ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.828.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 828/2022- 740
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovoláních, která podali obvinění J. S. , nar. XY a J. S. , nar. XY, oba trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 50 To 21/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 80/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. S. a J. S. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 24 T 80/2020, byli obvinění J. S. a J. S. uznáni vinnými zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému J. S. uložen podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Obviněná J. S. byla odsouzena podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále soud také rozhodoval v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. a uložil obviněným povinnost zaplatit vyjmenovaným poškozeným společně a nerozdílně konkrétní částky na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy, někteří poškození byli se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obou obviněných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 50 To 21/2022, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výše citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ohledně obou obviněných, a to ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se oba obvinění odsuzují podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody, a to obviněný J. S. v trvání dvou a půl roku a obviněná J. S. v trvání dvou let. Výkon těchto trestů soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, obviněnému J. S. na zkušební dobu dvou a půl roku a obviněné J. S. na zkušební dobu v trvání dvou let. Ve zbytku zůstal rozsudek okresního soudu beze změny.
3. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, spočíval ve stručnosti ve fyzickém napadení poškozených Z. P., M. P. a A. P., k němuž došlo dne 8. 5. 2019 v době přibližně mezi 13.30 a 14.00 hod. v obci XY, okres Plzeň-jih. Napadení bylo provedeno sérií postupných dílčích útoků, nejprve na pozemku ve vlastnictví obviněného J. S., kam poškozený Z. P. vstoupil otevřenými vraty, poté útoky pokračovaly přes veřejné prostranství až na pozemek u domu, ve kterém bydlí poškození P. V případě obviněného J. S. byly útoky vedeny rovněž za použití násady od vidlí, které držel v ruce, a byly doprovázeny slovními výhrůžkami, že poškozeného Z. P. zabije, resp. propíchne. V důsledku tohoto jednání utrpěli poškození několik fyzických zranění, poškozená M. P. utrpěla navíc těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Podrobně jsou skutek i jeho následky popsány v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, na kterou Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, neboť je všem procesním stranám dobře známa.
II. Dovolání obviněných a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, a to v jediném podání, ve kterém označili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili obvinění ve všech jeho alternativách. Soudům nižších stupňů v první řadě vytkli, že skutkový závěr o následku na zdraví poškozené M. P. v podobě posttraumatické stresové poruchy soudy učinily na základě znaleckého posudku, který trpí zásadní procesní vadou. Zpracovatel posudku MUDr. David Hynčík je znalcem z odvětví psychiatrie, který byl k posouzení zdravotního stavu jmenované poškozené přibrán opatřením policejního orgánu v přípravném řízení. Jedna z posuzovaných otázek, konkrétně otázka č. 4, týkající se posouzení osobnosti a intelektu zkoumané osoby za účelem zjištění, zda se u ní projevují sklony ke konfabulaci nebo lhavosti a v jakém směru, resp. motivace ke lživé výpovědi, náležela do odvětví psychologie. Jmenovaný znalec proto k jejímu zodpovězení přibral konzultantku B. N., která je sice profesí psycholožkou, nikoli však znalkyní. Popsaný postup je podle obviněných v rozporu s §105 odst. 1 tr. ř. a §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnicích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnicích“), který opravňuje znalce přibrat konzultanta výlučně k posuzování zvláštních dílčích otázek. Otázka, na kterou odpovídala konzultantka B. N., byla nicméně formulována jako samostatná, tj. nikoli zvláštní nebo dílčí, a to i navzdory tomu, že její odborné posouzení nenáleželo do odvětví psychiatrie. Obvinění zrekapitulovali v této souvislosti příslušné části trestního řízení, v nichž se proti výše uvedenému postupu neúspěšně bránili. Neztotožnili se přitom se způsobem, jakým se orgány činné v trestním řízení s jejich námitkami vypořádaly. Potřeboval-li znalec MUDr. David Hynčík konzultovat odbornou otázku z oboru psychologie, měl za dané situace využít pro provedení psychologického vyšetření znalce, nikoli osobu nezapsanou v seznamu znalců. Obvinění podpořili svoji argumentaci odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2000 Sb. rozh. tr. Zdůraznili, že zjištění o následcích skutku na zdraví poškozené M. P. není okrajovou otázkou, naopak z pohledu rozhodných skutkových zjištění jde o otázku zcela zásadní, neboť byla podstatná pro podřazení skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví. V neposlední řadě budou mít závěry soudů učiněné v tomto ohledu vliv při následném občanskoprávním řízení ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla být jmenované poškozené způsobena.
6. Se zdravotním stavem poškozené M. P. souvisí i druhá námitka, spočívající v neprovedení jejího nového znaleckého zkoumání znalci z oboru psychiatrie a psychologie. Obvinění jsou přesvědčeni o důvodnosti tohoto důkazního návrhu, který uplatnili u soudu prvního stupně. Reagovali jim i na obsah výslechu MUDr. Davida Hynčíka v hlavním líčení, neboť mají za to, že v řízení nebylo postaveno najisto, zda zdravotní stav poškozené M. P. je důsledkem výlučně skutku, jímž byli uznáni vinnými, nebo zda šlo o výsledek několik let trvajících vyhrocených sousedských vztahů. Poukázali přitom na skutečnost, že znalec se vyjádřil i k možné diagnóze F 43.2 „Poruchy přizpůsobení“, při jejímž vzniku hrají podle mezinárodní klasifikace nemocí důležitou roli rovněž individuální predispozice a zranitelnost. Soudy nižších stupňů nicméně předmětný důkazní návrh nedůvodně neakceptovaly.
7. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli obvinění dále existenci „extrémního“ rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. V této souvislosti zpochybnili dílčí část skutku spočívající v napadení poškozeného Z. P. opakovanými údery násadou od vidlí ze strany obviněného J. S. a s tím souvisejících hrozbách zabitím a propíchnutím. Podle obviněných soudy obou stupňů vyšly při skutkových závěrech především z videozáznamu poškozené A. P., který však dokumentuje pouze část skutkového děje a neprokazuje ty skutkové závěry, které obvinění v dovolání podrobně zrekapitulovali, v celém rozsahu. Videozáznam přitom není na rozdíl od svědeckých výpovědí ovlivněn subjektivním vnímáním nebo popisem událostí, jde naopak o jediný objektivní důkaz. Proto, pokud soudy dospěly ke zjištěním, které záznam neprokazuje, dopustily se podle obviněných vady tzv. extrémního rozporu. Soudům obou stupňů obvinění obdobně vytkli, že na dílčí část skutku spočívající ve fyzickém střetu obviněné J. S. s poškozenou M. P. neuplatnili zásadu in dubio pro reo . Situace v místě události byla podle jejich názoru nepochybně velmi vyhrocená. Za takového stavu nelze vyloučit skutkovou verzi obhajoby, podle které poškozená M. P. zaútočila na obviněnou J. S. jako první a obviněná se pouze bránila. Pro tento závěr svědčí i výpověď svědkyně D. K., která mimo jiné potvrdila, že poškozená a obviněná se „praly a tahaly se za vlasy“. Pochybnosti o tom, kdo zaútočil jako první, umocňuje též výpověď samotné poškozené M. P., ve které sama potvrdila své vlastní subjektivní přesvědčení o tom, že obviněná chtěla napadnout jejího manžela, poškozeného Z. P. Kombinace těchto faktorů vzbuzuje podle obviněných důvodnou domněnku, že iniciátorem fyzického střetu byla poškozená M. P.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítli obvinění nesprávné právní posouzení jejich jednání jako spolupachatelství. Podle obviněných je za společné jednání možné označit pouze počáteční vystrkávání poškozeného Z. P. z jejich pozemku, nikoli již další dílčí části skutkového děje. Z videozáznamu poškozené A. P. je zjevný rychlý průběh nastalých událostí, který vylučoval jakýkoliv prostor pro možnou, byť konkludentní, domluvu mezi obviněnými na společném napadení poškozených. Obvinění dále podrobně popsali jednotlivé dílčí části průběhu skutkového děje, na nichž se snažili demonstrovat, že jednali samostatně, nikoli ve vzájemné součinnosti a po předchozí domluvě.
9. S výše uvedeným souvisí i navazující námitka spočívající v nesprávném posouzení jednání obviněných jako jednoho skutku. Podle názoru obviněných představoval sled nastalých událostí dílčí, izolované skutkové děje, které mají své vlastní právní kvalifikace. Prvotní vykazování poškozeného Z. P. ze dvora obviněných nemohlo být počátkem páchání trestného činu ublížení na zdraví, nýbrž šlo o jednání v nutné obraně či krajní nouzi, kterým obvinění toliko reagovali na neoprávněný vstup poškozeného na pozemek ve vlastnictví obviněného J. S. Pokud by i jednání obviněné J. S. v této fázi vybočilo z mezí nutné obrany, za daných okolností mohlo naplnit maximálně skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích ve znění pozdějších předpisů. Stejný závěr lze podle obviněných učinit rovněž ve vztahu k dílčímu jednání obviněného J. S., jelikož z videozáznamu je zřejmé, že poškozeného Z. P. udeřil násadou od vidlí do zad jen jednou, a to ranou nijak velké intenzity. Obdobně nesprávně posoudily soudy obou stupňů jednání obviněné J. S. v další fázi skutkového děje, neboť konflikt mezi ní a poškozenou M. P. lze charakterizovat pouze jako bagatelní, dosahující intenzity přestupku, s absencí jakéhokoli úmyslu způsobit poškozené újmu na zdraví. Tento úmysl nelze dovozovat z jednání spočívajícího „v chycení za ruku, v podpaží a v mačkání ucha“. Podle obviněných proto v této dílčí fázi skutkového děje nebyla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vzhledem k absenci vyššího stupně společenské škodlivosti nelze takové jednání považovat ani za přečin výtržnictví. Vystoupil-li obviněný J. S. v poslední fázi konfliktu, ve které poškozená M. P. držela obviněnou J. S. za vlasy, na obranu své dcery, jednal v nutné obraně, a absentuje zde tudíž prvek protiprávnosti.
10. Závěrem proto obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih, a aby přikázal okresnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
11. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že část dovolacích námitek představuje opakování obhajoby obviněných z předcházejících fází trestního řízení, se kterou se již soudy dostatečně vypořádaly. Znalecký posudek MUDr. Davida Hynčíka nelze podle státního zástupce považovat za procesně nepoužitelný důkaz. Konzultantka B. N. se vyjadřovala pouze ke zvláštní dílčí otázce, týkající se výseče duševního stavu poškozené M. P. při rozboru subjektivních podmínek a objasňování motivačních faktorů její výpovědi. Přesah do odvětví klinické psychologie zde nebyl natolik významný, aby posouzení položené otázky musel samostatně zpracovat odborník ustanovený jako znalec. Přibráním konzultanta přitom nebyla dotčena odpovědnost MUDr. Davida Hynčíka za znalecký posudek jako celek. Oba experti byli navíc vyslechnuti v hlavním líčení, rovněž i B. N. v postavení znalce, k čemuž došlo na základě jejího přibrání ad hoc formou opatření právě v podobě předvolání k výslechu. Pokud jde o návrh obviněných na doplnění dokazování novým znaleckým zkoumáním zdravotního stavu poškozené M. P., krajský soud jeho odmítnutí zdůvodnil v bodě 25. napadeného rozsudku. Nejde proto o tzv. opomenutý důkaz. Námitkami spočívajícími v tvrzeném zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů se obvinění podle státního zástupce snaží vyvolat toliko běžnou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů, což fakticky neumožňuje ani nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené platí obdobně ve vztahu k námitce porušení „procesního“ principu in dubio pro reo . V posuzované trestní věci navíc nenastala situace, v níž by nebylo možno důvodně se přiklonit ani k jedné z více v úvahu přicházejících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněné méně příznivou.
12. Státní zástupce nepovažoval za opodstatněné ani výhrady, které obvinění vznesli v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ohledu připomenul základní teoretická a judikaturní východiska posuzování spolupachatelství, jakož i hmotněprávního pojetí nahlížení na skutek jako na jeden celek. Přestože obvinění nebyli na napadení sousedů P. předem dohodnuti, jejich společný záměr, který následně i společně realizovali, se začal formovat v průběhu sledu událostí navazujících na vstup poškozeného Z. P. na dvůr obviněných. Obvinění se skutku účastnili současně, jejich útoky na sebe navazovaly. Role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů, přičemž žádný z nich nebyl při fyzickém útoku jen pasivním, přihlížejícím aktérem. Pro posouzení otázky, zda jednání obviněných představovalo jeden skutek, je pak významné, že obvinění se jednotlivých úkonů dopouštěli v určité časové, místní a věcné souvislosti a s určitým jednotícím úmyslem. Podstatný je zde zejména stejný trestněprávně relevantní následek. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani obhajobě spočívající v užití nutné obrany, ke které mělo podle obviněných dojít při neoprávněném vniknutí poškozeného Z. P. na jejich dvůr. Z kontextu vzniklé situace je totiž zřejmé, že pokud by i nutná obrana přicházela v úvahu, její použití bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, neboť počínání poškozeného mělo v dané fázi jen málo rozvinutou formu k porušování domovní svobody. Jednání obviněných navíc pokračovalo i v době, kdy již žádný útok netrval ani bezprostředně nehrozil, jelikož poškozený se snažil vrátit do bezpečí svého domu, avšak obvinění jej pronásledovali a zaútočili přitom i na další členy jeho rodiny.
13. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Úvodem je vhodné připomenout, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní dovolací námitky přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatněnost.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak bylo uvedeno již v bodě 5. tohoto usnesení, obvinění uplatnili předmětný dovolací důvod ve všech jeho alternativách, které představují tři samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Výsledkem je zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být proto pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
17. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní čin. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití norem hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných
18. Jak bylo již konstatováno v úvodu tohoto usnesení, obvinění podali svá dovolání jedním podáním, v němž jsou jejich výhrady formulovány jako společné oběma. Proto se také Nejvyšší soud vyjádří ke všem vytýkaným vadám a bude je hodnotit ve vztahu k oběma obviněným. Podstatou první námitky je zpochybnění procesní použitelnosti znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Davidem Hynčíkem, který si k zodpovězení jedné z položených otázek přibral konzultantku B. N., k čemuž podle obviněných nebyl oprávněn.
19. Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině podotýká, že znalec je osobou se speciálními odbornými znalostmi rozdílnou od procesních stran a orgánů činných v trestním řízení, která je přibírána za účelem objasnění konkrétní skutečnosti důležité pro trestní řízení, jejíž objasnění takových odborných znalostí vyžaduje. V době přibrání znalce a zpracování znaleckého posudku v posuzované trestní věci se na činnost znalce použila pravidla vyplývající ze zákona o znalcích a tlumočnicích, který byl s účinností od 1. 1. 2021 nahrazen zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Podle §10 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnicích je znalec povinen vykonávat svou činnost osobně. Znalec přibraný podle §105 odst. 1 tr. ř. je však podle §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnicích oprávněn přibrat si konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, jestliže to vyžaduje povaha věci. Přitom musí postupovat tak, aby jeho znalecká odpovědnost za správnost a úplnost znaleckého posudku nebyla dotčena ani v té části posudku, o níž bylo konzultováno. Podle odborné literatury není vyloučeno, aby konzultant byl odborníkem z jiného oboru, než je znalec, jeho úkolem však může být jen posouzení dílčí otázky z tohoto jiného oboru, jež tvoří podklad pro posudek z oboru znalce (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1568–1569). Soudní judikatura v tomto ohledu doplnila, že přibrání konzultanta musí směřovat k posuzování otázek, které je znalec oprávněn řešit. Přibrání konzultanta tedy nepřichází v úvahu pro posuzování dílčích otázek, které přímo nesouvisejí s řešením otázek spadajících do působnosti znalce (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2000 Sb. rozh. tr.).
20. Z opatření policejního orgánu o přibrání znalce ze dne 19. 9. 2019, č. j. KRPP-66962-106/TČ-2019-031171-J-ŠAM (č. l. 127 a násl. tr. spisu), vyplývá, že předmětem znaleckého zkoumání MUDr. Davida Hynčíka bylo posouzení duševního zdraví poškozené M. P., zejména, zda následkem prožitého jednání trpí poruchou zdraví, případně o jakou poruchu se jedná, jak se projevuje, jakým způsobem a jakou intenzitou omezuje či omezovala poškozenou v běžném způsobu života (otázky č. 1 až 3). Součástí znaleckého zkoumání bylo rovněž posouzení osobnosti a intelektu poškozené v tom smyslu, zda se u ní projevují sklony ke konfabulaci nebo lhavosti a v jakém směru, v případě zjištění lživé odpovědi též posouzení motivu lhavosti (otázka č. 4). Poslední otázka byla otevřená, znalec měl uvést další skutečnosti, které považoval za významné z hlediska vyšetřované věci (otázka č. 5). Ze znaleckého posudku ze dne 16. 2. 2020 (č. l. 132 a násl. tr. spisu), ve znění jeho doplnění ze dne 14. 8. 2020 (č. l. 153 a násl. tr. spisu), plyne, že konzultantka B. N. se podílela na vypracování odpovědi na otázku č. 4, která souvisela s osobnostním profilem poškozené a její eventuální tendencí k lhavosti či konfabulacím. Výstupy z testových metod, které tato psycholožka dále použila, podpořily navíc závěry znalce o přítomnosti posttraumatické stresové poruchy.
21. S ohledem na vymezení zadání znaleckého posudku se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem obviněných, že otázka č. 4 představovala samostatnou otázku, k jejímuž zodpovězení nebyl znalec MUDr. David Hynčík oprávněn přibrat konzultantku. Je totiž zřejmé, že stěžejním úkolem znalce bylo posoudit rozsah újmy na zdraví u poškozené M. P. jakožto následku způsobeného jednáním obviněných J. S. a J. S. Potvrzují to i závěry soudu prvního stupně, který o výsledek předmětného znaleckého posudku opřel skutkové zjištění, že obvinění svým jednáním způsobili poškozené M. P. těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy, tedy delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jak vyplývá z bodu 15. rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že podkladem pro výstup znalce psychiatra byl v nezbytné míře mimo jiné rozhovor se samotnou poškozenou, smyslem otázky č. 4 týkající se posouzení jejích sklonů ke konfabulaci nebo lhavosti bylo nepochybně ověření věrohodnosti a vypovídací hodnoty jejího subjektivního vnímání a popisu potíží, kterými trpěla, a podpoření objektivity závěrů ve vztahu k základnímu zadání posudku. Za těchto okolností lze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že předmětná otázka nebyla pro výsledek znaleckého zkoumání stěžejní a je na ní potřeba nahlížet jako na zvláštní dílčí otázku, jejíž posouzení nijak nevybočuje z rámce činnosti konzultanta přibraného v souladu s §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnicích.
22. K obdobnému závěru ostatně dospěla již předchozí judikatura, která připustila přibrání konzultanta psychologa znalci z odvětví psychiatrie v případě, v němž konzultant psycholog provedl psychologické vyšetření obviněného z pohledu zjištění úrovně jeho intelektových schopností, přičemž znalci psychiatři vzali následně tyto závěry v potaz při zkoumání rozsahu schopnosti obviněného rozpoznat škodlivost (nebezpečnost) svého jednání a schopnosti toto jednání ovládat (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/1989 Sb. rozh. tr.).
23. Nutno zároveň zdůraznit, že v posuzované trestní věci jde o zcela skutkově odlišnou situaci, než ve shora již citovaném rozhodnutí č. 20/2000 Sb. rozh. tr., kterým se obvinění snažili podpořit svou dovolací argumentaci. Aniž by chtěl Nejvyšší soud jakkoli rozporovat dosavadní judikaturu, nezbývá mu než konstatovat, že její závěry nelze přejímat zcela mechanicky či vytrhávat z kontextu. Vždy je potřeba pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti, ve vztahu k nimž byl daný právní názor vysloven, neboť nemusí být bez dalšího použitelný ve všech případech. V odkazované věci šlo o trestný čin obecného ohrožení, který měl být spáchán jednáním obviněného spočívajícím mimo jiné v nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu a povaze vozovky a svým schopnostem a vlastnostem vozidla, v důsledku čehož sjel mimo vozovku a způsobil dopravní nehodu. Závěr o rychlosti vozidla bezprostředně před nehodou opřel ve věci rozhodující soud zejména o odhad znalce z oboru strojírenství, odvětví všeobecné strojírenství, konstrukce, ceny a odhady motorových vozidel a autoopravárenství, který nebyl oprávněn řešit otázky spadající do oboru doprava, odvětví silniční doprava, proto si k posouzení této otázky přibral konzultanta z posledně zmíněného oboru. Šlo tudíž o řešení problematiky diametrálně odlišné a naprosto nesouvisející s okruhem problémů, které byl přibraný znalec oprávněn řešit, a to navíc ve vztahu k otázce, která byla pro řádné objasnění věci zcela zásadní. Jak bylo uvedeno již výše, v nyní posuzované trestní věci přibral znalec MUDr. David Hynčík konzultantku B. N. k posouzení dílčí, nikoli primární otázky, jejíž zodpovězení mělo toliko podpořit objektivitu závěrů, které znalec učinil ve vztahu k základnímu zadání posudku. Znalec ani konzultantka přitom nijak nepřekročili rámec svého oboru, MUDr. David Hynčík následně promítl závěry B. N. do svého posudku, který jako celek zaštítil svou znaleckou odpovědností. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, oba experti byli navíc vyslechnuti v hlavním líčení, rovněž i B. N. v postavení znalkyně, což vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 10. 2021, v němž je uvedeno, že jmenovaná konzultantka byla poučena podle §106 tr. ř. (č. l. 582 tr. spisu; srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1986 Sb. rozh. tr.). S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud námitku obviněných zpochybňující procesní použitelnost znaleckého posudku MUDr. Davida Hynčíka neopodstatněnou.
24. K námitce obviněných ohledně tzv. opomenutého důkazu Nejvyšší soud v první řadě připomíná, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy může proto jen soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, díky čemuž z nich může získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Je tudíž výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl.
25. Pokud jde o návrh obhajoby na provedení nového znaleckého zkoumání zdravotního (psychického) stavu poškozené M. P., soud prvního stupně jej usnesením vyhlášeným v průběhu hlavního líčení konaného dne 13. 12. 2021 zamítl pro nadbytečnost s odůvodněním, že v tomto ohledu považoval za dostatečný a vyčerpávající znalecký posudek MUDr. Davida Hynčíka (viz zvukový záznam z tohoto hlavního líčení v čase cca 1:29:05 a dále). S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který shodný důkazní návrh obhajoby zamítl s fakticky totožným odůvodněním, jak vyplývá z bodu 25. napadeného rozsudku. Podle Nejvyššího soudu nelze za této procesní situace soudům nižších stupňů ničeho vytknout. S ohledem na zcela jednoznačné závěry znaleckého posudku MUDr. Davida Hynčíka doplněné o výslech jmenovaného znalce a konzultantky B. N. v hlavním líčení lze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že provedení nového znaleckého zkoumání zdravotního stavu poškozené M. P. by bylo nadbytečné. Nejvyšší soud má za to, že otázka psychických obtíží jmenované poškozené, resp. jejich přetrvávání a příčin jejich vzniku byla v trestním řízení spolehlivě zjištěna a prokázána. V podrobnostech lze pro stručnost a přehlednost odkázat zejména na body 8. a 9. rozsudku soudu prvního stupně. Ani dovolací námitka tzv. opomenutého důkazu proto není opodstatněná.
26. Přestože obvinění dále namítli existenci tzv. extrémního rozporu [správně podle nyní účinného znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o zjevný rozpor] mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, z obsahu jejich konkrétních výhrad existence takového rozporu nevyplývá. Těžiště dovolací argumentace v tomto směru spočívá naopak ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudů nižších stupňů jako takových. Obvinění se ve skutečnosti domáhají toliko prosazení jimi podávané verze skutkového děje. Nutno zdůraznit, že námitky tohoto typu neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí skutkových zjištění soudů, která svědčí o odlišném závěru, jak vyplynul z výsledků provedeného dokazování. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení a ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). Nutno také přisvědčit státnímu zástupci, že mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy ze strany Nejvyššího soudu nezakládá ani námitka porušení zásady in dubio pro reo , pokud nevygraduje až do skutečně zjevného nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). V této části se tak dovolací argumentace rozchází ze zákonnými důvody dovolání taxativně vyjmenovanými v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
27. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu pouze ve stručnosti konstatuje, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení celou řadu důkazů, ve kterých mají učiněná skutková zjištění potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Obvinění zpochybnili v této souvislosti v první řadě dílčí část skutku spočívající v napadení poškozeného Z. P. opakovanými údery násadou od vidlí ze strany obviněného J. S. a s tím souvisejících hrozbách zabitím a propíchnutím. Přestože nebylo toto jednání zachyceno na videozáznamu z mobilního telefonu poškozené A. P., podle Nejvyššího soudu to v žádném případě neznamená, že by se soudy dopustily vady tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že podle §89 odst. 2 věty první tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Jak přitom vyplývá z bodu 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněnými rozporované zjištění bylo opřeno o výpověď svědkyně D. K. (srov. též č. l. 576 a násl. tr. spisu), která potvrdila, že obviněný J. S. udeřil poškozeného Z. P. násadou od vidlí několikrát přes záda, zadek a nohy. Dosvědčila též, že obviněný křičel na poškozeného, že ho zabije, resp. propíchne. Jmenovaná svědkyně je osobou, která nemá vztah k projednávané věci ani k procesním stranám, a lze proto důvodně předpokládat, že nemá žádný zvláštní zájem na konkrétním výsledku trestního řízení. Soud prvního stupně se vypořádal rovněž s otázkou částečných rozporů mezi jejími výpověďmi v přípravném řízení a v řízení před soudem. Této skutečnosti nepřiložil zásadní význam, zejména s ohledem na zjevnou rychlost skutkového průběhu a pohyb více osob jak na straně obviněných, tak na straně poškozených, což podle soudu odůvodnilo určitou míru zkreslení či nepřesnosti v časovém zařazení jednotlivých fází svědkyní sledovaného děje. Soud vyšel dále z lékařských zpráv a znaleckých posudků, z nichž dovodil, že somatická poranění odpovídají způsobem svého vzniku použitému nástroji, tedy násadě od vidlí (srov. k tomu též bod 10. rozsudku soudu prvního stupně).
28. Všechny tyto důkazy podávají ve svém souhrnu ucelený obraz o průběhu skutkového děje a podporují též verzi podanou poškozenými. Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně nepřevzal tuto verzi bez dalšího, ale i výpovědi poškozených důsledně hodnotil, přičemž dospěl k závěru, že jsou ve vzájemné shodě, bez výraznějších nesrovnalostí, a jsou dílčím způsobem podporovány výpověďmi samotných obviněných, resp. výpovědí svědkyně D. K. Zabýval se v tomto ohledu i dlouhodobě napjatým vztahem mezi rodinami S. a P., který podle jeho názoru nesnížil věrohodnost výpovědí poškozených v rozsahu popisu konkrétních, sporně vnímaných okamžiků. Přiklonil-li se soud prvního stupně za těchto okolností i v další obviněnými rozporované dílčí části skutkového děje, spočívající ve fyzickém střetu mezi obviněnou J. S. a poškozenou M. P., k verzi jmenované poškozené, Nejvyšší soud neshledal v tomto postupu žádné pochybení. Nejvyšší soud má za to, že soud prvního stupně pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden při hodnocení celé řady jím opatřených důkazů. Ve zdůvodnění zjištěných skutkových okolností se přitom opíral o výsledky jím provedeného dokazování, respektoval konkrétní obsah důkazů bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily některou ze stran trestního procesu. Pokud se za dané procesní situace odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jak vyplývá z bodu 22. a násl. napadeného rozsudku, podle Nejvyššího soudu mu rovněž nelze ničeho vytýkat.
29. Za důvodnou nelze považovat ani námitku spočívající v nesprávném právním posouzení jednání obviněných jako spolupachatelství. Institut spolupachatelství jako základní forma trestné součinnosti je upraven v §23 tr. zákoníku, podle něhož platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství tedy předpokládá splnění dvou podmínek, a to (i) spáchání trestného činu společným jednáním a (ii) úmysl k tomu směřující. Společné jednání přitom může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2009 Sb. rozh tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není ani třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
30. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, kterým je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Judikatura v tomto ohledu dovodila, že postačuje i dohoda konkludentní (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Na výše vymezených podmínkách se shoduje jak odborná literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328-332, nebo DRAŠTÍK a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 191-196), tak konstantně i soudní praxe a judikatura. Z poslední doby uvedeného výkladu pojmu spolupachatelství lze odkázat například na rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2022 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud v rámci tzv. právní věty vyslovil názor, že „společné jednání spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně, ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů, a není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou.“
31. V posuzované trestní věci se otázkou spolupachatelství podrobně zabýval jak soud prvního stupně v bodech 15. a 16. svého rozsudku, tak i odvolací soud v bodě 29. napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se s jimi vyslovenými názory ztotožnil, neboť vychází právě z již dlouhodobě přijaté soudní praxe i odborných názorů na výklad tohoto pojmu. Ze skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů, vyplývá, že obviněná J. S. se připojila k obviněnému J. S. při násilném a hrubém vykazování poškozeného Z. P. z pozemku ve vlastnictví obviněného. Již v tomto okamžiku měl obviněný v ruce vidle, jejichž násadou dokonce udeřil poškozeného přes záda. Obviněná poté do poškozeného strčila, až upadl na zem, kde ho následně obviněný opět několikrát udeřil násadou. Je tedy zřejmé, že obviněná J. S. se již v této fázi připojila ke spoluobviněnému, který již slovně i fyzicky útočil na poškozeného Z. P. Nelze vůbec pochybovat o tom, že tak byla od počátku srozuměna s tím, že obviněný J. S. má v ruce vidle, které opakovaně použil k zesílení svého útoku. Přesto neučinila nic, aby dalšímu útoku jakkoli zamezila. Ze skutkových zjištění je naopak zřejmé, že po prvotním napadení poškozeného Z. P. pokračovali aktivně oba obvinění při pronásledování poškozených na jejich pozemek, kde nejdříve obviněný J. S. udeřil poškozenou A. P. a obviněná J. S. následně zaútočila na poškozenou M. P., která vystoupila na obranu svého manžela, poškozeného Z. P. K tomuto útoku se záhy připojil také obviněný J. S., který opakovaně udeřil poškozenou M. P. násadou od vidlí. Na základě takto ustáleného skutkového stavu nelze mít podle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o tom, že jednání obviněných bylo učiněno ve formě spolupachatelství. Společné jednání obou obviněných probíhalo v některých fázích současně, v některých na sebe navzájem časově bezprostředně navazovalo, a tvořilo tak články řetězu společných činností směřujících ve svém souhrnu ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Není v tomto ohledu podstatné, že obvinění nebyli na útocích předem domluveni. Jednali konkludentně, tj. fakticky beze slov tak, že útoky obviněného podněcovaly k dalším útokům obviněnou a naopak. Společný úmysl lze ostatně dovodit i z celkového kontextu vzniklé situace, která byla reakcí na dlouhodobě napjaté vztahy mezi rodinami obviněných a poškozených a zejména na bezprostředně předcházející incident, kterého se ještě téhož dne účastnili oba obvinění a poškozené A. P. a M. P. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud právně posoudily jednání spoluobviněných jako spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
32. Podstatou poslední dovolací námitky je nesprávné posouzení jednání obviněných jako jednoho skutku. Sled nastalých událostí představoval podle jejich názoru dílčí, izolované skutky, které měly být samostatně právně kvalifikovány. Nejvyšší soud podotýká, že trestní zákoník ani trestní řád pojem „skutek“ blíže nedefinují, přestože jej v některých ustanoveních používají. Vymezení tohoto pojmu je ponecháno právní teorii a soudní praxi. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu či více trestných činů, případně nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Momentem, který dělí jednání pachatele na různé skutky, je následek významný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo způsobit chtěl. Podstatou skutku je tedy trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek jakožto znak určitého trestného činu. Takový konkrétní následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, například právě ublížení na zdraví, spojuje jednotlivé útoky pachatele do jednoho celku (skutku) a zároveň je odděluje od jiných skutků téhož pachatele. Z hlediska posouzení jednání pachatele jako jednoho skutku je potřeba, aby toto jednání bylo příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Nelze tudíž považovat za samostatné skutky jednotlivé útoky směřující k totožnému relevantnímu následku. Způsobený následek naopak spojuje všechny tyto dílčí útoky v jeden skutek. Jedním skutkem proto může být jak útok jednorázový, tak celý soubor dílčích útoků (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 309-311; srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).
33. Podle Nejvyššího soudu při aplikaci výše uvedených východisek na posuzovanou trestní věc nezbývá než dospět k závěru, že jednání obviněných, byť sestávalo z více dílčích útoků, představovalo z hlediska hmotného práva toliko jeden skutek. V tomto ohledu je rozhodné, že všechny útoky směřovaly fakticky ke stejnému trestněprávně relevantnímu následku, kterým bylo jednak ublížení na zdraví (z pohledu trestného činu podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku), jednak napadení jiného na místě přístupném veřejnosti (z pohledu trestného činu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku). Konkrétním důsledkem, který byl předmětným skutkem způsoben, byla újma na zdraví poškozených, v případě M. P. dokonce vážná újma na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy, a dále narušení klidného občanského soužití spočívající v napadení minimálně poškozeného Z. P. na místě přístupném veřejnosti. Ve shodě se státním zástupcem lze taktéž poukázat na skutečnost, že obvinění se jednotlivých útoků dopouštěli ve zjevné časové, místní a věcné souvislosti a s určitým jednotícím úmyslem, směřujícím právě k výše uvedeným trestněprávně relevantním následkům.
34. Je zřejmé, že účelovou fragmentací skutkového děje se obvinění snaží docílit zbavení své trestní odpovědnosti, a to zejména v důsledku bagatelizace vybraných dílčích útoků na úroveň přestupku, případně uplatněním námitky nutné obrany či krajní nouze v rámci počáteční fáze skutku spočívající ve vykazování poškozeného Z. P. z pozemku vlastněného obviněným J. S. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněných jako jeden skutek, není potřeba zabývat se dále dovolacími námitkami ve vztahu ke konkrétním dílčím útokům. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti poznamenává, že za důvodnou nelze považovat ani argumentaci o použití nutné obrany, neboť ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že poškozený Z. P. neměl vůbec možnost respektovat přání obviněného J. S., aby opustil jeho pozemek, jelikož obviněný začal na poškozeného rovnou útočit, a to i za použití násady od vidlí, přičemž v tomto pokračoval též v době, kdy už byl poškozený na odchodu. I v tomto směru je proto potřeba přisvědčit státním zástupcem i soudy vyslovené úvaze, že podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku nebyly splněny, protože „obrana“ ze strany obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku a pokračovala rovněž v čase, ve kterém, už žádný útok přímo nehrozil ani netrval. Obviněný J. S. tak byl od samého počátku incidentu útočníkem. Vystoupila-li obviněná J. S. na jeho podporu, dokonce se aktivně zapojila do fyzického napadání poškozených, v podstatě nastoupila po boku tzv. útočící strany, v důsledku čehož se sama stala útočníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 424/2022). Vzhledem k tomu, že útoky způsobený následek (újma na zdraví) byl závažnější než ten, který hrozil (narušení domovní svobody), nepřicházela v tomto případě v úvahu ani krajní nouze ve smyslu §28 tr. zákoníku.
35. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy se při právní kvalifikaci skutku nedopustily žádného pochybení, které by bylo jakkoli v neprospěch obviněných. Nutno naopak dodat, že posouzení jednání obviněných jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se může jevit jako mírné, neboť s ohledem na charakter použitého nástroje, kterým byla násada od vidlí, a zjevně vysokou intenzitu, s níž byly útoky vedeny, což se projevilo jednak zlomením použité násady, jakož i somatickým poraněním poškozené M. P. (viz fotografie modřiny na levém stehně poškozené na č. l. 212 a 213 tr. spisu), přicházela podle Nejvyššího soudu v úvahu rovněž právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění museli být přinejmenším srozuměni s tím, že charakter nástroje a intenzita jeho použití vůči napadené části těla poškozené mohly způsobit i mnohem závažnější následek na jejím zdraví, a nedošlo k němu zjevně jen díky určité míře náhody, tedy bez přičinění útočníka.
IV. Závěrečné shrnutí
36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněných částečně neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů a ty, které bylo možné posoudit jako odpovídající uplatněným důvodům dovolání, nepovažoval Nejvyšší soud za opodstatněné, jak bylo vysvětleno v předcházející části tohoto usnesení.
37. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a jemu předcházející řízení, pouze na podkladě obsahu trestního spisu posoudil vytýkané vady a odmítl dovolání obviněných J. S. a J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu