ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.759.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 759/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovoláních, která podali obvinění 1. P. K. , nar. XY ve XY, evidenčně bytem XY, fakticky se zdržující na adrese XY, 2. M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, 3. M. J. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, 4. J. K. , nar. XY v XY, evidenčně bytem XY, fakticky se zdržující na adrese XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 5 To 65/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K., M. S. a M. J. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 5 T 2/2013, byl obviněný P. K. pod body 1., 2., 4., 11. a 13. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 14. zločinem padělání a napodobení díla výtvarného umění podle §271 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný M. S. byl tímto rozsudkem pod body 6. a 11. uznán vinným pokračujícím pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění M. J. pod body 7., 8., 9., 10., 11. a 12. a J. K. pod body 1., 2., 3. a 4. byli uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm.. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněným uložen podle §209 odst. 5 a §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest, a to P. K. a M. J. v počtu 700 denních sazeb při výši denní sazby 800 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku, M. S. v počtu 700 denních sazeb při výši denní sazby 300 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Těmto obviněným byl dále uložen i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to obrazů v rozsudku konkretizovaných. Obviněnému J. K. byl uložen podle §209 odst. 5 a §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 700 denních sazeb při výši denní sazby 800 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 5 To 65/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných J. K., M. S. a M. J. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a ohledně obviněného P. K. ve výroku o zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 1., 2., 4., 11. a 13. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), dále ve výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen. Odvolací soud pak sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněné vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to P. K. pod body 1., 2., 4., 11. a 13., přitom pod bodem 13. z části nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obrazům uvedeným v tomto bodě pod čísly 1. až 5., 7. a 10. a pod bodem 11. ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, J. K. pod body 1., 2. a 4., přitom v bodě 4. zčásti nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, M. S. pod bodem 6. pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku tohoto zločinu a M. J. pod body 7., 8., 9., 10. a 12. pokusem tohoto zločinu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 11. přípravou tohoto zločinu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem odvolacího soudu pak byly obviněným uloženy podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžité tresty, a to P. K. úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku v počtu 700 denních sazeb s výší denní sazby 800 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku, ve stejné výměře byl peněžitý trest i náhradní trest odnětí svobody uložen i M. J. Obviněnému M. S. byl peněžitý trest uložen v počtu 700 denních sazeb s výší denní sazby 300 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Všem těmto obviněným byl rovněž znovu uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to obrazů konkretizovaných v tomto rozsudku. Obviněnému J. K. byl rovněž uložen peněžitý trest podle výše uvedených ustanovení tr. zákoníku v počtu 700 denních sazeb při výši denní sazby 800 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Pro dílčí útok pod bodem 11. byl obviněný M. S. tímto rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
3. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou podrobně popsány v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně, jsou tudíž procesním stranám známy, proto lze ohledně nich plně odkázat na rozhodnutí těchto soudů bez nutnosti jejich opakování.
II. Dovolání obviněných
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění P. K., M. S. a M. J. prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť závěry o jejich vině spočívají podle jejich přesvědčení na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný J. K. uplatnil také dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když vyslovil přesvědčení, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
a) Dovolání obviněného P. K.
5. Obviněný P. K. namítl, že soudy nižších stupňů vycházely z nezákonné fikce, že věděl, že nabízená díla výtvarného umění jsou padělky, a nikoli díla originální, a jako pravá jím měla být uváděna do oběhu, přičemž za tímto účelem některá díla vytvářel s obviněnou L. S. Obviněný uvedl, že nikdy a nikomu nenabízel výtvarná díla s tvrzením, že se jedná o originální díla významných světových autorů, ostatně obrazy, které od něj kupovali K. K. a R. E., byla označena štítkem „nur für dekoration“ případně „kopie“. Obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, kterým byl uznán vinným, neboť nevěděl, jak bude dále nakládáno s díly, které prodal. Neměl ani důvod zpochybňovat závěr odborníků, pokud některá výtvarná díla označili za originální díla. Podle názoru obviněného nebyla respektována zásada teritoriality. K. K. obrazy kupoval za částky v řádu několika set Eur, musel proto vědět, že nekupuje originály děl významných autorů. Obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů si měly zajistit, jak rozhodly soudy v SRN v trestní věci K. K., kterého měl soud prvního stupně či soud odvolací vyslechnout jako svědka, neboť on mohl uvést, zda a jak se na tvrzené trestné činnosti podílel. Neprovedení výslechů svědků K. K. a R. E., kteří jej mohli vyvinit, přičemž soudy se o jejich výslech ani nepokusily, zpochybňuje prokázání jeho viny, naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Dále obviněný namítl, že ani nebylo prokázáno, že veškeré obrazy jsou falzifikáty, neboť žádný odborný ústav ani znalec s odpovídající akreditací neučinil takovýto jednoznačný závěr. Podle obviněného Národní galerie není oprávněna posuzovat pravost výtvarných děl zahraničních autorů, obviněný vyslovil pochybnost o správnosti závěrů znalkyň a poukázal na tvrzení svědka L. F., že stáří barev odpovídá době, v níž měla tato výtvarná díla vzniknout. Obviněný dále namítl nerespektování zásady „in dubio pro reo“ ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka S. K., který uváděl ve své výpovědi rozdílné částky, které měl předat obviněnému J. K., přičemž svědek L. F. tvrdil, že částky předával S. K. postupně během dvou až tří dnů. Rozpory mezi výpověďmi těchto svědků i ohledně jejich vzájemného vztahu nebyly v řízení odstraněny.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
b) Dovolání obviněného J. K.
7. Obviněný J. K. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že policejní orgán pod stejným číslem jednacím vydal dvě usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, přitom v pořadí druhém rozhodnutí policejní orgán konstatoval, že byly zjištěny další skutky, kterých se měl dopustit. V postupu policejního orgánu spatřuje obviněný pochybení ve vztahu k prodeji obrazů L. J. (bod 1. výroku o vině), neboť nedošlo k rozšíření trestního stíhání o další zjištěné skutky, ale k opětovnému zahájení trestního stíhání pro totožný skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání již dříve, přičemž toto předchozí usnesení nabylo právní moci a nikdy nebylo zrušeno. S touto jím uplatněnou námitkou se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly, a své odsouzení má proto za nezákonné.
8. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný poukázal na skutečnost, že soudem prvního stupně bylo pokračováno v odročeném hlavním líčení v srpnu 2016 až v září 2018, v řízení došlo k nerespektování ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., hlavní líčení mělo být provedeno znovu, o což žádal, nebyly ani se souhlasem stran čteny protokoly z předchozích hlavních líčení. Na uvedené pochybení nereagoval ani odvolací soud. Podle obviněného mu bylo tímto postupem odepřeno právo na spravedlivý proces a nebyly respektovány zásady rychlosti a bezprostřednosti.
9. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný dále namítl, že nebylo ani prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nebylo ani prokázáno naplnění objektivní stránky tohoto zločinu ve vztahu k bodům 1., 2. a 4. rozsudku odvolacího soudu. U skutků pod bodem 1. a 2. rozsudku nemohlo podle obviněného dojít ani k pokusu trestného činu, mohlo by se jednat maximálně o přípravu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k trestnému činu podvodu v podobě opatřování si prostředků ke spáchání trestného činu. Oba kupující totiž jako svědci uvedli, že provenience nakupovaných obrazů pro ně nebyla rozhodujícím faktorem, navíc L. J. se radil s vlastním odborníkem a zmínka o provenienci obrazů se objevila až následně v kupní smlouvě. Rovněž L. F. nekupoval obrazy jako autorská díla a kupní cenu zaplatil ještě před tím, než mu svědek S. K. doložil smlouvy uzavřené s ním, které jsou pozdějšího data. Podle přesvědčení obviněného ani tito kupující nebyli uvedeni v omyl, přitom on ani jednoho z kupujících neznal, když se dozvěděl, že obrazy S. K. prodal, podal na něho trestní oznámení. Ani ve vztahu k těmto prodejům výtvarných děl a ani ve vztahu k prodeji pod bodem 4. výroku o vině nelze dovodit jakékoli jeho aktivní jednání směřující k prodeji těchto výtvarných děl, nesnažil se nikomu tyto obrazy prodat s nepravdivou legendou o jejich původu. Obviněný připomněl, že některá díla byla zahraničními odborníky označena za pravá, přitom nebyly znalecky zkoumány všechny obrazy, přesto byl učiněn závěr o tom, že se jedná o padělky. Právě v tomto závěru spatřuje obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které tyto zásadní rozpory ve skutkovém ději správně nevyhodnotily, stejně jako rozpor o existenci jeho kontaktů s obviněnou L. S., s níž se až do zahájení trestního stíhání neznal, nemohli proto participovat na dřívějších obchodech v Africe. Obviněný namítl, že důkazy byly vykládány pouze v jeho neprospěch, důkazy svědčící jeho verzi skutkového děje byly pominuty, a rozsudek odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelný. Obviněný připomněl i nesprávné jeho křestní jméno v rozhodnutí o povolení ke sledování osob, přičemž tuto skutečnost odvolací soud vyhodnotil jako odstranitelnou vadu.
10. Závěrem svého dovolání rovněž tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
c) Dovolání obviněného M. S.
11. Obviněný M. S. vyjádřil ve svém dovolání přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se nevypořádal s veškerou jeho argumentací v podaném odvolání, zejména ve vztahu k subjektivní stránce zločinu, kterým byl uznán vinným. Obviněný poukázal na protichůdnost pravomocných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který jej uznal vinným, a Krajského soudu v Ostravě, který jej zprostil obžaloby ve věci vedené pod sp. zn. 34 T 6/2010, ačkoli jednání, jehož se měl dopustit, bylo v zásadě totožné. Dále obviněný dovodil existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, neboť obraz Žena od Emila Noldeho je originálním dílem, nicméně soudy nižších stupňů označili tento obraz za padělek a jeho nabízení k prodeji za jednání trestné. Obviněný vytkl soudu prvního stupně i soudu odvolacímu, že z popisu skutku nevyplývá, na základě jakých informací měl být srozuměn s tím, že nejde o díla konkrétních autorů. Ze skutkových zjištění těchto soudů ani z odůvodnění jejich rozsudků nevyplývá jeho zavinění minimálně v eventuálním úmyslu. Takový závěr nelze dovodit ani z e-mailové zprávy ze dne 7. 5. 2007, která obviněnému byla doručena a která obsahovala upozornění, že „investor změnil podmínky obchodu na základě toho, že věří svým odborníkům, naopak nevěří odborníkům z České republiky“. Takto projevená opatrnost kupce ještě neprokazuje naplnění jakéhokoli znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, tím méně naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu u obviněného, neboť z takové zprávy vyplývají jen pochybnosti zájemce o erudici českých odborníků, nelze z ní dovodit, že by předmětné obrazy posoudila příslušná autority a označila obrazy za padělky. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že sám zájemcům nabízel, ať si nechají zpracovat vlastní znalecké posudky od znalce, kterého si vyberou. Již z této prokázané skutečnosti podle obviněného vyplývá, že jednal s maximální mírou opatrnosti, neboť je absurdní, aby souhlasil se zkoumáním obrazů v renomovaných institucích za situace, že by mu bylo známo, že tyto obrazy jsou padělky.
12. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, kterým byl uznán vinným, obviněný poukázal na závěry znalců o pravosti zkoumaných děl, který byl nezbytnou podmínkou pro zjištění ceny výtvarného díla. Proto ve svých posudcích uvedli, že „autenticita je nepochybná“, neboť dílo se jim jevilo jako maximálně důvěryhodné. Tento závěr učinili na základě svého přesvědčení, nikoli na základě tlaku objednatele znaleckého posudku, a vyjádřili tak pouze svůj názor. V této souvislosti obviněný uvedl, že je v oboru výtvarného umění laikem, spoléhal na závěry odborníků a neměl důvod, aby jejich závěry dále nechal přezkoumávat, neboť o nesprávnosti jejich závěrů nevěděl, nebyl s takovou možností ani srozuměn a rozhodně s takovýmto vědomím obrazy nikomu nenabízel. Spolehl se tedy na odbornou radu, proto nelze dovodit jeho úmyslné zavinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010). Nemohl předpokládat skutečnost, že závěry těchto znalců zpochybní následně jiní znalci, pouze si ověřil, že v mezinárodní databázi, k níž měl přístup, nejsou tato výtvarná díla vedena jako kradená, ztracená, případně není u nich možnost prodeje jinak ztížena. Ve vztahu ke kresbě signované Odilon Redon (obraz pod č. 4 u skutku pod bodem 6 výroku o vině), poukázal obviněný i na kategorický závěr mezinárodně uznávané znalkyně Christine Galicier, která dílo ohodnotila na částku 300 000 až 400 000 EUR. Právě ve vztahu k tomuto obrazu se podle obviněného ani odvolací soud a před ním soud prvního stupně nevypořádaly s možností, že jde o originální dílo. S ohledem na výše uvedené proto nelze dovodit ani jeho nepřímý úmysl ke spáchání zločinu podvodu, pokud nabízel tato výtvarná díla.
13. Obviněný rovněž zpochybnil, že se zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným P. S., neboť každý z nich jednal zcela samostatně. Pokud není v právní kvalifikaci obsaženo, že se jedná o spolupachatelství nebo o účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku, musí jít o jednání samostatné ve smyslu §22 tr. zákoníku. V takovém případě obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil ani jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Hmotněprávní posouzení skutku podle obviněného neodpovídá popisu skutku, kterým byl uznán vinným a jednání, které je mu kladeno za vinu, není trestným činem podvodu.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
d) Dovolání obviněného M. J.
15. Obviněný M. J. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, namítl nedostatečné zjištění výše škody, a to za situace, že jeho jednání bylo posouzeno pouze jako pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, resp. příprava podle §20 odst. 1 tr. zákoníku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a právě proto vyčíslení představy pachatele o rozsahu hrozící škody v důsledku jeho jednání je zcela zásadní, a to jak z hlediska správné právní kvalifikace takového jednání, tak i z hlediska ukládání přiměřeného trestu. Obviněný poukázal na to, že on sám jednal v omylu, neboť byl přesvědčen o pravosti výtvarných děl, která nabízel k prodeji, za této situace nemohl uvádět v omyl případné kupce, protože sám jednal ve skutkovém omylu. Obviněný rovněž zdůraznil, že zájemce o koupi obrazů nabádal, aby si obrazy prověřili, přičemž on sám vynaložil nemalé finanční prostředky na jejich získání, což by logicky nečinil, pokud by věděl, že jde pouze o padělky.
16. K trestnosti jeho jednání bylo nezbytné prokázat jeho úmyslné zavinění, tedy naplnění trestného činu podvodu i po subjektivní stránce, včetně úmyslu uvést třetí osobu v omyl, v jehož důsledku poškozený učiní příslušnou majetkovou dispozici. Odvolací soud ve svém rozsudku učinil závěr, že jednal v úmyslu nepřímém, neboť byl srozuměn s tím, že výtvarná díla mohou být padělky, a za této situace musel být srozuměn i s následkem v podobě škody, která vznikne kupujícímu koupí obrazu. Obviněný v této souvislosti nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jeho ochota umožnit zájemci o koupi znalecké zkoumání nabízeného díla byla jen součástí snahy obviněného vyvolat v poškozených vůli k provedení majetkové dispozice. Pokud jej policejní agent vyzval k prodeji obrazu a na jeho žádost obraz dovezl do Národní galerie ke zkoumání, svědčí tato skutečnost o tom, že nabídka kupci nechat nabízený obraz znalecky přezkoumat byla míněna vážně. Přitom obviněný podle svého přesvědčení neměl důvod o pravosti nabízených obrazů pochybovat, neboť k nim měl expertizy předních českých odborníků, kteří jejich pravost potvrzovali. Jednání obviněného proto vyvrací závěr o jeho úmyslu uvést třetí osobu v omyl, aby učinila majetkovou dispozici. Obviněný namítl, že mylně předpokládal skutkovou okolnost, která vylučovala protiprávnost jeho jednání, a nelze ani dovodit, že by jednal úmyslně. Jednotlivé zájemce nabádal k potřebné míře opatrnosti, čímž je vyloučena možnost jejich uvedení v omyl. Obviněný znovu zopakoval, že k prodeji nabízel pouze výtvarná díla, u nichž měl potvrzenu jejich pravost.
17. K obrazu „Loďka na říčce“ obviněný uvedl, že byl zaslán spoluobviněným P. S. ke zkoumání odborné komisi v Paříži, a protože nedošlo k jednomyslnému závěru znalců o jeho pravosti, nebyl zařazen do katalogu. Ve vztahu k prodeji tohoto obrazu policejnímu agentovi obviněný namítl, že nešlo o předstíraný převod, ale dlouhodobou aktivní činnost policie směřující k jeho vyprovokování, aby tento obraz prodal, nicméně i v rámci tohoto jednání policejního agenta je zřejmé, že byl o pravosti obrazu přesvědčen, neboť obraz předložil Národní galerii, kde jej zkoumal prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc., který byl podle obviněného obrazem nadšen, zatímco policista, který se předstíraného převodu účastnil, tvrdil, že vyslovil pochybnost o pravosti obrazu. Přitom podle obviněného, pokud byl obraz označen za pravý, je jeho trestní stíhání ve vztahu k tomuto obrazu nezákonné, pokud byla pravost obrazu zpochybněna, věděl policista o tom, že obraz není pravý a nebyl uveden v omyl. Ve stejné situaci by byl i jakýkoli jiný zájemce o obraz. Případné ovlivnění závěru odborníka, který pravost obrazu posuzoval, ze strany policejního orgánu obviněný označil za extrémní exces a zneužití pravomoci tohoto orgánu. Podle přesvědčení obviněného šlo ze strany Policie České republiky o policejní provokaci ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01, jejímž cílem bylo usvědčit obviněného z trestné činnosti, k níž by nedošlo nebýt jednání policejního agenta. Ve vztahu ke svému přesvědčení o pravosti obrazu obviněný poukázal i na odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi ním a poškozeným P. H., spoluobviněným P. S. a svědkem P. O., kterým shodně sdělil, že Národní galerie označila obraz za „šperk“. Podle přesvědčení obviněného se odvolací soud nedostatečně jeho námitkami zabýval, nevypořádal se s nimi, čímž došlo k porušení nejenom zásady „in dubio pro reo“ , ale i jeho práva na spravedlivý proces. Odvolací soud ani nezdůvodnil, v čem spatřuje naplněnou subjektivní stránku zločinu, jímž byl uznán vinným, v čem spatřuje uvedení v omyl třetí osoby a jak toto její uvedení v omyl ovlivnilo majetkovou dispozici, jíž došlo ke vzniku škody.
18. Obviněný rovněž poukázal na trestní stíhání pro obdobné jednání vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2010 vůči obviněným J. K. a P. S., v němž byli tito obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěni právě z důvodu, že nebylo prokázáno při respektování zásady „in dubio pro reo“ naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu u těchto obviněných. Podle přesvědčení obviněného měli shodně rozhodnout soudy nižších stupňů i v jeho trestní věci.
19. Závěrem i tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
20. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
21. Nejprve se státní zástupce vyjádřil k dovolacím námitkám obviněného P. K. Pokud obviněný popíral naplnění znaku zavinění ve vztahu k pravosti obrazů, jde o skutkovou námitku neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu. K námitce obviněného o nerespektování zásady teritoriality státní zástupce připomněl zásadu personality uvedenou v §6 tr. zákoníku i dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K námitce nevyslechnutí svědků K. K. a R. E. státní zástupce zdůraznil, že prvořadou otázkou z hlediska toho, zda jde o opomenuté důkazy, je to, jestli obviněný vůbec jejich výslech navrhoval, přičemž návrh na výslech svědka K. K. učinila státní zástupkyně v hlavním líčení dne 25. 8. 2016, obhájce obviněného se k návrhu výslovně nepřipojil, pouze navrhl ve vztahu ke stíhání tohoto svědka v SRN obstarat obžalobu nebo rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání. Při dalším hlavním líčení dne 8. 6. 2018 obhájce obviněného uvedl, že svědkem byl obviněný v mezidobí kontaktován, svědek obviněnému radil, jak má vypovídat, následně přislíbil poskytnout kontakt na svědka, nicméně před skončením dokazování obviněný nenavrhl výslech tohoto svědka a neměl ani jiné návrhy na doplnění dokazování. Vzhledem k tomu, že obviněný nenavrhl provedení tohoto důkazu, nemůže jít o důkaz opomenutý ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ani námitka nerespektování zásady „in dubio pro reo“ nenaplňuje uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Rovněž posouzení věrohodnosti výpovědi svědka S. K. soudy nižších stupňů je otázkou procesní vztahující se k hodnocení důkazů a takováto námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
22. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným J. K. státní zástupce připomněl, že důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou uvedeny v ustanovení §11 a §11a tr. ř. a nepřípustnost trestního stíhání z důvodu jiného trestního stíhání může vzejít jen za předpokladu, že toto jiné trestní stíhání bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, neboť až v důsledku takovéhoto rozhodnutí se stávají nepřípustnými všechna další trestní stíhání pro stejný skutek. Z pouhého vedení trestního stíhání nelze dovodit nepřípustnost trestního stíhání, jak se domníval obviněný. Uplatněná námitka obviněného proto neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Ve vztahu k nerespektování ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., které namítl obviněný, opět státní zástupce zdůraznil, že tato námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Námitky uplatněné obviněným ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, vycházejí z jiného skutkového základu, jsou výhradně námitkami skutkovými, a tudíž rovněž uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají.
23. Pokud obviněný M. S. namítal extrémní nesoulad provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů a právní kvalifikace jednání obviněného ve vztahu k obrazu „Žena“ údajného tvůrce díla Emila Noldeho, ve vztahu k tomuto dílu neuvedl žádnou argumentaci na podporu svých tvrzení. Pokud dále na str. 6 svého dovolání obviněný zmínil obraz stejného názvu, ale jiného autora, nelze se pro kusost těchto námitek k nim podle státního zástupce vyjádřit. Pokud obviněný zpochybňoval svoji vědomost o tom, že jde o padělky výtvarných děl, učinil tak opět jen na jiném skutkovém základě a takto učiněné námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu pak státní zástupce uvedl, že obviněný předložil alternativní skutková zjištění, která neodpovídají zjištěním soudů nižších stupňů, přičemž obviněný ani nevysvětlil, které z úvah soudů o tom, že věděl, že obrazy jsou padělky, má za svévolné, či dokonce nesmyslné. V této souvislosti státní zástupce připomněl i judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k tzv. extrémnímu rozporu. V této souvislosti opět zdůraznil, že ani porušení zásady „in dubio pro reo“ , pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která učinily soudy nižších stupňů. Ani poukaz na rozhodnutí jiného soudu (Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 34 T 6/2010) nemůže naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod, v této souvislosti ostatně státní zástupce poukázal na argumentaci odvolacího soudu v bodě 104. jeho rozsudku. Ve vztahu k námitce obviněného, že z právní věty ani použité právní kvalifikace není patrno, že jednal ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, státní zástupce poukázal na bod 97. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud uvedl, že spolupachatelství se v právní větě ani v právní kvalifikaci neuvádí. Ve vztahu k tomuto konstatování odvolacího soudu poukázal státní zástupce i na judikaturu Nejvyššího soudu i aktuální komentář k §23 tr. zákoníku.
24. Rovněž k námitkám obviněného M. J., že byl přesvědčen o pravosti jím nabízených výtvarných děl, státní zástupce uvedl, že jde o ryze skutkové námitky neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu a za nelogickou označil argumentaci obviněného, že jinak by nebyl ochoten podrobit obrazy znaleckému zkoumání. Posouzení pravosti obrazů je totiž velmi svízelné, zejména pokud jde o mimořádně zdařilé padělky, čehož také obvinění využívali, když poukazovali na skutečnost, že některé padělky nebyly ani při zkoumání odborníky odhaleny. Námitky obviněného, že „právo svědčí bdělým“ a jeho tvrzení o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, označil státní zástupce za neopodstatněné, stejně jako námitku o policejní provokaci a postupu policejního agenta, který podle obviněného obraz koupil za situace, v níž by každý jiný zájemce o koupi obrazu při pochybnostech o jeho pravosti od koupě ustoupil. Tyto úvahy má státní zástupce za spekulativní, a to s ohledem právě na okolnosti a důvody pro uskutečnění předstíraného převodu, neboť při argumentaci obviněného by policejní agent nemohl koupit ani zbraň bez dokladů, zakázanou drogu, nelegální radioaktivní materiál, odcizenou věc, neboť nelegální věci by nikdo od nikoho nekoupil. Policista nakupující v rámci předstíraného převodu proto nemůže jednat jako běžný člověk, ale jako osoba z kriminálního prostředí. I tato námitka podle státního zástupce směřuje proti postupu při dokazování a neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, a to stejně jako námitky o nerespektování zásady „in dubio pro reo“ a o odlišném rozhodnutí ve věci Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 34 T 6/2010.
25. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout dovolání obviněných P. K. a J. K., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout dovolání obviněných M. S. a M. J., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
26. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který uplatnili všichni obvinění, a v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil obviněný J. K.
27. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
28. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
29. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit za situace, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, přičemž nepřípustnost trestního stíhání musí vyplývat z ustanovení §11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo z ustanovení §11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení (v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo) nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného podle příslušného ustanovení trestního řádu [např. §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. c), §314r odst. 5 tr. ř.] a místo toho učinil jiné, pro obviněného méně příznivé rozhodnutí, které je ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutím ve věci samé. Jiné namítané vady týkající se průběhu trestního stíhání nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
30. O odmítnutí dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud, jak bude vysvětleno dále, z důvodu, že obviněnými uplatněné námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) K vlastním námitkám obviněných
31. Nejprve je nutno konstatovat s ohledem na již výše uvedené, že nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, podřadit ty námitky obviněných obsažené v jejich dovoláních, jimiž zpochybňovali skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněných k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jejich obhajobou. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
32. Soudy nižších stupňů totiž ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných a jejich tvrzením, z jakých důvodů dospěly k závěru o jejich vině, přičemž neměly ani pochybnost o naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu obviněnými. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího (např. body 73. až 77., 90. až 93. a 124. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), z nichž jednoznačně vyplývá důvodnost závěru o úmyslném zavinění obviněných ve vztahu k trestnému činu podvodu, případně ve vztahu k pokusu či přípravě tohoto zločinu, kterým byli uznáni vinnými.
33. Nemohou uspět ani námitky obviněných o neprovedení výslechu svědků K. K. a R. E., neboť zcela shodnými námitkami se zabýval již odvolací soud v bodě 85. odůvodnění svého rozsudku, v němž vysvětlil důvody, pro které nebylo možno uskutečnit výslech těchto svědků před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení. V této souvislosti přitom nelze pominout ani závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že prodeje obrazů do zahraničí obvinění uskutečňovali za aktivní pomoci uvedených svědků, kteří stejně jako všichni obvinění věděli, že nabízená výtvarná díla jsou padělky. Přitom nejenom z popsaného jednání obviněných a těchto svědků, ale i z odposlechu a záznamu jejich vzájemné telefonní komunikace, kterým byl proveden důkaz, není o vině obviněných pochyb. Tento závěr lze učinit nejenom ve vztahu k obrazům, které byly prodávány do zahraničí prostřednictvím výše uvedených svědků, ale i ve vztahu k obrazům prodávaným v tuzemsku, neboť jak správně uvedly soudy nižších stupňů, všichni obvinění se aktivně podíleli na vytváření smyšlené legendy o původu nabízených výtvarných děl, která měla potvrzovat jejich pravost, a to nejenom před zájemci o nabízená díla, ale i před odborníky, kteří měli stanovit hodnotu těchto děl, případně se v této souvislosti vyjádřit i k jejich originalitě, neboť nelze zpochybnit, že právě potvrzení pravosti těchto kreseb a obrazů měla na hodnotu nabízených výtvarných děl významný vliv.
34. Neobstojí ani námitky obviněných, pokud se snažili zpochybnit závěry znaleckého posudku Národní galerie, případně zpochybnit závěry soudu prvního stupně a závěr soudu odvolacího, že veškerá výtvarná díla byla padělky. Tento závěr učinily soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování, z nichž je zřejmé, že obvinění v případě všech jimi nabízených výtvarných děl uváděli nepravdivé skutečnosti o jejich původu, k čemuž by rozhodně neměli důvod za situace, že by se jednalo o díla skutečně originální, u nichž mohli doložit a prokázat jejich reálný původ. Provedeným dokazováním soudy nižších stupňů byla jednoznačně vyvrácena verze obviněných o způsobu, jakým jednotlivá výtvarná díla měli získat, o původu těchto výtvarných děl, který uváděli nejenom zájemcům o koupi těchto děl, ale i dalším osobám, které se na prodeji těchto padělků měli podílet, ať již v roli zprostředkovatelů zamýšlených prodejů nebo odborníků na výtvarné umění apod. Přitom ani skutečnost, že se obviněným podařilo v některých případech ovlivnit názor některých znalců v oblasti výtvarného umění, kteří i s vědomím jim přednesené legendy o původu těchto děl připustili, že se může jednat o díla originální, nemůže zpochybnit subjektivní stránku zločinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Je nutno uvést, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že všichni obvinění věděli, že jimi uváděná tvrzení o původu jimi nabízených výtvarných děl neodpovídají skutečnosti, tato tvrzení včetně učiněné nabídky, že zájemci si mohou pravost děl sami ověřit odborníky, kterým důvěřují, byla jen součástí snahy obviněných uvést zájemce o koupi obrazů v omyl nejenom ohledně pravosti obrazů, ale i ohledně hodnoty nabízeného díla. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že někteří zájemci o tato výtvarná díla je chtěli koupit za účelem následného prodeje za výrazně vyšší cenu.
35. Obvinění v tomto směru ve svých dovoláních a v uplatněných dovolacích námitkách vycházeli ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Učinili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které posuzovali izolovaně, a nikoli ve vzájemných souvislostech, jak to správně provedly soudy nižších stupňů. Obvinění se tak dovolávali případného užití hmotného práva na jimi prosazovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k jiné verzi, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatelů proto ani nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
36. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není možné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, na jehož podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí a doplněním v řízení před soudem druhého stupně jako odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání, kde lze provádět dokazování a hodnotit důkazy jen ve velmi omezeném rozsahu (viz §265r odst. 7 tr. ř.).
37. Z výše uvedených důvodů nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitky obviněných obsažené v jejich dovoláních, které se týkají skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jimi provedených důkazů a jejich hodnocení. Totéž se týká výhrad obviněných ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jejich obhajobou. Pokud tedy obvinění vycházeli z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodili z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, se kterou se soud prvního stupně ani odvolací soud neztotožnily, a zpochybnili tak výsledky dokazování, jejich námitky v tomto směru neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je totiž nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
38. Obvinění přitom ve svých dovoláních nevytkli soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedli, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jimi spáchané skutky, ani nijak nekonkretizovali, které zákonné znaky zločinu podvodu nebyly naplněny jednáním, jež je jim kladeno za vinu a které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Někteří obvinění sice zpochybnili naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu, avšak své výhrady založili jen na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů.
39. Pokud obviněný P. K. namítal, že výtvarná díla jím prodávaná nabízel K. K. a R. E. nikoli jako originální díla, nevyvrací tato námitka obviněného závěr učiněný soudy nižších stupňů, že nejenom dovolatel, ale i tito svědci věděli, že tyto obrazy a kresby jsou padělky, které tito svědci prodají nebo se pokusí prodat zájemcům v zahraničí. Částka, za kterou je obviněný P. K. předával těmto svědkům, proto představovala pouze jeho podíl na společném podvodném jednání ke škodě dalších nezjištěných osob, kterým měla být následně tato díla prodána. Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly ani námitky výše uvedené, ani zpochybňování věrohodnosti výpovědi svědka S. K. a ani poukaz na procesní zásadu „in dubio pro reo“ ve vztahu k hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Uplatněnému dovolacímu důvodu přitom obsahově neodpovídal ani poukaz na zásadu teritoriality uvedenou v ustanovení §4 tr. zákoníku, a to nejenom s ohledem na zásadu personality uvedenou v §6 tr. zákoníku, ale i s ohledem na skutečnost, že minimálně část protiprávního jednání ve smyslu §4 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplňující skutkovou podstatu zločinu podvodu obviněný na území České republiky spáchal. Námitky obviněného P. K. s ohledem na výše uvedené proto neodpovídají ani jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. ř.
40. Ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil pouze obviněný J. K., je nutno připomenout, že tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit, jak již bylo výše uvedeno, pouze za předpokladu nepřípustnosti trestního stíhání. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a nesmí být zahájeno, nebo v již zahájeném trestním stíhání nelze pokračovat a musí být zastaveno, mimo jiné spočívají v tom, že pro týž skutek byl obviněný pravomocným rozsudkem odsouzen nebo bylo takovéto trestní stíhání pravomocně zastaveno orgánem činným v trestním řízení oprávněným k takovému rozhodnutí nebo bylo pravomocně rozhodnuto o schválení narovnání nebo bylo rozhodnuto o postoupení skutku k přestupkovému či kárnému řízení, za předpokladu, že toto pravomocné rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno [§11 odst. 1 písm. h) až j) tr. ř.]. Dále důvodem nepřípustnosti trestního stíhání může být i skutečnost, že došlo ohledně téhož skutku k pravomocnému rozhodnutí o přestupku a uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno [§11 odst. 1 písm. k) tr. ř.]. Všechny tyto situace, za nichž je trestní stíhání nepřípustné, vyžadují existenci pravomocného rozhodnutí o stejném skutku, pro který má být trestní stíhání zahájeno nebo vedeno. Takovýto stav, že by byl obviněný opětovně stíhán pro týž skutek ve věci již pravomocně rozhodnuté však v této trestní věci nenastal, není dána překážka „rei iudicatae“ navazující na zásadu „ne bis in idem“ . Z pouhého vedení trestního stíhání, resp. ze skutečnosti, že bylo opakovaně rozhodnuto o zahájení trestního stíhání pro tytéž dílčí útoky trestného činu podvodu ve věci obviněného J. K., nelze existenci tohoto dovolacího důvodu dovodit. Námitka obviněného proto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
41. Stejně tak neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, procesní námitka obviněného o nerespektování ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., v níž obviněný vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval podle tohoto ustanovení po odročení hlavního líčení v srpnu 2016, po němž bylo v hlavním líčení pokračováno až v září 2018. Rovněž námitka, že v přípravném řízení bylo v rozhodnutí o povolení sledování jeho osoby uvedeno nesprávné křestní jméno obviněného, nemůže uplatněný dovolací důvod úspěšně naplnit. Ostatně s těmito námitkami se věcně správně vypořádal odvolací soud v bodech 72. a 73. odůvodnění svého rozsudku. Tyto námitky přitom neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř.
42. Námitky obviněného J. K. zpochybňující naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve vztahu k bodům 1., 2. a 4. výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu), v nichž obviněný zpochybnil závěr odvolacího soudu o dokonání tohoto zločinu, vycházejí sice u obviněného z jiných skutkových závěrů, než jaké učinil tento soud, neboť z výpovědi jednotlivých poškozených není pochyb o tom, že tvrzeními obviněného byli uvedeni v omyl ohledně pravosti obrazů, a to nejenom ve vztahu k tvrzení o původu obrazů, přesto do jisté míry odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Je nutno připomenout, že obvinění P. K. a J. K. za tímto účelem vytvářeli i dokumenty, které měli jimi tvrzenou legendu o původu obrazů potvrzovat, přičemž z výpovědi jednotlivých poškozených byly zjištěny i částky, které po svém uvedení v omyl jednáním těchto obviněných i osob s nimi spolupracujících uhradili za jednotlivé obrazy, které byly předmětem koupě. Z hlediska viny obviněného J. K. jsou přitom zcela nepodstatné jeho vztahy k další obviněné L. S. a doba počátku jejich známosti. Závěr o vině obviněného pak nemohlo ovlivnit s ohledem na plnou moc, kterou udělil S. K. k prodeji obrazů, ani to, že na něj v souvislosti s jejich prodejem následně podal trestní oznámení. Uplatněné námitky v tomto směru byly proto vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
43. Nad rámec již výše uvedeného k dovolacím námitkám obviněných J. K., M. S. a M. J. je nutno uvést, že pokud namítali existenci extrémního rozporu, nedovozovali jej obecně z rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jimi provedenými důkazy, ale pouze ve vztahu k některým dílčím závěrům, které tyto soudy učinily, nikoli tedy z hlediska existence nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení jako celku. Přitom případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy sama o sobě není dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pokud totiž soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem, než odpovídá představě obviněného, neznamená tato skutečnost sama o sobě porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady „in dubio pro reo“ , případně dalších zásad spjatým s právem obviněného na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 219/2020). Všechny uvedené zásady je totiž nutno aplikovat až na komplexní hodnocení všech provedených důkazů, nikoli na hodnocení jednotlivých provedených důkazů, a to i s vědomím, že jde o zásady procesní, a nikoli hmotněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Rozhodně na základě konkrétních námitek těchto obviněných, případně dalších dovolatelů, nelze dovodit, že jimi uplatněné námitky v tomto směru ve vztahu k hodnocení důkazů a tvorbě skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího by dosahovaly úrovně tzv. extrémního nesouladu, pro které by byl zásah Nejvyššího soudu důvodný a nezbytný. Nelze ani přisvědčit s ohledem na závěry soudů nižších stupňů obhajobě obviněných, že se spoléhali na odborné rady a vycházeli z tvrzení odborníků v oblasti výtvarného umění o pravosti obrazů. V tomto směru obvinění ignorují všechny důkazy, z nichž tyto soudy vycházely a na jejichž základě přesvědčivě prokázaly vědomí obviněných, že jím nabízené obrazy jsou padělky.
44. Pokud obviněný M. S. a M. J. poukázali na závěry Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2010, odvolací soud v nyní projednávané věci v bodě 104. svého rozsudku vysvětlil, proč nemůže být vázán závěry těchto soudů v jiné trestní věci, v níž byla důkazní situace a z ní vyplývající skutková zjištění zcela rozdílná od věci projednávané v tomto řízení.
45. Ani námitce obviněného M. S., že z právní věty ani právní kvalifikace nelze dovodit, že by jednal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s P. S., nelze přisvědčit, byť uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá. Z popisu skutku je závěr o jejich spolupachatelství na jednání popsaném pod bodem 6. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nezpochybnitelný, a pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 97.) uvedl, že v právní kvalifikaci ani v právní větě se spolupachatelství neuvádí, odpovídá tento závěr odvolacího soudu i odborné literatuře i judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž není nutné uvádět ve výroku o vině závěr, že obviněný se činu dopustil ve spolupachatelství s dalším obviněným, neboť nejde o samostatnou formu spáchání trestného činu a nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost nad rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku (viz usnesení nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Tato námitka obviněného je rovněž zjevně neopodstatněná.
46. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného o nedostatečném zjištění škody, která v důsledku jeho jednání hrozila, neboť není pochyb o tom, že si i tento obviněný byl vědom mimořádné kvality padělků, které byly nabízeny jednotlivým zájemcům, ostatně pro tento závěr svědčí právě i telefonní hovory, které vedl s P. H. a P. S., na něž v podaném dovolání poukázal, přičemž ignoroval skutečnost, že soudy nižších stupňů jejich obsah vyhodnotily odlišným způsobem než on.
47. Soudy nižších stupňů tedy podrobně a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých důkazů učinily závěr o vině obviněných, včetně prokázání jejich úmyslného zavinění i naplnění všech znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byť v některých případech jednání obviněných bylo posouzeno pouze jako pokus či příprava k tomuto zločinu. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě rozsudku. Své hodnotící úvahy poté oba soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se tyto soudy také náležitě vypořádaly s obhajobou dovolatelů, kteří v dovolání v podstatě jen opakovali svoji argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů. Zabývat se podrobněji obranou obviněných proto není třeba, protože na tuto již přiléhavě a věcně správně odpověděly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů.
V. Závěrečné shrnutí
48. Lze tak konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněných J. K., M. S. a M. J. ohledně nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, vycházely převážně z jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, a neodpovídaly tak deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Ty námitky, které bylo možno (s jistou benevolencí) označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Zjevně neopodstatněnou byla shledána i námitka obviněného J. K., že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Proto dovolání těchto obviněných bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, aniž by byla přezkoumávána zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Dovolání obviněného P. K. pak bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký