tento závěr neměl oporu v provedeném dokazování.
30. S ohledem na výše uvedené obviněný P. V. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc „vrátil“ soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
31. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci všech podaných dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám. Konstatoval, že obvinění v podstatě uplatnili námitky, které se zčásti obsahově překrývaly, proto se k nim vyjádřil nejprve souhrnně, posléze pak k dílčím námitkám jednotlivých obviněných.
32. Státní zástupce k námitce naplnění majetkového prospěchu uvedl, že tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 zařadit pouze s jistou mírou tolerance. Konstatoval, že znak kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je naplněn, pokud pachatel spáchá trestný čin „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“. Částka ve výši 1 450 000 Kč nebyla ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně prezentována jako osobní prospěch pouze obviněného K. Š., ale z popisu skutkového děje vyplynulo, že se o tuto částku obohatili všichni obvinění a tato částka odpovídala minimálnímu majetkovému prospěchu všech 4 obviněných. Z výpovědi obviněného P. V. navíc vyplynulo, že obvinění M. L., J. S. a P. V. měli z trestné činnosti ještě další majetkový prospěch, který však soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neuvedl, neboť jeho konkrétní výše nemohla být ani na podkladě znaleckého zkoumání vyčíslena. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že obvinění trestnou činností realizovali zisk, který byl v případě obviněného K. Š. ve výši 50 000 Kč za každou uzavřenou a podle předem daného schématu úspěšně realizovanou smlouvu, tedy jeho prospěch představoval částku minimálně ve výši 1 450 000 Kč. Státní zástupce k tomu zdůraznil, že pro dokonání tohoto trestného činu nebylo třeba, aby takový prospěch také skutečně získal. Uvedená částka byla pak sice předána, případně byla určena k předání obviněnému K. Š., jednalo se však o minimální částku tvořící prospěch všech 4 obviněných, kteří se na trestné činnosti podíleli jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Uvedený majetkový prospěch tak byl získán jejich společným jednáním a přičítal se každému ze spolupachatelů, jakoby jej získal sám. Soud prvního stupně postupoval při stanovení výše majetkového prospěchu maximálně ve prospěch obviněných a vyčíslil pouze minimální částku, o kterou se obvinění obohatili. Tato částka značně převyšovala stanovenou hranici značného prospěchu. Závěr soudu prvního stupně, že v souhrnu 29 případů byla obviněnému K. Š. nepochybně předána částka přesahující 1 000 000 Kč, lze považovat podle státního zástupce za akceptovatelný.
33. Státní zástupce k opakované námitce týkající se postavení poškozené V. jako veřejného zadavatele uvedl, že v této trestní věci nebylo prokázáno, že by veřejná zakázka malého rozsahu byla vyhlašována veřejně neomezenému okruhu subjektů, byť obviněný K. Š. tvrdil, že informace o tom, že V. poptávalo propagační plnění, bylo odesláno na všechny pobočky. Soud prvního stupně si jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. posoudil, zda je V. veřejným zadavatelem a zda měla postupovat podle ZVZ, a dovodil, že tomu tak bylo, neboť podle §2 odst. 2 písm. d) bod 1. a bod 2. ZVZ u ní byl splněn znak „převážného financování státem“. Soud prvního stupně vycházel i ze svědeckých výpovědí zaměstnanců poškozené V., kteří shodně konstatovali, že se tato zdravotní pojišťovna chovala tak, že podle zákona o veřejných zakázkách postupovala. Soud prvního stupně také vycházel ze zajištěných listinných důkazů, především z organizačního řádu V., ve znění účinném v letech 2014 a 2015, ze kterého jednoznačně vyplývala povinnost dodržování zákona o veřejných zakázkách. Taktéž ve směrnicích vydávaných příkazem generálního ředitele, tj. samotného obviněného K. Š., s účinností od 24. 9. 2010 a 12. 10. 2012, bylo shodně deklarováno, že V. má postupovat při zadávání veřejných zakázek podle zákona o veřejných zakázkách. Z dalších směrnic s účinností od 9. 9. 2013, 1. 2. 2014 a 1. 8. 2015 bylo uvedeno, že V. v postavení zadavatele veřejných zakázek sice nevystupuje, ale že se režimu ZVZ dobrovolně podřizuje. Dále státní zástupce poznamenal, že z rozhodnutí ÚOHS ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ÚOHS-S474/2013/VZ-6346/2014/523/Opi, vyplynulo, že V. je veřejným zadavatelem, jelikož je u ní splněn znak „ovládání státem“. V této souvislosti uvedl, že přinejmenším u obviněného K. Š. bylo možné konstatovat, že musel mít již v roce 2014 zcela jasnou představu o tom, že V. byla zadavatelem podle ZVZ a podle toho měl učinit potřebná opatření. Z provedeného dokazování před soudem vyplynulo, že všichni obvinění věděli o protiprávnosti svého jednání včetně případné právní kvalifikace tohoto jednání, věděli, že postupují nelegálně a porušují pravidla vyplývající ze zákona o veřejných zakázkách, což vyplynulo i ze zachycených rozhovorů pořízených v rámci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a taktéž ze záznamů o sledování osob a věcí.
34. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzeními dovolatelů týkajících se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť obsahově neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu. K tomu dále odkázal na závěry soudů nižších stupňů, které se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněných.
35. Státní zástupce odmítl i dílčí námitky obviněného M. L. ohledně skutku právně kvalifikovaného jako zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2, písm. a) tr. zákoníku, podle nichž skutek tak, jak byl popsán, neodpovídal výsledku dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu shledával tento obviněný zásadní rozpor. K tomu ovšem obviněný nepřipojil žádnou relevantní argumentaci, s níž by bylo možno se vypořádat.
36. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného J. S., že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku užil v označení trestného činu slovo „zjednání“ namísto slova „sjednání“. Obviněný v tomto směru zřejmě přecenil význam sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby v textu trestního zákoníku, neboť se jednalo o opravu tiskové chyby v textu trestněprávní normy a nikoli o změnu (novelu) této samotné normy, proto užitá právní kvalifikace byla správná. Státní zástupce nesouhlasil ani s další námitkou tohoto obviněného týkající se záznamů o sledování osob a věcí jako důkazů ve věci procesně nepoužitelných a označil ji za námitku neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Odkazy obviněného na relevantní judikaturu odmítl jako nepřiléhavé na projednávanou trestní věc, neboť intenzita zásahu do práva na ochranu soukromí nebyla podle jeho názoru tak vysoká, jako v jiných případech, když sledovaným prostorem byla kancelář, tedy pracovní prostor, v němž je míra ochrany soukromí zásadně nižší, než v případě bytu či domu. Uzavřel, že soudy nižších stupňů se náležitě touto otázkou zabývaly a nepochybily, pokud je uznaly jako procesně použitelné a vycházely z nich při tvorbě svých skutkových zjištění. Státní zástupce shledal jako neopodstatněnou námitku obviněného, že by v řízení došlo k opomenutí důkazního návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku, kterým měla být posouzena osobnost a věrohodnost spolupracujícího obviněného P. V., neboť takový důkaz nebyl třeba. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí a nebylo třeba provádět další důkazy, zároveň náležitě zamítnutí důkazního návrhu odůvodnil ve svém rozhodnutí (bod 234., str. 97) a odvolací soud tyto závěry správně potvrdil (bod 18., str. 22 až 23).
37. Státní zástupce zcela odmítl dílčí námitky obviněného K. Š., že nejednal „ve vzájemné shodě“ s dalšími obviněnými, což opíral o to, že se s obviněnými P. V. a J. S. nikdy nesešel. Ze souhrnu všech zjištěných skutečností vyplynulo, že obvinění jednali společně, čemuž nebylo ani na překážku, že se nutně nemuseli všichni obvinění osobně znát. Všichni obvinění si také byli vědomi toho, že takto uzavřené smlouvy o propagaci (ve výroku pod body 1. až 35. rozsudku soudu prvého stupně) byly uzavřeny v úmyslu získat neoprávněný prospěch z plnění jednotlivé smlouvy o propagaci a prezentaci, a že obvinění jednali s úmyslem obohatit se o zisk z realizace těchto veřejných zakázek. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 státní zástupce uvedl, že s jistou mírou benevolence tyto námitky obsahově odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný namítl, že mu byl uložen trest „propadnutí náhradní hodnoty“, přičemž se jednalo o druh trestu, pro jehož uložení nebyly splněny podmínky, a to z důvodu, že se nejednalo o věc náležející obviněnému. Dodal, že obviněný však opomenul, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci a nikoliv trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku, proti jehož uložení brojil obviněný ve svém dovolání. Bez ohledu na tento omyl však státní zástupce tyto námitky obviněného odmítl, jako nedůvodné, neboť soud prvního stupně případné vlastnictví jiné osoby vyloučil. Státní zástupce se ztotožnil s názorem odvolacího soudu a označil uložení daného trestu propadnutí věci jako důvodné, neboť obviněný se pácháním trestné činnosti jednoznačně obohatil a finanční hotovost, která byla zajištěna v kanceláři obviněného v sídle poškozené V., lze považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem za výnos z trestné činnosti. Za nedůvodnou označil procesní námitku obviněného, že v průběhu trestního řízení nebyla respektována práva svědkyně B. K. jakožto zúčastněné osoby. Státní zástupce upozornil, že šlo o námitku, k níž nebyl obviněný vůbec oprávněn, neboť se jej bezprostředně netýkala.
38. Ani dílčí námitky obviněného P. V. státní zástupce neuznal za důvodné. Nesouhlasil, že by v jednání obviněných absentovaly znaky trestného činu podle §256 tr. zákoníku a že takové jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin pletich při zadání veřejné zakázky podle §257 tr. zákoníku. Obvinění si byli velmi dobře vědomi povinnosti řídit se zákonem o veřejných zakázkách a dodržet zmíněné zásady. Všichni obvinění se snažili navodit dojem řádného průběhu veřejné soutěže, ačkoliv ve skutečnosti byl vítězný uchazeč již předem vybrán. Státní zástupce se ztotožnil se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, že zadávací řízení na veřejnou zakázku proběhlo pouze formálně. Použitá právní kvalifikace tak byla správná. Nesouhlasil ani s názorem obviněného, že poškozená V. měla z jednání obviněných významný hospodářský prospěch, neboť sama zásada hospodárnosti nemohla ustoupit povinnosti V. postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. Nepřisvědčil ani námitce, že jednání obviněných nevykazovalo společenskou škodlivost. Upozornil, že obviněný P. V. ji nepřesně ve svém dovolání terminologicky označil pojmem společenská nebezpečnost. Společenská škodlivost jednání obviněného byla značná, neboť obviněný naplnil svým jednáním znaky dvou trestných činů a uplatnění trestní represe bylo na místě.
39. Závěrem pak státní zástupce shrnul, že valnou většinou námitek v dovolání všichni obvinění pouze opakovali svou obhajobu z předchozích stadií řízení, uvedenými námitkami se již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a správně se s nimi vypořádaly. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
40. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům, kteří tohoto práva nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
41. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
42. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l nebo 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
43. Obvinění svorně uplatňovali dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v době podání dovolatelů), resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (v době rozhodování Nejvyššího soudu), je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
44. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání proběhla v roce 2021 (resp. zčásti u některých obviněných v roce 2020), tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je zároveň možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz §265f odst. 2 tr. ř. Část uplatněných dovolacích námitek obviněných byla ovšem koncipována tak, že by mohla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných učiněných před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání (zejména) obviněných.
45. Obviněný K. Š. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 je tento dovolací uveden v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pro něj lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
46. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného založené výlučně na námitkách, které obviněný uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K námitkám obviněných neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
47. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Soudy nižších stupňů se s nimi náležitě vypořádaly, na odůvodnění jejich rozhodnutí tak lze zcela odkázat, neboť jejich argumentaci považuje i Nejvyšší soud za správnou (uplatní se tak zcela judikatura označená o odstavec výše). Zároveň může již nyní Nejvyšší soud uvést, že zcela souhlasí i s argumentací státního zástupce, jak byla předestřena shora a na niž lze též beze zbytku odkázat, neboť stejný náhled na jednotlivé argumenty obviněných předložené v jejich dovoláních má i dovolací soud. Z těchto důvodů je namístě dovolání obviněných odmítnout jako zjevně neopodstatněná. K důvodům odmítnutí jejich dovolání se dále Nejvyšší soud jen stručně vyjádří (viz k tomu §265i odst. 2 tr. ř.).
48. Všichni obvinění svými námitkami brojili především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž ve své podstatě vycházel i soud odvolací. Jejich dovolání se tak nesou zcela v duchu polemiky s názorem soudů nižších stupňů na hodnocení důkazů a skutkové závěry z nich plynoucí. Obvinění ve svých dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje (všichni obvinění), případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (všichni obvinění). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně (obviněný J. S.)‚ či opomenutí některých důkazů či zamítnutí návrhu na jejich provedení (konkrétně provedení znaleckého posudku, jak navrhoval obviněný J. S.).
49. První okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládali ve svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech. Dovolatelé přitom zpochybňovali především zjištění, že obviněný K. Š. přebíral peníze od zbylých obviněných, a to v 29 případech částku 50 000 Kč, dále rozporovali skutkové zjištění, že si byli dobře vědomi povinnosti V. postupovat podle zákona o veřejných zakázkách. Z toho pak vyvozovali, že nespáchali zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť tímto činem údajně nebyl získán značný prospěch. Zpochybňovali též, že by V. byla veřejným zadavatelem (k tomu viz níže). Nabízeli jiný průběh skutku, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, resp. poukazovali na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nedostatek usvědčujících důkazů, zejména pokud jde o prokázání předávání úplatků K. Š., a to v celkové výši 1 450 000 Kč. Přitom není pravdou, že by soudy nižších stupňů postupovaly v tomto ohledu svévolně, naopak tyto své závěry učinily na podkladě provedených důkazů. Obvinění byli jednak po delší čas sledováni, což potvrdilo původní podezření o jejich nekalé činnosti, předávání částky ve výši 50 000 Kč potvrzuje i poslední útok, při němž byli zadrženi, stejně tak i doznání obviněného P. V., ale i další důkazy. Rozhodně není pravdou, že by tento závěr vůbec v důkazech oporu neměl, naopak jde o prostou polemiku ohledně jejich hodnocení se soudy nižších stupňů.
50. Dalším okruhem takových námitek, které vůbec neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu je zpochybnění použitelnosti důkazů vyplývajících z některých provedených důkazních prostředků. Obviněný J. S. zpochybňoval procesní použitelnost záznamů o sledování osob a věcí. Kromě toho, že ani tato ryze procesní námitka pod uplatněný (ale ani jiný) dovolací důvod nespadá, není vůbec opodstatněná, naopak soudy nižších stupňů se jí zevrubně zabývaly, a tak lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat (viz k tomu ještě níže bod 58. odůvodnění tohoto usnesení). Stejně tak bylo dostatečně vysvětleno, proč nepovažovaly soudy nižších stupňů za potřebné doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, a to k posouzení osoby obviněného P. V. Je zřejmé, že obvinění chtějí zpochybnit jeho věrohodnost a pravdomluvnost, ovšem to stejně musí hodnotit soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu, posudek tohoto zaměření jim důvodně přišel nadbytečný. Soudy totiž nemají povinnost provést veškeré důkazy, které jim strany navrhnou, jsou ale povinny svůj postup náležitě odůvodnit, což se v dané věci stalo, neboť těmito výtkami obviněného uplatněnými již v předchozích stadiích řízení se dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů, které na ně reagovaly v odůvodnění svých rozsudků, zejména soud prvního stupně (bod 234., str. 97), který považoval znalecký posudek za nadbytečný, neboť neměl pochyb o věrohodnosti obviněného P. V. S tím souhlasil i odvolací soud (bod 18, str. 22). O tzv. opomenutý důkaz se proto nejednalo.
51. Obvinění sice formálně napadali právní hodnocení skutku (absenci znaků subjektivní a objektivní stránky skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu), avšak ve skutečnosti brojili primárně proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasili, zpochybňovali rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Neustále po celou dobu trestního řízení a zvláště před soudy nižších stupňů opakovali svou obhajobu ohledně toho, že jejich jednání bylo ku prospěchu V., neboť došlo ke zvýšení příjmů V., jejíž pojistný kmen na základě přihlášek rostl, vyjadřovali přesvědčení, že nejednali v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch, ačkoliv se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily k verzi státního zástupce uvedené v obžalobě.
52. Obvinění ve svých dovoláních přitom vycházeli ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávali se tak případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněných a obsahem podaných odvolání. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nadto takové námitky nejsou způsobilé vůbec naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění zmíněného dovolacího důvodu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
53. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
54. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12 2021 a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12 2021 za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
55. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění namítali. Dovolací soud má za to, že soud prvního stupně se velice podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními státního zástupce, provedl zevrubné dokazování v rozsahu nezbytném proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, s těmito skutkovými závěry souhlasil i odvolací soud, přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů odpovídají obsahu důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je třeba také dovolatele upozornit, že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných souvislostech souhrnně. Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v potaz. V řízení bylo získáno velké množství důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale i listinných důkazů, své závěry opíral soud prvního stupně i o výpovědi obviněných, zejména P. V. Na odůvodnění jeho obsáhlého rozsudku je možno odkázat (zejména jeho str. 98 – 124, pokud jde o utváření skutkových závěrů na základě hodnocení důkazů, dále pak na str. str. 124 – 145, jde-li o propojení závěrů skutkových se závěry právními). S těmito závěry souhlasil i soud odvolací (viz str. 19 - 31 odůvodnění jeho rozsudku).
56. K námitce obviněného J. S. týkající se porušení zásady in dubio pro reo ve vztahu k předání úplatků, Nejvyšší soud podotýká, že tato zásada je procesní, nikoli hmotněprávní, a proto ze své podstaty nemůže naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak bylo uvedeno výše, nejednalo se ani o případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
57. Mezi námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze zařadit i výhradu obviněného K. Š. podřazenou pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný předně namítal, že neměl být uložen trest „propadnutí náhradní hodnoty“, ač ve skutečnosti mu byl pravomocně uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku (výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně byl totiž odvolacím soudem zrušen – viz výše). Obviněný ve svém dovolání ani nemůže hájit zájmy další osoby, jak to činil, když zpochybňoval zachování práv B. K., kterou označoval za zúčastněnou osobu, ač s ní takto soudy nižších stupňů nezacházely. V tomto ohledu by skutečně bylo jeho dovolání nepřípustné. Nadto obviněný i při této své argumentaci vycházel ze zcela jiné skutkové verze, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a sice že peníze nepatřily jemu, ale právě jím označené osobě. Obviněného námitky se tak zcela míjely s jím uplatněným dovolacím důvodem, který je dán, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
58. Také lze odmítnout opakovanou námitku obviněného J. S., týkající se použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a protokolů o sledování osob a věcí. Podle obviněného nebyly procesně použitelné, neboť sledovaným prostorem byla kancelář obviněného P. V. Soudy nižší nižších stupňů se ovšem této otázce zevrubně věnovaly a dostatečně vysvětlily, proč považují výsledky této operativně pátrací činnosti za použitelné. Proto lze zcela na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat, a to jak na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 14. na str. 20), tak především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 282. až 317., str. 114-124). Dovolací soud k tomu může jen poznamenat, že v mezidobí otázku použitelnosti protokolu o sledování osob a věcí pořízeného v jiné trestní věci jednoznačně vyřešil Nejvyšší soud v rozhodnutích publikovaných pod č. 1/2021 Sb. rozh. tr. tak, že takový protokol je zásadně použitelný i v jiné trestní věci. Přitom nelze konstatovat, že by v této věci šlo o bagatelní trestnou činnost, naopak obvinění byli stíhání pro dva trestné činy v jednočinném souběhu, oba jsou zločiny, jeden z nich má trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 8 let. Použitelnost protokolu obstojí i v testu proporcionality (srov. k tomu i stanovenou horní hranici trestu odnětí svobody za trestný čin, ohledně nějž lze povolit odposlech a záznam telekomunikačního provozu).
c) Námitky nesprávné právní kvalifikace
59. Za námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze označit především výhradu obviněných, že V. neměla postavení veřejného zadavatele a nevztahoval se na ni zákon o veřejných zakázkách, resp. že podle tohoto zákona neměli obvinění postupovat a jím stanovená pravidla respektovat, popř. alespoň že o tom v době svého jednání nevěděli a dokonce ani nemohli vědět. S určitou mírou tolerance lze za takové námitky označit i ty, jimiž obvinění zpochybňovali naplnění znaků trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, a to zejména pokud jde o zjednání výhodnějších podmínek některému dodavateli, zčásti pokud jde o jejich trestnou součinnost, nakolik byly naplněny podmínky spolupachatelství. I v tomto směru lze odkázat jak na zevrubný rozbor soudů nižších stupňů (srov. především obsáhlou pasáž v rozsudku soudu prvního stupně v bodech 319. - 379. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak i na správné závěry státního zástupce (viz shora). Naproti tomu další výhrada, kterou obvinění formálně zpochybňovali naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě získání značného prospěchu, nebyla ve skutečnosti námitkou nesprávné právní kvalifikace, ale námitkou skutkovou, neboť obvinění zpochybňovali důvodné závěry soudů nižších stupňů založené na důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, že svou činností obvinění získali prospěch ve výši nejméně 1 450 000 Kč (není ani pravdou, že by tento skutkový závěr soudu prvního stupně revidoval odvolací soud, který do výroku o vině nijak nezasáhl, naopak jej jako správný potvrdil). Posledně zmíněná výhrada tak ve skutečnosti spadá do okruhu výše uvedených námitek, které nenaplňují žádný dovolací důvod.
60. V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že pokračujícím společným jednáním v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek malého rozsahu (podle §12 odst. 3 ZVZ), vždy s předmětem poskytování služeb spočívajících v „propagaci a prezentaci pojišťovny“, tedy zadavatele V., v úmyslu opatřit sobě prospěch, zjednali některému dodavateli výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a tento čin spáchali jako členové organizované skupiny a získali takovým činem značný prospěch.
61. Nejvyšší soud pro úplnost a jen ve stručnosti připomíná, že zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů a tento čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné dražby, licitátor nebo člen organizované skupiny a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Z několika alternativně stanovených znaků bylo konkrétně obviněným kladeno za vinu, že jednali s úmyslem opatřit prospěch sobě, že zjednali výhodnější podmínky některému dodavateli na úkor jiných, že jednali jako členové organizované skupiny a že získali takovým činem pro sebe značný prospěch.
62. O bjektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na řádném a zákonném provedení veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Jednání jako obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívá ve „zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů“. Zjednáním přednosti se rozumí poskytnutí jakéhokoliv zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo účastníka veřejné dražby, pokud jde o časový předstih (může jít o přednostní sdělení termínu zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby, může se projevit i v průběhu zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby, začnou-li dříve, než bylo stanoveno, atd.). Zjednání výhodnějších podmínek, které bylo obviněným kladeno za vinu, znamená vytvoření jakékoliv jiné podmínky zvýhodňující některého (některé) dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před jinými.
63. K námitce obviněného J. S. ohledně pojmů „sjednání“ a „zjednání“, je třeba podotknout, že se nejednalo o přijetí nové právní úpravy, ale byla pouze provedena korekce nesprávného znění zákona, jak byl původně vyhlášen ve Sbírce zákonů, ač Parlament České republiky přijal odlišné znění. Sdělením Ministerstva vnitra publikovaným dne 17. 9. 2015 v částce č. 98/2015 Sb. došlo k opravě tiskových chyb v ustanovení §256 tr. zákoníku, a to jednak v jeho názvu, jednak v textu jeho prvního odstavce, když pojem „sjednání“, resp. „sjedná“, byl nahrazen pojmem „zjednání“, resp. „zjedná“. I v době jednání obviněných tak správné znění této skutkové podstaty mělo být s pojmem „zjedná“. Zároveň nelze uznat, že právě toto jediné slůvko by bylo pro obviněné matoucí, že by právě od něj odvíjeli své přesvědčení o beztrestnosti svého jednání, zvláště pokud i v relativně užší podobě uvedený pojem „sjednání“ (znamenající jistou kooperaci obviněných) všichni svým jednáním beze zbytku naplňovali.
64. V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu zmanipulování zadávacího řízení u veřejných zakázek malého rozsahu. Zadáním veřejné zakázky se podle §17 písm. k) ZVZ rozumělo rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem uskutečněné v zadávacím řízení. Přitom za zadávání se ve smyslu §17 písm. m) ZVZ považoval závazný postup zadavatele podle zákona o veřejných zakázkách, jehož účelem bylo zadání veřejné zakázky, a to až do uzavření smlouvy nebo do zrušení zadávacího řízení; zadáváním se rozuměl i postup zadavatele směřující k zadání veřejné zakázky v dynamickém nákupním systému a řízení, ve kterém veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě rámcové smlouvy. Při výkladu uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu vycházela z citovaného mimotrestního předpisu i odborná literatura – viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 1949 a násl.
65. Za zcela správné považuje Nejvyšší soud také závěry soudů nižších stupňů a vyjádření státního zástupce, že V. byla veřejným zadavatelem. To jasně vyplývá z ustálené judikatury, jak již byla citována shora v pasáži týkající se vyjádření státního zástupce, ale byla citována i v rozhodnutích soudů nižších stupňů, proto na tyto pasáže lze odkázat. Není přitom z hlediska objektivního rozhodné, kdy takové závěry byly učiněny (není ovšem pravdou, že by byly činěny výlučně až po jednání obviněných, jak někteří z nich namítali, neboť např. citované rozhodnutí ÚOHS zmíněné ještě dále bylo učiněno na samém počátku trestné činnosti obviněných). Podrobněji se k tomu Nejvyšší soud vyjádří ještě níže v pasáži věnované subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podle §256 tr. zákoníku.
66. Dále je třeba výslovně upozornit, že i na veřejné zakázky malého rozsahu se vztahoval zákon o veřejných zakázkách, nestanovil však povinnost provedení některého druhu zadávacího řízení ve smyslu §21 odst. 1 ZVZ (otevřené řízení, užší řízení, jednací řízení s uveřejněním, jednací řízení bez uveřejnění, soutěžní dialog, zjednodušené podlimitní řízení), jeho uskutečnění bylo pouze fakultativní, veřejný zadavatel však byl povinen dodržet zásady uvedené v §6 ZVZ, jak vyplývá z ustanovení §18 odst. 5 ZVZ, tj. zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, jejichž porušení také zcela důvodně bylo obviněným kladeno za vinu. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 6/2018 a č. 1/2019-I. Sb. rozh. tr.
67. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku úmyslným trestným činem. Navíc však zde musí být úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl). K způsobení škody ani k opatření prospěchu pro naplnění základní skutkové podstaty v §256 odst. 1 tr. zákoníku tedy nemusí dojít. V obou případech (jak u úmyslu, tak i u úmyslu přesahujícího objektivní stránku) postačí úmysl nepřímý – viz rozhodnutí pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.
68. Jde-li o tzv. druhý úmysl, tedy úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, bylo prokázáno, že obvinění jednali v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch, který ve skutečnosti také opatřili ve výši nejméně 1 450 000 Kč. Soud prvního stupně (v bodech 340. – 342. na str. 129-130 odůvodnění jeho rozsudku) správně dospěl k závěru, že obžalovaní realizovali prospěch přinejmenším v rozsahu podílů předávaných obviněnému K. Š. ve výši 50 000 Kč za každou realizovanou smlouvu o propagaci V. vzešlou na základě zmanipulovaných řízení v případech veřejných zakázek malého rozsahu. Soud prvního stupně proto vzal za prokázané, že obvinění realizovali zisk, který byl u obviněného K. Š. ve výši 50 000 Kč za každou uzavřenou smlouvu o propagaci a prezentaci V. Obvinění tedy získali celkový majetkový prospěch ve výši nejméně 1 450 000 Kč a tento prospěch byl získán jejich společným jednáním, proto se přičítal každému ze spolupachatelů, jakoby jej získal sám. Odvolací soud správně doplnil (viz bod 22. na str. 25 odůvodnění jeho rozsudku), že částka 1 450 000 Kč nebyla ve výroku o vině napadeného rozsudku prezentována jako osobní prospěch pouze obviněného K. Š., ale v popisu skutkového děje bylo uvedeno, že o tuto částku se obohatili všichni čtyři obžalovaní. Nejsou tedy důvodné výhrady obviněného K. Š., že sám svým jednáním prokazatelně nezískal tento majetkový prospěch.
69. Zde je třeba připomenout, že z hlediska zavinění obviněných bylo rozhodné, že obviněný M. L., spolu s obviněnými J. S. a P. V., kontaktoval obviněného K. Š. s nabídkou, aby V. realizovala veřejné zakázky malého rozsahu, jejichž předmětem bylo poptání služeb souvisejících s propagací a prezentací V., vždy s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky do 500 000 Kč. Činili tak s vědomím, že obviněný K. Š. umožní obviněnému M. L., P. V. a J. S., aby si předem určili konkrétní dodavatele, kteří budou osloveni k podání nabídek, a s úmyslem zadat tyto veřejné zakázky vždy předem těmito obžalovanými určenému a preferovanému dodavateli a opatřit si tím majetkový prospěch (který byl stanoven určitým podílem na zadávané veřejné zakázce).
70. Nelze přisvědčit ani opakované námitce obviněných (kromě obviněného J. S.), že V. nebyla v letech 2014 a 2015 veřejným zadavatelem, neboť tato námitka byla v řízení bezpečně vyvrácena. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v projednávaném případě se jednalo o veřejnou zakázku ve smyslu zákona o veřejných zakázkách (ZVZ). V řízení bylo také postaveno najisto, že V. byla veřejným zadavatelem podle §2 odst. 2 písm. d) ZVZ, neboť u V. byla splněna podmínka financování převážně státem. Obvinění totiž při zadávání veřejné zakázky zjednali výhodu jednomu ze soutěžitelů, i přesto, že poškozená V. byla při zadávání veřejných zakázek povinna se řídit „Směrnicí pro zadávání zakázek V.“, účinnou ode dne 1. 2. 2014, ve které bylo jasně uvedeno, že V. nevystupuje v postavení zadavatele veřejných zakázky ve smyslu §2 a násl. ZVZ, avšak podřizuje se veřejnoprávnímu režimu tohoto zákona dobrovolně na základě autonomního rozhodnutí.
71. Vědomí obviněného K. Š. o pravidlech zadávacího řízení pro V. pak plynulo z interních směrnic V., tedy z příkazu generálního ředitele V., v nichž byl stanoven závazný postup V. pro zadávání veřejných zakázek podle ZVZ (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 178. a násl. na str. 184). Soud prvního stupně také posoudil (viz bod 325. na str. 124 odůvodnění jeho rozsudku), zda byla V. veřejným zadavatelem a podléhala ZVZ jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru (viz body 376. a 377. na str. 137 odůvodnění jeho rozsudku), že již v průběhu roku 2013 obviněný K. Š. věděl, že ÚOHS považuje V. za zadavatele podle ZVZ. ÚOHS tento závěr promítl i do svého rozhodnutí ze dne 25. 3. 2014, č. j. ÚOHS-S474/2013/VZ-6346/2014/523/Opi, se kterým byl obviněný K. Š. také prokazatelně seznámen. Dále je třeba poukázat na organizační řád V. (ve znění účinném v letech 2014 a 2015), který obsahoval v ustanovení §8 jednoznačné pravidlo, že skupina marketingu připravuje smlouvy s partnery a dodavateli a vybírá a nakupuje propagační předměty při dodržování platné legislativy, především zákona o veřejných zakázkách a interních předpisů V. Vědomost obviněných M. L., J. S. a P. V. o tom, že s obviněným K. Š. jednali v rámci procesu zadávacího řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu a že se toto řízení mělo řídit zákonem o veřejných zakázkách, byla podle soudu prvního stupně i odvolacího soudu zcela jasně prokázána. Jak vyplývá z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a ze záznamů sledování osob a věcí, konkrétně kanceláře obviněného P. V. (viz k tomu body 153. – 169. na str. 74-77 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), obvinění věděli o protiprávnosti svého jednání, věděli, že se jednalo o trestný čin, že mají postupovat podle ZVZ a že tak nečiní. Ostatně tomu zcela koresponduje i to, že zcela záměrně zvolili jako horní hranici zadávaných zakázek částku 500 000 Kč, kterou v žádném z případů nepřekročili. Ani Nejvyšší soud proto nemá pochyb, že všichni obvinění věděli, že svým jednáním ohrožují zájem chráněný zákonem, konkrétně zájem na řádném a zákonném provedení veřejné soutěže (resp. zadání veřejné zakázky malého rozsahu), zejména pak zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky, a že postupují zcela v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách.
72. Nedůvodná je i námitka obviněného K. Š., že se ani s ostatními obviněnými nestýkal, ba dokonce že je osobně neznal. Jednak jde zčásti o námitky skutkové, soudy nižších stupňů postavili odpovědnost na jiné skutkové verzi, než které se obviněný dovolává, nadto ani skutkový stav předestřený obviněným zcela nevylučuje závěr o spolupachatelství. K tomu lze ve stručnosti odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 23/2022 Sb. rozh. tr., podle nějž společné jednání spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně (ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů) a zároveň není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, ba dokonce není ani třeba, aby se osobně stýkali a znali se, postačí (zvláště u určitého typu trestné činnosti) i jejich styk virtuální; zároveň spolupachatelství a závěr o společném úmyslu nevylučuje, že každý ze spolupachatelů sledoval svůj vlastní prospěch. V daném případě bylo bez pochyb prokázáno, že obvinění o sobě navzájem věděli, jejich činnost na sebe bezprostředně navazovala, není nezbytné, aby se v jeden okamžik všichni sešli a společně se dohodli, postačí, zprostředkoval-li vzájemnou předchozí dohodu o společné trestné činnosti některý z nich. Uznává se, že postačí i konkludentní dohoda spolupachatelů, kteří si ale musí být vědomi alespoň možnosti, že jednání ostatních směřuje ve spojení s jejich jednáním vlastním ke spáchání konkrétního trestného činu, a pro ten případ jsou s tím srozuměni. Viz k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 321.
73. Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a, c) tr. zákoníku za správný a námitky obviněných, jimiž zpochybnili naplnění znaků tohoto trestného činu za neopodstatněné. Ohledně druhého z trestných činů žádné relevantní námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace nebyly vzneseny (jen několik výhrad se týkalo nedostatečnosti skutkových zjištění, tyto výhrady ovšem neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, nadto nebyly důvodné, jak bylo rozvedeno shora).
V. Závěrečné shrnutí
74. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněných M. L., J. S., K. Š. a P. V., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a námitky obviněného K. Š. týkající se dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání těchto obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takové rozhodnutí též stačí jen stručně odůvodnit, jak vyplývá z §265i odst. 2 tr. ř.
75. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu