ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.399.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 399/2022-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného R. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 To 342/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 34/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 9 T 34/2021, byl obviněný R. Š. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, částku ve výši 45 753 Kč, a to k rukám pěstounky B. H. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že
od října 2019 do července 2020 včetně, nejprve v Brně na ulici XY a později v Českých Budějovicích, opakovaně měsíčně přebíral od České správy sociálního zabezpečení sirotčí důchod pro svou nezletilou dceru AAAAA, narozenou XY, který činil v roce 2019 částku 4 375 Kč měsíčně a v roce 2020 částku 4 804 Kč měsíčně, a přestože jako zákonný zástupce měl povinnost používat jej ve prospěch své nezletilé dcery AAAAA, pouze v červnu 2020 zaslal částku 1 000 Kč B. H., narozené XY, která má nezletilou AAAAA usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2019, které nabylo právní moci dne 4. června 2019, sp. zn. 127 Nc 2201/2019, na základě předběžného opatření předána do péče, a další finanční prostředky použil pro svojí vlastní potřebu, čímž způsobil své nezletilé dceři AAAAA, narozené XY, bytem XY, XY škodu ve výši 45 753 Kč.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 To 342/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 To 342/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor a došlo k opomenutí důkazů a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Neztotožnil se s právní kvalifikací skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jelikož k naplnění této skutkové podstaty je třeba především splnění podstatných okolností, mezi které patří ohrožení chráněného zájmu – objektu, kdy je třeba, aby byl tento zákonem chráněný zájem na ochraně vlastnictví věci nebo obdobného majetkového práva narušen, dále předmětu, kdy je důležité, aby cizí věc byla svěřena pachateli trestného činu zpronevěry. Pouhé nedodržení lhůty k vrácení, k vydání svěřené věci, nezakládá skutkový stav odpovídající trestnému činu zpronevěry. To by připadalo v úvahu pouze tehdy, když by pachatel odmítl věc svěřiteli vydat, vrátit. Každou dispozici se svěřenou věcí nelze považovat za neoprávněné přisvojení si cizí věci. Je třeba prokázat úmyslné jednání pachatele. Podle jeho názoru soudy nesprávně hodnotily důkazy (zejména jednotlivé svědecké výpovědi), nesprávně zjistily skutkový stav a dospěly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Nebylo prokázáno, že všechny jednotlivé výplaty sirotčího důchodu tak, jak měly být Českou správou sociálního zabezpečení poukazovány v hotovosti poštou, skutečně osobně převzal, a tím ani, jakou celkovou částku měl od České správy sociálního zabezpečení prostřednictvím pošty převzít. Zopakoval tvrzení, že v prosinci 2019 předal pěstounce B. H. finanční hotovost ve výši 30 000 Kč v parku XY v Brně. Toto shodně potvrdily svědkyně J. Š. a R. M. Obviněný neměl v úmyslu si sirotčí důchod ponechat, opakovaně uvedl, že peníze předat chtěl a také předal B. H. Z jeho výpovědí před soudem a z přípravného řízení vyplývá, že neměl dostatek financí na to, aby peníze posílal bankovním převodem, neměl přehled o výplatě sirotčího důchodu, tedy měl v tom „nepořádek“. Lze uvažovat o jakési jeho lehkovážnosti, avšak v žádném případě nelze dospět k závěru, že by peníze ze sirotčího důchodu nechtěl B. H. odevzdat, a snad že by si je chtěl ponechat pro vlastní potřebu. Měl v úmyslu peníze předávat v méně častých, opakovaných splátkách, čemuž i odpovídá částka 30 000 Kč. Na tom nelze spatřovat nic nezákonného ani nemorálního a šlo o ústní neformální dohodu mezi ním a B. H. Výpovědi svědkyň B. H. a P. M. označil obviněný za zkreslené a jednostranně zaujaté vůči jeho osobě. Podle jeho mínění měl odvolací soud vyslechnout svědkyni M. G., která měla telefonický hovor s B. H. stran podrobností předání zmíněných 30 000 Kč. Odvolací soud o tomto návrhu nerozhodl procesně přijatelným způsobem, tedy ani mu nevyhověl, ani jej nezamítl, a dále náležitě věcně, správně a logicky nezdůvodnil svou úvahu vyjádřenou v jeho rozhodnutí, že není namístě výslech svědkyně provést. Postupem soudu došlo k opomenutí důkazu a k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Závěrem konstatoval, že pokud by připustil, že dlužil na sirotčím důchodu pro nezletilou částku 15 753 Kč, potom se jedná o částku blízkou škodě nikoliv nepatrné, kterou by tak převyšoval pouze o 5 753 Kč, což je blízko k hranici, která by znamenala spáchání přestupku, což nutno brát v potaz při hodnocení otázky přiměřenosti ukládání trestu odnětí svobody.
6. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 To 342/2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 9 T 34/2021, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání zrekapituloval, že ačkoli je dovolání datováno k 14. 2. 2022, z citace dovolacích důvodů vyplývá, že dovolatel odkazuje na §265 odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a odkazuje tak na v době podání dovolání již neplatné a neúčinné zákonné vymezení dovolacích důvodů. Těžiště námitek dovolatele spočívá v tvrzení, že B. H., která má nezletilou svěřenou do péče, předal částku 30 000 Kč. Kromě toho zpochybňuje, že celou částku 45 753 Kč skutečně převzal. Teprve na podkladě této primárně skutkové argumentace zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Uplatněné námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho zákonném znění účinném do 31. 12. 2021 neodpovídají.
8. Podle názoru státního zástupce se skutkové námitky obviněného vztahují spíše k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, když tento dovolací důvod umožňuje, aby se dovolatel při splnění zákonem stanovených podmínek domáhal skutkového přezkumu napadeného rozhodnutí. Tento dovolací důvod je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ani po 1. 1. 2022 tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé ze tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených.
9. Státní zástupce dále poznamenal, že dovolatel formálně vytýká existenci extrémního (nyní zjevného) rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, fakticky však nevznáší námitky, ze kterých by existence takového rozporu vyplývala. Pouze předkládá vlastní skutková tvrzení, vytýká, že soudy neuvěřily svědkyním J. Š. a R. M., které jeho tvrzení potvrzovaly, a současně zpochybňuje výpovědi svědkyň B. H. a P. M. Existenci extrémního, resp. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představě obviněného. Hodnotící úvahy obsažené zejména v bodech 8. až 12. rozhodnutí nalézacího soudu, se kterými se odvolací soud ztotožnil, nijak neodporují pravidlům formální logiky a skutková zjištění učiněná soudy nejsou v žádném, natož extrémním, resp. zjevném rozporu s provedenými důkazy. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Rozsah dokazování určuje soud a není jeho povinností provést všechny stranami řízení navrhované důkazy. V předmětné trestní věci odvolací soud v bodě 7. odůvodnění svého rozhodnutí akceptovatelným způsobem vyložil, proč neprovedl obviněným požadovaný výslech svědkyně M. G. Pak nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu ani v případě, že by v průběhu veřejného zasedání nebylo o důkazním návrhu formálně rozhodnuto (ze spisového materiálu, který mělo Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze toto ověřit). Nadto výpověď svědkyně, která údajnému předání peněz přítomna nebyla a měla pouze reprodukovat obsah telefonického rozhovoru s B. H, nelze považovat za podstatný důkaz ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Podle státního zástupce skutkové námitky dovolatele nelze považovat za důvodné ani v případě, že budou posuzovány ve světle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nelze proto považovat za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], který dovolatel uplatnil s odkazem na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.)].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného R. Š. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dále tzv. extrémní rozpor a opomenutí důkazů a rovněž to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací argumentaci lze považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 podle písm. g) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [do 31. 12. 2021 podle písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
17. Ačkoli dovolání nereflektovalo na změnu právní úpravy dovolacích důvodů účinnou od 1. 1. 2022, pokud jde o správné označení podle ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., jak upozornil státní zástupce, bylo posouzeno podle svého obsahu a s přihlédnutím k platné právní úpravě, přičemž ač byly nesprávně označeny dovolací důvody, bylo je možno podle jejich obsahového vymezení subsumovat pod příslušná ustanovení trestního řádu (akceptace takto chybně koncipovaného dovolání koresponduje s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). V projednávaném případě však dovolací soud pochybení, na která pamatují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ), m) tr. ř., nezaznamenal.
18. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání namítal, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
19. Námitky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými a posuzovanou trestní věc neshledal stiženou vadou opomenutých důkazů. Obviněný tvrdil, že odvolací soud formálně nerozhodl o návrhu na provedení důkazů výslechem svědkyně M. G., a že svůj odmítavý postoj vůči předmětnému důkaznímu návrhu v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně nezdůvodnil. Uvedené tvrzení dovolatele je však zcela v rozporu s obsahem trestního spisu, neboť z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2021 vyplývá, že odvolací soud po závěrečné poradě vyhlásil usnesení, kterým návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl (č. l. 191). V odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí pak náležitě odůvodnil, že není namístě provádět další dokazování výslechem svědkyně, neboť tato nebyla přítomna předání finančních prostředků a měla mít pouze telefonický poznatek o předání částky 30 000 Kč. Soud pak tento důkazní návrh hodnotil v kontextu s ostatním již provedeným dokazováním, zejména s výpovědí B. H. Ze shora popsaného je tedy zjevné, že odvolací soud o předmětném důkazním návrhu explicitně rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil, a to způsobem, proti němuž nelze mít žádných výhrad. Věc tak není stižena vadou opomenutého důkazu, který ve smyslu vyjádření státního zástupce skutečně nelze s ohledem na provedené důkazní řízení považovat ani za důkaz „podstatný“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3–5, body 8. – 13. rozsudku nalézacího soudu, str. 3, bod 9. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že skutková zjištění soudů vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině vyplývají z výpovědí svědkyň B. H. a P. M. (sociální pracovnice v I. R. s.), o jejichž věrohodnosti není důvod pochybovat, korespondujících s listinnými důkazy – se sděleními České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce České republiky a spisovým materiálem Městského soudu v Brně sp. zn. 127 Nc 2201/2019. Nutno souhlasit s nalézacím soudem, že i obviněný potvrdil většinu skutkových okolností, tedy že skutečně pobíral sirotčí důchod na nezletilou AAAAA. Takové jeho prohlášení koresponduje též se sdělením České správy sociálního zabezpečení, že sirotčí důchod byl fakticky zasílán obviněnému na jeho adresu, tudíž není důvodu pochybovat ani o celkové sumě obviněným obdržených finančních prostředků za předmětné období (kterou ve svém dovolání též zpochybnil). Nalézací soud důvodně a správně vyhodnotil obhajobu obviněného, že svědkyni B. H. předal 30 000 Kč, jako čistě účelovou. Toto tvrzení nebylo podpořeno žádným věrohodným důkazem, o údajném předání předmětné a nikoliv zanedbatelné finanční částky neexistuje (což by bylo s podivem) žádná dokumentace, přičemž výpovědi svědkyň J. Š. a R. M., sestry a přítelkyně obviněného, shledaly soudy důvodně nevěrohodnými, a to nejen s ohledem na jejich blízký vztah k obviněnému, ale i vzhledem k dílčím, nicméně z hlediska celkové kredibility svědkyň zásadním rozporům v jejich popisu údajného předání peněz a taktéž s ohledem na prokázané lživé vyjádření svědkyně R. M. stran její trestní minulosti. Ve shodě s nalézacím soudem nelze rovněž opomenout fakt, že obhajoba obviněného akcentuje předání částky 30 000 Kč, přičemž přisvojení si části sirotčího důchodu ve výši 15 753 Kč obviněný nikterak nerozporoval. Pokud na tuto skutečnost reagoval nalézací soud (bod 11. jeho odůvodnění), nespatřuje v jeho hodnocení dovolací soud nic, než numerickou bilanci výše způsobené škody ve vztahu k použité právní kvalifikaci, nikoli „zesměšňující konstatování“. Nejvyšší soud má tedy za to, že skutkové námitky obviněného byly provedeným dokazováním bezpečně vyvráceny, představují toliko polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, který logicky obviněnému nevyhovuje. Toto hodnocení však nevykazuje žádnou nelogičnost a žádný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu. Proto v tomto ohledu nebyl důvod k ingerenci dovolacího soudu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl shledán.
22. Z obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného R. Š. se dále podává, že dovolatel brojil i proti právnímu posouzení skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Byť svou výhradu nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení zastřešil odkazem na z hlediska vytýkané vady aktuálně již nepřiléhavé ustanovení trestního řádu (jak již bylo uvedeno výše), dovolací soud s ohledem na formulaci dovolacích námitek dospěl k závěru, že obviněný mínil odkázat na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Nejvyšší soud je ale i s ohledem na výše uvedené nucen konstatovat, že obviněný v dovolání neuplatnil jedinou relevantní námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Pouze zopakoval svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy prvního i druhého stupně, a na nesprávné právní posouzení skutku usuzoval z vlastních představ o průběhu skutkového děje. Svoje přesvědčení o nesprávnosti hmotněprávních závěrů (viz bod 3. jeho dovolání) nepodpořil žádnou konkrétní argumentací, na kterou by mohl Nejvyšší soud reagovat, vyjma opakovaně proklamativně vysloveného nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a zpochybnění znaku „přisvojení si cizí věci“. Přitom, jak již bylo rovněž výše konstatováno, i skutková námitka zpochybňující převzetí a následné trvalé zneužití inkasovaných prostředků byla náležitě soudy nižších stupňů vypořádána. Ve zcela obecné rovině obviněný poukázal na znaky trestného činu zpronevěry, žádné konkrétní námitky týkající se právního posouzení objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu však neuvedl. Lze tudíž dovodit, že vznesl primárně pouze námitky skutkové, z nichž sekundárně dovodil námitky proti právní kvalifikaci. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto mohlo být vycházeno toliko z dovolatelem výslovně vymezených argumentů, kterými naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odůvodňoval. Není totiž úkolem ani oprávněním Nejvyššího soudu dotvářet za obviněného dovolací argumentaci. Pokud taková relevantní argumentace v mimořádném opravném prostředku obviněného zcela absentuje, muselo být jeho dovolání v této části vyhodnoceno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Na skutkově odlišné verzi, než kterou shledaly a v popisu skutku vyjádřily soudy nižších stupňů, se nese úvaha dovolatele směřující k otázce přiměřenosti trestu. Navíc z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že tato otázka je vyňata z rozhodování dovolacího soudu, neboť ji nelze podřadit pod žádný zákonem upravený důvod dovolání.
V. Způsob rozhodnutí
25. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného R. Š. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), případně m) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth