ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1334.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1334/2021-1311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2022 o dovolání, které podala obviněná D. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, fakticky bytem na neznámé adrese pravděpodobně v USA, trestně stíhaná jako uprchlá, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 13 To 95/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 14/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. O. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 26 T 14/2017, byla obviněná D. O. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:
„v době od 12. 11. 2011 do 2. 6. 2012 se záměrem se neoprávněně obohatit společně s blíže nezjištěným spolupachatelem vystupujícím pod jménem J. N. od poškozeného F. Ž. postupně vylákala prostřednictvím tehdy odsouzeného R. Š., strýce poškozeného, v jehož zájmu poškozený na svobodě konal, prostřednictvím elektronické komunikace ze svého profilu na sociální síti facebook a prostřednictvím telefonního čísla XY a telefonního čísla XY s mezinárodní telefonní předvolbou státu Panama finanční prostředky v celkové výši 600.000 Kč, a to pod záminkou úhrady nákladů na zprostředkování údajných právních služeb směřujících k předčasnému ukončení výkonu trestu odnětí svobody R. Š., přičemž poškozeného F. Ž. v XY, okr. Kladno, a R. Š., tehdy vykonávajícího trest odnětí svobody mj. ve Věznici XY, okr. XY, obžalovaná i osoba vystupující pod jménem J. N. opakovaně nepravdivě ubezpečovali o svých vlivných kontaktech ve složkách výkonné a soudní moci, které měly vyvinout blíže nespecifikovanou aktivitu směřující k opuštění věznice ze strany R. Š., a takto jednala od počátku s vědomím skutečnosti, že žádnými takovými kontakty nedisponuje a nikdo žádnou činnost k propuštění R. Š. ve skutečnosti vyvíjet nebude, a svým jednáním tak způsobila škodu poškozenému F. Ž., který uvedené finanční prostředky postupně zaslal na účet obžalované či jako vklady na účet vložil nebo prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb poukázal ve prospěch osob určených osobou vystupující pod jménem J. N.“
2. Za to byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. Ž. částku ve výši 320.000 Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 13 To 95/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná (prostřednictvím své obhájkyně) dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že soudy nižších stupňů se nezabývaly občanskoprávní stránkou případu v rámci posuzování předběžných otázek podle §9 odst. 1 tr. ř. Mezi poškozeným F. Ž. a neznámým spolupachatelem obviněné vystupujícím pod jménem J. N. byla uzavřena ústní smlouva příkazní ve smyslu §724 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Muž vystupující jako J. N. se zavázal zařídit předčasné propuštění R. Š. z věznice, přičemž se dohodli, že F. Ž. se nebude ptát, jak to dovede zařídit. Otázku, zda tímto jednáním obviněné ve spolupachatelství s nezjištěným pachatelem byly naplněny znaky trestného činu podvodu, je nutné posuzovat právě v kontextu s tím, že základem posuzované věci byl soukromoprávní vztah – zmíněná smlouva příkazní. Přitom podle §730 odst. 1, 2 obč. zák. je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu, jestliže byla dohodnuta, nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka. Příkazce je povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka.
6. Dále obviněná s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že jde-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od nich je nutné požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvlášť když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Riskantní postup poškozeného spočíval v zaplacení finančních prostředků anonymní osobě, která měla zařídit něco, co legálně zařídit nelze. Jestliže se poškozený svou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, ocitl v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupil k nejistému obchodu a vynaložil finanční prostředky, pak se s důsledky musí vypořádat sám a za použití soukromoprávních prostředků. Poškozený nedbal ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů. I když postup spolupachatelů byl „nekorektní“, je trestní postih obviněné kriminalizací soukromoprávního vztahu. Je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
7. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, č. j. 13 To 95/2021-1252, rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2020, č. j. 26 T 14/2017-1173, a také všechna obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že z hlediska namítané nesprávnosti právního posouzení skutku dovolatelka rozhodně nebere v potaz veškeré skutkové okolnosti, které tvoří skutkový podklad výroku o vině, a proto lze mít důvodně za to, že vadu nesprávnosti právního posouzení nenamítá způsobem kvalifikovaným.
9. Další úvahy tedy státní zástupkyně rozvedla již nad tento základní rámec. K dovolatelkou vyjádřenému přesvědčení, že soudy se nezabývaly občanskoprávní stránkou věci v rámci posuzování předběžných otázek podle §9 odst. 1 tr. ř., poznamenala, že z obsahu uvedené části dovolací argumentace není zřejmé, jakou předběžnou otázku ze soukromého práva má dovolatelka na mysli z hlediska jejího stěžejního významu v tom směru, zda v posuzovaném případě došlo z její strany k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu. Jestliže dovolatelka poukázala na uzavření příkazní smlouvy podle §724 obč. zák. s nárokem na odměnu (podle §730 téhož zákona) i za stavu, že výsledek (takové obstaravatelské činnosti) nenastal, přehlíží, že dohodnutá záležitost, kterou měl příkazník obstarat, byla spojena s plněním ve smyslu §39 obč. zák. něčeho, co legálním způsobem zařídit nelze, co odporuje zákonu a co je ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. plněním nemožným. O absolutní neplatnosti právního úkonu, kterým měl být založen poukazovaný občanskoprávní vztah mezi dovolatelkou a jejím spolupachatelem na straně jedné a poškozeným F. Ž. na straně druhé, tak nelze mít žádných pochybností. Především však lze zcela postrádat ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. vážný a srozumitelný projev vůle tvrzených příkazníků za stavu, že vůči svému příkazci vystupovali „pouze na oko“ tak, aby mohli v souvislosti s jimi deklarovanými kroky údajně nezbytnými k dosažení ve skutečnosti zcela nereálného výsledku jejich obstaravatelské aktivity inkasovat finanční plnění.
10. Způsob, jakým byl ve smyslu přisouzeného výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplněn takto deklarovaný občanskoprávní vztah, tak dovolatelka evidentně přehlíží, namítá-li nesprávnost právního posouzení (v jejím pojetí) zcela standardního jednání mezi jeho účastníky.
11. Státní zástupkyně následně konstatovala, že veškerá navazující dovolací argumentace sice nevýslovně, nicméně za použití příslušné judikatury již zcela evidentně směřuje k vytýkanému nedostatku aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Způsob odůvodnění takové námitky však nezakládá důvod k jejímu věcnému přezkoumání ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jednak nevychází z rozhodného skutkového stavu věci ve smyslu skutkového podkladu výroku o vině dovolatelky a současně nikterak nevypovídá o snížené společenské škodlivosti jejího jednání, za které by postačovalo vyvození její odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
12. Pokud dovolatelka namítla, že poškozený ani v minimální míře nedbal na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, přičemž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, pak státní zástupkyně uvedla, že na dovolatelčin případ se naopak plně vztahuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, jež podmínky obezřetného či méně obezřetného postoje poškozeného řeší právě s ohledem na takové její jednání v součinnosti s neustaveným pachatelem, kterým opakovaně naplňovali podvodný modus operandi ve smyslu jeho zákonné varianty uvedení jiného v omyl a kterým tak docílili toho, že takto zmanipulovaný poškozený následně přikročil k poškozujícím dispozicím (nejen) se svým majetkem, ke kterým by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti případu na straně osob, stylizujících do postavení jeho příkazníků. Dovolatelka při uplatnění výše zmíněné argumentace přehlédla, že možnost zjištění skutečného stavu tvrzených okolností byla ve vztahu k poškozenému permanentně a po výrazně dlouhou dobu ovlivňována, a to ať již prostřednictvím jejího profilu na sociální síti facebook či prostřednictvím uskutečněných telefonních hovorů a SMS zpráv s osobou údajného J. N. Přitom povaha této komunikace je v poukazovaném směru dostatečně vypovídající. V souvislosti s tím státní zástupkyně připomněla i zjištění soudů o jisté naivitě a důvěřivosti poškozeného a jeho sklonu k neuvážlivosti, z čehož pachatelé těžili.
13. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. K tomuto vyjádření podala obviněná (prostřednictvím své obhájkyně) repliku, v níž vyjádřila výhrady vůči závěrům státní zástupkyně, přičemž zejména rozvedla své úvahy stran příkazní smlouvy uzavřené mezi poškozeným F. Ž. jako příkazcem a osobou vystupující pod jménem J. N. jako příkazníkem. Dodala, že nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 13 To 95/2021, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o tomto dovolacím důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V návaznosti na výše uvedené lze v obecné rovině konstatovat, že dovolatelkou vznesené námitky je možno pod jí uplatněný dovolací důvod [v současnosti vymezený, jak již shora řečeno, v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] formálně podřadit. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že to platí s jistou mírou tolerance. Argumentace použitá v dovolání se totiž do značné míry míjí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů rozhodnými pro právní posouzení. Stále ještě v obecné poloze pak Nejvyšší soud dále konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů obviněná nenapadá [natož pak kvalifikovaným způsobem odpovídajícím nynějšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], takže Nejvyšší soud ani neměl důvod je přezkoumávat.
21. Podstata dovolací argumentace (jak v podrobnostech popsáno v rekapitulaci tohoto podání) spočívá předně v tom, že právní kvalifikace zvolená soudy nižších stupňů je chybná, neboť poškozený uzavřel s neznámým spolupachatelem vystupujícím pod jménem J. N. soukromoprávní vztah – ústní smlouvu příkazní podle §724 obč. zák., přičemž podle §730 odst. 2 uvedeného zákona je příkazce povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka. Soudy nižších stupňů se pak podle obviněné touto soukromoprávní stránkou věci nezabývaly v rámci posuzování předběžných otázek podle §9 odst. 1 tr. ř.
22. Obviněná tedy posuzované jednání podřazuje pod režim smlouvy příkazní podle jí uvedených zákonných ustanovení. Její argumentace však nemůže vést k závěru o nesprávném právním posouzení zjištěného skutku. V daných souvislostech je třeba konstatovat, že trestná činnost majetkového charakteru se často odehrává na půdorysu občanskoprávních jednání a vztahů. Podstatným z hlediska trestněprávního je však posouzení zjištěného skutku z pohledu všech podstatných okolností, jež jej charakterizují. V tomto kontextu je třeba znovu připomenout jeho podstatu.
23. Obviněná byla uznána vinnou, že „se záměrem se neoprávněně obohatit společně s blíže nezjištěným spolupachatelem vystupujícím pod jménem J. N. od poškozeného F. Ž. postupně vylákala prostřednictvím tehdy odsouzeného R. Š., strýce poškozeného, v jehož zájmu poškozený na svobodě konal, prostřednictvím elektronické komunikace ze svého profilu na sociální síti facebook a prostřednictvím telefonního čísla XY a telefonního čísla XY s mezinárodní telefonní předvolbou státu Panama finanční prostředky v celkové výši 600.000 Kč, a to pod záminkou úhrady nákladů na zprostředkování údajných právních služeb směřujících k předčasnému ukončení výkonu trestu odnětí svobody R. Š., přičemž poškozeného F. Ž. a R. Š., tehdy vykonávajícího trest odnětí svobody mj. ve Věznici XY, okr. XY, obžalovaná i osoba vystupující pod jménem J. N. opakovaně nepravdivě ubezpečovali o svých vlivných kontaktech ve složkách výkonné a soudní moci, které měly vyvinout blíže nespecifikovanou aktivitu směřující k opuštění věznice ze strany R. Š., a takto jednala od počátku s vědomím skutečnosti, že žádnými takovými kontakty nedisponuje a nikdo žádnou činnost k propuštění R. Š. ve skutečnosti vyvíjet nebude, a svým jednáním tak způsobila škodu poškozenému F. Ž., který uvedené finanční prostředky postupně zaslal na účet obžalované či jako vklady na účet vložil nebo prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb poukázal ve prospěch osob určených osobou vystupující pod jménem J. N.“
24. V návaznosti na uvedené je třeba vedle připomenutí skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (tohoto přečinu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu) zdůraznit, že jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, přitom není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010).
25. Z těchto hledisek je tudíž v daném případě podstatné zjištění, že obviněná společně s další osobou uvedla poškozeného způsobem shora konkrétně popsaným v omyl, a to právě v úmyslu sebe obohatit (tento úmysl přitom uskutečnila – obohatila se), přičemž tím způsobila na jeho majetku škodu (naplňující znak větší škody).
26. Pouze na okraj pak lze poznamenat, že podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle §37 odst. 2 téhož zákona je právní úkon, jehož plnění je nemožné, neplatný. Podle §39 stejného právního předpisu je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
27. Jednání, které dovolatelka podřazuje pod právní formu smlouvy příkazní, bylo objektivně plněním nemožným a odporujícím zákonu (tj. zákonným ustanovením upravujícím výkon trestu odnětí svobody a možnosti jeho ukončení). Podstatným je ovšem fakt, že od samého počátku nebylo obviněnou a neustavenou osobou vystupující pod jménem J. N. činěno vážně, jelikož vůči poškozenému postupovali popsaným způsobem výlučně proto, aby jej předstíráním zcela nepravdivých skutečností oklamali a získali k jeho škodě nemalé finanční prostředky. Posuzované jednání tak bylo typickým kriminálním jednáním náležejícím pod příslušné ustanovení trestního zákoníku, za jehož spáchání byla uznána vinnou. Jinak řečeno, tvrzený soukromoprávní vztah, jenž měl být založen příkazní smlouvou, byl toliko prostředkem, jímž pachatelé realizovali svůj podvodný úmysl směřující k jejich obohacení ke škodě poškozeného.
28. Nutno přitom znovu uvést, že podmínkou trestní odpovědnosti není ve skutečnosti platnost právních jednání, k nimž při spáchání trestné činnosti došlo. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný. Pokud by byla naznačená myšlenka dovedena do krajnosti, nutně by vedla až k absurdním závěrům, při nichž by byla nepřípustně vyloučena odpovědnost za široký okruh trestných činů páchaných v praxi převážně nebo ve výrazné míře právě jednáním, které má navenek podobu právních úkonů. Tyto úkony by na jedné straně směřovaly k uskutečnění zločinného záměru a byly by již z tohoto důvodu neplatné, avšak jejich neplatnost by zároveň byla okolností vylučující trestnost činu. Taková konstrukce je nepřijatelná. (K otázce spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.)
29. Jestliže obviněná dále zdůrazňovala neopatrnost poškozeného, pak postačí zmínit, že poškozený byl ve své možnosti zjištění reálného stavu věci zcela zásadně ovlivněn obsahem komunikace, kterou vedl s neustavenou osobou a s obviněnou (v jejím případě prostřednictvím rovněž jí zmanipulovaného R. Š., strýce poškozeného), tedy jejich důsledným, déletrvajícím, promyšleným a pro něj zcela přesvědčivým klamavým jednáním (zneužívajícím i jeho důvěřivosti či naivity), a připomenout (jak přiléhavě učinil již odvolací soud), že „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, či usnesení ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015) .
30. Se zřetelem k těmto skutečnostem v kontextu správných úvah soudů nižších stupňů lze uzavřít, že shora popsaným skutkem obviněná naplnila všechny znaky přečinu podvodu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.
31. Pokud obviněná svojí argumentací mínila rovněž nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
32. V návaznosti na tato obecná východiska je třeba konstatovat, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio, nekoliduje. Nutno zdůraznit, že ze strany obviněné (a další osoby) šlo o promyšlené, déletrvající, poměrně sofistikované podvodné jednání využívající důvěřivosti poškozeného, jehož důsledkem bylo její obohacení se a současně škoda na majetku poškozeného v řádu statisíců korun českých (vícenásobně převyšující dolní hranici větší škody). Zjištěný skutek je tak typickým případem trestného činu podvodu (z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty). Dlužno dodat, že princip subsidiarity trestní represe, resp. trestního postihu jako prostředku ultima ratio, nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je automaticky vyloučena, pokud se sice dopustil společensky škodlivého jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakci na jeho protiprávní jednání.
33. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu