ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.833.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 833/2022- 1535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněného V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 6 To 366/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 89/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 62 T 89/2018, byl obviněný V. K. pod bodem I. uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu soud podle §212 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla zároveň obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let. Okresní soud rozhodl současně o vině a trestu spoluobviněné obchodní společnosti B. s., IČ: XY, se sídlem XY.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný V. K. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 6 To 366/2021, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Odvolání podala rovněž spoluobviněná obchodní společnost, která je však následně vzala zpět.
3. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně popsány v označených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, která jsou stranám známa, proto na ně lze plně odkázat a není třeba je znovu citovat.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněného V. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Podle dovolatele ve věci rozhodující soudy pochybily, pokud jednání pod bodem I. výroku o vině posoudily z hlediska hmotného práva jako zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud rozhodoval o odvolání obviněného v době účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., kterým bylo podstatným způsobem novelizováno ustanovení §138 tr. zákoníku tak, že byla mimo jiné zvýšena hranice značné škody z původní částky nejméně 500 000 Kč na aktuální částku nejméně 1 000 000 Kč. Krajský soud měl proto, pokud to neučinil již okresní soud, při nezměněných skutkových zjištěních kvalifikovat skutek pod bodem I. pouze jako pokus zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Důvodem je, že škoda již způsobená v důsledku dílčích útoků popsaných pod bodem I. 1. až 4. ve výši 747 465,79 Kč dosáhla hranice značné škody teprve spolu se škodou ve výši 406 915,81 Kč, kterou obviněný zamýšlel způsobit dílčím útokem zařazeným pod bodem I. 5. výroku o vině, avšak nebyl dokonán a zůstal pouze ve stadiu pokusu. K tomu, aby jednání obviněného mohlo být posouzeno jako zločin dotačního podvodu, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, musela by již způsobená škoda sama o sobě dosáhnout hranice značné škody a zároveň spolu se škodou obviněným pouze zamýšlenou nepřekročit hranici škody velkého rozsahu. Podle dovolatele tak bylo jednání obviněného nesprávně právně posouzeno v jeho neprospěch, neboť pokus je nepochybně méně závažnou formou trestného činu než jeho dokonání. Dovolatel odkázal v této souvislosti mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.
6. V další části dovolací argumentace se nejvyšší státní zástupce zabýval otázkou účelnosti podaného dovolání ve vztahu k jeho eventuálnímu odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle jeho názoru v posuzovaném případě nelze učinit jednoznačný závěr, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. V této souvislosti dovolatel odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž převzal názory týkající se vyloučení postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., v případech, v nichž byl skutek nesprávně právně posouzen. Podle nejvyššího státního zástupce je v posuzované věci současně dána pochybnost o tom, zda byl obviněnému uložen takový trest, jaký mu podle zákona uložen být měl. Připomenul, že podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku je pro stanovení druhu trestu a jeho výměry významný následek činu, který v posuzované trestní věci nenastal, resp. nenastal v zákonem předpokládaném rozsahu značné škody. Podle dovolatele se tak projednání dovolání může v konečném důsledku promítnout jak do právní kvalifikace skutku, tak do stanovení druhu trestu či alespoň jeho výměry. Na podporu svého názoru citoval dovolatel rovněž komentářovou literaturu, podle níž je postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vyloučen mimo jiné v případě vady hmotněprávního posouzení spočívající v nesprávném posouzení trestného činu jako dokonaného, ačkoliv zůstal ve stadiu přípravy.
7. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to jak ohledně obviněného V. K., tak za využití zásady beneficium cohaesionis rovněž ohledně spoluobviněné obchodní společnosti B. s., a aby současně zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný, který se s uplatněnou dovolací argumentací v plném rozsahu ztotožnil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
10. Nejvyšší státní zástupce se domáhal přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem z důvodu uvedeného ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož podstatou je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Za takový důvod nejvyšší státní zástupce považuje důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podmínkou jeho naplnění je tedy vadné použití ustanovení trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví.
b) K dovolání nejvyššího státního zástupce
11. Nejvyšší soud zjistil, že námitka dovolatele spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku o vině jako zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je opodstatněná. Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
12. Skutek pod bodem I. výroku o vině spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný V. K. jako statutární zástupce spoluobviněné obchodní společnosti B. s. nejprve ve čtyřech případech popsaných pod bodem I. 1. až 4. v období leden až prosinec roku 2016 uváděl průběžně ve čtvrtletních žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě nepravdivé informace. Příslušný úřad práce těmto žádostem vyhověl, přestože nebyly oprávněné v celém rozsahu, v důsledku čehož byla České republice zastoupené tímto úřadem práce způsobena škoda v souhrnné výši nejméně 747 465,79 Kč. Obdobným způsobem byl veden dílčí útok pod bodem I. 5., který se týkal žádosti za období leden až březen 2017, ve vztahu k níž však příslušný úřad práce žádný příspěvek již neposkytl a řízení o žádosti přerušil. Jednání obviněného tak v rozsahu posledního dílčího útoku zůstalo ve stadiu pokusu způsobit škodu nejméně ve výši 406 915,81 Kč.
13. Podle §212 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Pokud tímto činem bude způsoben těžší následek v podobě značné škody, naplní pachatel znaky přísnější skutkové podstaty téhož trestného činu podle §212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a může být potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. Hlediska pro určení výše škody jsou vymezena v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, které bylo novelizováno zákonem č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, tedy ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně v posuzované trestní věci. Dolní hranice značné škody podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku tak v době rozhodování o podané obžalobě činila částku nejméně 1 000 000 Kč. Ze skutkových zjištění popsaných pod bodem I. výroku o vině je zřejmé, že obviněným podvodně vylákaná škoda v podobě příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě činila celkem 747 465,79 Kč. Skutky, resp. útoky pod bodem I. 1. až 4. výroku o vině tedy obviněný způsobil větší škodu ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v této dokonané části pokračujícího protiprávního jednání naplnil znaky trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Teprve ve spojení s dílčím útokem pod bodem I. 5., kterým obviněný zamýšlel způsobit škodu ve výši 406 915,81 Kč a který zůstal ve stadiu pokusu, by celkový součet vylákaných částek, jež představují materiální škodu vůči České republice, překročil 1 000 000 Kč, což je dolní hranice značné škody, která patří mezi jeden z alternativních znaků přísnější právní kvalifikace, a to podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Vzhledem k uvedenému a dále proto, že v součtu všech dílčích útoků pod body I. 1. až 5. by výše škody již způsobené a zamýšlené nepřesáhla hranici škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, měl být tento skutek správně posouzen v celém rozsahu jako pokus zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku.
14. V soudní praxi nebyly jednotné právní názory soudů na způsob právního posouzení případů, v nichž u pokračující trestné činnosti pachatel některými útoky dokonal určitý trestný čin v jeho základní či kvalifikované skutkové podstatě, v dalších útocích však zůstal čin ve stadiu pokusu, k dokonání téhož trestného činu tedy nedošlo, nicméně bylo zjištěno, že zamýšlel způsobit další škodu, která by v souhrnu s již úspěšně způsobenou škodou představovala okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby téhož trestného činu. Za účelem sjednocení rozkolísané praxe přijal Nejvyšší soud rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr., které zmínil i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Skutek posuzovaný v této trestní věci se týkal pokračujícího trestného činu loupeže spáchaného několika útoky, z nichž jedním se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci. Nejvyšší soud v tzv. právní větě tohoto judikátu vyslovil, že v případě, kdy škoda již způsobená ani spolu se škodou, kterou pachatel zamýšlel způsobit, nedosáhne výše značné škody, jde o dokonaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V případě, kdy škoda již způsobená teprve spolu se škodou, kterou pachatel zamýšlí způsobit, dosáhne výše značné škody, jde o pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V případě, kdy již způsobená škoda sama dosahuje výše značné škody a ani spolu se škodou, kterou pachatel zamýšlí způsobit, nedosáhne výše škody velkého rozsahu, jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to i za okolností, že pachatel útokem, který se mu nepodařilo dokončit, chtěl získat věc, jejíž hodnota nedosahovala sama o sobě výše značné škody. Obdobně lze odkázat například na rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/2000 Sb. rozh. tr. Přestože byly citované právní závěry přijaty za účinnosti předchozí právní úpravy trestního práva hmotného (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon), nebyl důvod se od nich odchýlit ani poté, co nabyl účinností zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V rozhodovací praxi soudů všech stupňů je uvedený výklad konstantně následován i v podmínkách nyní účinného trestního zákoníku, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1127/2016, nebo rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2019 Sb. rozh. tr.
15. S ohledem na shora uvedený výklad nelze pochybovat o tom, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek popsaný pod bodem I. 1. až 5. výroku o vině a že soud druhého stupně nenapravil tuto chybu v souladu s uvedenou judikaturou. V tomto ohledu je tedy třeba přiznat opodstatnění té části dovolání nejvyššího státního zástupce, v níž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. určený k nápravě vad spočívajících v hmotněprávním posouzení skutku za použití druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vytýkal vadný právní závěr soudů prvního i druhého stupně. Nutno však připomenout, že nikoli každá zjištěná nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí vyvolá potřebu kasačního výroku Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení nejprve posuzuje, zda upřednostnit zájem na zachování pravomocného rozhodnutí z hledisek uvedených v §265i odst. 1 tr. ř. Této skutečnosti si byl ostatně zjevně vědom i samotný dovolatel, který se nad rámec své uplatněné argumentace vymezil proti možnosti aplikace §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S touto části dovolání se však Nejvyšší soud z následujících důvodů neztotožnil.
16. Postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je vázán na splnění dvou kumulativních podmínek. První podmínkou je, že projednání dovolání by zcela zřejmě nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. To znamená, že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci, v tomto případě v jeho prospěch, podstatně změnila, a to ani tehdy, jestliže by Nejvyšší soud podanému dovolání zcela vyhověl. Druhá podmínka spočívá v tom, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Tato okolnost předpokládá, že v rámci dovolacího přezkumu by mohla být řešena jen otázka, která již v praxi soudů byla vyřešena a ani z jiného důvodu nečiní její řešení potíže, popřípadě se dovolatel podáním dovolání domáhá řešení takové právní otázky, která neměla pro posouzení věci, zejména z hlediska viny a trestu, určující význam (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3246–3247). Nejvyšší soud předesílá, že splnění druhé podmínky není v posuzované trestní věci sporné. Otázka právní kvalifikace pokračujících trestných činů spáchaných několika dílčími útoky (skutky) z hlediska různých situací, které mohou s ohledem na vývojové stadium jednotlivých útoků a výši jimi způsobené škody, případně kvality či povahy jiného druhu škodlivého následku nastat, byla již judikaturou vyřešena a v soudní praxi nečiní žádné zásadní výkladové potíže (srov. bod 14. tohoto usnesení výše). Na rozdíl od nejvyššího státního zástupce však Nejvyšší soud považuje za splněnou rovněž první shora uvedenou podmínku. K tomuto závěru jej vedly následující úvahy.
17. Rozsudkem okresního soudu, který fakticky potvrdil i krajský soud, byl obviněný pod bodem I. uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo konstatováno v bodě 13. tohoto usnesení, předmětný skutek měl být správně posouzen v celém rozsahu jako pokus zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Již na první pohled je zřejmé, že soudy nižších stupňů správně kvalifikovaly jednání obviněného jako zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, avšak nerespektovaly Nejvyšším soudem publikovaný právní názor týkající se pokračující trestné činnosti, jejíž část byla dokonána a část skončila ve stadiu pokusu. Fakticky sice obviněný V. K. dokonal trestný čin dotačního podvodu, v důsledku něhož nastal následek v podobě větší škody podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, další útok, jímž by v souhrnu došlo ke způsobení značné škody podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku již ale nedospěl do stadia dokonání, a bez přičinění obviněného zůstal jen ve stadiu pokusu. Nejde zde proto o situaci, ve které by došlo k uznání obviněného vinným jiným trestným činem, než který ve skutečnosti spáchal, což by odůvodňovalo například uplatnění jiné taktiky obhajoby ze strany obviněného, či dokonce jeho uznání vinným navzdory tomu, že žádný trestný čin nespáchal. Taková nesprávnost by se mohla bezdůvodně negativním způsobem projevit například v evidenci obviněného v Rejstříku trestů nebo již v samém nahlížení na obviněného jako na pachatele trestné činnosti, ač by jím ve skutečnosti nebyl (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 407/13, na který odkázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání). Lze proto dospět k dílčímu závěru, že případná změna výroku o vině sama o sobě, tedy bez ohledu na navazující výrok o trestu, by pro obviněného neměla zásadní význam.
18. Vada spočívající v nesprávném právním posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině nemohla podle Nejvyššího soudu zásadně ovlivnit ani postavení obviněného z hlediska uloženého trestu. Předně je nutno poznamenat, že podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. V případě pokusu dotačního podvodu by byl proto obviněný ohrožen stejnou trestní sazbou, která podle §212 odst. 5 tr. zákoníku činí dva až osm let. Přestože byl obviněný odsouzen za dva trestné činy a byl mu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody, jeho výměru soud stanovil na samé dolní hranici v trvání dvou let. V rámci zákonného rozpětí trestní sazby by tudíž obviněnému nebylo možno uložit trest odnětí svobody v nižší výměře. Výkon trestu byl navíc podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu tří let.
19. S nejvyšším státním zástupcem lze sice v obecné rovině souhlasit v tom, že podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku je pro stanovení druhu trestu a jeho výměry významný mimo jiné následek trestného činu, který v posuzované trestní věci nenastal v celém předpokládaném rozsahu značné škody. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že v pokusu zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, kterým měl být obviněný správně uznán vinným, je neoddělitelně obsažena rovněž jeho dokonaná část, v důsledku které obviněný způsobil tzv. větší škodu ve výši 747 465,79 Kč. Tato obviněným reálně způsobená škoda tedy představuje převážnou část z celkové relevantní škody, tj. jak škody způsobené, tak škody zamýšlené. Již z tohoto důvodu nelze považovat za přiléhavý odkaz dovolatele na komentářovou literaturu, která aplikaci §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vylučuje mimo jiné v případě nesprávného posouzení trestného činu jako dokonaného, ačkoliv zůstal ve stadiu přípravy. Je totiž zřejmé, že u přípravy trestného činu žádná, byť sebemenší, dokonaná část trestného činu nepřichází v úvahu.
20. Tato skutečnost je významná také z hlediska aplikace ustanovení §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020 [v době spáchání trestného činu šlo o §39 odst. 6 písm. c)], podle něhož soud při individualizaci trestu přihlédne u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Nutno v této souvislosti opětovně zdůraznit, že podle skutkových zjištění soudů obviněný i poslední dílčí útok pod bodem I. 5. vedl obdobným způsobem jako předchozí dokonané útoky pod body I. 1. až 4., tj. na příslušném úřadu práce podal žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, ve které uvedl nepravdivé informace. K dokonání posledního dílčího útoku nedošlo pouze proto, že příslušný úřad práce řízení o žádosti za první čtvrtletí roku 2017 přerušil a příspěvek nevyplatil, jak vyplývá z tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku, popřípadě z bodu 31. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Je tedy zřejmé, že z pohledu obviněného šlo o tzv. ukončený pokus, neboť učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, k němuž ale nedošlo výlučně z důvodů stojících mimo něj, které nemohl svým vlastním přičiněním nijak ovlivnit. Na jednání obviněného proto nelze podle Nejvyššího soudu nahlížet jako na významně méně závažné než v případě, že by k dokonání trestného činu bylo došlo v celém předpokládaném rozsahu.
21. Menší vzdálenost od dokonání trestného činu, jakož i výše popsané okolnosti, které zabránily v dokonání jeho posledního dílčího útoku, ve svém důsledku vylučují mimořádné snížení trestu odnětí svobody postupem podle §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. účinného od 1. 10. 2020 (v době spáchání trestného činu šlo o §58 odst. 1, 5). Povaha a závažnost trestného činu obdobně neodůvodňují podle Nejvyššího soudu ani případné zkrácení zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, která byla uložena v polovině zákonného rozpětí v trvání tří let (§82 odst. 1 tr. zákoníku), či případné zkrácení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, který byl uložen ještě výrazně v dolní polovině trestní sazby v trvání tří let (§73 odst. 1 tr. zákoníku). Podmínky pro uložení alternativního trestu domácího vězení nebo obecně prospěšných prací nejsou v posuzované trestní věci splněny (§60 odst. 1 a §62 odst. 1 tr. zákoníku). Vzhledem k tomu, že částečná změna právní kvalifikace skutku pod bodem I. výroku o vině by ničeho nezměnila na tom, že obviněný v důsledku svého jednání způsobil škodu, nebylo by na místě uvažovat ani o neuložení přiměřené povinnosti, aby obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že projednání podaného dovolání by ve svém důsledku nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného ani z hlediska uloženého trestu. Jakým konkrétním způsobem by mohl být uložený trest zmírněn, ostatně neuvedl ani sám dovolatel, jeho argumentace zůstala v tomto směru pouze na úrovni obecného tvrzení o nutnosti přihlížet při individualizaci trestu k následku, který byl trestným činem způsoben.
22. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nejvyšším státním zástupcem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na něž odkázal na podporu svého návrhu na vydání kasačního rozhodnutí dovolacím soudem, nejsou v posuzované trestní věci přiléhavá. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 205/03, vyplývá, že pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je procesní postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vyloučen v zásadě (tj. nikoliv nutně vždy, pozn. Nejvyššího soudu ). V odkazované věci šlo navíc o nesprávné posouzení skutku v tom smyslu, že obviněný neměl být považován za pachatele trestného činu, ale měl být odsouzen za pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009) na trestném činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) téhož zákona. Ústavní soud přitom Nejvyššímu soudu vytkl, že svůj závěr o použití §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. založil na konstatování, že účastenství ve formě pomoci k trestnému činu je postaveno na roveň trestného činu a je postihováno stejným trestem, aniž by se vypořádal především s otázkou zohlednění významu a povahy zapojení účastníka (pomocníka) na spáchání trestného činu [obsahově dnešní §39 odst. 7 písm. b) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud nicméně výše podrobně vysvětlil důvody, pro které by uložení jiného druhu trestu či jeho výměry v posuzované trestní věci obviněného V. K. nepřicházelo v úvahu. Zohlednil přitom i hlediska vyplývající z aktuálního §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku, které se týkají míry, do jaké se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, a okolností a důvodů, pro které k jeho dokonání nedošlo.
23. V nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 407/13, šlo o zcela skutkově odlišnou situaci, v níž soudy nižších stupňů uznaly obviněného vinným několika trestnými činy, přičemž Nejvyšší soud dospěl následně k závěru, že za dva z nich obviněný vůbec neměl být odsouzen, přesto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
24. Aniž by chtěl Nejvyšší soud jakkoliv rozporovat judikaturu Ústavního soudu, nezbývá mu než zdůraznit, že její závěry nelze přejímat zcela mechanicky či vytrhávat z kontextu. Vždy je potřeba pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti, ve vztahu k nimž byly jednotlivé úvahy Ústavního soudu vysloveny. Jak již Nejvyšší soud naznačil, nepovažuje za účelné zasahovat do pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů, je-li zjevné, že nové projednání věci by na postavení obviněného nemohlo ničeho změnit. I přes důvodně vytýkanou hmotněprávní vadu odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterou nenapravil ani Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, nelze dospět k závěru, že by nesprávná právní kvalifikace skutku pod bodem I. výroku o vině byla použita jakkoliv v neprospěch obviněného. Celkový průběh ani výsledek trestního řízení nebyl ve svém souhrnu z výše popsaných důvodů způsobilý zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. Ostatně i sám Ústavní soud akcentuje ve svých rozhodnutích potřebu posuzování spravedlivého řízení jako celku (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 323/04).
IV. Závěrečné shrnutí
25. Na základě všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. Při splnění již citovaných podmínek §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. proto Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu