ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.591.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 591/2022-1141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. J. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 345/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 36/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 7. 2021, sp. zn. 32 T 36/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. J. (dále také jen „obviněný“), uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu skutkem popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Za tento trestný čin byl podle §184 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad ním a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Podle §226 písm. b) tr. ř. pak byl zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve zprošťujícím výroku tohoto rozsudku (ve vztahu k L. P.).
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 345/2021, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu uložil stejný trest jako soud prvního stupně. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v období od 25. 4. 2017 do 29. 11. 2018 z blíže nezjištěného místa pomocí datových zpráv, jednak jako zástupce daňového subjektu H. J., narozené XY, na základě procesní plné moci ve věci vymáhání daně z nemovitých věcí vedené Finančním úřadem pro XY, Územním pracovištěm XY, s daňovým subjektem H. J. a jednak jako žalobce v incidenčních sporech v rámci insolvenčního řízení vedeného proti němu jako úpadci Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, ačkoliv věděl, že finanční úřad postupoval v rámci insolvenčního řízení i daňových řízení jak vůči němu, tak vůči H. J. v souladu se zákonem, opakovaně o poškozené J. R., narozené XY, uvedl, že tato se jako ředitelka sekce Územního pracoviště v XY Finančního úřadu pro XY dlouhodobě dopouští perzekuce vůči osobě H. J., je důvodně podezřelá ze spáchání trestných činů nazvaných obviněným jako: „Zmanipulování konkurzu“, „Pletichy v insolvenčním řízení“, „Zneužití pravomoci úřední osoby“, „Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti“, „Účast na organizované zločinecké skupině“, kterých se měla dle jeho slov dopustit tím, „že jako vedoucí okresní sekce, Územní pracoviště v XY, měla přihlásit neexistenční pohledávku“, „vyhotovila pro insolvenční soud dne 12. 6. 2015 posudek přesto, že nebyla soudním znalcem, znevěrohodňuje závazný výrok zrušením daně Finančním úřadem“, ve svých podáních uráží osobu J. R. vyjádřeními: „Tato právně negramotná osoba honosící se funkcí ředitelka sekce páchá závažnou trestnou činnost již dlouhodobě a je nutné postavit najisto, že je plně odpovědná za škodu, kterou zavinila, kterou však v následujícím důsledku ponese ČR, bez odpovědnosti této duševně postižené osoby, která ignoruje zákony, nebo zákony nezná“, kdy takto s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom toho, že údajné protiprávní jednání poškozené příslušný orgán projedná, což mohlo s ohledem na postavení R. značnou měrou ohrozit její vážnost a postavení v zaměstnání, přičemž toto konkrétně uvedl dne 25. 4. 2017 a 11. 3. 2018 v určovací žalobě zaslané prostřednictvím datové zprávy na Okresní soud v České Lípě, dne 24. 7. 2018 v datové zprávě zaslané na Ministerstvo financí České republiky, ve dnech 6. 3. 2018 a 24. 7. 2018 v trestních oznámeních zaslaných Národní centrále proti organizovanému zločinu, Expozitura Ústí nad Labem, dne 20. 11. 2018 v trestním oznámení zaslaném v datové zprávě na Vrchní zastupitelství v Praze, dne 29. 11. 2018 v datové zprávě zaslané na Okresní státní zastupitelství v České Lípě“.
II.
3. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 345/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. Namítl, že neměl možnost vyjádřit se ke stěžejnímu důkazu, neměl možnost klást otázky, a tedy neměl možnost bránit se tvrzení, které jediné zapříčinilo jeho trestní stíhání a bylo rozhodující pro jeho odsouzení. Tím mělo podle něj dojít k porušení jeho práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvedl, že poukazuje na kroky orgánů činných v trestním řízení, které měly vést k získání důkazů, na jejichž základě došlo k jeho odsouzení, když došlo ke zneužití jeho oprávněného podání „Podnět k prověření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu“ podle §158 odst. 2 tr. ř. Policejní orgán podle něj nedostál svým povinnostem vyplývajícím z §158 odst. 1 tr. ř. a ihned mu (obviněnému) sdělil obvinění, že ve svém podání uvedl o jiném nepravdivý údaj, tedy že vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž následně byla státním zástupcem podána obžaloba. Soudy v předmětné věci přitom neučinily žádné dokazování, předložené listiny nepoužily a nepoučily údajnou poškozenou, že je povinna vypovídat, když to jako svědek odmítla bez zákonného důvodu. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak bylo podle něj rovněž zasaženo do jeho práva na obhajobu. Obviněný namítl, že z předložených podkladů, zejména ze spisu Okresního soudu v České Lípě, je zřejmé, že proti němu neexistovaly žádné důkazy, pouze hypotetická úvaha policie a státního zástupce. Základním podkladem pro rozhodování měl být výslech poškozené J. R., která však (jak již uvedeno) odmítla vypovídat i po zbavení mlčenlivosti, na kterou se odvolávala. Druhý poškozený, L. P., taktéž pracovník Finančního úřadu, nepožadoval zbavení mlčenlivosti ve stejné věci a vypovídal. Tento poškozený přitom prohlásil, že nebyl poškozen „ve stejné věci stejným dokumentem u stejných účastníků řízení obžalovaným“ , když dokument odeslaný do spisu KSLB 76 INS 22654/2011 nebyl způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména jej nepoškodil v zaměstnání. Staví se tedy podle obviněného najisto překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na výrok „neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“ , což lze hodnotit jako ad absurdum , když u dvou osob ve stejném postavení je rozdílný názor soudu, co je a co není trestným činem.
5. Obviněný následně (podle jeho slov) stručně vylíčil průběh věci a právní argumentaci, ocitoval relevantní judikaturu a literaturu. Popsal tak, že bylo jeho právem obrátit se na orgán činný v trestním řízení s již výše zmíněným podnětem ve smyslu §158 odst. 2 tr. ř., neboť poškozená J. R. předložila Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec do insolvenčního řízení KSLB 76 INS 22654/2011 nejen „neexistenční“ pohledávku, ale předložila taktéž dokument s vědomím, že je pozměněný, zrušený finančním ředitelstvím, a tedy neexistující, resp. učinila tak v úmyslu, aby byl tento použit jako pravý. Tím měla uvést insolvenční soud v omyl, v důsledku čehož byla pohledávka uznána pravou a splatnou. Takovým jednáním měla poškozená způsobit jeho rodině vysokou škodu. Dále opakovaně vytkl soudu prvního stupně jeho postup při dokazování (že mj. postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, nerozhodl o navržených důkazech), přičemž odvolací soud nápravu nezjednal, s odvolacími námitkami se nevypořádal. Obviněný má proto za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když ve věci nedošlo ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V obou rozhodnutích spatřuje porušení principu presumpce neviny. Provedl rovněž obecný výklad k trestnému činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. V neposlední řadě se také vyjádřil k důvodu obnovy řízení.
6. S ohledem na vše v dovolání uvedené závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle „§82 odst. 1 zákona“ zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, neboť „odsouzený, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek obzvlášť, ve svých 72 letech, kdy se zejména jeví jako nadbytečný dohled probačního úředníka“ .
7. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vzhledem k tomu, že obviněný žádnou ze svých obsáhlých námitek nepřiřadil žádnému konkrétnímu dovolacímu důvodu, státní zástupce uvedl, že nelze s jistotou určit, zda měl obviněný na mysli aktuální nebo předchozí znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Patrně se podle něj jedná o znění předchozí. Pokud brojil i proti právnímu posouzení skutku, neužil k tomu obviněný odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
8. Následně státní zástupce konstatoval, že obviněný opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se s předmětnými námitkami včetně důkazních návrhů vypořádaly v rámci svých rozhodnutí. S jejich argumentací se přitom ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. S ohledem na (slovy státního zástupce) poněkud nesrozumitelnou argumentaci, se poté vyjádřil jen k těm částem dovolání, které lze podle něj přiřadit k některému z dovolacích důvodů.
9. Námitky v bodech 11 a 12 na stranách 13 až 15 dovolání by podle státního zástupce s jistou rezervou odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný zde brojil proti právnímu posouzení skutku, rozebral konkrétní znaky, které musí být v případě přečinu podle §184 odst. 1 tr. zákoníku naplněny. Neuvedl však, který konkrétní znak ve své věci postrádá nebo jakou jinou vadou právní posouzení skutku trpí. Pouze obecný charakter námitek je podle státního zástupce patrný z poukazu obviněného na to, že ve skutkové větě musí být uvedena konkrétní nepravdivá sdělení, přičemž z dalšího textu neplyne, že by takový konkrétní popis svých výroků ve své věci postrádal. Státní zástupce přitom dodal, že skutkové věty rozsudků soudů nižších stupňů konkrétní výroky obviněného obsahují. Uvedenému dovolacímu důvodu podle státního zástupce přiléhavěji odpovídá námitka, že také ohledně poškozené mělo být stejně jako u poškozeného P. shledáno, že se nejedná o trestný čin. Obsahově se obviněný domáhal užití §12 odst. 2 tr. zákoníku, když právě užitím zásady subsidiarity trestní represe odůvodnil soud prvního stupně zproštění obviněného pro tento skutek. Útok na poškozenou byl však podle státního zástupce podstatně závažnější. V této části označil státní zástupce s ohledem na uvedené dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.
10. Pokud obviněný zpochybňoval skutková zjištění o nepravdivosti svých výroků a svém zavinění, státní zástupce konstatoval, že vadná zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci nejsou. Soudy podle něj řádně odůvodnily, proč dovodily nepravdivost obviněným učiněných výroků a jeho zavinění. Namítl-li obviněný porušení zásady in dubio pro reo , jedná se podle státního zástupce o zásadu procesní, nikoliv hmotně právní, přičemž Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. S ohledem na jím citované judikáty Nejvyššího i Ústavního soudu učinil státní zástupce závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má podle něj nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a ani být nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací důvod ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.
11. Pro úplnost státní zástupce uvedl, že obviněný již řadu let bojuje proti průběhu a výsledkům svého daňového a insolvenčního řízení. Jeho nynější odsouzení je pouhým vedlejším produktem tohoto jeho boje. Tím si lze vysvětlit, proč věnuje tak malou pozornost konkrétním dovolacím důvodům podle §265b tr. ř., a tak velkou pozornost oněm netrestním řízením. Obviněnému však bylo již na samotném počátku jeho trestního řízení vysvětleno, proč je jeho výklad daňových povinností a rozhodnutí o nich nesprávný. K tomu státní zástupce odkázal na obsah odůvodnění na stranách 4 a 5 usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 2 ZT 71/2019, jímž byla podle
§148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podstatou trestního řízení však není průběh řízení daňového. Zvláště když po řadě opravných prostředků a provedených přezkoumání zatím nic nenasvědčuje tomu, že by bylo vůči obviněnému postupováno nesprávně. Podle státního zástupce si je obviněný tohoto výsledku vědom, pouze se s ním neztotožnil.
12. Závěrem s ohledem na vše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
13. Ve své replice obviněný uvedl, že se s vyjádřením státního zástupce neztotožňuje, přičemž své důvody podrobně rozvedl. K tomu přiložil také listiny – rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu a Potvrzení o zániku zástavního práva zřízeného rozhodnutím správce daně.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 31 To 345/2021, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
17. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly v převážné míře do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění. Namítl totiž nedodržení zásady volného hodnocení důkazů, odepření možnosti vyjádřit se k výpovědi poškozené J. R., která podle jeho názoru odmítla vypovídat bez zákonných důvodů, jakož i neprovedení jím navržených důkazů. Uvedl, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo , jakož i jeho práva na obhajobu, resp. spravedlivý proces. Jak uvedl již státní zástupce, podstatou námitek bylo fakticky tvrzení, že jeho znevažující výroky o poškozené jako ředitelce sekce Územního pracoviště v XY Finančního úřadu pro XY byly pravdivé, neboť ta svým neodborným úředním postupem poškodila obviněného a jeho rodinu. Jeho útoky na poškozenou nebyly trestným činem a měl být pro ně zproštěn tak, jak byl zproštěn ohledně útoku na poškozeného L. P. Oba útoky považoval obviněný za stejné a je podle něj překvapivé, pokud byl odsouzen jen pro jeden z nich. Z toho lze i s ohledem na jím provedený obecný výklad k trestnému činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku dovodit, že se domáhal užití principu subsidiarity trestní represe (jako tomu bylo u skutku vůči poškozenému L. P.), když uvedl, že nestačí „poškození v nízké či obvyklé míře“ , nýbrž musí mít zásadnější charakter. Jinou konkrétnější hmotněprávní námitku neuplatnil.
21. Námitky obviněného, které se týkají skutkových (procesních) výhrad, lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka stran nedostatečné společenské škodlivosti, resp. intenzity jeho jednání vůči poškozené je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání však opodstatněné Nejvyšší soud neshledal.
22. Soud prvního stupně vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Pokud jde o výpověď poškozené jako svědkyně, tato nevypovídala na otázky obhajoby týkající se daňového řízení, přičemž i samosoudkyně prohlásila, že „daňové řízení se nebude probírat“ . Je tak zjevné, že tyto se netýkaly předmětu řízení. Podstatné z hlediska použité právní kvalifikace je to, že výpovědí poškozené a rovněž provedenými listinnými důkazy bylo prokázáno, že obviněný o ní sdělil nepravdivý údaj, který byl způsobilý značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit ji v zaměstnání. Soud prvního stupně přitom odůvodnil, proč zamítl návrh na doplnění dokazování opětovným výslechem této poškozené, resp. i druhého poškozeného L. P. Rovněž nepovažoval za potřebné vypracovat znalecký posudek, neboť se v trestním řízení nehodnotila správnost či zákonnost daňového či insolvenčního řízení (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud přitom konstatoval, že si soud prvního stupně vytvořil provedením veškerých důkazů prostor pro to, aby mohl o žalovaném skutku rozhodnout. Bylo postaveno na jisto, že se obviněný trestné činnosti dopustil, jelikož bylo prokázáno, kterými podáními a jakým způsobem obviněný „hodnotil“ činnost poškozené. Krajský soud přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně toliko z důvodu drobných nepřesností v popisu skutku stran specifikace některých podání (bod 8. napadeného rozsudku). V podrobnostech Nejvyšší soud na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje.
23. Nejvyšší soud proto v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, resp. neshledal ani další vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů mají v dané věci odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu odpovídajícím §2 odst. 5 tr. ř.), přičemž při jejich hodnocení nedošlo k vybočení z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Možno poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. Nutno ještě dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
25. Nejvyšší soud uvádí, že i z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný je nespokojený s průběhem a výsledky daňového a insolvenčního řízení, přičemž pod vlivem této nespokojenosti vůči poškozené jednal. Proto ostatně odmítl akceptovat jak výsledky těchto netrestních řízení, tak vyřízení jeho podání vůči poškozené jako nedůvodných. Jak uvedl již soud prvního stupně, jednalo se o opakované snahy dosáhnout částečného ovlivnění insolvenčního řízení, do něhož poškozená za finanční úřad přihlásila pohledávky, které obviněný opakovaně bez úspěchu sporoval. Přes výhrady, které měl vůči jejímu postupu, si nicméně musel být obviněný vědom nepravdivosti jím sdělovaných (shora uvedených) tvrzení o poškozené. Ostatně to plyne mj. z Vyrozumění o přezkoumání podaného trestního oznámení ze dne 31. 3. 2017 (č. l. 230), z Vyrozumění ze dne 11. 10. 2017 (č. l. 235).
26. Namítl-li obviněný, že stejně jako stran skutku vůči poškozenému L. P. měl být zproštěn obžaloby, je třeba uvést, že obsahově se domáhal užití §12 odst. 2 tr. zákoníku, když právě užitím zásady subsidiarity trestní represe odůvodnil soud prvního stupně zproštění obviněného pro tento skutek.
27. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Princip ultima ratio totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu “.
28. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech okolností k závěru, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku , není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
29. Zákonodárce vymezením skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřil vůli postihovat prostředky trestního práva takové značné ohrožení vážnosti jednotlivce u spoluobčanů, jímž může dojít zejména k jeho poškození v zaměstnání, narušení jeho rodinných vztahů či způsobení jiné vážné újmy. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 6 Tdo 304/2020, v němž se rovněž zabýval trestným činem pomluvy podle §184 tr. zákoníku, uvedl, že soudy jsou „povinny respektovat to, že zákonodárce vyjádřil svou vůli k postihu tohoto typu jednání i formou trestněprávní, když příslušnou skutkovou podstatu učinil součástí zvláštní části trestního zákoníku “ .
30. V daném případě není pochyb o tom, že všechny formální znaky trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny. Zároveň je třeba uvést, že se nejednalo o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti. Nutno zdůraznit, že rozsah jednání, jakož i povaha a závažnost lživých informací byly vůči poškozené mnohem větší, než jak tomu bylo ve vztahu k poškozenému L. P. Zatímco ve vztahu k jmenovanému poškozenému se jednalo o jednu zprávu, resp. podání, o kterém poškozený provedl „pouze zápis do evidence podání“ (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně), vůči poškozené svá podání činil obviněný opakovaně a adresoval je vícero institucím. Jak přitom uvedl již odvolací soud, není možné, aby obviněný reagoval způsobem, který je popsán ve skutkové větě výroku o vině, jakkoliv nebyl s výsledky netrestních řízení spokojen. Vyvození trestní odpovědnosti tudíž bylo v daném případě zcela namístě.
31. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu