ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.69.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 69/2022-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. W. , nar. XY, XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 9 To 249/2021-224, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 189/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. W. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 5. 2021, č. j. 2 T 189/2019-196, byl obviněný J. W. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 09. 02. 2019 kolem 03.40 hodin v Mladé Boleslavi, v ulici XY, ve společně obývaném bytě, v 1. nadzemním podlaží, úmyslně fyzicky napadl K. K. T., nar. XY, kterého nejprve udeřil pěstí do pravého oka, kdy poškozený po úderu spadl na podlahu pokoje, načež do poškozeného začal i kopat, přičemž poškozený se stočil do klubíčka, rukama si chránil obličej a křičel ať ho nechá, avšak s kopáním do poškozeného nepřestal a několikrát ho kopl do oblasti ledvin, hrudníku a rukou, kdy po nějaké chvíli přestal a z bytu odešel, čímž poškozenému K. K. T., nar. XY, způsobil těžké zranění spočívající v tříštivé zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků, zlomenině vnitřní a přední stěny čelistní dutiny vpravo s minimálním posunem, zlomenině pravého jařmového (lícního) oblouku, krvácení do dutiny kosti čichové a dutiny horní čelisti vpravo, neúplném vykloubení levého spánkově-čelistního kloubu s omezením hybnosti dolní čelisti, mnohočetné podkožní krevní výrony v obličeji, pohmoždění měkkých tkání s otokem pravé tváře a drobnými tržnými rankami sliznice dutiny ústní, zlomenině VI.-VII. žebra vpravo v zadní pažní čáře s posunem úlomků o polovinu šíře kosti, zlomenině základního článku 5. prstu levé ruky s posunem úlomků o 2,5 mm, pohmoždění sleziny s krevním výronem ve slezině, pohmoždění obou bederních krajin s mikroskopickým krvácením do vývodného močového systému, přičemž zranění si vyžádalo hospitalizaci poškozeného v Oblastní nemocnici v XY od 09. 02. 2019 do 22. 02. 2019 s dobou léčení a omezením poškozeného v běžném způsobu života v trvání nejméně 5–6 týdnů.
2. Obviněnému byl za tento zločin uložen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 34.014,80 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 9 To 249/2019-224, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Zdeňky Mikové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021 s tím, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy došlo k porušení hmotněprávních principů a tedy k chybnému výkladu trestněprávních norem.
5. Pochybení dovolatel shledává jak u soudu nalézacího tak i odvolacího, když se neztotožňuje s jejich závěrem, že došlo bezezbytku k naplnění právní kvalifikace podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž se soudy nevypořádaly s okolnostmi vylučujícími protiprávnost ve smyslu §28 a §29 tr. zákoníku. V případě, že tyto okolnosti v jeho případě nebylo možno dovodit, měly podle dovolatele soudy jeho jednání kvalifikovat v jeho prospěch podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť byl po dobu několika měsíců vystaven zavrženíhodnému jednání poškozeného, jež eskalovalo incidentem, který je předmětem této trestní věci. Soudy zcela opomíjejí skutečnosti, které předcházely samotnému napadení poškozeného. Obviněný především zmínil zamýšlený útok poškozeného lahví, která byla zjištěna na místě konfliktu. Dále soudy chybně vycházely z výpovědi poškozeného, kterou vyhodnotily jako věrohodnou, přestože byla zčásti vyvrácena výpověďmi samotného obviněného, svědkyně V. a jejího manžela.
6. Obviněný připustil, že jeho jednání bylo neadekvátní, avšak v dané chvíli je viděl jako jediné východisko k řešení nastalé situace. Má za to, že jeho jednání zabránilo vzniku újmy na zdraví, ne-li smrti svědkyně V. S odstupem času lituje následků svého jednání, nikoli však toho, že zachránil svědkyni V. Nastolil přitom otázku, zda jeho jednání je společensky škodlivé v té míře, aby bylo kvalifikováno podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
7. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám.
8. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství , která uvedla, že obviněný totožné námitky uplatňuje v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a argumentoval jimi i ve svém odvolání, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak i odvolací. Jeho tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, lze odmítnout. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, nepřekračují meze prosté polemiky s hodnocením důkazů. Ve vztahu k možné aplikaci §29 tr. zákoníku státní zástupkyně odkázala na velmi podrobné odůvodnění odvolacího soudu, který po podrobné teoretické pasáži, věnované nutné obraně dospěl k závěru, že pokud soud prvého stupně zjistil skutkový děj, jak jej popsal ve svém rozhodnutí, musí být jednání obviněného posouzeno jako exces z mezí nutné obrany, a to i v případě ohrožení obviněného lahví, což ovšem prokázáno nebylo. Jestliže v příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k poranění poškozeného v rozsahu popsaném v rozsudku nalézacího soudu a obviněný zůstal po útoku nezraněn, jde o vzájemně hrubý nepoměr mezi jednáním poškozeného a obviněného, jehož jednání lze vnímat jen jako snahu poškozenému ublížit na zdraví. Je proto třeba souhlasit se závěry soudů prvého i druhého stupně, že jednání obviněného nelze hodnotit jako nutnou obranu v intencích §29 tr. zákoníku, ani jako jednání v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, neboť nenastala situace, kdy by trestné jednání obviněného odvracelo nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem.
9. Závěrem uvedla, že má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby bylo o dovolání rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v aktuálním znění) jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Nejvyšší soud však i při vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [vzhledem k uvedené novelizaci se dosavadní písmeno g) §265b odst. 1 tr. ř. označuje jako písmeno h)].
IV.
Důvodnost dovolání
16. V návaznosti na výše uvedené je obecně možno konstatovat, že dovolatel vznesl námitky pod uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálním znění] formálně podřaditelné. Nejvyšší soud však konstatuje, že těmto formálně právně relevantním námitkám nemohl z důvodů níže rozvedených přiznat žádné opodstatnění.
17. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu skutkové okolnosti vylučující protiprávnost v souladu s ustanovením §28 a §29 tr. zákoníku, tedy nehodnotily jeho jednání jako nutnou obranu či krajní nouzi. Dále obviněný zpochybnil i právní kvalifikaci, která byla nižšími soudy na jeho jednání užita s tím, že nebylo zohledněno dřívější zavrženíhodné jednání poškozeného, které mělo zakládat právní kvalifikaci podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku. Část dovolací argumentace obviněného pak odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění, a to jeho námitky, podle nichž soudy nižších stupňů vzaly za prokázaný stav, jak jej popisoval poškozený, přičemž zásadním způsobem opomenuly skutečnosti tvrzené obviněným a podporované svědeckými výpověďmi. Obsahově tak namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
18. V rovině námitek, jimiž obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů, dovolací soud nepovažuje jeho argumentaci za důvodnou. Nalézací soud se hodnocením provedeného dokazování zabýval ve zcela dostatečné míře v bodě 10. svého rozsudku a s jeho skutkovými závěry se plně ztotožnil i odvolací soud, jak to vyložil v bodech 10. – 13. svého usnesení. Nejvyšší soud konstatuje, že závěry obou soudů jsou podloženy relevantní argumentací nevybočující z mantinelů zásady volného hodnocení důkazů, formulované v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy v převážné míře vycházely ze znaleckých závěrů stran rozsahu poranění, která poškozený utrpěl při útoku obviněného. Sám obviněný přitom podrobně popsal průběh útoku, přičemž doznal, že v něm pokračoval i po první ráně, kdy už poškozený jen ležel a nebyl schopen nikoho ohrožovat.
19. Pokud obviněný tvrdil, že na něj poškozený hodlal zaútočit lahví, soudy učinily správný závěr, že tento jeho útok nebyl prokázán ani v podobě hrozby, na kterou by bylo nutno ze strany obviněného reagovat. Prázdná láhev sice byla zachycena na fotodokumentaci z místa činu, avšak její použití k útoku poškozeného kromě tvrzení obviněného nepotvrzuje žádný důkaz. Jak správně uvedly nižší soudy obou stupňů, ani v případě, že by poškozený tuto láhev před útokem obviněného držel v napřažené ruce v úrovni ramene, nejednalo by se o natolik nebezpečnou situaci, že by nutnost její eliminace odůvodňovala tak rozsáhlý a intenzivní útok, jak byl zjištěn na základě provedeného dokazování. Pro úplnost lze dodat, že k útoku na poškozeného došlo v jeho uzamykatelném pokoji, který v podmínkách ubytovny požíval ochrany obydlí. Obviněný se před útokem domáhal vstupu do tohoto pokoje, v němž byl poškozený sám a zamčený, bez zjevného důvodu. Přehlédnout nelze ani předcházející fyzické napadení dalších osob v předmětném bytě ze strany obviněného, jak je popsali svědci S. a B., přičemž jedním z napadených byl i poškozený. Z tohoto pohledu je jeho snaha odradit obviněného od vstupu do pokoje případnou výhrůžnou pozicí plně pochopitelná a nemůže být hodnocena ve prospěch obviněného.
20. Obviněný dále namítal, že soudy dostatečně nezohlednily okolnosti vylučující protiprávnost a neaplikovaly ustanovení §28, případně §29 tr. zákoníku. Jeho argumentace pak směřuje zejména k institutu nutné obrany (§29 tr. zákoníku), když popsal, že svým útokem odvracel přímo hrozící útok lahví ze strany poškozeného. Tuto svou obhajobu obviněný uplatňoval již v dřívějších fázích trestního řízení, a proto se s ní vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud se otázce nutné obrany podrobně věnoval v bodě 11. svého rozsudku, v němž se zabýval její přiměřeností. Připustil, že obrana musí být způsobilá odvrátit hrozící útok, takže její intenzita může být silnější, než intenzita odvraceného útoku. Konstatoval však, že nejzazším momentem nutné obrany je okamžik, kdy pomíjí nebezpečí pro napadené zájmy. Jednání obviněného proto hodnotil jako extenzivní exces (přičemž v teoretické rovině tento pojem vyložil), když vycházel z výpovědi obviněného, který sám popsal, že už po první ráně se poškozený svezl na zem a přestal ho ohrožovat. Velmi podrobně se pak touto otázkou zabýval soud odvolací, který v bodě 15. svého usnesení poskytl zcela vyčerpávající výklad o institutu nutné obrany, podložený četnými odkazy na judikaturu jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. V následujících bodech pak bezezbytku akceptoval závěry soudu prvého stupně a odmítl, že by jednání obviněného mohlo být hodnoceno jako nutná obrana. Nejvyšší soud konstatuje, že není účelem tohoto rozhodnutí opakovat vyčerpávající argumentaci soudů nižších stupňů a na výše uvedené pasáže jejich rozhodnutí proto v podrobnostech odkazuje.
21. Ve vztahu k institutu krajní nouze (§28 tr. zákoníku) byly nižší soudy podstatně stručnější. Pouze odvolací soud totiž uvedl, že „podmínky krajní nouze na věc obviněného nedopadají, neboť nenastala situace, která by navozovala stav, kdy by trestné jednání obviněného odvracelo nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem.“ Sám dovolatel svou argumentaci k okolnostem jednání v krajní nouzi nikterak nerozvinul. Ve svých dalších vyjádřeních v této souvislosti uváděl obavu, že svědkyni V. hrozí po jejím návratu na ubytovnu ze strany poškozeného napadení.
22. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku „[č]in jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.“ Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení pak „[n]ejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak …“. V tomto případě okolnosti odpovídající citovanému zákonnému ustanovení nenastaly, neboť v době skutku svědkyně V. vůbec v bytě nebyla, a nemohla tedy být napadena. I pokud by obviněný vycházel ze svých dřívějších zkušeností s násilným jednáním poškozeného vůči svědkyni, bylo v dané chvíli, kdy svědkyně v bytě nebyla, možné pokusit se odvrátit případné násilí vůči ní jinak než fyzickým útokem na poškozeného, navíc v intenzitě popsané ve skutkových zjištěních nalézacího soudu. Nebezpečí, zakládající jednání v krajní nouzi, přitom musí hrozit přímo, bezprostředně, nikoli teprve v budoucnu. V tomto případě mělo k návratu svědkyně V. dojít teprve v průběhu noci, takže znak bezprostřednosti naplněn nebyl. Ustanovení o jednání v krajní nouzi proto v tomto případě rovněž aplikovat nelze.
23. Obviněný dále nižším soudům vytýkal, že jeho jednání nekvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku. Omluvitelnou pohnutku přitom spatřoval v jím tvrzené skutečnosti, že byl v minulosti vystaven zavrženíhodnému jednání poškozeného, které ovšem ve svém dovolání explicitně nespecifikoval. Z jeho vyjádření lze nicméně dovodit, že mělo spočívat v napadání svědkyně V., jemuž byl opakovaně přítomen. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že §146a tr. zákoníku zakotvuje tzv. privilegovanou skutkovou podstatu k trestným činům ublížení na zdraví podle §145 a §146 tr. zákoníku. Tato privilegovaná skutková podstata postihuje mírnějším trestem jednání, jímž pachatel jinému ublíží na zdraví nebo způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Právní úprava tak sleduje záměr, aby byly od základních skutkových podstat odlišeny případy typově společensky méně škodlivé. V tomto případě však skutková zjištění nižších soudů nezahrnují žádné projevy silného rozrušení obviněného, které by mělo podklad ve skutečnostech citovaných výše. Byl to naopak obviněný, kdo se podle výpovědí svědků S. a B. projevoval agresivně vůči dalším osobám v bytě již před projednávaným napadením poškozeného, a je tedy zřejmé, že to byl on, kdo mohl vyvolávat strach dalších přítomných. Ze žádného z provedených důkazů (včetně výpovědi obviněného) přitom nevyplývá, že by situace v bytě bezprostředně před napadením poškozeného byla vyhrocena do té míry, že by mohla zakládat omluvitelnou pohnutku pro útok obviněného. Rovněž uvedená námitka proto byla dovolacím soudem vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná. Naopak lze plně souhlasit s akademickou poznámkou odvolacího soudu, uvedenou v bodě 18. jeho usnesení, že charakter jednání obviněného a intenzita jeho útoku by mohly odůvodnit přísnější právní kvalifikaci podle §145 tr. zákoníku, což však při absenci opravného prostředku v neprospěch obviněného nebylo reálně možné.
V.
Způsob rozhodnutí
24. Námitky uplatněné obviněným v dovolání formálně naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v textu dovolání v souladu s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V části pak formálně odpovídají i nově upravenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) v aktuálním znění trestního řádu, účinného od 1. 1. 2022. Z důvodů shora rozvedených však Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná, proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab