ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.125.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 125/2022-878
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Cheb, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2021, č. j. 9 To 276/2021-827, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 1. 2021, č. j. 2 T 15/2016-720 , byl obviněný M. Ž. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [ad 2)], jehož se dopustil tím, že
2) obžalovaní I. O. společně s obžalovaným M. Ž.
dne 7. prosince 2015 v době mezi cca 05:00 hodin až cca 06:00 hodin vnikli brankou na pozemkovou parcelu č. XY, v Chebu, část XY, v chatové osadě XY, a přikázali zde přítomným osobám jménem L. T., nar. XY, M. E., nar. XY, J. B., nar. XY, a V. J., nar. XY, kteří se v tu dobu zdržovali v chatové osadě XY, na pozemku č. XY, aby šli dovnitř do přístavku a přitom na tyto osoby mířili krátkými střelnými zbraněmi, kdy po poškozeném L. T. požadovali vydání peněz, které má a když jim poškozený sdělil, že žádné peníze nemá, tak z místa odjeli neznámo kam, a to osobním vozidlem, které měli zaparkované na příjezdové cestě.
2. Obviněný byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 6. 2016 pod sp. zn. 2 T 59/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 9 To 276/2021-827 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Kutílka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel rovněž ve věci spatřuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, což má za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Podle obviněného zjištěný skutkový stav neumožňuje právní kvalifikaci zvlášť závažným zločinem loupeže. Hodnocené svědecké výpovědi jsou rozporné a nemohou býti samy o sobě usvědčujícími, zejména když se rozchází i výpovědi dovolatele a spoluobviněného O. Soudy se vůbec nevypořádaly s obhajobou, že pro jejich závěry neexistuje dostatečný důkazní podklad. V tomto směru mělo být rozhodováno, s ohledem na zásadu in dubio pro reo , v jeho prospěch. Vůbec netušil, proč chtěl O. jet na předmětné místo, ani proč chtěl jeho doprovod. Na místě se O. setkal se čtyřmi osobami, kdy jedna z nich (svědek T.) namířila na něj (dovolatele) zbraň. O. ho bránil, přičemž došlo ke slovní a fyzické potyčce. Nebylo přitom prokázáno, že by on či spoluobviněný O. jeli na místo s úmyslem hrozit někomu násilím, aby se zmocnili finanční hotovosti. Stejně tak nebylo dokázáno, že by užil násilí či jeho pohrůžky. Všechny předmětnému skutku přítomné osoby jsou navíc nevěrohodné, k čemuž nalézací soud původně přihlédl při vydání zprošťujících rozsudků ze dnů 24. 7. 2017 a 16. 1. 2020. Není zřejmé, proč tak neučinil i při vydání rozsudku ze dne 28. 1. 2021.
6. Oporu v provedeném dokazování dále nemá ani zjištění, že na místě použil zbraň k pohrůžce násilím. Svědek T. sice uvedl, že zbraň (dovolatel) měl, ale toto sdělení negoval údajem, že to měl být právě dovolatel, kdo měl ze všech největší strach a „nevěděl, která bije…“ Svědek E. uvedl, že si skutečností, zda obviněný manipuloval se zbraní, není vůbec jistý, protože si tři čtvrtiny děje vůbec nepamatuje. Ani jeden přitom nepopsal detaily údajného jednání obviněného. Svědek B. zase uvedl, že obviněný vůbec nedržel zbraň. Naopak podle něj měli zbraň svědek T. a spoluobviněný O. Svědkyně J. vypověděla, že na místě nikdo žádnou zbraň neměl. V předmětné věci je tedy zřejmá důkazní nouze, přestože byly provedeny všechny dostupné důkazy a některé i opakovaně. V tomto směru je třeba respektovat zásadu presumpce neviny, stejně jako již zmíněnou zásadu in dubio pro reo a případné pochybnosti hodnotit ve prospěch obviněného.
7. Dále je třeba poukázat na to, že u obviněného zcela absentuje subjektivní stránka ve formě přímého, nebo nepřímého úmyslu, neboť v tomto směru vůbec nebyl usvědčen. Ohledně této výhrady dovolatel odkazuje na publikovaná rozhodnutí R 46/1963, R 20/1981, R 19/1971, R 92/1951.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 9 To 276/2021, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného nevyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle jeho úpravy účinné do 31. 12. 2021. Dovolatel sice formálně vytýká absenci subjektivní stránky trestného činu a uvádí některé v obecné rovině správné výklady znaků úmyslného zavinění, jeho námitky však nevycházejí ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Pouze odmítá podstatnou část učiněných skutkových zjištění a na základě polemiky s hodnocením důkazů prosazuje vlastní verzi skutkového děje s odkazy na zásadu in dubio pro reo , která je ovšem zásadou práva procesního, nikoliv hmotného. Zásah dovolacího soudu byl i před 31. 12. 2021 možný, ovšem toliko na základě existence tzv. extrémního nesouladu, který dovolatel nenamítá. Pouze totiž trvá na tom, aby soudy hodnotily výpovědi svědků E. a T. jako nevěrohodné a upřednostnily jeho verzi skutkového děje. Dovolacímu soudu však taková úloha nepřísluší.
10. Ve věci učiněná skutková zjištění nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Hodnotící úvahy soudů jsou obsažený zejména na str. 6–7 rozhodnutí nalézacího soudu a v bodě 8. odůvodnění soudu odvolacího, přičemž nijak neodporují pravidlům formální logiky. Soudy reagovaly i na dovolatelem odkazované rozdíly mezi výpověďmi a odvolací soud rovněž na to, že svědci zřejmě byli uživateli drog. Takto získaná skutková zjištění přitom odpovídají zvolené právní kvalifikaci daného skutku jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání, v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud pro nejprve hodnotil, zda dovolatelem vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění zákona účinného do 31. 12. 2021, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Námitky obviněného, které uplatil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní obsaženým pod písm. h) citovaného ustanovení] pod tento nelze podřadit, neboť se jedná o výhrady povahy skutkové a procesní, nikoliv hmotně právní. Dovolatel toliko poukazuje na jednotlivé výpovědi svědků, resp. poškozených a spoluobviněného, snaží se v nich najít rozpory a takto zpochybnit nalézacím soudem zjištěný skutkový stav. Zřejmé to je již z toho, že podle jeho názoru, kterým podtrhuje svoji dovolací argumentaci, nebyly důkazy hodnoceny v souladu se zásadou §2 odst. 6 tr. ř., přičemž připojuje námitku existence extrémního nesouladu mezi obsahem provedeného dokazování a skutkovými zjištěními.
18. Nejvyšší soud tedy v dané souvislosti připomíná, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
19. Uvedené konstatování Nejvyšší soud zmiňuje proto, aby vyložil, že v dovolací argumentaci hodnocené ve shodě s jejím posouzením státním zástupcem (námitky dovolatele kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů) nelze spatřovat podklad pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) účinného znění trestního řádu (v alternativě rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ), kterou by jinak mohlo přesvědčivé doložení takto hrubé vady napadených rozhodnutí založit. Skutková zjištění soudů prvního stupně rozhodně nedosahují zjevné či extrémní míry nejistoty nebo logických rozporů, aby bylo možné hovořit o naplnění kritérií zmíněného dovolacího důvodu nebo výše rozvedeného extrémního nesouladu.
20. Nalézací soud při konstrukci svých skutkových závěrů vyšel především z výpovědí svědků E. a T., v nichž má podklad nejen to, co dovolatel nepopírá, tj. jeho přítomnost na místě činu, nýbrž i zjištění, které zpochybňuje, tj. že byl v době činu, stejně jako spoluobviněný I. O., jehož doprovázel, ozbrojen krátkou střelnou zbraní, s níž na osoby přítomné na pozemku mířil. Na podkladě výpovědí těchto dvou svědků nalézací soud uzavřel, že oba obvinění společně tyto osoby zahnali do příbytku a dovolatel v základních rysech věděl, o co se tam jedná.
21. Jak již bylo zmíněno, stran držení zbraně dovolatelem (resp. i dalších dokazovaných skutečností) nalézací soud uvěřil výpovědím svědka E. a T., kteří jednoznačně uvedli, že zbraně měli u sebe oba obvinění. Zdůvodnil to především tím, že tito svědci byli v předmětném skutku nejvíce zapojeni. Zohlednil rovněž to, že svědci sami vypovídali ohledně zmatku na místě činu či vysoké úrovni stresu (viz např. výpověď svědkyně J. či svědka B. – str. 4, 5 rozsudku nalézacího soudu), což odůvodňuje, že si někteří nemuseli jasně vybavovat některé podrobnosti (kupř. zda měl zbraň jen obviněný O. nebo i dovolatel). Při hodnocení důkazů mající bezprostřední souvislost se skutkem, jímž byl dovolatel shledán vinným, soudy přihlížely i k poznatkům, které měly vztah ke skutkům pod body 1) a 3). Ty se dovolatele z hlediska jeho trestní odpovědnosti sice přímo nedotýkají, nicméně vzhledem k těsné časové souvislosti všech skutků nejsou pominutelné.
22. Dovolací argumentace obviněného je z hlediska obsahového v zásadě shodná s jeho odvolacími námitkami, na něž v dostatečném rozsahu reagoval odvolací soud. Ten v bodě 8. odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč považuje skutková zjištění nalézacího soudu za opodstatněná. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nenabízí žádnou argumentaci, která by svědčila o tom, že skutková zjištění, jež se stala předmětem následného právního posouzení, jsou výsledkem libovolného hodnocení provedených důkazů. Opakuje toliko obsah výpovědí jednotlivých svědků, poukazuje na jejich rozpory (jichž si soudy byly vědomy), svědky označuje za nevěrohodné a upřednostňuje svoji verzi skutkového děje, která je založena na jednoznačně vyvráceném tvrzení, že na pozemek vstoupil až s časovým odstupem (několik minut čekal a až poté následoval I. O.).
23. Při uvážení faktu, že spoluobviněný I. O. k věci prakticky nevypovídal, nemůže zvrácení rozhodnutí soudů nižších stupňů založit tvrzení dovolatele, že „ zjevně rozporné důkazy ve formě svědeckých výpovědí samy o sobě nemohou být usvědčujícími důkazy bez návaznosti na řetězec jiných důkazů, zejména za důkazní situace, kdy se rozcházejí skutkové verze dovolatele a I. O. “. Stejně tak argumentu, že by se ve věci dovolatele mělo uplatit pravidlo in dubio pro reo , neboť „ důkazy, které by mohly mít usvědčující povahu, netvoří celistvý řetězec logicky na sebe navazujících důkazů “, nelze přisvědčit, neboť jeho vina není budována na řetězci nepřímých důkazů, nýbrž na výpovědi dvou výše označených svědků, které mají povahu důkazu přímého. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy důvodnou pochybnost o participaci dovolatele na skutku popsaném pod bodem 2) výroku o vině neměly, uvedené pravidlo se proto nemohlo uplatnit.
24. Z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu by teoreticky bylo možné jako hmotně právní námitku hodnotit tu část jeho dovolání, kde tvrdí, že „ [z]jištěný skutkový stav věci neumožňoval vyslovit konečný závěr, že skutek, kterého se dovolatel dopustil, je trestným činem ve formě zvlášť závažného zločinu loupeže. “ Tuto námitku ovšem dále nerozvádí jinak než již shora zmíněnou polemikou s hodnocením důkazů. Uvedené platí i pro čistě formálně uplatněnou námitku chybného posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť ve vztahu k ní dovolatel toliko obecně vymezuje znaky přímého a nepřímého úmyslu a následně stručně cituje vybranou judikaturu, aniž by podotkl, jak konkrétně se k jeho věci vztahuje. Vzhledem k tomu, že uvedené výhrady nepodkládá žádnou věcnou argumentací, skrze kterou by mohl Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního stupně a potažmo soudu odvolacího hodnotit, musel je dovolací soud posoudit jako obviněným zvolený dovolací důvod nenaplňující. Obdobně je nutno přistupovat i k jeho námitce stran nesprávného právního posouzení skutku, resp. účasti dovolatele na něm ve formě společného jednání více osob, neboť i tuto spojuje pouze s námitkami vůči skutkovým zjištěním soudů.
V.
Způsob rozhodnutí
25. Z výše uvedeného plyne, že obviněný neuplatnil žádnou námitku vyhovující důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2022 [nyní písm. h)]. Nejvyšší soud přitom posuzoval dovolání obviněného již za doby účinnosti novelizovaného znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2022. Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem na právo dovolatele na spravedlivý proces, neboť obviněný neměl v době podání dovolání možnost uplatnit nyní relevantní dovolací důvod, vyložil jeho shora řešené procesní námitky, jako obsahově vyhovující nově upravenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů . Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného ovšem plyne, že jím uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými, přičemž prizmatem podaného dovolání nebylo zjištěno pochybení soudů zakládající porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tudíž o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
26. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu