ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.731.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 731/2022- 1570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2022 o dovoláních, která podali obviněný K. B. , nar. XY v XY, bytem XY, okres XY, a obviněný L. T. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 68 To 253/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. B. a L. T. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 2 T 5/2014, byli obvinění K. B. a L. T. uznáni vinnými přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za něj byl obviněnému K. B. podle §210 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněnému L. T. byl uložen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 6. 2018, č. j. 1 T 89/2015-793, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2019, č. j. 55 To 234/2018-852, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného trestného činu se obvinění K. B. a L. T. podle rozsudku soudu prvního stupně (zjednodušeně uvedeno) dopustili tím, že dne 21. 1. 2013 telefonicky oznámili, a to L. T. v 07.30 hod. a K. B. ve 13.30 hod., poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., u které měla majitelka automobilu tov. zn. Peugeot 607, RZ: XY, uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, že dne 18. 1. 2013 ve 22.15 hod. došlo k dopravní nehodě mezi tímto automobilem, řízeným v té době L. T., a automobilem tov. zn. Chevrolet Captiva, RZ: XY, majitele F. B., řízeným v té době K. B. Obvinění přitom nepravdivě uvedli, že dopravní nehodu zavinil řidič L. T. tak, že při jízdě obou vozidel od XY na XY, okr. Jeseník, zezadu narazil do automobilu řízeného K. B., v důsledku čehož automobil tov. zn. Chevrolet Captiva přejel do protisměru a přední levou částí narazil do levé kamenné opěry železničního mostu na silnici č. II/369 před obcí XY. V tomto duchu rovněž společně vyplnili a podepsali příslušný formulář záznamu o dopravní nehodě (včetně nákresu). K poškození automobilu tov. zn. Chevrolet Captiva ve skutečnosti ale došlo jiným než popsaným způsobem a za jiných časových a místních okolností, jež se nepodařilo zjistit. Tím způsobili poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., škodu ve výši 107 477 Kč, neboť na základě jejich nepravdivých informací poškozená oznámenou dopravní nehodu zaevidovala a v rámci pojistného plnění dne 13. 2. 2013 vyplatila K. B. finanční částku 107 527 Kč na jeho bankovní účet.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která byla podle §256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 68 To 253/2021.
II. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání.
a) Dovolání K. B.
5. Obviněný K. B. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že jednak nebyly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení, a tím byla zkrácena jeho procesní práva příslušející mu jako obviněnému v přípravném řízení, jednak nebyly splněny podmínky pro přibrání znaleckého ústavu k vypracování znaleckého posudku. V řízení byly opatřeny a provedeny dva znalecké posudky, a to přibraným znalcem Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D., následně pak zpracovaný na žádost obhajoby RNDr. Miroslavem Skácelem. Rozpor mezi nimi byl podle názoru obviněného vyjasněn u hlavního líčení, neboť Ing. Ladislav Mandák, Ph.D., připustil, že není vyloučeno, že popsaným dějem k předmětné nehodě došlo. I přesto si soud prvního stupně vyžádal revizní znalecký posudek, který včetně jeho dodatku, považuje obviněný za nevěrohodný a neodborný. Dále se obviněný v dovolání věnoval obecným požadavkům na hodnocení důkazů, konkrétně pak znaleckých posudků, přičemž dospěl k závěru, že tzv. revizní znalecký posudek vykazuje řadu vad, pro které neměl být akceptován. Obviněný mu především vytkl, že v něm zpracovatelé hodnotili důkazy, což jim nenáleží, a provedli ohledání místa činu, které může provést jen orgán činný v trestním řízení. Obviněný uzavřel, že jakékoliv zjišťování podkladů pro posudek znalcem (zaměřování místa, zkoumání místních podmínek apod.) lze považovat za pochybné. Soudy nižších stupňů k těmto závěrům nepřistupovaly kriticky a spekulativní závěry přejímaly. Dovolatel proto setrval na svém názoru, že jediným správným znaleckým posudkem je ten, který zpracoval RNDr. Miroslav Skácel, podle nějž vozidlo Chevrolet nemohlo narazit do rohu viaduktu, ale až do jeho stěny, přesné místo se však s ohledem na nedostatečné ohledání místa činu nedá určit. Charakter, rozsah i lokalizace poškození kolizních vozidel odpovídá popisu průběhu nehody.
7. Dále dovolatel namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Konkrétně uvedl, že zpracovatelé revizního znaleckého posudku měli být vyloučeni z podání tohoto posudku, jelikož mohou být zaujati vůči osobě RNDr. Miroslava Skácela, neboť podávali znalecký revizní posudek přímo v jeho věci, v níž byl tento znalec pravomocně odsouzen. Soudy nižších stupňů se touto námitkou obhajoby vůbec nezabývaly. Obviněný vznesl dále výhrady proti formálním náležitostem revizního posudku, resp. jeho „doplňku“, který podle něj nesplňuje požadavky uvedené v §28 zákona č. 254/2019 Sb. a v §51 vyhlášky č. 503/2020 Sb., v nichž se o jakémkoliv „doplňku“ nehovoří (na rozdíl od „dodatku“).
8. Konečně podle dovolatele soudy nižších stupňů opomněly provést důkazy navržené obhajobou, resp. se k nim nijak nevyjádřily, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tyto důkazy přitom mohly jednoznačně přispět k objasnění věci. Konkrétně se jednalo o výslech svědka R. Š. k okolnostem poškození plotu a jeho stříšky a svědka A. J. k opravě vozidla Chevrolet.
9. Závěrem dovolatel upozornil na nepřiměřenou délku trestního řízení, v němž mu nakonec byl uložen trest přísnější než v rozsudku z roku 2019, i když uplynula delší doba od spáchání trestného činu. Dále obviněný poukazoval na svůj osobní profil (čestný, bezúhonný občan, příslušník Policie ČR) a svou nulovou motivaci ke spáchání trestného činu. Celou věc považuje od počátku za vykonstruovanou ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně.
b) Dovolání L. T.
10. Obviněný L. T. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dál důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
11. Dovolatel předně namítl, že ve věci byly vypracovány tři znalecké posudky, které nevyloučily, že k předmětné dopravní nehodě skutečně došlo způsobem popsaným obviněnými. Znalci dospěli k závěru, že přední část vozidla Peugeot se dostala do kontaktu s tažným zařízením vozidla Chevrolet ve velmi nízké rychlosti. Znalci se jen neshodli, zda v důsledku tohoto kontaktu mezi oběma vozidly mohlo dojít k takovému poškození vozidla Chevrolet, které bylo zaznamenáno do záznamu o nehodě.
12. Obviněný L. T. se bránil, že při vyplňování záznamu o nehodě postupoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a vyplnil na místě informace o poškození vozidla, nakreslil plánek místa nehody a následně celou věc nahlásil pojišťovně. Nehoda se stala ve večerních hodinách, za snížené viditelnosti a hustého sněžení. Na místě nehody jako laik mohl stěží vyhodnotit, která poškození odpovídala jím způsobené nehodě a která nikoli, zaznamenal takový stav vozidel, jaký na místě viděl. Nevěděl a ani nemohl vědět, že vznik nějaké škody na vozidle Chevrolet může mít i jinou příčinu než předmětnou nehodu, které byl účastníkem. Společný úmysl spolupachatele pak soudy nemohou odvozovat pouze z toho, že je se spoluobviněným v rodinném poměru. Stejně tak nelze jeho úmysl spáchat trestný čin dovozovat z toho, že vozidlo nechal po nehodě opravit a prodal jej.
13. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které neodpovídalo zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř.
14. Z těchto důvodů obviněný L. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dovolacích námitek obou obviněných a připomenutí možnosti uplatnění a limitů námitek v dovolacím řízení se státní zástupce konkrétně vyjádřil k podaným dovoláním.
16. Státní zástupce zdůraznil, že obvinění i v dovoláních opakovali tytéž námitky, které uplatnili v řízení soudy nižších stupňů, které se s nimi též detailně a logicky vypořádaly. Na závěry soudů nižších stupňů proto může státní zástupce odkázat, jelikož s nimi souhlasí. Za klíčový důkaz je nutno považovat revizní znalecký posudek, ze kterého jednoznačně vyplývá, že nehodový děj se nemohl odehrát tak, jak tvrdí obvinění, a že k poškození předmětného vozidla muselo dojít jiným než popsaným způsobem. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů věnovaly případu náležitou pozornost a obviněným daly dostatečný prostor pro jejich obhajobu. To vyplývá mimo jiné i z toho, že odvolací soud v této věci dvakrát zrušil odsuzující rozsudky soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to mimo jiné i za účelem doplnění dokazování k návrhům obhajoby. Není pravdou, jak uvádí obhajoba, že znalecké posudky Ing. Ladislava Mandáka a RNDr. Miroslava Skácela by nebyly protichůdné. Pokud oba znalci nevyloučili, že mohlo dojít k velmi mírnému střetu obou vozidel, avšak v dalších závěrech se podstatně odlišují, nelze jejich znalecké posudky označit za bezrozporné. Věrohodností znaleckých posudků se soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích. Státní zástupce neshledal ani důvody, pro které by měli být zpracovatelé revizního znaleckého posudku vyloučeni. V ustanovení §18 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů, není případný poměr k jinému znalci, který ve věci podal jiný znalecký posudek, důvodem k vyloučení znalce. Naopak skutečnost, že znalec RNDr. Miroslav Skácel byl vyškrtnut ze seznamu soudních znalců z důvodu pravomocného odsouzení pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §346 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, podstatným způsobem snižuje věrohodnost všech jím vyhotovených znaleckých posudků, tím spíše to platí o znaleckých posudcích, které vypracoval pro obhajobu, jak tomu bylo i v této věci.
17. Státní zástupce nesouhlasil ani s výtkou, že by revizní znalecký posudek trpěl formálními vadami, jak tvrdil dovolatel K. B., který však toto pochybení dále nekonkretizoval. Záměna termínu „dodatek“ za „doplněk“ nemůže mít vliv na správnost a zákonnost posudku a nejedná se ani o formální vadu hodnou pozornosti.
18. Podle názoru státního zástupce se soudy nižších stupňů skutečně konkrétně nevypořádaly s návrhem obhajoby na výslech svědků R. Š. a A. J., avšak je zřejmé, že jejich výslech by nemohl přinést žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k revizi skutkových závěrů. Okolnosti opravy vozidla by nemohly změnit závěr o tom, že obvinění fingovali dopravní nehodu za účelem vylákání pojistného plnění. Byť se tedy soudy nižších stupňů výslovně a konkrétně nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s návrhem obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědků, je zároveň zřejmé, že se nejedná o chybu, která by mohla ovlivnit výsledek trestního řízení a neměla by být podle státního zástupce důvodem vyhovění dovolání.
19. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva do data neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný K. B. sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve skutečnosti ale měl spíše na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak jej též uplatnil jeho spoluobviněný L. T. Domáhal se totiž přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl podle představ obviněného v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný K. B. tedy neoznačil správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného K. B. odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněnými vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
24. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
25. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci zejména na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
26. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 12 až 16 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných
27. Oba dovolatelé deklarovali dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to v návaznosti na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (tak explicitně obviněný L. T., implicitně i obviněný K. B.). Ani jeden z obviněných však ve svém dovolání fakticky vůbec neuvedl žádnou námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění pouze předkládali svou verzi skutkového děje na základě vlastního hodnocení důkazů, resp. žádali, aby Nejvyšší soud odlišně od soudů nižších stupňů hodnotil provedené důkazy a na jejich základě učinil vlastní skutková zjištění, především aby (z různých důvodů) nepřihlížel k jednomu ze tří znaleckých posudků. Lze tedy konstatovat, že dovolateli uplatněné námitky vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti ovšem neodpovídají ani dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. při jeho shora uvedeném vymezení, jak bude ještě níže rozvedeno. Jejich námitky ovšem neodpovídají ani jiným než uplatněným dovolacím důvodům. Obvinění totiž svá dovolání prakticky výlučně směřovali proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, zpochybňovali jimi provedené hodnocení důkazů. Ve skutečnosti se dožadovali aplikace právní úpravy na jimi preferovanou verzi skutkového děje, kterou soudy nižších stupňů důvodně odmítly na základě řádně provedeného dokazování a vyhodnocení důkazů vyplývajících z důkazních prostředků, jejich rozhodnutí přitom nevykazuje prvky libovůle, naopak je patrné, že se věcí náležitě zabývaly. I přes zavedení nového dovolacího důvodu (viz shora) stále platí, že dovolací soud není třetí soudní instancí a zásadně dokazování provedené soudy nižších stupňů nepřezkoumává. Zasáhnout může jen zcela výjimečně při existenci shora popsaného tzv. extrémního rozporu, který ovšem v daném případě nebyl dán a dokonce ani (ve shora naznačeném smyslu) nebyl tvrzen.
28. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
29. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
30. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
31. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena na základě podaných odvolání soudem druhého stupně, a to zejména z důvodu procesních vad dokazování za účelem jeho doplnění, případně zopakování podstatných důkazů. Procesu dokazování tak soudy nižších stupňů věnovaly zvýšenou pozornost a na základě pokynů odvolacího soudu došlo k odstranění vad a nedostatků v provádění důkazů. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
32. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek uplatněných v obou dovoláních (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, jak tvrdí dovolatelé, že by ve věci vypracované znalecké posudky byly ve shodě co do podstatných závěrů o možnosti vzniku následků dopravní nehody obviněnými popsaným způsobem. Ve věci byl orgány činnými v trestním řízení přibrán znalec Ing. Ladislav Mandák, který zjistil rozpory mezi tvrzeným průběhem nehody a vzniklým poškozením vozidel, tedy v kompatibilitě jejich poškození a plauzibilitě průběhu nehody. Naproti tomu na žádost obhajoby vypracovaný znalecký posudek znalce RNDr. Miroslava Skácela, který byl později ze seznamu soudních znalců vyškrtnut, vedl k opačným závěrům, neboť připustil, že za určitých podmínek by mohlo dojít způsobem popsaným obviněnými k dopravní nehodě a při ní i zjištěnému poškození vozidel. Tento rozpor mezi znaleckými posudky se nepodařilo odstranit při hlavním líčení ani výslechem znalců (není tak pravdou, že by znalci byli ve shodě). Proto také předseda senátu přibral znalecký ústav k podání ústavního znaleckého posudku a k přezkoumání posudků dříve podaných znalci Ing Ladislavem Mandákem a RNDr. Miroslavem Skácelem. Tento tzv. revizní znalecký posudek vyhotovený Ústavem soudního inženýrství VUT Brno a jeho dodatek vypracovaný na pokyn odvolacího soudu obsahuje detailní rozbor, z jakých důvodů poškození přední části vozidla Chevrolet neodpovídá popisovanému průběhu dopravní nehody obviněnými. Bylo sice připuštěno, že vozidlo Peugeot narazilo do vozidla Chevrolet, avšak s ohledem na malé poškození přední částí vozidla Peugeot a zadní části vozidla Chevrolet, nemohlo dojít k takovému odhození vozidla Chevrolet na viadukt, jak obvinění popisovali, a proto ani k takovému poškození levé přední části vozidla Chevrolet. Soudy nižších stupňů se touto otázkou tedy velmi zevrubně zabývaly, v tomto směru neopomněly žádný důkaz, naopak veškeré navržené a dostupné důkazy k této zásadní otázce provedly, následně též je hodnotily, přičemž jejich hodnocení nevykazuje prvky svévole či nelogičnosti. Proto do takového hodnocení ani Nejvyšší soud, který sám dokazování neprovádí, nemůže zasahovat. Soudy nižších stupňů podrobně v odůvodnění svůj hodnotící postup popsaly, na tyto pasáže je možno odkázat (srov. zejména vnitřně nečleněný a tedy i nepřehledný a obsáhlý bod 27. na str. 46-52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 14., 16., 18. – 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
33. Rovněž i námitky dovolatele L. T. formálně směřující proti subjektivní stránce trestného činu ve skutečnosti vychází z jiných skutkových zjištění. Obviněný tvrdil, že nemohl vědět, jaké poškození mělo vozidlo Chevrolet už před tím, než do něj narazil. Dále tento dovolatel namítá absenci společného úmyslu ke spáchání trestného činu. Všechny tyto námitky však vycházejí z jiného skutkového děje, než ke kterému na základě provedeného dokazování dospěly soudu nižších stupňů. Obviněný i v tomto případě žádal aplikovat hmotné právo na vlastní verzi skutkového děje, kterou důvodně odmítly soudy nižších stupňů, naopak se přiklonily k verzi obžaloby na základě před nimi provedeného dokazování. I této obhajobě obviněného se navíc soud prvního stupně věnoval a logicky vysvětlil, proč jí neuvěřil (srov. str. 51 rozsudku soudu prvního stupně), což potvrdil i soud odvolací (viz str. 16 jeho usnesení).
34. Nejvyšší soud dále jen s ohledem na námitky obviněných může pouze doplnit, že neshledal ani žádná vytýkaná formální pochybení při zpracování (revizního) znaleckého posudku, stejně tak nelze označit za pochybení, že si zpracovatelé ústavního znaleckého posudku prohlídli a zaměřili místo dopravní nehody, což rozhodně nebylo ohledáním ve smyslu §113 tr. ř., jak obviněný K. B. namítal, ale šlo pouze o zhlédnutí a prohlednutí místa dopravní nehody se zaměření místních podmínek tak, aby mohl být vypracován znalecký posudek. Právní úprava počítá s tím, že si znalec opatřuje podklady pro zpracování znaleckého posudku, rozhodně není povinností pracovat výlučně s podklady opatřenými orgány činnými v trestním řízení. Znalec je totiž oprávněn a případně dokonce i povinen sbírat a vytvořit data, musí přitom jednoznačně označit zdroj dat a způsob jejich sběru či tvorby, může je opatřit sám nebo prostřednictvím jiné osoby nebo orgánu veřejné moci. V tomto směru lze odkázat na současnou právní úpravu obsaženou v §52 a násl. vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, dříve (do konce roku 2020) srov. zejména §13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.
35. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal trestní řízení jako celek za zjevně nespravedlivé a porušující právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, a to i když bylo konáno zkrácené přípravné řízení, ač se později ukázalo, že nejde o skutkově jednoduchou záležitost. Obviněnému byla zachována veškerá práva na obhajobu, která mohl plně uplatnit v řízení před soudem, mohl zpochybňovat znalecký posudek znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení, čehož také využil. S obsáhlostí dokazování v řízení před soudem, v němž byl vypracován ústavní znalecký posudek, také souvisí délka trestního řízení, jež se nepochybně odrazila i při výběru druhu trestu a jeho výměry, neboť obviněným byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby (která má rozpětí 1 roku až 5 let), a to s podmíněným odkladem na přiměřeně dlouhou zkušební dobu (viz výše).
36. Ani dovolací soud neshledal pochybnosti o nepodjatosti znalců znaleckého Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně. Vyloučení znalců o podjatosti dříve (v době podání posudku) upravoval §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2020, podle nějž znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. V podstatě shodně tuto otázku upravuje i současné znění §18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, který nabyl účinnosti 1. 1. 2021. Revizní znalecký posudek byl vypracován dne 7. 9. 2015 (viz č.l. 770 – 808 trestního spisu), jeho doplněk, resp. dodatek dne 29. 4. 2021 (viz č.l. 1333 – 1352 trestního spisu). RNDr. Miroslav Skácel měl pozastavenu znaleckou činnost od 14. 10. 2016 do 11. 8. 2020 a dne 11. 8. 2020 byl vyškrtnut ze seznamu znalců, neboť byl pravomocně odsouzen pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákoníku. Znalci znaleckého ústavu VUT v Brně vypracovali oponentní posudek ve věci znalce RNDr. Miroslava Skácela dne 7. 11. 2016 (viz bod 22 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 3 To 586/2018, založený v trestním spise na č.l. 1302-1307), tedy více jak rok poté, co byl vypracován revizní znalecký posudek v nyní projednávané věci, přičemž dodatek tohoto jejich posudku ze dne 29. 4. 2021 na jejich první posudek plně navazuje, vychází z něj a nelze v něm shledat rozpory, nesrovnalosti. Nadto zjištění, že znalci ze stejného znaleckého ústavu vypracovali oponentní posudek v trestní věci znalce RNDr. Miroslava Skácela, nevzbuzuje důvodnou pochybnost, jež by mohla být důvodem pro vyloučení tohoto znaleckého ústavu provést znalecký úkon ve věci obviněných K. B. a L. T., neboť tento vztah není pro takové vyloučení předpokladem.
37. Byť také z důvodu tzv. opomenutých důkazů zrušil odvolací soud předchozí rozsudky soudu prvního stupně, je možno dát obviněnému částečně za pravdu, že se soudy nižších stupňů zcela konkrétně nevyjádřily k důkazům, jež byly navrženy obhajobou a nebyly v řízení provedeny. Odvolací soud v bodě 18. na str. 13 dospěl k závěru, že důkazní řízení bylo provedeno vyčerpávajícím způsobem i podle požadavků obhajoby a všechny důkazy, které bylo zapotřebí k náležitému objasnění věci provést, byly provedeny. S tímto závěrem lze v podstatě souhlasit, nicméně soudy nižších stupňů opomněly zdůvodnit, proč dva navržené důkazní prostředky nebyly provedeny. Tato vada ale nemůže založit kasační oprávnění dovolacího soudu, z celého obsahu obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je zcela jasně patrný závěr, že pro utvoření rozhodných skutkových zjištění provedly soudy nižších stupňů veškeré potřebné důkazy, všechny ostatní považovaly za nadbytečné. Mezi nadbytečné důkazy tak lze jednoznačně zařadit i výslechy svědků R. Š. a A. J., neboť jejich vyjádření k otázkám předestřeným obviněnými by nemohlo zvrátit závěry učiněné soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů totiž neřešily dopravní nehodu, která se stala před domem jednoho z obviněných, stejně tak neřešily způsob opravy nabouraného vozu. Klíčové v této věci bylo posouzení, zda k dopravní nehodě a popsané škodě na vozidlech mohlo dojít způsobem, který oba obvinění společně deklarovali poškozené pojišťovně či nikoli. V tomto ohledu navržené výslechy nemohly jakkoliv přispět k řešení této otázky. Navíc svědek R. Š. v hlavním líčení vyslýchán byl a svou výpovědí k objasnění skutku nemohl přispět (viz rozsudek soudu prvního stupně v bodě 5.), A. J. se měl vyjádřit k opravě vozidla Chevrolet v Polsku, opět tedy neměl vypovídat k předmětné nehodě. Proto se skutečně jedná o důkazy nadbytečné.
V. Závěrečné shrnutí
38. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněných K. B. a L. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť uplatněné námitky v podaných dovoláních neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu