ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.634.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 634/2022- 921
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. Z. nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 67 To 31/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 160/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 4 T 160/2019, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozhodnutí odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 67 To 31/2022, následovně. Odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám obviněného uznal vinným týmž trestným činem jako soud prvního stupně, uložil mu i stejný trest a shodně rozhodli i o nárocích poškozených. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku odvolacího soudu (zjednodušeně uvedeno) dopustil tak, že za období od prosince 2013 do června 2015 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti P. G., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „P. G.“), a za následující období od července 2015 do července 2016 jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost P. G. poté, co ke dni 14. 8. 2015 převedl svůj obchodní podíl na Ľ. F., který byl zároveň jednatelem společnosti, tak ani zčásti nesplnil zákonnou povinnost za zaměstnavatele a neodvedl pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, přestože věděl, že byly strženy z hrubých mezd zaměstnanců společnosti. Konkrétně Pražské správě sociálního zabezpečení za období od ledna 2014 do července 2016 v rozporu s §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, v zákonné lhůtě neodvedl pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 196 524 Kč, dále v rozporu s §5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, v zákonné lhůtě neodvedl pojistné na zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky za období od ledna 2014 do července 2016 ve výši 98 638 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky za období od prosince 2013 do května 2016 ve výši 33 346,33 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví za období od listopadu 2015 do února 2016 ve výši 3 032 Kč. Tím jako jednatel a poté jako pověřený vedoucí zaměstnanec nesplnil zákonnou povinnost za zaměstnavatele odvést pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance společnosti v celkové výši 331 540,33 Kč.
II. Dovolání obviněného M. Z.
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, vycházela jen z jedné skupiny důkazů, zatímco důkazy ze druhé skupiny zůstaly opomenuty. Obviněný také zpochybnil právní kvalifikaci skutku, který mu byl kladen za vinu, zejména nesprávné posouzení jeho postavení v obchodní společnosti a jeho zavinění.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, vycházela pouze z jedné skupiny důkazů využitelných pro tvrzení obžaloby, zatímco důkazy vyvracející její původní tvrzení o prodeji firmy tzv. bílému koni a o pokračujícím ovládání společnosti ze strany bývalého společníka a jednatele soudy přehlížely nebo se s nimi nevypořádaly. Vytkl, že konečné rozhodnutí bylo založeno na nesprávném právním posouzení jeho postavení v obchodní společnosti P. G. a nesprávném posouzení zavinění ve formě úmyslu po dni 4. 5. 2014, resp. 13. 7. 2015, kdy byl odvolán vlastníkem společnosti z funkce jednatele a působil v ní dále na základě pracovněprávního vztahu. Soudy nižších stupňů dovodily odpovědnost obviněného za vedení mzdové a účetní evidence a realizaci odvodové povinnosti za všechny zaměstnance společnosti, přestože pracovní smlouva ze dne 1. 5. 2015 takovéto povinnosti obviněnému jako zaměstnanci v pozici provozního restaurace neukládala. Soudy nižších stupňů podle obviněného vědomě ignorovaly fakt, že obchodní společnost P. G. vykonávala více podnikatelských aktivit a obviněný se na jejich organizaci nepodílel a neměl ani přístup ke mzdovým a fakturačním podkladům společnosti. V tomto směru uvedl, že neměl objektivně možnost plnit odvodové povinnosti po dni 13. 7. 2015. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že došlo k nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle §241 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno naplnění všech subjektivních i objektivních znaků daného trestného činu bez důvodných pochybností. Odvolací soud se také nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v jeho odvolání.
6. Obviněný v další části svého dovolání podrobně rozvedl námitky ke způsobu hodnocení zajištěných důkazů ohledně odpovědnosti za splnění odvodové povinnosti zaměstnavatele, nesplnění této povinnosti zahrnující úmysl a dispozice společnosti s finančními prostředky ve výši sražených částek a jejich neodvedení. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že bez pochybností neprokázal, že v období od prosince 2013 do července 2016 byl obviněný skutečně osobou odpovědnou za plnění odvodové povinnosti zaměstnavatele (ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku), že k nesplnění této povinnosti došlo ze strany obviněného vědomě a úmyslně, že obchodní společnost disponovala s finančními prostředky ve výši sražených částek a tyto přesto neodvedla a že šlo o větší rozsah neodvedeného pojistného (min. 50 000 Kč.). Obviněný vycházel z toho, že trestnost jeho jednání byla podmíněna existencí jeho oprávnění a odpovídajících zákonných povinností jednat jménem uvedené obchodní společnosti, tedy existencí jeho funkce jednatele, případně se odvozovala z jiného právního titulu prokazujícího, že právě on byl v pozici osoby odpovědné za chod společnosti, vedení účetnictví, mzdovou agendu a realizaci sražených odvodů. To však v období od 13. 7. 2015 neplatilo, jeho pracovní smlouva tuto povinnost ani nepředpokládala. Vytkl, že odvolací soud zcela ignoroval svědecké výpovědi potvrzující činnost Ľ. F. a jeho ze zákona plynoucí povinnosti jednatele. Zdůraznil, že po dni 6. 5. 2014, kdy došlo k podpisu smlouvy o převodu 100% obchodního podílu, k jeho odvolání z funkce jednatele a ke jmenování Ľ. F. novým jednatelem, neměl obviněný důvod chovat se a vystupovat jako jednatel společnosti. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že jeho odvolání z funkce jednatele bylo spojeno s krajně podezřelými okolnostmi.
7. Obviněný namítl, že nelze jeho postavení vedoucího provozu restaurace zaměňovat s postavením osoby odpovědné za veškerou činnost obchodní společnosti, včetně odpovědnosti za vedení účetnictví či mzdové agendy, zejména je-li zřejmé, že předmět podnikání společnosti se neomezuje pouze na činnost, za kterou je obviněný z titulu svého pracovněprávního vztahu odpovědný. Obviněný také odmítl svou odpovědnost za neodvedené pojistné za zaměstnance po 13. 7. 2015, neboť v této době neměl přístup ke mzdovým podkladům. Soudy nižších stupňů se také nedostatečně vypořádaly s jeho zaviněním, neboť v období od 6. 5. 2014 z hlediska subjektivní stránky, tj. z hlediska jeho zavinění, obviněný neměl důvod pochybovat o tom, že již neměl v obchodní společnosti podíl ani nebyl jejím jednatelem. Odmítl, že by v případě obchodní společnosti P. G. vědomě tyto povinnosti neplnil nebo snad společnost s nekalým úmyslem převedl na jinou osobu. Veřejný žalobce podle něj neprokázal, že listiny o převodu obchodního podílu, odvolání jednatele a jmenování nového jednatele a přebírací protokol, vše ze dne 6. 5. 2014, nebyly sepsány a podepsány v den, který je na nich uvedený. Pro další období se neprokázala ani existence dokladu, tj. právního titulu, ze kterého lze důvodně dovodit odpovědnost obviněného za odvody srážek, ani existence dostatku finančních prostředků společnosti k úhradě sražených odvodů od dubna 2015. Zanikla-li ke dni 13. 7. 2015 i podle zápisu v obchodním rejstříku obviněnému funkce jednatele, zanikly i všechny jeho povinnosti s touto funkcí spojené. Po tomto datu nebyla prokázána existence žádného ujednání mezi obviněným a novým jednatelem, ani pověření plynoucí pro obviněného z pracovněprávního vztahu zakládající povinnost vést či zajistit vedení veškeré mzdové agendy, výpočet odvodů a jejich převody na příslušné účty. Z toho vyvodil, že nebylo bez pochybností prokázáno, že by obviněný po svém opakovaném a formálně správném odvolání z funkce jednatele ke dni 13. 7. 2015 splňoval parametry osoby jednající za právnickou osobu ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, a že bylo v jeho kompetenci a možnostech odvod sražených částek pojistného od zaměstnanců do června 2016 zajistit či provést.
8. Závěry dovozené soudem prvního stupně a potvrzené odvolacím soudem o vině se tak nacházejí v rozporu s výsledky dokazování i v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
9. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný se podle něj námitkami v dovolání snažil vyvolat polemiku o rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. K tomu státní zástupce připomněl, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě usměrnit, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku – odvolání (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud proto nevystupuje v postavení obecné třetí instance zaměřené na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat již z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou i nadále závazná pro dovolací soud a ten i nadále není oprávněn k jejich revizi. Ani nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran nad konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, které nejsou v posuzované věci shledávány. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
10. Bylo možno odmítnout tvrzení obviněného, že zde existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť o případ extrémního nesouladu se podle státního zástupce nejednalo. Obviněný jednal jménem právnické osoby - obchodní společnosti P. G. ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku a byl osobou povinnou odvádět za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení. Vytýkané období správně pokrývalo jednak časový úsek od prosince 2013 do června 2015, kdy obviněný zastával funkci (jediného) jednatele a společníka obchodní společnosti P. G., a jednak i časový úsek od července 2015 do července 2016, v němž formálně sice již nebyl v předešlém postavení, nicméně byl osobou fakticky jednající za tuto obchodní společnost. Obviněný zcela rezignoval na plnění odvodní povinnosti. Narůstající dluh na povinných odvodech bez jakékoli snahy o jeho řešení (např. sjednání splátkového kalendáře nebo přizpůsobení chodu obchodní společnosti) byl zjevně jedním z důvodů vedoucích obviněného k účelovému převodu obchodního podílu na Ľ. F. jako tzv. bílého koně. Poté obviněný sám za společnost jednal a fakticky plnil funkci zaměstnavatele tím, že za obchodní společnost činil příslušná právní jednání. V této spojitosti státní zástupce poukázal na výpovědi převážné většiny zaměstnanců, účetního a pronajímatele restaurace, z nichž vyplývalo, že obviněný obchodní společnost řídil, přijímal a propouštěl zaměstnance, vyplácel jim mzdu a též i jinak za ni jednal.
11. Obviněný své dovolání založil na námitkách, jejichž podstata spočívala v nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů, a to s důrazem na neodpovědnost za odvody zaměstnanců obchodní společnosti z důvodu jeho odvolání z funkce jednatele. Obviněný přitom přehlížel v řízení provedené důkazy, na jejichž podkladě byl učiněn jednoznačný a spolehlivý závěr o jeho vině. Obviněný v dovolání argumentoval i tím, že konečné rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení jeho postavení v obchodní společnosti P. G. a na nesprávném posouzení zavinění ve formě úmyslu. Avšak rovněž zde se ve skutečnosti se domáhal revize soudy učiněných skutkových zjištění.
12. Státní zástupce také odmítl výhrady obviněného, jimiž se vymezoval vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se neměl vypořádat se všemi námitkami uvedenými v jeho odvolání. Státní zástupce připomněl, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí podle §265a odst. 4 tr. ř. by nebylo přípustné. Důležité je, že předmětný rozsudek dostál požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. Uplatněným námitkám přitom odvolací soud věnoval pozornost zejména v bodu 7 odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Námitky obviněného vztahující se ke způsobu hodnocení zajištěných důkazů, k osobě odpovědné za splnění odvodové povinnosti zaměstnavatele, k jejímu nesplnění, k úmyslu a k dispozicím s finančními prostředky obchodní společnosti představovaly opakování obhajoby z předcházejících fází trestního řízení a polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, s nimiž státní zástupce souhlasil. Jednání obviněného pokračovalo dlouhodobě po dobu více než 2,5 roku, aniž by oprávněným institucím uhradil jakoukoli částku. U hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, nelze opomíjet, že znalec neměl k dispozici ani účetnictví a výpisy k bankovním účtům, v důsledku čehož byl redukován obraz o finanční situaci obchodní společnosti P. G. Obviněný, byť byl v nepříznivé finanční situaci, neučinil žádná aktivní opatření k jejímu zlepšení, aby mohl povinné odvody uhradit. Obviněný svůj obchodní podíl převedl bezúplatně. Podpisy na listinách byly ověřeny a listiny založeny do sbírky listin až po 1 roce od jejich údajného vzniku. Jednal se záměrem vyhnout se vlastní odpovědnosti za stav a fungovaní společnosti. Přesto obviněný nadále působil v obchodní společnosti ve stejném rozsahu jako před převodem obchodního podílu.
14. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Obviněný M. Z. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jemuž odpovídala jen část jeho námitek, jde-li o výhrady proti rozhodným skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Namítal-li nesprávné právní posouzení skutku a jiná nesprávná hmotněprávní posouzení, měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl dříve obsažen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž také obviněný veškeré své námitky zřejmě podřazoval (soudě podle slovního vymezení uplatněného dovolacího důvodu), ač v době podání dovolání platilo a bylo účinné již jiné znění trestního řádu.
18. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
19. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
20. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
21. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat.
22. Obviněný M. Z. svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Obviněný současně s tím namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl. Obviněný v této spojitosti rozhodnutím soudů nižších stupňů vytýkal, že jejich rozhodná skutková zjištění vycházela pouze z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení uvedená v obžalobě, zatímco pomíjely či nedostatečně zohledňovaly další důkazy vyvracející tvrzení o prodeji obchodní společnosti tzv. bílému koni Ľ. F. a o pokračujícím ovládání obchodní společnosti obviněným. Ovšem již z toho vyplývá, že o rozpor, ba dokonce zjevný, jít nemůže, protože takový rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu (jak bude zmíněna níže) není dán, přikloní-li se soudy k jedné skupině důkazů podporujících obžalobu, zatímco zavrhnou druhou skupinu důkazů podporujících obhajobu (pokud ovšem sdělí důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle). Vlastně celé dovolání obviněného je koncipováno jako polemika se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, obviněný předestíral vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.
23. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
24. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
c) K přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1tr. zákoníku
25. Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod lze s notnou mírou benevolence označit výhrady obviněného týkající se nesprávného posouzení skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, šlo-li o námitky zpochybňující naplnění znaku zavinění a osoby pachatele tohoto trestného činu, resp. splnění podmínek přičítání postavení právnické osoby obviněnému ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku. Znovu je však třeba připomenout, že je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání. To platí i o závěru, že obviněný fakticky ovládal z pozice provozního vedoucího obchodní společnost P. G.
26. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění.
27. Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů. Pachatelem trestného činu podle uvedeného ustanovení může být jen osoba v postavení zaměstnavatele nebo plátce, která nesplní za poplatníka výše uvedenou zákonnou povinnost.
28. Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v §241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
29. Nejprve je třeba připomenout, že obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že ve větším rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění.
30. Z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že námitky týkající se nedostatečného naplnění subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku uplatňoval obviněný v průběhu celého trestního řízení, zejména v jeho podaném odvolání, ačkoliv se námitkami naplnění subjektivní stránky náležitě soudy nižších stupňů zabývaly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 31., str. 12) podrobně popsal, jaké okolnosti jej vedly k závěru o naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu. Tento soud shledal, že obviněný věděl, že v důsledku jeho jednání záležejícím v neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a jejich použitím na jiné účely, může způsobit, že tato částka nebude oprávněným příjemcům odvedena vůbec, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný tak podle odvolacího soudu jednal nejméně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud přitom přihlédl k dlouhodobosti jednání obviněného, který na povinných srážkách neuhradil ničeho po dobu více než 2 let, avšak jiné výdaje obchodní společnosti hradil, a to v hotovosti. Obviněný také neučinil žádné kroky k přizpůsobení svého podnikání tak, aby mohl povinné odvody znovu hradit, nehradil své závazky poměrně, ani nepřistoupil k tomu, že by své případně ztrátové podnikání ukončil. Obviněný, vědom si nesplácení uvedených částek z důvodu údajné nedobré ekonomické situace obchodní společnosti P. G., začal podnikat v montážnictví a zámečnictví, přijímal také nové zaměstnance, které si poté převedl do své nové obchodní společnosti M. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudy nižších stupňů může uzavřít, že postavení obviněného ve společnosti svědčí o tom, že bylo vedeno úmyslem neodvést za zaměstnance zákonem stanovené platby, ač po celou dobu byl obviněný v postavení, kdy tak činit měl i mohl, zároveň měl k dispozici dostatek finančních prostředků, jak bylo v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno.
31. V této spojitosti lze též odkázat na názory obsažené v odborné literatuře (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2451 a násl.) a ustálené judikatuře (z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019). Vychází se z toho, že trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky na platby uvedené v §241 tr. zákoníku ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je potřeba zkoumat také dobu, po kterou nebyla zákonná povinnost plněna. Jestliže zaměstnavatel použije stržené částky z mezd zaměstnanců na zachování chodu společnosti a zároveň existuje reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace pachatele (zaměstnavatele) v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, subjektivní stránka nebude naplněna. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen hradit tyto povinné platby, musí přizpůsobit hospodaření společnosti tak, aby mohl dostát též svým zákonným povinnostem (případně takové podnikání ukončit). Na druhou stranu však platí, nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd svým zaměstnancům a úhrady plateb svým obchodním partnerům, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodnění věřitele.
32. Uvedené názory a výklad §241 odst. 1 tr. zákoníku vyplývající z odborné literatury i judikatury soudy nižších stupňů zcela akceptovaly a vycházely z nich. Dospěly (na rozdíl od obviněného) k důkazy podloženému závěru, že obchodní společnost P. G. byla po celou dobu, po kterou měl obviněný páchat uvedený trestný čin, schopna povinné platby za své zaměstnance odvádět. Bylo též prokázáno, že uvedená obchodní společnost po celou dobu fakticky řízená obviněným (viz níže), fungovala, provozovala svou činnost, vynakládala finanční prostředky za jiným účelem, rozhodně nijak nepřizpůsobovala svou činnost případné nedostatečnosti finančních prostředků. Obviněný rozhodně hospodaření nijak nepřizpůsobil či dokonce podnikání neukončil, naopak v podstatě jen instaloval do pozice jednatele další osobu, byť nadále za uvedenou obchodní společnosti fakticky jednal a ji ovládal.
33. Jako nedůvodná se s ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů jeví též námitka, že obviněný (po celou uvedenou dobu) nebyl osobou jednající za právnickou osobu ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, neboť poté, co byl odvolán vlastníkem společnosti z funkce jednatele, v ní působil pouze na základě pracovněprávního vztahu a neměl jakýkoliv vliv na řízení této obchodní společnosti. I tato námitka byla v trestním řízení vyvrácena. Soudy nižších stupňů při stanovení, zda to byl právě obviněný, kdo byl osobou fakticky ovládající zaměstnavatele – obchodní společnost P. G., důvodně vycházely ze svědeckých výpovědí zaměstnanců, zejména A. Z., T. K., T. G., Z. Z. a J. B. Z nich vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo byl v postavení osoby fakticky ovládající obchodní společnost P. G., neboť bylo prokázáno, že obviněný nejprve z pozice jejího jediného společníka a jednatele, a poté po převodu obchodního podílu na tzv. bílého koně Ľ. F., který byl pouze osobou formálně dosazenou, z pozice vedoucího zaměstnance, měl rozhodující vliv na chod této obchodní společnosti. To bylo podpořeno i výpovědí P. V., pronajímatele objektu, v němž byla provozována touto obchodní společností restaurace. Svědek vypověděl, že to byl výhradně obviněný, kdo s ním po celou dobu fungování společnosti jednal ohledně hrazení nájmu, přičemž platby probíhaly pouze v hotovosti. Je pravdou, že obviněný sice nevykonával funkci statutárního orgánu této obchodní společnosti, nebyl tedy formálně jejím jednatelem, avšak ve skutečnosti obchodní společnost sám fakticky řídil. Obviněný totiž i po svém odvolání z funkce jednatele stanovoval a ukládal jednotlivým zaměstnancům obchodní společnosti P. G. pracovní úkoly, organizoval, řídil a kontroloval jejich práci a dával jim k tomu účelu závazné pokyny, a především jim vyplácel mzdu a uzavíral s nimi pracovní smlouvy, byl také osobou rozhodující o odvodech povinných plateb.
34. V této spojitosti je třeba připomenout judikaturu Nejvyššího soudu týkající se pojmu pachatele trestného činu podle §241 tr. zákoníku, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012, podle kterého zjištění, že určitá osoba nebyla statutárním orgánem právnické osoby jako zaměstnavatele nebo plátce, jehož zatěžuje zákonná povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň či jinou povinnou platbu ve smyslu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, nevylučuje její trestní odpovědnost za citovaný trestný čin. K ní se totiž nevyžaduje, aby pachatel měl nějaké zvláštní postavení či funkci, ale postačí, jestliže formálně i fakticky plní funkci zaměstnavatele nebo jiného plátce zejména tím, že za něj činí příslušné právní úkony.
35. Také námitky obviněného, že jako zaměstnanec nemohl objektivně plnit odvodové povinnosti, byly shledány jako nedůvodné. Soudy nižších stupňů se touto otázkou zevrubně zabývaly, odvolací soud se této otázce důkladně věnoval na str. 11 až 12 svého rozsudku, kde podrobně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obchodní společnost P. G. disponovala dostatkem finančních prostředků k zaplacení povinných plateb za své zaměstnance po celou sledovanou dobu (proto také bylo třeba rozsudek soudu prvního stupně zrušit a změnit časové vymezení skutku). Na tuto pasáž je možno pro stručnost odkázat, ostatně jde o závěr skutkový, který je podložen důkazy a který ani nemůže dovolací soud přezkoumávat (viz k tomu výše). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 30, str. 12) správně upozornil, že sám obviněný v hlavním líčení dne 11. 6. 2020 vypověděl, že zaměstnanci byli vypláceni hotově z tržeb společnosti, přičemž on sám část peněz odkládal na úhradu zboží a zbytek dával do trezoru. Tržby společnosti přitom podle jeho vyjádření dosahovaly výše 400 000 až 500 000 Kč měsíčně a v trezoru bylo uloženo podle jeho tvrzení kolem 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč na vyplácení výher z výherních automatů. Zaměstnanci také shodně vypověděli, že jim byly mzdy vypláceny vždy řádně a v plné výši. Není tedy pochyb, že obviněný nejprve jako jednatel, poté jako pověřený zaměstnanec, neplnil zákonnou povinnost za zaměstnavatele a neodváděl dlouhodobě pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění (v celkové výši 331 540,33 Kč), ač k tomu měl dostatek finančních prostředků a přestože věděl, že příslušné částky byly strženy z hrubých mezd zaměstnanců obchodní společnosti P. G.
36. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku.
37. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (zejména str. 14-18) i soudu druhého stupně (zejména str. 7-14).
V. Závěrečné shrnutí
38. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu