ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.104.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 104/2022-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. V. , nar. XY, bytem XY, okres Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 4 To 231/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 36/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 T 36/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. V. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 31. března 2019, v době kolem 16:00 hodin, v Českých Budějovicích 3, ulici XY č. p. XY, v bytě své tehdejší přítelkyně H. S. (nyní I.), nar. XY, po vzájemné rozepři, tuto zprvu verbálně vulgárně napadl a následně ji napadl i fyzicky, a to tak, že ji povalil na podlahu a opakovaně ji udeřil pěstí do hlavy, obličeje a těla, čímž jí způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici České Budějovice, a. s., čímž poškozené H. S. (nyní I.), nar. XY, způsobil zranění spočívající v podkožním krevním výronu v oblasti pravé očnice, zhmoždění (otok) nosu a podvrtnutí krční páteře, když ze soudně-lékařského hlediska se jedná o zranění lehké“.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena rovněž povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 1 425 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 4 To 231/2021. Podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR odkázal se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
II.
4. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 4 To 231/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. Namítl, že zatímco on na své výpovědi setrval po celou dobu řízení, poškozená svoji výpověď průběžně měnila. K okolnostem vzniku zranění u poškozené uvedl, že se ji snažil uklidnit i poté, co mu dala facku a zřejmě jej udeřila skleněnou lahví. Nevyloučil, že ke vzniku zranění u poškozené mohlo dojít tím, že se sama mohla o něco udeřit při ztrátě stability v důsledku podnapilosti. Výpověďmi svědků, kteří nebyli události přítomni, nemůže být podle obviněného prokázáno, že poškozenou napadl a způsobil jí zranění. Z provedeného dokazování je podle jeho názoru možno učinit závěr, že mezi ním a poškozenou došlo k verbálnímu konfliktu, který vyústil ve fyzické napadení, když mu poškozená dala facku. Jakým způsobem však došlo k jejímu zranění, nebylo zjištěno bez důvodných pochybností, resp. nebylo prokázáno, že jí zranění způsobil. Nedosahovalo přitom intenzity trestného činu, když i ze soudně-lékařského hlediska bylo posouzeno jako lehké. Na straně poškozené nedošlo k omezení v běžném způsobu života, ke vzniku pracovní neschopnosti či k progresi depresivní poruchy. Soudům obviněný vytkl, že nekriticky převzaly verzi poškozené. Nesouhlasil ani se závěrem, že délka doby léčení přesahovala judikaturně usazenou hranici sedmi dnů, přičemž se nejedná o jediné kritérium. Stejně významnými pro posouzení jsou i takové skutečnosti jako povaha zranění, jeho intenzita, potřeba vyhledat lékařské ošetření a rozsah tohoto ošetření či hospitalizace. Musí jít podle něj vždy o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje obvyklý způsob denního života, výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozené, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Závěrem obviněný uvedl, že okolnosti zjištěné na podkladě provedeného dokazování nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu a závěry soudů jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i celé řízení tomuto rozhodnutí předcházející, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a přihlédl přitom i k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, a poté, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu, zejména v otázce posouzení skutkových zjištění, trestní odpovědnosti, trestněprávní kvalifikace a vad řízení, znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale převážně napadal jen soudy učiněná skutková zjištění. Takové námitky, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obviněný přitom ani adekvátně neargumentoval založením extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.
8. Pod deklarovaný dovolací důvod státní zástupce podřadil s jistou mírou tolerance námitku obviněného, kterou brojil proti naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci konkrétního omezení obvyklého způsobu života u poškozené (byť i tuto postavil částečně na vlastní interpretaci skutkového základu). Po přezkoumání spisového materiálu však shledal, že jí nelze přiznat opodstatnění, přičemž odkázal zejména na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož obvyklá doba léčení zranění, jež poškozená utrpěla (konkrétně podvrtnutí krční páteře), byla stanovena na 2 až 3 týdny a omezení v obvyklém způsobu života přinejmenším na dobu 1 týdne, což je právě doba, která je zpravidla vyžadována pro znesnadnění obvyklého způsobu života po nikoli jen krátkou dobu. V neposlední řadě uvedl, že pokud jde o požadavek obviněného, aby Nejvyšší soud přihlédl i k dalším vadám, resp. vadám výroků, které nenapadl, je nutné poznamenat, že v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip, na jehož základě by měl Nejvyšší soud z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí, a není rovněž jeho úkolem, aby za dovolatele jeho námitky nově formuloval nebo nekonkrétně vyjádřené námitky domýšlel. Přezkumná činnost je prováděna na podkladě námitek, které dovolatel ve svém dovolání uplatní.
9. Po zvážení všech rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 4 To 231/2021, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
14. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV.
16. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného z převážné části směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve písm. g)] neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené H. I. (S.), jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že by poškozené způsobil zranění on. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění, podle kterých si např. mohla zranění poškozená způsobit sama. Přicházelo by v úvahu formálně podřadit takové námitky pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno dodat, že obviněný výslovně ani nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
17. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Okresní soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
18. Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
19. Nad rámec uvedeného je možno konstatovat, že soud prvního stupně zkoumal dvě verze inkriminované události (na jedné straně verze obviněného, na druhé verze poškozené), přičemž v kontextu provedených důkazů dospěl k závěru, že verze obviněného je zcela osamocená. Naproti tomu k výpovědi poškozené uvedl, že podle jeho přesvědčení nevykazovala znaky smyšlenosti, lhavosti, účelovosti či vypočítavého jednání a nepůsobila ani dojmem naučenosti. Hodnotil ji jako věcnou, popisnou, prostou dramatickým líčením projednávané události (podrobněji bod 37. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Svá skutková zjištění tak opřel zejména o její výpověď, podpořenou dalšími svědeckými výpověďmi, resp. důkazy, a hlavně znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Z něj se mj. podává, že opakované údery pěstí, a to minimálně dva, vznik poranění u poškozené dobře vysvětlují, přičemž v době porušení kožního krytu obličeje došlo i k podvrtnutí krční páteře.
20. Již odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně, který se zaměřil rovněž na namítaný alkoholismus poškozené, provedené důkazy náležitě vyhodnotil. Vzhledem k dovolacím námitkám je možno dodat, že odvolací soud se obdobnými námitkami obviněného zabýval, a tudíž se také vyjádřil k věrohodnosti poškozené, a to i stran namítané prodlevy mezi utrpěným úrazem na straně jedné a návštěvou lékaře na straně druhé.
21. S ohledem na uvedené je na tomto místě možné konstatovat, že skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze považovat za prokázaný. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
22. Pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v účinné právní úpravě odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit námitku, že zjištěné okolnosti o povaze zranění, rozsahu i době léčení, omezení v obvyklém způsobu života poškozené, když u ní nedošlo ani k pracovní neschopnosti, nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (byť ve shodě se státním zástupcem je nutno uvést, že obviněný i tuto námitku částečně postavil na odlišném skutkovém základu). Opodstatnění však takové námitce přiznat nelze. Nad rámec toho, co v této souvislosti uvedly oba soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích, na něž Nejvyšší soud i stran právního posouzení v podrobnostech odkazuje, je možno uvést následující.
23. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Tyto prvky, které charakterizují stav ublížení na zdraví, je třeba vykládat ve vzájemné spojitosti a souvislosti a nelze je od sebe oddělovat.
24. Dále je možno v obecnosti uvést, že nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní.
25. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaného v této věci se přitom podává, že poškozená utrpěla podkožní krevní výron v oblasti pravé očnice, zhmoždění (otok) nosu a podvrtnutí krční páteře. Ze soudně-lékařského hlediska se jednalo o poranění lehké (ublížení na zdraví) pro podvrtnutí krční páteře, s obvyklou délkou léčení kolem 2 až 3 týdnů, přičemž minimálně po dobu 1 týdne bývá poškozený omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí hlavy a nemožností obvyklých pohybů hlavou. Znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř pak při svém výslechu stran bolestivosti hlavy a nemožnosti obvyklých pohybů hlavou při podvrtnutí krční páteře uvedl, že v podstatě jde o předklon, záklon, úklon do strany, rotaci hlavou, tyto pohyby hlavou by měly být omezené a hlavně bolestivé, a to s tím, že poškozeného by to mělo omezovat v běžném způsobu života, jako např. při vykonávání běžných domácích prací, při řízení automobilu apod., zejména v období prvního týdne od zranění, kdy ta bolest je poměrně takové intenzity, že tyto činnosti v podstatě vylučuje . Obviněný se proto mýlí, pokud uvádí, že poškozená nebyla omezena v obvyklém způsobu života. Poškozená totiž omezena v obvyklém způsobu života byla, a to po nikoli jen krátkou dobu. O tom, že zranění poškozené a důsledky z něho plynoucí pro její běžný způsob života nelze jakkoli bagatelizovat, ostatně svědčí i zpráva neurologické ambulance Nemocnice České Budějovice ze dne 7. 5. 2019, z níž plyne, že ještě v této době u poškozené přetrvávaly bolesti hlavy a potíže s krční páteří (její omezená dynamika). Pokud se znalec vyjadřoval k možnosti poškozené pokračovat ihned v běžném způsobu života, pak k tomu již odvolací soud v bodě 18. svého rozsudku uvedl, že se to vztahovalo pouze k takovým projevům běžného života, které nevyžadují zatížení či výraznější pohyby hlavou.
26. Namítl-li obviněný, že poškozená nebyla ani v pracovní neschopnosti, k tomu je třeba uvést, že pracovní neschopnost je sice důležitým kritériem při posuzování zranění z hlediska zákonného znaku ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“, jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). V dané věci bylo přitom zjištěno, že poškozená nechtěla být v pracovní neschopnosti z finančních důvodů. Ředitelka Červeného kříže, pro který poškozená v té době pracovala, k ní byla velkorysá, a proto mohla zůstat týden doma, aniž by musela čerpat dovolenou. Tato skutečnost (obviněná zůstala týden doma) je pak v souladu se zmíněnými znaleckými závěry.
27. Na podkladě provedeného dokazování lze tedy mít za prokázané, že zjištěné okolnosti o povaze zranění, rozsahu i době léčení, omezení v obvyklém způsobu života, svědčí o tom, že u poškozené došlo k ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to v důsledku úmyslného jednání obviněného.
28. Nejvyšší soud závěrem opakuje, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku, k čemuž měly dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění jsou logická a přesvědčivá, ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Rozhodl proto tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu