ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.385.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 385/2022-30414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2022 o dovoláních, která podali obvinění M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a P. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 4 To 20/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 33/2015, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného P. M. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, č. j. 4 To 20/2021-30166, a to ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to:
1 ks počítače černé barvy, nezj. značky, č. skříně XY,
1 ks počítače černé barvy, nezj. značky, č. skříně XY,
1 ks osobního počítače černé barvy, nezj. značky, v. č. XY.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2019, č. j. 16 T 33/2015-29927 , byli obvinění M. M. a P. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a účastenstvím na zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, 2, 3, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili způsobem specifikovaným ve výroku předmětného rozsudku.
2. Obviněný M. M. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 600 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.000 Kč, tedy celkem ve výši 1.200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností či družstev a zákaz výkonu funkce prokuristy na dobu 6 let. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Obviněný P. M. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.800 Kč, tedy celkem ve výši 900.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností či družstev a zákaz výkonu funkce prokuristy na dobu 6 let. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Týmž rozsudkem byl zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a účastenstvím na zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, 2, 3, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uznán vinným i obviněný J. K., který si dovolání nepodal a jemuž byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních všech obviněných a jednoho z poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 4 To 20/2021-30 166 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), f) tr. ř. ohledně obviněných M. M. a P. M. zrušil v celém rozsahu a podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. K. zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného M. M. uznal vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
jednak účastenstvím na zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, 2, 3, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a
obviněného P. M. uznal vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku,
jednak účastenstvím na zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, 2, 3, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že (zkráceně vyjádřeno)
společně s M. K., jehož trestní stíhání bylo pro jeho úmrtí zastaveno podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., se záměrem dosažení neoprávněného majetkového prospěchu, na základě požadavku, podkladů a údajů získaných od obžalovaných M. M., jednatele společnosti A. M., IČO XY, se sídlem XY, XY, a od 26. 5. 2011 XY, XY, a P. M., jednatele společnosti A. Č., IČO XY, se sídlem XY, XY, případně od jimi pověřených osob, v přesně nezjištěné době nejméně od října 2010 do června 2012 vytvořil M. K. na adrese XY, XY, okres České Budějovice, a na dalších místech, za použití výpočetní techniky, počítačového software, tiskáren, zejména tiskárny Konica Minolta Bizhub C35P, skeneru, nashromážděných dat, papírů žluté barvy, neoprávněně opatřených rakouských úředních razítek a dalších pomůcek a prostředků, padělky Osvědčení o registraci vozidla Rakouska část I. a II. ve výroku rozsudku specifikovaných registračních čísel, popřípadě další doklady (zejména tzv. typové schválení vozidla), k vymezeným vozidlům, dovezeným do České republiky ze zahraničí z různých zemí Evropské unie, zejména Rakouska, Německa, Francie a Itálie, za účelem jejich prodeje prostřednictvím autobazarů provozovaných obžalovanými, a v některých ve výroku rozsudku specifikovaných případech změnil M. K. v padělaných dokladech na pokyn obžalovaných datum první registrace vozidla v zahraničí, a to nejčastěji tak, že na zajištěných padělcích bylo uvedeno datum první registrace v období leden až březen příslušného kalendářního roku, přičemž ve skutečnosti registrace proběhla předchozího roku, nejčastěji v době od září do prosince, to vše z důvodu lepší prodejnosti vozidla a z důvodu navýšení jeho prodejní ceny, následně takto upravené dokumenty předložil M. K. na příslušný správní úřad spolu se Žádostí o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla, což vedlo k vydání „čistopisu“ českého osvědčení o registraci vozidla, a to vše s vědomím, že předmětné vozidlo bude obžalovanými M. M. a P. M. prostřednictvím jimi provozovaných autobazarů A. M. na ul. XY v Českých Budějovicích a A. Č. v XY prodáváno kupujícímu, kterému budou při koupi vozidla úmyslně zatajeny podstatné skutečnosti, a to že technická způsobilost vozidla byla schválena na základě nepravdivých údajů obsažených v padělaných dokladech, případně, že bylo změněno datum první registrace vozidla v zahraničí za účelem tzv. omlazení, přičemž obžalovaní zároveň věděli, že na základě těchto dokladů nebude možné vozidlo kupujícím užívat na komunikacích ČR, a vozidla prodali v konkrétních případech specifikovaných ve výroku rozsudku
přičemž tímto jednáním obžalovaní způsobili celkovou škodu, a to obžalovaný M. M. ve výši 12 065 800 Kč a obžalovaný P. M. ve výši 8 300 200 Kč.
4. Obviněný M. M. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Obviněný P. M. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Při nezměněném výroku o vině odvolací soud nově rozhodl i o trestu obviněného J. K. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §260 tr. ř. odvolací soud věc P. M. v rozsahu skutku specifikovaného pod bodem 256. obžaloby vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolání poškozeného K. Č. pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. Obviněný M. M. tak učinil prostřednictvím svého obhájce prof. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., přičemž své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Nesprávné právní posouzení obviněný spatřuje v povaze a výši škody, kterou měl svým jednáním způsobit, neboť soudy vycházejí z nesprávného posouzení právní povahy motorových vozidel, která prodával. V důsledku toho byla nesprávně stanovena jejich hodnota a v návaznosti na to nesprávně kvalifikováno jeho jednání. Soudy nižších stupňů vycházely ze závěru, že v důsledku předložení padělaných dokladů nebyla vozidla řádně registrována k provozu na pozemních komunikacích v České republice, jednalo se tedy o odpad (autovraky) a jejich hodnota je proto nulová. Z toho důvodu byla výše škody stanovena ve výši kupní ceny vozidel. S uvedeným závěrem obviněný nesouhlasí, přičemž odkazuje na §137 tr. zákoníku a zde uvedené postupy pro stanovení výše škody. Upozornil, že technický průkaz sám o sobě hodnotu vozidla nevytváří, pouze osvědčuje jeho registraci. Bez originálního technického průkazu nejsou vozidla bezcenná. Vozidlo má samo o sobě hodnotu, která je tvořena jeho fyzickou podstatou. Na místě bylo proto uvažovat o vozidlech jako o fyzických věcech – souboru součástek a dílů s nepochybnou peněžní hodnotou. Bylo by možné připustit postup, kdy by při stanovení výše škody bylo zohledněno, o jakou hodnotu se v důsledku jednání obviněného snížila cena věci, resp. jaké náklady bylo třeba vynaložit k jejímu uvedení v předešlý stav, jak ostatně uplatnili poškození ve svých nárocích.
8. V této souvislosti obviněný upozornil, že se jednalo výhradně o vadu právní, zatímco poškození svá vozidla bez problémů užívali a po jejich nové registraci dále užívají. Pokud by se skutečně jednalo o bezcennou věc, vzniklo by na jejich straně bezdůvodné obohacení. V reakci na stejnou námitku obviněného odvolací soud poukázal na zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, a závěry znaleckého posudku. Aplikaci příslušného zákona však obviněný považuje za nepřiléhavou a závěry znaleckého posudku za překročení omezení daného §170 odst. 1 tr. ř. Znalec nadto nevycházel z reálného skutkového stavu, neboť mu bylo zadáno, aby posuzoval hodnotu vozidel provozu neschopných. Odvolací soud se měl dále zabývat i otázkou, zda společenská škodlivost dosahovala intenzity předvídané §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl i porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný ho shledává v nepřiměřenosti uloženého trestu, což může být považováno za zásah do práva garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Trestní stíhání dovolatele trvalo téměř deset let, přičemž se svým jednáním na této délce nijak nepodílel. Odvolací soud v rámci ústního odůvodnění uvedl, že považuje ukládaný trest za nepřiměřený, později to však do písemného odůvodnění nepromítl. Chybná aplikace ustanovení upravujících kritéria pro ukládání trestu dosáhla ve svém souhrnu intenzity porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, a to i z hlediska předvídatelnosti rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že obviněnému P. M. byl ukládán trest s využitím §58 odst. 1 tr. zákoníku, přestože povaha jeho trestné činnosti byla odlišná, tedy že využíval tzv. omlazení vozidel. Dále nesouhlasí, že se nezasloužil o odstranění škodlivého následku svého jednání, když tak učinil prostřednictvím svých zaměstnanců. Namítl také, že odvolací soud podmínil mimořádné snížení trestu odnětí svobody prohlášením viny podle §206c tr. ř., což obviněný považuje za nesprávný procesní postup.
10. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podle §265o odst. 1 tr. ř. zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí, a to zejména trestu odnětí svobody.
11. Obviněný P. M. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ladislava Dusila, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Dovolatel předně rozsáhle zopakoval, jaké vady shledal v rozsudku soudu prvního stupně a namítl je ve svém odvolání, přičemž se domníval, že se jimi bude vrchní soud zabývat. Ten se však s jeho odvolacími námitkami nevypořádal. Nalézacímu soudu vytýkal zejména hodnocení důkazů v rozporu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř., a to v takové míře, že bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. Namítl dále, že skutkový závěr o jeho vině nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Absentují důkazy o jeho vědomosti o pozměnění zahraničních dokladů, vyjma výpovědi K., která však byla v průběhu řízení změněna. Nalézací soud nadto tuto osobu považoval za nevěrohodnou. Úvahy nalézacího soudu proto nelze hodnotit jako zcela odpovídající a logické. Obviněný také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo zasaženo do jeho práv na obhajobu, neboť mu nebyla vrácena evidence, kterou měl uloženou v počítačích, v důsledku čehož trpěl informačním deficitem. Dále poukázal na pochybení, kdy mu nebylo uděleno poslední slovo.
12. Poukázal dále na skutečnost, že vozidla v projednávané věci tvořila pouze 6–7 % všech vozidel, která M. K. pro jeho autobazar přihlásil. Nepravdivé údaje proto bylo možné s ohledem na celkový rozsah přihlášených vozidel přehlédnout. Ve vztahu k záznamu telekomunikačního hovoru nebyla vypořádána jeho námitka nezákonnosti tohoto postupu. Krom toho se z důkazů nepodává ničeho o jeho vědomosti o padělání dokladů. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o způsobu stanovení výše škody, která je rozhodná pro použitou právní kvalifikaci. Všechna vozidla byla řádně uvedena do provozu, výše škody proto nemůže být součtem jejich kupních cen. Pokud by měl být učiněn závěr o jeho vině, měla by výše způsobené škody činit pouze 234.000 Kč, jak to vyplývá z předložených znaleckých posudků, čemuž však neodpovídá ani použitá právní kvalifikace ani uložený trest.
13. Obviněný shrnul, že nebyl opatřen důkaz o tom, že by po subjektivní stránce naplnil znaky stíhaného trestného činu. Nesprávné právní posouzení spočívá v nesprávně stanovené výši škody, kdy v případě jejího správného stanovení mělo jeho jednání být posouzeno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a účastenství na přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o výrok o trestu, namítl, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Věci postižené trestem propadnutí věci, totiž neodpovídaly požadavkům uvedeným v §70 tr. zákoníku. Navíc nebylo zjišťováno, zda jde o jeho věci, když šlo o věci společnosti A. Č.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně aby po zrušení věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze či Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolání obviněného M. M. státní zástupce předně uvedl, že je třeba odlišit institut výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu od škody způsobené trestným činem, která má být poškozenému nahrazena, a která nijak nesouvisí s podmínkami trestní odpovědnosti. V případě podvodu podle §209 tr. zákoníku je škoda v tomto smyslu představována mj. zmenšením, úbytkem majetku poškozeného, k němuž došlo v důsledku podvodného jednání pachatele, tedy v řešeném případě vylákanou kupní cenu automobilu. Vzhledem k tomu, že předmětná vozidla byla v okamžiku jejich prodeje poškozeným lidem v důsledku jednání obviněného nezpůsobilá k provozu na pozemních komunikacích, je evidentní, že poškození by si taková vozidla, nebýt podvodného jednání, nikdy nekoupili.
16. S ohledem na uvedené se výtky obviněného, jež se týkají stanovisek znalců ohledně hodnoty motorových vozidel, zcela míjí s podstatou problému. Stejně tak jsou bezpředmětné úvahy týkající se povahy vad coby „pouhých“ nedostatků povahy právní. Irelevantní jsou samozřejmě též úvahy týkající se aplikace zákona o odpadech. Co se týče vlastního návrhu obviněného na zjištění a stanovení výše způsobené škody, ten by mohl mít význam pouze z hlediska náhrady škody. Z hlediska obviněným nastíněné možnosti aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku jen stručně poznamenal, že jeho jednání nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Především s ohledem na rozsah páchané trestné činnosti a výši škody je tomu naopak. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě plně opodstatněné.
17. K námitce uložení nepřiměřeného trestu státní zástupce uvedl, že zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný, v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a naprosto nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě evidentně není, vždyť trest odnětí svobody byl vyměřen při spodní hranici trestní sazby a trest propadnutí věci plně odpovídá povaze i závažnosti spáchaného deliktu, jakož i stanoveným zákonným podmínkám. Domáhá-li se obviněný mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pak podle ustálené judikatury tato námitka nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 317/2020). V řešeném případě ani nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby bylo předmětné moderační ustanovení užito. Ostatně ani sám obviněný nepopisuje žádné mimořádné okolnosti, na základě kterých by vůbec bylo možno o mimořádném snížení trestu odnětí svobody uvažovat.
18. K dovolání obviněného P. M. státní zástupce uvedl, že obsahuje primárně nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů v posuzované věci není dán. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí spoluobviněného Krátkého jako s usvědčujícím důkazem. Platí totiž, že citovaný důkaz není osamocený, naopak koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu a s listinnými důkazy, především s inkriminovanými padělky. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Úmyslné zavinění na straně obviněného lze z provedených důkazů dovodit, resp. lze je na základě učiněných skutkových zjištění konstatovat.
19. Co se týče výhrady k okamžiku udělení posledního slova, je evidentní, že se tato okolnost nemohla nijak negativně projevit v napadeném rozhodnutí soudu. Může se jednat maximálně o naprosto formální procesní pochybení. Správně navíc vrchní soud poukazuje na to, že v tomto ohledu nedošlo ke zkrácení práv obviněného (viz bod 22. rozsudku). Stran výtky nedostatečné reakce na argumenty a obhajobu obviněného pak státní zástupce ani takovouto vadu neshledal. Pokud jde o namítané nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku, uvedl, že ze spisového materiálu, který má k dispozici, nevyplývá, že by tyto nebyly splněny. Vzhledem k této skutečnosti nemůže konstatovat pochybení soudů ani v tomto bodě.
20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
25. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř . lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Obviněný P. M. podstatnou část svého dovolání věnoval polemice se skutkovými závěry soudů, jimž vytýkal, že nemají oporu v provedených důkazech. Takové námitky formálně naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v alternativě, podle níž jsou rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel prakticky shodné námitky uplatnil už v předchozích stádiích trestního řízení, zejména ve svém odvolání. Uvedenou rozsáhlou pasáž své dovolací argumentace ostatně formuloval jako rekapitulaci svých odvolacích námitek s následnou výtkou na adresu odvolacího soudu, že se těmito jeho námitkami dostatečně nezabýval. V obecné rovině lze v této souvislosti konstatovat, že obdobnou situaci řeší konstantní judikatura (např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002) tak, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Existenci případného zjevného rozporu přitom nelze zakládat jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy.
27. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto případě je zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. V úvodní části odůvodnění (body 1. – 77.) soud rekapituloval obsah důkazů, které bylo možno vztáhnout k celé trestné činnosti obviněných, a to včetně odposlechů. V následné rozsáhlé pasáži odstavců 84. – 650. podrobně popsal důkazy ve vztahu ke každému z dílčích skutků. V odstavcích 651. – 679. pak důkazy hodnotil, a vypořádal se i s obhajobou obviněných (kteří shodně popřeli, že by se vědomě a cíleně dopouštěli jednání, které jim bylo kladeno za vinu, když netušili, jakým způsobem, v době rozhodování soudu již zesnulý, M. K. vozidla přihlašoval), přičemž vyložil, na základě jakých úvah, hodnotících provedené důkazy, ji považuje za vyvrácenou.
28. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které v odstavcích 15. – 20. a 23. svého rozhodnutí odkázal, přičemž jeho argumentaci dále rozvinul, aniž by ovšem v podstatném směru měnil hodnocení provedených důkazů. Ve svém rozsudku pak napravil zjištěná pochybení soudu prvního stupně. Nelze mu přitom vytýkat, že se nevypořádal s odvolacími námitkami, když pouze odkázal na odůvodnění soudu nalézacího, neboť odkaz na správné závěry soudu prvního stupně nepředstavuje pochybení v rozsahu odvolacího přezkumu. Pokud tedy soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy o tomto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy takové pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nejvyšší soud proto odmítá námitku obviněného, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jeho argumentace, že o jeho vině svědčí jen výpověď M. K., který byl hodnocen jako nevěrohodný, neodpovídá skutečnosti. Vina je totiž dovozována i z obsahu odposlechů, z nichž je patrné že obviněný u K. objednával vyhotovení dokladů k vozidlům v případech, že originály nedisponoval, štítky s VIN kódem, či změny v datu první registrace vozidla. V podrobnostech je pak možno odkázat na výše uvedené pasáže obou rozsudků.
29. Oba dovolatelé uplatnili námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které spatřovali ve způsobu stanovení výše škody, způsobené jejich jednáním. Soudům vytkli, že vycházely z celé kupní ceny vozidel, přestože kupující získali hmotnou věc, která nějakou hodnotu, odvoditelnou alespoň z hodnoty jednotlivých komponent těchto vozidel, měla. Navíc zdůraznili, že všechna vozidla byla posléze řádně přihlášena a uvedena do provozu, takže se jednalo toliko o vadu právní, jejímž důsledkem nemohla být jejich nulová hodnota.
30. Dovolací soud konstatuje, že takto formulovaná námitka formálně odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Věcně však jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
31. Soud prvního stupně nulovou hodnotu vozidel v době jejich prodeje odůvodnil tak, že vozidla přihlášená v ČR na základě padělaných dokladů nebyla způsobilá k provozu na pozemních komunikacích, neboť nemohla být schválena jejich technická způsobilost ani vydána registrační značka. Neměla tedy dohodnuté vlastnosti, které byly pro kupující zcela klíčové. Za předpokladu, že by si kupující byli vědomi této právní vady (a v některých případech tzv. „omlazených“ vozidel i data první registrace), koupi by za zjištěných podmínek nerealizovali (srov. bod. 688. a 689. rozsudku). Odvolací soud pak doplnil, že pokud nemůže vlastník vozidla splnit podmínky pro jeho provoz, stává se dle §3 zákona č. 185/2001 Sb. movitá věc odpadem (autovrakem), který může zlikvidovat pouze oprávněná a specializovaná osoba, přičemž případný zisk z ekologické likvidace nenáleží majiteli, ale této specializované osobě. Poškození v tomto případě nedisponovali doklady, kterými by mohli odstranit právní vadu věci a splnit tak podmínky pro provoz, takže pro ně vozidlo mělo nulovou hodnotu.
32. Nejvyšší soud vychází při posuzování otázky výše způsobené škody, jakožto základního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, z definice, podle níž je škodou újma majetkové povahy. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci (srov. Šámal a kol., Trestní zákoník II., C. H. Beck, 2. vydání, str. 2056). Obvinění v tomto případě nabízeli k prodeji osobní motorová vozidla, u nichž podle skutkových zjištění soudů (která nejsou v této věci zpochybněna) věděli, že jsou v ČR přihlášena na základě padělaných dokladů. Ani v případech, kdy byly originální doklady bezprostředně k dispozici, přitom obvinění nečinili žádné úkony, které by směřovaly k odstranění takto vzniklé právní vady, znemožňující řádné přihlášení vozidel, a tedy jejich uvedení do provozu, neboť tak činili až v souvislosti s trestním řízením, které bylo v této věci vedeno. Kupující tak byli ze strany obviněných úmyslně uváděni v omyl předstíráním, že jde o věci bezvadné, ačkoliv předmětná vada jim znemožňovala využití vozidel k účelu, k němuž byla kupována. Žádný z nich by vozidlo zatížené uvedenou vadou nekoupil, jak o tom svědčí jejich následné jednání, kdy všichni využili možnosti vozidla v ČR legalizovat. Bez uvedeného omylu by tedy neprovedli majetkovou dispozici v podobě uhrazení kupní ceny. Žádný z nich přitom v celém průběhu trestního řízení neuváděl, že by s vozidlem nakládal jinak, tedy např. je provozoval mimo veřejné komunikace, prodal za zbytkovou cenu jako autovrak k likvidaci apod. Je tedy správná úvaha soudů, že celá částka, vyplacená jako kupní cena za uvedená vozidla, je majetkovou škodou.
33. V této věci nepřichází v úvahu stanovení výše škody postupem podle §137 tr. zákoníku, který vychází z tzv. ceny obvyklé, tedy ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, a to v legálním prodeji. Nebylo totiž zjištěno, že by v době projednávaných skutků existoval trh s osobními automobily bez registrace, takže cenu obvyklou stanovit nelze. Další alternativní postupy vyplývající z věty druhé ustanovení §137 tr. zákoníku se v tomto případě rovněž neuplatní, neboť škoda nevznikla snížením hodnoty věci, nýbrž vylákáním kupní ceny za věc vadnou.
34. Nejvyšší soud je si vědom svého dřívějšího rozhodnutí ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 625/2007, které však není pro tuto věc přiléhavé. Odkazovaná věc se týkala vozidel nákladních, u nichž je možnost jejich využití mimo veřejné komunikace širší než u vozidel osobních. Jak vyplývá ze samotného usnesení, v době skutku existoval trh s nákladními vozidly bez registrace, neboť vozidla, jichž se předmětná věc týká, byla přes zákonný zákaz takových dovozů ze zahraničí dovážena. Kupujícími přitom byly subjekty podnikající v oboru dopravy, tedy vědomy si zákonných omezení, a navíc byli seznámeni s technickým stavem kupovaných vozidel, u nichž bylo evidentní, že podmínky vyžadované pro schválení k provozu na veřejných komunikacích v ČR nemohou být splněny. Žádná z těchto okolností přitom v nyní projednávané věci nenastala, takže ani způsob stanovení výše škody nemůže z uvedeného rozhodnutí vycházet.
35. Nejvyšší soud se v této věci neztotožňuje s argumentací Vrchního soudu v Praze, že vozidla bez řádné registrace je třeba bez dalšího považovat za autovraky, tedy odpad, kdy takové hodnocení považuje za poněkud přepjaté. Samotný závěr o nulové hodnotě osobních vozidel, nesplňujících podmínky k provozu na veřejných komunikacích, však pokládá za věcně správný. Správný je rovněž závěr, že následnou legalizací vozidel došlo fakticky k náhradě způsobené škody, neboť došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozených k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda poškození následným jednáním pachatele dosáhli alespoň částečného uspokojení. V tomto případě byly transakce uzavřeny zaplacením kupní ceny a předáním vozidla, přičemž obvinění neměli v úmyslu vozidla dodatečně legalizovat, neboť tak učinili až pod vlivem trestního řízení, a ani poškození žádné další úkony obviněných nepředpokládali, neboť vozidla kupovali v omylu, že jde o věci bezvadné.
36. V návaznosti na výše uvedené, kdy výše způsobené škody byla stanovena správně, je pak nutno odmítnout i další námitku obviněného M., že provedené odposlechy byly důkazem nezákonným [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], neboť právní kvalifikace jednání, pro které mohl být stíhán, nenaplnila požadavky §88 tr. ř., stanovící podmínky pro uplatnění odposlechu jako důkazního prostředku. Jednání obviněných bylo v době povolení odposlechů správně kvalifikováno podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v němž je stanovena trestní sazba ve výměře 5 – 10 let, takže jde o zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, jak to vyžaduje §88 odst. 1 tr. ř. Stejnou podmínku ostatně splňuje i právní kvalifikace podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, použitá odvolacím soudem v důsledku úpravy hranice škod v §138 odst. 1 tr. zákoníku novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb.
37. Obviněný M. dále s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil námitku porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu. Argumentoval tím, že účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, jež je realizována prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Pokud by generální prevence, opřená o odstrašení přísnou represí, byla prostředkem individuální prevence, šlo by o nepřípustné tzv. exemplární potrestání. Trest uložený obviněnému je v tomto případě ve značném nepoměru k trestům, uloženým jeho spoluobviněným. V tomto kontextu obviněný dále zmínil délku trestního řízení, které trvalo téměř deset let. Na této délce se obviněný svým jednáním nijak nepodílel. Dále namítl, že odvolací soud byl při stanovení druhu a výměry trestu veden nesprávnou úvahou, neboť v ústním odůvodnění v jednací síni uvedl, že považuje ukládaný trest za nepřiměřený a výrazně represivní, avšak nemůže postupovat podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný neprohlásil svoji vinu ve smyslu §206c tr. ř.
38. Nejvyšší soud konstatuje, že podle jeho ustálené praxe námitka nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. V tomto případě však dovolatel namítá, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho základního práva (práva na spravedlivý proces) a takto formulovanou námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Praxe Nejvyššího soudu, vycházející z ustálené judikatury Ústavního soudu připouští, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04). Ačkoli je dovolání opravným prostředkem mimořádným (tedy v jistém smyslu výjimečným), nemůže interpretace vymezení dovolacích důvodů vést k vyloučení dovolacího přezkumu určitých vad, které mohou vést k zásahu do základního práva obviněného, je-li přitom zjevné, že tento nemá k dispozici jiný opravný prostředek. Funkci opravného prostředku, sloužícího k nápravě pochybení, která by Nejvyšší soud vyloučil ze svého přezkumu, pak nemůže plnit ústavní stížnost, neboť i pro Nejvyšší soud je závazné ustanovení čl. 4 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou z těchto hledisek zabýval, avšak věcně ji vyhodnotil jako neodůvodněnou.
39. Předně je třeba zdůraznit, že rozhodujícím pro přezkum rozsudku je jeho písemné odůvodnění. Jedině písemné odůvodnění totiž má legislativně zakotvený obsahový rámec, vymezený v §125 tr. ř. Námitky směřující proti ústnímu odůvodnění rozsudku bezprostředně po jeho vyhlášení tak za situace, kdy odpovídající argumentace není obsahem jeho písemného vyhotovení, nelze považovat za relevantní. Z písemného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému M. M. nově rozhodoval, vyplývá, že tento postupoval podle ustanovení §38 a 39 tr. ř. Obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby a oproti soudu prvního stupně neuložil trest peněžitý a trest zákazu činnosti, když mimo jiné „zohlednil dobu téměř 9 let, která od spáchání tr. činnosti uplynula a po níž všichni tři obžalovaní vedou řádný život.“ Takto uložený trest podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze interpretovat jako exemplární, ani nepřiměřeně přísný. Skutečnost, že soud neaplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest snížený pod dolní hranici zákonné trestní sazby nelze hodnotit jako jeho pochybení. Ani při značné délce trvání trestního řízení nelze aplikaci §58 považovat za obligatorní. Podstatné je, že soudy délku řízení při ukládání trestu reflektují a proporcionálně ve výměře ukládané sankce zohlední. V tomto případě nebyl oproti rozsudku soudu prvního stupně uložen peněžitý trest v celkové výměře 1.200.000 Kč, tedy rozhodně nikoli zanedbatelný (navíc co do výkonu zajišťovaný možnou přeměnou v trest odnětí svobody ve smyslu ustanovení §69 odst. 2 tr. zákoníku). Dále nebyl uložen trest zákazu činnosti v polovině zákonné trestní sazby. Ve srovnání s tresty ukládanými dalším obviněným pak nelze přehlédnout, že ani u nich nebyl aplikován §58 tr. zákoníku a nižší výměra trestů, které jim byly uloženy, vyplývá jedině z právní kvalifikace, odvozené od nižší škody, kterou svým jednáním způsobili. Namítané porušení práva na spravedlivý proces tak Nejvyšší soud v tomto případě neshledal.
40. Pokud obviněný M. dále namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces v podobě odepření práva posledního slova, které mu bylo uděleno až bezprostředně před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, tedy až po závěrečné poradě soudu, není ani tato námitka důvodnou. Z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že obviněným bylo v hlavním líčení, konaném dne 8. 4. 2019, kdy byly přednášeny závěrečné řeči, uděleno slovo jako posledním. V průběhu jejich projevů jim nebyly kladeny žádné otázky ani do nich nebylo nijak zasahováno. Byly tak fakticky naplněny požadavky ustanovení §217 tr. ř. Není přitom podstatné, že soud tento úkon neuvodil odkazem na uvedené zákonné ustanovení. Jeho postup, kdy v následném hlavním líčení dne 28. 6. 2019, konaném za účelem vyhlášení rozsudku, obviněným dal slovo s odkazem na §217 tr. ř. lze proto považovat za nadbytečný.
41. Důvodnou naproti tomu shledal Nejvyšší soud námitku obviněného P. M., opřenou o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., vytýkající uložení trestu propadnutí věci, a to ve vztahu k počítačům, zajištěným v přípravném řízení. Všechny tři počítače byly zajištěny při prohlídce jiných prostor a pozemků autobazaru A. Č. dne 12. 11. 2012. V průběhu trestního řízení přitom nebyla řešena otázka vlastníka těchto počítačů, k níž se ani žádný ze soudů ve svém rozsudku nevyjádřil. Nebylo tedy vyvráceno tvrzení obviněného, že nejde o věci náležející jemu, ale právnické osobě, v jejíž provozovně byly zajištěny. Obviněnému navíc není kladeno za vinu, že by se sám dopustil padělání a pozměnění veřejné listiny a soudy nebylo specifikováno, jakým způsobem měly být uvedené počítače užity jako nástroj trestné činnosti. Nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Tento závěr se netýká finanční hotovosti, která naplňuje znaky výnosu z trestné činnosti. Trestná činnost byla obviněným páchána za účelem vlastního obohacení (prostřednictvím právnické osoby A. Č.). V případě finanční hotovosti přitom není třeba zkoumat, zda konkrétní bankovky byly použity při podvodné transakci, postačí, že trestná činnost generovala výnos alespoň ve výši finančních prostředků, postižených majetkovou sankcí, což v tomto případě bylo splněno.
V.
Způsob rozhodnutí
42. Námitky uplatněné obviněnými v jejich dovoláních tvrzeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. formálně odpovídají. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace ve vztahu k uplatněným důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. je zjevně neopodstatněná. Proto dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Důvodnou byla shledána námitka obviněného P. M., opřená o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek ve vadné části zrušil, aniž by ve zrušené části bylo nutno činit rozhodnutí nové. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Současně neshledal důvod pro přerušení nebo odložení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., které bylo navrhováno obviněným M. M.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 6. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab