ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.635.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 635/2022- 392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 85/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 2/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný J. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 8 T 2/2022, uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §353 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb s výší jedné denní sazby 700 Kč, tedy v celkové výměře 21 000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to sekery s dřevěným topůrkem o délce 80 cm a železným ostřím částečně natřeným zelenou barvou o celkové váze 2,235 kg.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 85/2022, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že dne 25. 10. 2020 v době od 13:30 hod. do 13:41 hod. po předešlé slovní rozepři s poškozeným P. J., který v tu dobu pracoval na vlastním pozemku u domu č. p. XY v obci XY na dělicí zdi mezi pozemkem obviněného a pozemkem poškozeného, přičemž stál ve výšce asi 190 cm nad terénem na schůdkách přistavených k dělicí zdi, obviněný v této situaci na svém pozemku uchopil do obou rukou štípací sekeru o celkové délce 80 cm a hmotnosti 2,235 kg, rozmáchl se a v úmyslu zastrašit poškozeného udeřil tupou stranou této sekery do vrchní řady cihel dělicí zdi v bezprostřední blízkosti poškozeného takovou silou, že po dopadu sekery došlo k odlomení části jedné z cihel, přičemž poškozený v obavě před zásahem sekerou instinktivně uhnul, v důsledku čehož spadl ze schůdků na zem.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož ve věci spatřoval nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný namítl, že v jeho jednání zcela chyběla jakákoli slovní výhrůžka usmrcením, způsobením těžké újmy na zdraví či jiné újmy. Relevantní část jeho jednání popsaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně spočívá v tom, že v úmyslu zastrašit poškozeného udeřil tupou stranou sekery do vrchní řady cihel dělicí zdi.
5. Podle obviněného ani odvolacím soudem citovaná judikatura nepotvrzuje závěr o tom, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1042/2013, šlo o situaci, kdy byla dílem nonverbální výhružka zcela konkrétní a jednoznačná, srovnatelná s verbální výhružkou usmrcením, navíc pachatel gestem zdůraznil svůj slovní projev. V případě řešeném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1450/2015, hrozil pachatel verbálně poškozené zastřelením a při pronášení této pohrůžky sahal rukou do své tašky, kde měl uložený plynový revolver, šlo tedy o verbální výhružku usmrcením.
6. Dále obviněný poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1450/2015 (obviněný měl zjevně na mysli rozhodnutí citované odvolacím soudem, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1101/2019), v němž šlo o situaci, kdy pachatel namířil na poškozeného krátkou střelnou zbraň se slovy, že má z místa vypadnout, přičemž Nejvyšší soud zmíněným usnesením zrušil odsuzující rozsudky a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstatou jednání podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je, aby pachatel adresoval takovou výhružku usmrcením, kterou lze vnímat jako důvodnou. Obviněný dále poukázal i na to, že Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále konstatoval, že „Ačkoliv jednání, které naplňuje znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování, nemusí mít vždy verbální podobu, ale lze takto konat i konkludentně, např. posunky či názornými gesty, musí i z těch být hrozba smrti dostatečně zřejmá, aby jí poškozený porozuměl a mohla v něm vzbudit důvodnou obavu.“.
7. Podle přesvědčení obviněného v jeho trestní věci na první pohled chyběla jakákoliv přímá výhružka obviněného, že poškozenému těžce ublíží na zdraví. Obviněný bez dalšího verbálního či neverbálního projevu udeřil sekerou do cihlové zdi, což nemůže být posuzováno jako neverbální výhružka těžkou újmou na zdraví. Zatímco Nejvyšší soud situaci, v níž jiný obviněný mířil na poškozeného střelnou zbraní a vyzval ho, aby vypadl, nevyhodnotil jako výhružku smrtí nebo těžkou újmou na zdraví, v jeho případě jednání, jehož se dopustil, bylo posouzeno jako neverbální výhružka těžkou újmou na zdraví, a to v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
8. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného J. P. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který shledal, že námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak považoval je za neopodstatněné.
10. Podle státního zástupce na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. K námitkám obviněného, podle nichž v jeho jednání chybí výhružka těžkou újmou na zdraví, státní zástupce uvedl, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví či obavu z jiné těžké újmy, výhružka však nemusí být učiněna pouze verbálními projevy. O důvodnou obavu jde v situacích, jakmile nastupuje vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodnost obavy je nutno posoudit s přihlédnutím k relevantním okolnostem případu. V posuzované věci se vyhrožování vůči poškozenému odvíjelo od použití předmětu útoku obviněným, tedy sekery o délce 80 cm s hmotností 2,235 kg. Vyhrožování odpovídalo chování obviněného, který držel sekeru v ruce a následně se s ní rozmáchl směrem proti poškozenému. Nelze pominout ani krátkou vzdálenost mezi obviněným a poškozeným a jejich postavení, když poškozený se nacházel v nevýhodné pozici, neboť stál ve výšce nad terénem na schůdkách přistavených k dělicí zdi. O intenzitě úderu sekerou vypovídá, že v důsledku úderu došlo k odlomení části jedné z cihel na zdi. O obavě poškozeného pak svědčí spontánní uhnutí před možným zásahem sekerou a poté spadnutí ze schůdků na zem. Podle státního zástupce je třeba přihlédnout rovněž k dlouhodobě trvajícímu sousedskému konfliktu, přičemž jejich negativně definovaným vztahem byla umocňována uskutečněná výhružka. Jednání obviněného tedy svědčí o jeho záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví.
11. K citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1450/2015, kterého se obviněný dovolával, státní zástupce uvedl, že obviněný se na jeho podkladě snaží formulovat závěr, který však nebyl v nyní napadeném usnesení vyjádřen. Není pravda, že by Nejvyšší soud dovodil existenci výhružky a přisvědčil námitkám, jelikož odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Ke skutkové podstatě trestného činu podle §353 tr. zákoníku pouze parafrázoval základní výklad komentáře k trestnímu zákoníku vydaného Nakladatelstvím C. H. Beck, který k nynějšímu případu nevyvolává potřebu nového pohledu a zásadně odlišné interpretace.
12. Podle státního zástupce jsou námitky obviněného pouze opakováním, resp. pokračováním jeho obhajoby uplatněné již ve fázi řízení o řádném opravném prostředku, jimiž se Krajský soud v Praze zabýval a vypořádal se s nimi, a v této souvislosti pak státní zástupce odkázal především na příslušnou část odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a vyjádřil souhlas s tím, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady pod takový důvod či důvody, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
16. Obviněný ve svém dovolání podaném dne 14. 6. 2022 uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítal nesprávné právní posouzení skutku, kterým byl uznán vinným. Takovéto uplatněné dovolací námitky od 1. 1. 2022 však odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť novelou trestního řádu účinnou od 1. 1. 2022 bylo do zákona vloženo nové ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s nově formulovaným dovolacím důvodem spočívajícím v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Obviněný tedy nesprávně označil jím uplatněný dovolací důvod, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemá vliv na možnost projednat jeho dovolání. Protože obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, měl své dovolání opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jeho druhé alternativě, jelikož bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž spatřoval nesprávné právní posouzení skutku.
17. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Citovaný dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný J. P. uznán vinným, se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin se zbraní. Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhružkám. Obsah výhružky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti nešlo o nic závažnějšího. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr o tom, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné učinit až na základě komplexního vyhodnocení situace a je třeba je posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhružky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).
19. Pokud obviněný namítal, že v jeho jednání chybí jakákoliv výhružka usmrcením, těžkou újmou na zdraví či jinou újmou, nelze jeho názoru přisvědčit. Výhružka nemusí být učiněna slovně, může mít i nonverbální charakter, jestliže je hrozba dostatečně zřejmá, aby jí poškozený porozuměl a mohla v něm vzbudit důvodnou obavu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1042/2013). Samotná rána sekerou do zdi by nemusela nutně být v každém případě vyhrožováním ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by byla učiněna toliko demonstrativně např. při odchodu po skončení hádky (šlo by o jednání obdobné bouchnutí dveřmi při skončení konfliktu). Jak již bylo uvedeno, způsobilost výhružky je však třeba hodnotit komplexně a v kontextu celé situace. Pokud se obviněný v nyní posuzovaném případě napřáhl sekerou o délce 80 cm a hmotnosti 2,235 kg proti poškozenému a udeřil do dělicí zdi v těsné blízkosti poškozeného, který stál na schůdkách a opíral se o tuto zeď, je takové jednání bezpochyby objektivně způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z těžké újmy na zdraví, která mu jednáním obviněného mohla být způsobena. Jak uvedl již odvolací soud, poškozený nemohl vědět, zda obviněný neměl v úmyslu tuto zbraň proti němu skutečně použít, a tedy samotný úder sekerou byl způsobilý v něm vyvolat obavu z usmrcení či těžké újmy na zdraví, která mu mohla bezprostředně hrozit. Způsobení těžké újmy na zdraví, či dokonce usmrcení bylo reálné, pokud by obviněný chtěl poškozeného sekerou udeřit, protože mu v tom nic nebránilo, a poškozený byl také v nevýhodné pozici na schůdkách nad zemí. Výhružka navíc byla nejen způsobilá vzbudit u poškozeného důvodnou obavu ze způsobení těžké újmy na zdraví, ale skutečně vyvolala tuto obavu, když poškozený ze strachu před zásahem sekerou instinktivně uhnul a spadl ze schůdků na zem, přičemž jeho reakci nelze považovat za neadekvátní. Sám obviněný vypověděl, že neměl v úmyslu zranit poškozeného, ale pouze ho zastrašit, je tedy zřejmé, že svým jednáním sledoval způsobení obavy u poškozeného.
20. Obviněný dále ve svém dovolání uvedl, že odvolacím soudem citovaná judikatura potvrzuje závěry o tom, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví. Tuto námitku považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou, jelikož obviněnému nebylo kladeno za vinu způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, ale jen vyhrožování takovou újmou. Pokud měl obviněný na mysli, že nelze v jeho jednání spatřovat výhružku způsobilou vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z těžké újmy na zdraví, nelze ani tomuto jeho názoru přisvědčit. Jak totiž naopak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1042/2013, výhružka nemusí být učiněna pouze verbálně. Jestliže v citovaném rozhodnutí šlo o situaci, kdy byl verbální projev doplněn projevem neverbálním, nikterak to nezpochybňuje závěr učiněný soudy nižších stupňů v nyní posuzovaném případě, pouze lze uzavřít, že šlo o odlišný skutkový stav. Rovněž je možno shledat odlišný skutkový stav v případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1450/2015, jehož závěry nijak nevylučují, aby bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ze žádného z citovaných usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá, že by nebyla dostačující samotná nonverbální výhružka, naopak je zřejmé, že skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování může naplnit celá škála jednání, kdy je výhružka způsobilá vzbudit důvodnou obavu z usmrcení, těžké újmy na zdraví či jiné těžké újmy, ať už je tato výhružka učiněna verbálně, neverbálně či kombinací obou těchto variant. Ostatně i podle další komentářové literatury může mít výhružka jakoukoliv podobu, ať již verbální, písemnou, grafickou, konkludentní, symbolickou atd. (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2543 a 2909).
21. Konečně nelze přisvědčit ani názoru obviněného, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v rozporu se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1101/2019. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí totiž neztotožnil s právní kvalifikací soudů nižších stupňů, které považovaly pouhé vytažení střelné zbraně z pouzdra s výzvou, aby poškozený opustil místo, i bez jakékoli slovní výhružky, za výhružku způsobilou vyvolat důvodnou obavu poškozeného o život. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nedospěl k závěru, že by popsané jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, tedy že by zcela chyběla jakákoliv výhružka, považoval však jednání spočívající v pouhém vytažení střelné zbraně, navíc uložené v pouzdře, a namíření na jinou osobu za nedostačující pro posouzení jako výhrůžky způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení. Nejvyšší soud při těchto svých závěrech vycházel z konkrétní situace na místě činu, z okolností, za nichž obviněný v této věci jednal, a s vědomím zcela odlišné konfliktní situace oproti té, za které jednal obviněný J. P.
V. Závěrečné shrnutí
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací námitky obviněného sice zčásti odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký