ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.746.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 746/2022-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný A. S., nar. XY, trvale bytem XY, okres Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 68 To 11/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 124/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 2 T 124/2020, byl obviněný A. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 4. 12. 2019 okolo 13.10 hod. v katastru obce XY, okres Vsetín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Golf Variant, RZ XY, taženého na tažném laně motorovým vozidlem zn. Ford Transit, RZ XY, řízeným J. N., nar. XY, při jízdě po silnici č. XY ve směru k XY, nevěnoval řízení uvedeného automobilu dostatečnou pozornost, v důsledku čehož v km 139.134 uvedené pozemní komunikace při průjezdu táhlou pravotočivou zatáčkou přejel částečně do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetnul s protijedoucím osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Yeti, RZ XY, majitele ČD – Telematika a. s. Praha, řízeným A. Ch., nar. XY, když jmenovaný přitom utrpěl zhmoždění hrudníku a řezné rány čela s dobou léčení do 10. 1. 2020, přičemž obžalovaný tímto jednáním porušil zejména §§5 odst. 1 písm. b), 11 odst. 1 z. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.“
2. Za to byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 26 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 10.799,16 Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 68 To 11/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že z hlediska uvedeného popisu skutku nemůže být odsouzen osamoceně. U nedbalostních trestných činů neexistuje spolupachatelství, ani jiná forma účastenství. Mohou se pouze vyskytovat případy spolupachatelství podobné. Ty spočívají v tom, že dvě nebo více osob jednáním, směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek. Za náhradu škody pak odpovídají v poměru podle své účasti na způsobení škody. Právě o poměr způsobení škody zde jde. Odvolací soud mylně vykládá zásadu obžalovací tak, že odsouzeným má být ten, kdo se právě ocitne v obžalobě. K tomu dovolatel citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/1968. Navázal, že ve zde posuzované věci posádku jízdní soupravy tvořily 3 odpovědné osoby – J. N. jako řidič vlečného vozu, A. S. jako řidič vlečeného vozu a A. K. jako majitel obou vozů („nade vší pochybnost byl majitelem vlečného vozu“ ). On sám (obviněný) nasedl do vlečeného vozidla při vědomí všech nepříznivých faktorů (nefunkčnost posilovače brzd a posilovače řízení, vlečné vozidlo bylo nevhodné a z technického hlediska nepřijatelné), avšak následek jízdy této jízdní soupravy (ublížení na zdraví) nebyl zaviněn tím, že do ní nasedl. Jestliže je spolupachatelství v případě nedbalostního deliktu pojmově vyloučeno, pak je třeba posuzovat odpovědnost souběžných pachatelů za celý následek jen podle vzájemného poměru jejich dílčích jednání k tomuto celému následku. Pokud by se při nehodě zabil, pak by samozřejmě nemohl být obviněn. Na této situaci nic nemění fakt, že nehodu přežil. Nemohl spáchat delikt jako řidič vlečeného vozidla, když došlo z neznámého důvodu k vyjetí vozidla do protisměru a srážce s protijedoucím vozidlem.
6. V daných souvislostech obviněný dovodil, že je ve skutečnosti poškozeným na zdraví, a to společně s řidičem protijedoucího vozu A. Ch. Jeho vina nemůže z podstaty věci spočívat v tom, že se mu nepodařilo strhnout vůz zpět doprava. Jeho „zavinění“ se vztahuje k něčemu jinému. On totiž neměl do dané jízdní soupravy vůbec nasedat. Neměl vůbec pomáhat A. K. s odtahem ojetého vozu. Ten ostatně mohl odjet po vlastní ose, jak bylo původně plánováno. Neměl pomáhat ani řidiči jízdní soupravy J. N.
7. Obviněný rovněž poznamenal, že ve vztahových kontextech trestních věcí existuje tzv. simulakr (z latinského simulakrum = napodobovat, jevit se). Simulakr je kopie, která odkazuje na originál jen tím, že existuje. V tomto případě je simulakrem tvrzení, že nevěnoval řízení uvedeného vozidla dostatečnou pozornost. Žádný originál, který by odpovídal tomuto tvrzení, ve skutečnosti neexistuje, resp. nevyšel najevo. Státní zástupce využívá své vlastní skutkové tvrzení, že obviněný nevěnoval řízení automobilu dostatečnou pozornost, aniž by o tom mohl cokoli vědět, a aniž by o tom cokoli věděli ti, co byli přítomni na místě samém v daném čase.
8. Následně obviněný připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1205/2020, které „trvá na tom, že je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku“. Popis skutku, pro který se vede trestní stíhání, podle něj přiléhavěji vypadá tak, že on jako řidič motorového vozidla taženého na vlečném laně jiným motorovým vozidlem při průjezdu táhlou pravotočivou zatáčkou z blíže nezjištěných příčin, pravděpodobně při impulsu odstředivé síly působící na vlečené vozidlo v oblouku zatáčky v mírném stoupání, na které jako řidič vlečného vozu nebyl schopen reagovat, přejel částečně do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetl s protijedoucím osobním motorovým vozidlem. Dodal, že na levé straně vozovky se ocitla část jízdní soupravy, nikoli jeho vůz osamoceně. Nastínil, že odvolací soud odmítl pojem „jízdní souprava“ jako nepatřičný. K tomu prezentoval názor autora K. K. z webové stránky XY, co se rozumí vlečením vozidla, a měl za to, daný názor se odlišuje od názoru odvolacího soudu. Navázal, že v poměrech této věci je jedno, zda byl zraněn při vlečení vozu nebo při tažení vozu. Odvolacímu soudu vytkl nepřípadné úvahy týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1299/2009 a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 803/2020. Namítl, že o rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 803/2020 se on vůbec nezmiňoval, že odvolací soud jej převzal z jiného spisu nebo ze své přípravy, a on nikdy nehovořil o spoluzavinění poškozeného A. Ch. Pokud jde o nehodu jízdní soupravy v sestavě dvou nákladních vozů, pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1083/2016, nijak nesouvisí se spoluzaviněním osoby nacházející se mimo jízdní soupravu vlečného a vlečeného vozu. V poměrech této věci tedy nijak nesouvisí s poškozeným A. Ch.
9. Dále dovolatel poukázal na judikaturu „vyšších soudů“. Konkrétně připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 6. 1930, sp. zn. Rv I 1451/1929, z něhož plyne, že provozovatelem jízdy i vlekoucího i vlečeného vozidla, jehož jízda byla jízdou ve smyslu §1 automobilového zákona, jest majitel vlekoucího auta, a ručí za úraz způsobený vlečeným autem, třebas mu toto auto nepatřilo a nebylo mu odevzdáno vlastníkem do provozu. Poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1954, sp. zn. 1 Tz 145/1954, k čemuž prezentoval, že okresní prokurátor na začátku celého procesu postavil před soud majitele vlečného vozidla a spolu s ním řidiče vlečeného vozidla, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1206/2007, v němž Okresní soud v Náchodě kladl vinu za následky nehody způsobené soupravou vlečného a vlečeného vozidla výhradně řidiči vlečného vozu. Zmínil rovněž obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1083/2016, z nějž zdůraznil, že možnosti řidiče vlečeného vozidla ovlivňovat jízdu celé soupravy vozidel byly značně omezené.
10. Dovolatel pokračoval, že z hlediska příčinných souvislostí je v případě vlečení vozidla na vlečném laně v poměrech této věci zcela jisté, že v mírně pravotočivé zatáčce působila na tažené vozidlo odstředivá síla vlečného lana. Příčinou nehody byl pravděpodobně impuls odstředivé síly doleva, působící na vlečené vozidlo v oblouku zatáčky v stoupání, který mohl vzniknout přidáním plynu řidičem vlečného vozidla J. N. Řidič vlečeného vozidla měl ztíženou možnost korekce řízení taženého vozidla, protože vůz neměl funkční posilovač řízení. Navíc délka lana přesahovala o 1,8 m legálně předepsanou délku spojnice mezi vozidly. Odpovědnost za celou soupravu měl v rozhodnou chvíli řidič vlečného vozu J. N. Společně s řidičem vlečného vozu se nemůže své vlastnické odpovědnosti za náhradu škody zprostit ani majitel vlečného vozu, A. K. Pro vlečení osobního vozidla Volkswagen Golf bylo vlečné vozidlo Ford Tranzit zjevně nevhodné z technického hlediska. Žádné z obou vozidel nemělo platnou technickou kontrolu. Správně mělo být tažené vozidlo odtaženo odtahovou službou na valníku, popř. taženo na tyči. Skutečným pachatelem daného typu dopravní nehody je tak podle dovolatele řidič vlečného vozidla J. N. Organizátorem (návodcem) celé akce je A. K., který je organizátorem úmyslného přestupku. Protože zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, nezná pojem „účastníka přestupku“, pak je A. K. spolupachatelem úmyslného přestupku na úseku silniční dopravy. A pokud jde o nedbalostní trestný čin, pak obviněný nemůže být postaven obžalobou před soud osamoceně.
11. Obviněný shrnul, že zavinění se podle rozsudku vztahuje k obecnému pojmu „nevěnoval řízení uvedeného automobilu dostatečnou pozornost“, aniž by bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání má soud na mysli. Soud nevyvodil žádné závěry ze skutečnosti, že šlo o nehodu jízdní soupravy vlečného a vlečeného vozu. Uznal jej vinným, jakoby způsobil nehodu samostatně jedoucím vozem.
12. Dodal ještě, že z hlediska subsidiarity trestní represe je tato nehoda řešitelná civilními prostředky. Podle jeho slov lze uplatnit zásadu ultima ratio, tedy subsidiarity trestní represe.
13. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 68 To 11/2022, případně též rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 2 T 124/2020, a věcně a místně příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by měl Nejvyšší soud sám také hned rozhodnout ve věci rozsudkem, pak navrhl, aby ho zprostil obžaloby v celém jejím rozsahu. Primárně podle §226 písm. c) tr. ř. a eventuálně z důvodu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný opakuje skutečnosti, které na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
15. Vlastní dovolací argumentace spočívá v tvrzení, že obviněný nemůže být odsouzen osamoceně, neboť zde jsou lidé, kteří se na vzniku nehody podíleli. Pokud se soudy zabývaly toliko odpovědností obviněného, pak pochybily, což se promítá i do náhrady škody resp. újmy. K tomu státní zástupce poznamenal, že žaloba byla podána vůči obviněnému. Je tedy logické a správné, že soudy řešily právě jeho trestní odpovědnost. To odpovídá zásadě obžalovací. Dále konstatoval, že v řešeném případě nedošlo k žádnému pochybení soudů, co do záměny pojmů skutek a popis skutku. Tomu nic nenasvědčuje, ani obviněný neuvádí žádné relevantní skutečnosti, které by pochybení soudů v tomto ohledu dokládaly.
16. Přitakat nelze ani tvrzení, podle něhož nebylo zjištěno, že by obviněný nevěnoval řízení vozidla dostatečnou pozornost. Pokud ze znaleckého posudku Ing. Františka Kouřila vyplývá, že z technického hlediska byl jednou z příčin nehody impuls odstředivé síly působící na vlečené vozidlo, a to současně s pozdní reakcí obviněného na vzniklou situaci, pak právě tato pozdní reakce jednoznačně svědčí o nepozornosti, resp. nedbalosti obviněného. Nedostatek pozornosti svědčí pro nedbalost o to více, že obviněný si byl vědom ne zcela vyhovujícího technického stavu vlečeného vozidla a jeho horší ovladatelnosti, současně si byl vědom i nevhodnosti vozidla vlečného, které značně ztěžovalo výhled, jakož i nevhodnosti použitého vlečného lana. Přes všechny nedostatky bylo nicméně v silách obviněného nehodě zabránit, pokud by řízení věnoval pozornost a počínal si při řízení technicky správně. Zjevná je též existence příčinné souvislosti, protože nedbalé jednání obviněného bylo evidentně jednou z důležitých podmínek vzniku předmětné nehody.
17. Jestliže obviněný polemizuje se stanoviskem soudů, jež se týká termínů „vlečení motorového vozidla“ a „jízdní souprava“ a cituje jím zvolenou judikaturu, jež má podle jeho názoru dopadat na řešenou kauzu, pak podle státního zástupce krajský soud nijak nepochybil, když tyto argumenty obviněného odmítl jako nepřípadné a zmíněnou judikaturu označil za nepřiléhavou. V řešeném případě se nejednalo o jízdní soupravu ve smyslu, jak tvrdí obviněný, nýbrž šlo o vlečení motorového vozidla. Nezbytné znaky jízdní soupravy nebyly v řešeném případě naplněny, a to pro absenci přípojného vozidla, kterým je v zásadě přívěs či návěs, avšak nikoli jiné motorové vozidlo.
18. K tvrzení obviněného stran režimu „jízdní soupravy“ se závěrem, že odpovědnost za celou jízdní soupravu měl v rozhodnou dobu J. N., jako řidič vlečného vozu, případně A. K., nikoliv on sám (obviněný), státní zástupce uvedl, že v daném případě se nejednalo o jízdní soupravu, takže argumentace obviněného je lichá. Není současně pravda, že obecně trestní odpovědnost nese vždy řidič vlečného vozu, protože vždy záleží na konkrétních okolnostech konkrétní věci. Nedbalost obviněného i příčinný vztah z hlediska vzniklé nehody jsou jednoznačně dány.
19. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že přezkoumávaná rozhodnutí neodpovídají zásadě subsidiarity trestní represe a že nehoda je řešitelná civilními prostředky. Měl za to, že zjištěné jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je zcela na místě. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
20. Navrhl proto dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
21. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státního zástupce repliku. V ní uvedl, že opakování obhajoby neindikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Trvá na tom, že státní zástupce neprokázal skutkové tvrzení, že obviněný „nevěnoval řízení uvedeného automobilu dostatečnou pozornost“. Pokračoval, že byl odsouzen osamoceně. Přitom soud prvního stupně mohl postupovat jinak, a to tak, že mohl obžalobu předběžně projednat, a poté mohl věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Pokud tak neučinil, a uznal vinným toliko obviněného, pak měl možnost rozhodovat odvolací soud z podnětu odvolání obviněného. Obviněný citoval z rozhodnutí soudu druhého stupně a navázal, že v něm jde o další doplňování hypotézy tvrzení o vině. Státní zástupce k tomu přidává svoji skutkovou verzi, když uvádí, že „bylo nicméně v silách obviněného nehodě zabránit, pokud by řízení věnoval pozornost a počínal si při řízení technicky správně“. Tato skutková verze však již nemůže být prověřována v tomto dovolacím řízení. Je jisté, že obviněný musel instinktivně učinit vše, co bylo v jeho silách a technických možnostech dané dopravní situace, aby se pokusil vyhnout vlastní těžké újmě na zdraví. Pokračoval, že si dovede představit, že by věc byla řešena v přestupkovém řízení. Souběžně s tím by nic nebránilo řešení věci v občanskoprávním soudním řízení.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 68 To 11/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení od 1. 1. 2022] je dán v případech, kdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
27. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. l)] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
28. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
29. Námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují na prvém místě proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Obviněný se v rozsáhlém textu dovolání snaží s tvrzením zjevného rozporu zpochybnit zjištění soudů nižších stupňů, že nevěnoval dostatečnou pozornost řízení vlečeného automobilu a má za to, že popis skutku, který je vylíčen ve skutkové větě, neodpovídá tomu, co se podle něj skutečně stalo. Zejména přitom tvrdí, že na odstředivé síly působící na vlečené vozidlo nebyl schopen reagovat a že odpovědnost za nehodu nese řidič vlečného vozidla potažmo vlastník vlečného vozidla. Z toho pak dovozuje, že on má být osobou poškozenou, a že zde jsou další osoby, které se na vzniku nehody podílely.
30. V obecnosti je tento typ námitek v rámci nynější právní úpravy možné formálně podřadit pod výše zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí by však vyvstal jen tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nastala alespoň jedna z alternativ v uvedeném ustanovení obsažena, tedy že:
a) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
c) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
31. Pro námitky obviněného je relevantní první zmíněná varianta předmětného dovolacího důvodu. Její naplnění předpokládá zjištění tak hrubé vady skutkového zjištění, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude, pouze stručně řečeno, dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů, který dovolatel namítl. Jedná se pak o situace, kdy při hodnocení důkazů došlo k porušení elementární logiky, skutkové závěry z důkazů vyvozené z nich vůbec nevyplývaly, resp. ani nemohly atp. Zároveň je však nutné dodat, že takto hrubá vada, resp. hrubě vadné skutkové zjištění musí podle dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být určující z hlediska naplnění znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným.
32. Dovolací soud nicméně konstatuje, že v posuzované věci není dán zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Soudy provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a na tomto základě učinily správná a úplná skutková zjištění. Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit výhradám obviněného stran skutkových zjištění.
33. V těchto souvislostech je nutné zdůraznit to, že obviněný ve svém dovolání opakuje argumentaci, kterou již prezentoval v přechozích fázích řízení, jak je zjevné z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně soudy nižších stupňů se s ní řádně vypořádaly, přičemž ji měly za nedůvodnou. K tomu je zde na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího sud ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož plyne, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné.
34. Soud nalézací i soud odvolací otázce skutkového děje věnovaly dostatečnou pozornost. V tomto ohledu je nadbytečné, aby dovolací soud zde opakovaně reprodukoval to, co již podrobně popsal již soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, a na což navázal soud druhého stupně. Postačuje odkázat na hodnotící úvahy k průběhu skutkového děje vylíčeného soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí a zdůraznit, že v odůvodnění (viz zejm. bod 21.) vyložil, které skutečnosti průběhu dané události měl za prokázané, rozebral pečlivě okolnosti jízdy vozidla řízeného obviněným, které bylo vlečeno jiným vozidlem, a vysvětlil, proč shledal, že se obviněný nevěnoval dostatečně řízení vlečeného vozidla. Na to navázal soud druhého stupně, který poskytl odpovědi k námitkám uplatněným obviněným již v dané fázi řízení a nyní opětně v dovolání – zejména se vyslovil k možnosti obviněného reagovat na změnu směru jízdy při průjezdu pravotočivou zatáčkou, k okolnostem, za nichž obviněný dobrovolně přistoupil k řízení taženého vozidla s vědomím zhoršené ovladatelnosti taženého vozidla z důvodu nefunkčnosti posilovače brzd a posilovače řízení, jakož i příliš dlouhého tažného lana (délka přesahovala o cca 1,8 m předepsanou délku spojnice mezi vozidly, viz §34 silničního zákona), a k námitce, že jako viník nehody měl být stíhán řidič tažného vozidla.
35. Lze dodat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
36. Vzhledem k výše uvedenému lze odkázat na obsah odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nad rámec uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit alespoň krátce toliko k některým výhradám obviněného.
37. K námitce obviněného vycházející z teze, že je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný zde prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci podstatně odlišnou od skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v koncentrované podobě ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, která, jak již shora řečeno nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. V daném případě nedošlo k žádnému pochybení soudů, co do záměny pojmů skutek a popis skutku.
38. Obviněný ve svém podání brojí proti tomu, že v řízení byl odsouzen toliko on, když měl za to, že tažné vozidlo a tažené vozidlo tvořily jízdní soupravu a že posádku jím tvrzené jízdní soupravy tvořily tři odpovědné osoby, tj. řidič vlečného vozu, (spolu s ním ve vlečném voze se nacházející) vlastník vlečného vozidla či obou vozidel a řidič vozidla vlečeného.
39. Obviněný tuto svou námitku doprovází odkazy na jím vybraná soudní rozhodnutí (viz výše v rekapitulaci), podle nichž nastínil své přesvědčení, že odpovědnost za zde posuzovanou dopravní nehodu nese řidič vlečného vozidla, popř. jeho majitel, a že tedy měly být stíhány uvedené osoby a on měl být v pozici poškozeného spolu s poškozeným řidičem vozidla Škoda Yeti.
40. Primárně je třeba připomenout, že obviněný chybně zařazuje tažné a tažené vozidlo pod pojem jízdní souprava. V souladu s názorem soudu druhého stupně dovolací soud zdůrazňuje, že v této věci se nejednalo o jízdní soupravu, nýbrž o vlečení motorového vozidla. Při výkladu daného pojmu je v nyní řešené věci třeba vycházet z platných právních předpisů. Jízdní souprava je upravena v §2 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (silniční zákon) tak, že to je souprava složená z jednoho nebo více motorových vozidel a jednoho nebo více přípojných vozidel. Vlečení vozidla je upraveno v §34 uvedeného zákona. Mimo jiné je zde stanoveno, že při vlečení motorového vozidla se smí jet rychlostí nejvýše 60 km/h. Motorové vozidlo se smí vléci na laně jen tehdy, má-li bez závad řízení a účinné brzdy. Motorové vozidlo se smí vléci na tyči jen tehdy, má-li bez závad řízení. Nemá-li vlečené vozidlo účinné brzdy, nesmí jeho okamžitá hmotnost být vyšší než okamžitá hmotnost vlečného vozidla. Při vlečení motorového vozidla musí být délka spojnice taková, aby vzdálenost mezi vozidly nebyla větší než 6 m; užije-li se lana, nesmí být vzdálenost mezi vozidly menší než 2,5 m, a užije-li se tyče, nesmí být menší než 1 m. Řidiči vlečného a vlečeného vozidla jsou povinni si předem dohodnout způsob dorozumívání během jízdy.
41. V posuzované věci nicméně nebyly a ani být naplněny nemohly znaky jízdní soupravy, neboť zde absentovalo přípojné vozidlo, jímž je v zásadě přívěs či návěs, a nikoli jiné motorové vozidlo. Jednalo se o vlečení vozidla podle §34 silničního zákona, které nelze zaměňovat s jízdní soupravou podle §2 písm. i) téhož zákona.
42. Pokud obviněný připomněl některá soudní rozhodnutí pojednávající o dopravních nehodách, je třeba konstatovat, že jeho odkazy jsou nepřípadné – dotyčná rozhodnutí řešila jiné situace, navíc z nich nelze dovodit, že by judikovala absolutní trestní neodpovědnost řidiče vlečeného vozidla (rozhodnutí NS z roku 1930 nadto řešilo otázku odpovědnosti za škodu, nikoli trestní odpovědnost, a to navíc v režimu odlišné právní úpravy). V daných souvislostech je pak třeba přisvědčit názoru státního zástupce, podle něhož není pravda, že obecně trestní odpovědnost nese vždy řidič vlečného vozu, protože vždy záleží na konkrétních okolnostech konkrétní věci.
43. Souhlasit není možné ani s tvrzením obviněného, že nebylo v řízení zjištěno, že nevěnoval řízení dostatečnou pozornost. V tomto ohledu lze poukázat na znalecký posudek znalce z oboru mimo jiné doprava, doprava silniční se specializací na dopravní nehody, Ing. Františka Kouřila (viz č. l. 206 a násl.), z něhož se mimo jiné podává pozdní reakce řidiče A. S. při řízení taženého motorového vozidla. Právě tuto pozdní reakci dovolatel opomíjí. Ta totiž svědčí o jeho nepozornosti, nesoustředěnosti, resp. nedbalosti. Tím spíše to platí za situace, kdy si obviněný byl vědom toho, že vozidlo, do něhož dobrovolně jako řidič nasedl a řídil jej, mělo nevyhovující technický stav, mimo jiné bylo před střetem vlečeno bez funkce motoru, čímž byla omezena i funkce brzd a posilovače řízení a tím bylo hůře ovladatelné, dále si byl vědom použití vlečného lana, které mělo nesprávnou délku, a navíc i nevhodnosti tažného vozidla Ford Tranzit, které ztěžovalo výhled.
44. Co se týče příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, v daném případě nelze jakkoli pochybovat o tom, že jednání obviněného bylo jednou z podstatných příčin dopravní nehody, resp. k dopravní nehodě došlo v příčinné souvislosti s ním. K uvedenému se již řádně vyjádřil soud prvního stupně v bodu 21. odůvodnění svého rozhodnutí, kde mimo jiné vyslovil, že jednání obviněného bylo v předmětném případě dostatečně významnou příčinou vzniklého následku.
45. K tomu lze pro úplnost doplnit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
46. Stran námitky obviněného, že byl odsouzen osamoceně, ačkoli se na vzniku dopravní nehody podílely také další osoby, které by měly nést trestní odpovědnost, postačuje odkázat na bod 13. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který řádně na tuto námitku reagoval, a připomenout, že obžaloba byla podána právě a pouze proti obviněnému, a proto bylo rozhodováno pouze o jeho vině. Pokud by bylo v tomto řízení rozhodováno o vině jiných osob, odporovalo by to zásadě obžalovací (srov. §2 odst. 8, §180 odst. 1 či §220 odst. 1 tr. ř.). O vině dalších osob tedy nebylo možno v tomto řízení rozhodnout.
47. Uplatnil-li obviněný námitku, že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio, nutno zdůraznit, že tuto námitku nedoprovodil žádnou konkrétní argumentací. Nejvyšší soud proto pouze obiter dictum stručně uvádí následující skutečnosti.
48. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
49. V návaznosti na vyložená obecná východiska Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Okolnost, že čin, který obviněný spáchal, je řešitelný prostředky jiných právních odvětví, nevylučuje sama o sobě uplatnění trestní odpovědnosti, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky. Aby byla vyloučena aplikace trestního práva, k tomu by ve věci musely být zjištěny okolnosti, pro které by společenská škodlivost skutku obviněného nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
50. Rozvedené skutečnosti tak lze uzavřít stručným konstatováním, že soudy nepochybily při zjištění skutkového děje, ani při jeho právním posouzení.
51. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného věcně nenaplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., platí totéž i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
52. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu