ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1299.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1299/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného S. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 216/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 693/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 13 T 693/2006, byl obviněný S. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 3. 8. 2006 na silnici v km 46,556 mezi obcemi B. – S., okres U. H., kolem 05.05 hod., jako řidič nákladního tahače, zn. Volvo FH 12, s návěsem Schwarzmüller SPA 3 E, při jízdě ve směru od B. na Uh. H. při projíždění táhlé levotočivé zatáčky v klesání kopce nesledoval řádně situaci v silničním provozu, čímž porušil §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), a levou zadní částí návěsu najel do protisměru do jízdní dráhy v levém jízdním pruhu ve směru U. H. – B. jedoucímu osobnímu autu Škoda Fabia, řízenému M. P., čímž porušil §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., které svojí levou přední částí narazilo do předního levého zadního kola návěsu, přičemž při srážce utrpěl M. P. těžké a život ohrožující zranění, a to mnohočetné rány obličeje, končetin a trupu, mnohočetné zlomeniny kostí obličeje, poúrazovou slepotu následkem postižení očního nervu oboustranně s trvalou ztrátou zraku, nitrolební krvácení pod pavučnici, únik vzduchu do lební dutiny, zlomeninu 7-9 žebra vlevo, zakrvácení a únik vzduchu do levé pohrudniční dutiny, pohmoždění levé plíce, zlomeninu levé kosti pažní, zlomeninu obou kostí levého předloktí, otevřenou zlomeninu levé stehenní kosti, tříštivou zlomeninu pánve vlevo, zasahující do jamky kyčelního kloubu vlevo, zlomeninu základny zubu druhého krčního obratle bez posunu, pohmoždění sleziny s předpokládanou dobou léčení nejméně jeden rok a trvalou ztrátou zraku, a dále J. V., utrpěl pohmoždění levé strany hrudníku bez omezení v obvyklém způsobu života a pracovní neschopnosti.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 216/2009, odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný toto usnesení prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Obenraucha napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž uvedl, že je chybný závěr o tom, že spáchal skutek, jak je ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně popsán, a že se necítí být vinným jednáním, které mu je přičítáno k tíži. Obviněný zopakoval skutečnosti jím uváděné v průběhu trestního řízení, a setrval na tom, že viděl v protisměru osobní vozidlo v pravém jízdním pruhu. Protože se jednalo o dvouproudovou komunikaci mimo obec, předpokládal, že řidič uvedeného vozidla při respektování §12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. nepřejede do levého pruhu. Za této situace obviněný u sebe neshledal porušení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., protože se situaci na vozovce věnoval. Současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, podle kterého nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Obviněný rovněž zdůraznil, že poškozený nebyl pro jízdu v pravém jízdním pruhu omezen, neboť se v blízkosti nehody nenacházela žádná jiná vozidla. Pokud by tedy řidič protijedoucího vozidla respektoval silniční zákon a držel se v pravém pruhu, k nehodě by nedošlo. Podle obviněného to byl řidič vozidla zn. Škoda Fabia, který porušil §12 odst. 1 a §5 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., když se těsně před nehodou nevěnoval řízení a nesledoval provoz. Obviněný v této souvislosti odkázal na znalecký posudek znaleckého ústavu DEKRA, kde je obdobný závěr vyjádřen, s tím, že i za předpokladu, že by řidič vozidla Škoda Fabia jel uprostřed levého jízdního pruhu, jak ve svém posudku uvedl znalec Ing. Kropáč, pak bylo možné zabránit střetu obou vozidel vyhnutím se o cca 1 až 1,2 metru v časovém okamžiku 1,5 až 1,55 sekundy, kdy při jeho reakční době 0,8 sekundy byla obě vozidla od sebe ve vzdálenosti cca 90 až 95 metrů. V té době již mohl poškozený vidět, že jízdní souprava zasahuje do jeho jízdního pruhu. Těsně před nehodou jel obviněný zcela přiměřenou a zákonem povolenou rychlostí pro bezpečné projetí zatáčky a spatřil vozidlo poškozeného, jak jelo v pravém jízdním pruhu. Ve chvíli, kdy ucítil náraz, neprodleně reagoval intenzivním brzděním. Je otázkou, zda by došlo ke střetu obou vozidel v časovém úseku cca 0,3 sekundy a po průjezdu tímto místem i za předpokladu, že by se jízdní souprava pohybovala ve svém jízdním pruhu. Vzhledem k tomu, že v časovém okamžiku asi 2 sekundy před střetem se vozidlo Škoda Fabia pohybovalo ve svém jízdním pruhu v dostatečném bočním odstupu cca 0,7 metru, neměl obviněný důvod ani čas, aby náhle měnil směr zpět do svého jízdního pruhu, zvláště pak, že v obou protisměrných pruzích o šířce cca 7,6 metrů se pohybovalo v protisměru jen vozidlo poškozeného. Hlavním důvodem nehody bylo tedy to, že poškozený porušil §12 odst. 1 zák. č. 360/2000 Sb. a dále, že se v dostatečné míře nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu.
Nad rámec podaného dovolání obviněný konstatoval, že se nalézací ani odvolací soud v potřebném rozsahu nezabývaly relevantními námitkami obhajoby z hlediska rozsahu a úrovně vedeného dokazování, což neodpovídá procesním pravidlům stanoveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a dále §89 a §125 tr. ř., a také ústavně garantovaným minimálním právům, vymezeným v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, což v důsledku představuje porušení zaručeného základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Obviněný poukázal na §265f tr. ř., neboť se domnívá, že jeho jednání není trestným činem, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, jak je uvedeno v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným námitkám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející v části týkající se obviněného, nebo aby dovolací soud podle §265m tr. ř. při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání podané s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním všech rozhodných skutečností však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka výlučného zavinění dopravní nehody poškozeným, který jel v rozporu s §12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. mimo obec v levém jízdním pruhu. Státní zástupce připustil, že ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. porušili svým způsobem jízdy jak obviněný, tak poškozený, avšak obviněný porušil §11 odst. 1 citovaného zákona a přejel přitom přes plnou čáru do jízdní dráhy určené pro vozidla jedoucí v protisměru. Jeho porušení je tedy závažnější, než porušení §12 odst. 1 téhož zákona poškozeným, který sice jel bezdůvodně v levém jízdním pruhu, nicméně pohyboval se v jízdním pruhu určeném pro daný směr jízdy. Bez porušení zákona obviněným by škodlivý následek nenastal, když navíc spoluzavinění poškozeného našlo přiměřený odraz v míře uloženého trestu odnětí svobody a podmíněném odkladu jeho výkonu, který by jinak s ohledem na trvalé následky bylo možno považovat za nepřiměřeně mírný. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněné argumenty lze považovat za naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska podmínek v tomto zákonném ustanovení vymezených, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud je proto zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na podkladě těchto zásad bylo nutné posuzovat i obsah dovolání obviněného. Jestliže obviněný v dovolání poukázal na nedostatky v rozsahu provedeného dokazování anebo tvrdil, že se činu, který mu je podle popsaných skutkových zjištění kladen za vinu, nedopustil, pak jde o výhrady, které na označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají, a Nejvyšší soud neměl povinnost je přezkoumávat, protože stojí mimo rámec zákonem vymezených dovolacích důvodů. V souladu s označeným dovolacím důvodem jsou námitky, kterými obviněný vytýkal nedostatky ve vztahu k otázce spoluzavinění, neboť mají právní povahu, a Nejvyšší soud proto ve vztahu k nim dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Protože byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., je třeba uvést, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení, nebo funkce uloženou mu podle zákona.
Vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z kterého mu jeho povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších změn. Konkrétní povinnosti, jež obviněný porušil, jsou upraveny v ustanovení §5 odst. 1 písm. b) cit. zák., který stanoví, že řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla, sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a v ustanovení §11 odst. 1 cit. zák., které určuje, že na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak.
Pro trestné činy v dopravě, u nichž se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost ve smyslu §5 písm. a), b) tr. zák., je významné, že řidič motorového vozidla odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody, který mohl předvídat nebo alespoň měl a mohl předvídat (přiměřeně viz rozhodnutí č. 19/1968-II., č. 21/1992-II., a č. 23/1984 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním osob, včetně poškozeného, a proto je vhodné poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Vzhledem k tomu, že se obviněný ve svém dovolání dovolává toho, že na dopravní nehodě nenese žádné zavinění s tím, že jedinou příčinou vzniku škodlivých následků spatřuje ve způsobu jízdy vozidla řízeného poškozeným, je potřeba porovnat míru závažnosti porušených povinností obviněného a poškozeného se zřetelem na jejich charakter, závažnost a bezprostřední vztah s vzniklým následkem.
Obviněnému, jak je již výše uvedeno, jsou za vinu kladena porušení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., neboť při projíždění táhlé levotočivé zatáčky v klesání kopce nesledoval řádně situaci v silničním provozu, a ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., a levou zadní částí návěsu najel do protisměru, kde v levém jízdním pruhu jelo osobní auto Škoda Fabia, řízené poškozeným M. P., které svojí levou přední částí narazilo do předního levého zadního kola návěsu, čímž došlo ke vzniku zranění poškozeného. Proti tomuto svému porušení, jež obviněný nepovažuje za významné, staví na straně poškozeného nerespektování §12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. tím, že bezdůvodně přejel na dvouproudové silnici do levého jízdního pruhu, a §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, když se těsně před nehodou nevěnoval řízení a nesledoval provoz.
K tomu, zda poškozený rovněž porušil obviněným namítaná ustanovení pravidel silničního provozu, je nutné uvést, že nerespektování §5 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., které obviněný shledával v tom, že se poškozený nevěnoval řízení a nesledoval silniční provoz, je námitkou, s níž se v předchozích řízeních již dostatečně vypořádaly k obdobným výhradám obviněného oba soudy. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně č. 4 zdůraznil, že výsledky provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by poškozený usnul, jak obviněný v této spojitosti tvrdil. Obdobný závěr učinil soud odvolací na straně 3 odůvodnění napadeného usnesení. Ani jiné skutečnosti v tomto směru nepotvrdily, že by poškozený uvedenou povinnost zanedbal.
Nejvyšší soud proto zkoumal, jaký podíl na vzniklém následku měla v době střetu jízda poškozeného v levém jízdním pruhu. K tomu je vhodné uvést, že uvedená jízda nesplňovala podmínky §12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., které ukládá, že mimo obec se na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy jezdí v pravém jízdním pruhu. V ostatních jízdních pruzích se smí jet, jestliže je to nutné k objíždění, předjíždění, otáčení nebo odbočování. Jak je z provedeného dokazování zřejmé, ke střetu obou vozidel došlo v levém jízdním pruhu, v němž poškozený v době střetu se svým vozidlem jel. Nevyplynulo z něho však nic, co by svědčilo pro závěr, že poškozený měl pro jízdu v něm splněnu některou z uvedených podmínek §12 odst. 1 věta druhá zák. č. 361/2000 Sb. Tudíž je třeba dovodit, že pokud poškozený pro jízdu levý pruh použil bez splnění uvedených zákonných podmínek, v tomto směru uvedenou povinnost porušil, a protože střet vozidel nastal v levém pruhu, lze v této skutečnosti i na straně poškozeného spatřovat částečné spoluzavinění.
Tato okolnost však obviněného viny nezbavuje. Obviněný se mohl své viny zbavit jen za toho předpokladu, pokud by uvedené porušení povinnosti poškozeného bylo zcela výhradní a jednání obviněného by zůstalo takovou skutečností, která by nebyla v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, nebo když by činem poškozeného došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem (přiměřeně srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Z pohledu řešené problematiky je v projednávaném případě podstatné ustanovení §4 písm. a), b) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen se chovat ohleduplně a kromě jiného i neohrožovat život, zdraví apod., což je rozhodné pro posouzení míry zavinění obou účastníků silničního provozu. Zatímco poškozený jízdou v levém jízdním pruhu, v němž za daných okolností nebyl oprávněn jet, nikoho neohrozil ani neomezil, neboť se zdržoval v prostoru, který byl pro jeho směr jízdy vyhrazen, obviněný takovou povinnost porušil zejména tím, že nerespektoval, že se na pozemní komunikaci jezdí vpravo (§11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.). Tím, že obviněný vybočil ze svého jízdního pruhu a přejel levou zadní částí návěsu nákladní soupravy, kterou řídil, do protisměrného pruhu, a to nikoli nepatrně, ale až do vzdálenosti 0,8 m od středové dělící čáry, nechoval se ohleduplně a jiného ohrozil na životě. Právě tato okolnost spočívající v porušení povinnosti podle §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. byla bezprostřední příčinou střetu obou vozidel. Okolnost, že poškozený jel v levém jízdním pruhu rozhodně nezpůsobila přetržení uvedené příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného spočívajícím v porušení uvedené povinnosti a vzniklým následkem (resp. účinkem v podobě zranění poškozeného), ale toliko nesprávná jízda poškozeného na tomto účinku spolupůsobila.
Porovnáním povahy závažnosti porušených povinností na straně obviněného a poškozeného se zřetelem na všechny další skutečnosti, za nichž k dopravní nehodě došlo, lze zjistit míru, jakou se, kromě tohoto, co bylo již výše uvedeno, tato porušení na vzniku následku spolupodílela.
Zejména je potřeba zdůraznit povahu oběma účastníky silničního provozu řízených vozidel. Rozhodně při posouzení závažnosti nedodržení pravidel silničního provozu se zřetelem na vznik a závažnost možných následků, je třeba vyšší míru obezřetnosti očekávat na straně toho řidiče, který řídí nákladní tahač s návěsem, neboť je známou notorietou, že takováto souprava je rozhodně hůře ovladatelná než osobní automobil, a při střetu s ní dochází k závažným a tragickým následkům, proto jsou řidiči takových souprav povinni být opatrnější právě v takových situacích, při nichž dochází k vybočení návěsu, který je obzvláště v jízdě z kopce a v zatáčkách ještě hůře ovladatelný než jiné běžné osobní nebo nákladní vozidlo bez návěsu.
Právě s ohledem na tyto skutečnosti měl obviněný dbát zvýšené pozornosti na to, aby se s celým tahačem a jeho návěsem držel ve svém jízdním pruhu. Protože této povinnosti obviněný důsledně nedostál a velmi lehkomyslně, i přesto, že viděl v protisměru jedoucí vozidlo (bez ohledu na to, ve které části pro něj vymezených jízdních pruhů se pohybovalo), nezajistil, aby k vybočení soupravy nedošlo. Obviněný tak spoléhal, že jeho souprava nevybočí, eventuelně, že řidič v protisměru svůj jízdní pruh nezmění, event. na návěs bude adekvátně reagovat.
Je tedy zřejmé, že podstatná míra zavinění vzniklého následku, spočívá ve způsobu jízdy a nerespektování pravidel silničního provozu na pozemních komunikacích na straně obviněného. Je–li shledáno, jak je shora uvedeno, spoluzavinění i na straně poškozeného, spolupodílelo se na vzniklém následku jen odvozeně a nepodstatně, jak ostatně již uzavřel na straně 4 odůvodnění napadeného usnesení i odvolací soud.
Nejvyšší soud tak na základě všech uvedených úvah a rovněž i s odkazem na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutích, s nimiž se v zásadě ztotožnil, shledal správným závěr odvolacího soudu, že příčinou dopravní nehody bylo porušení uvedených povinností na straně obviněného, který nerespektoval dvě povinnosti stanovené pravidly silničního provozu. Není pochyb o tom, že jak nesledování provozu, tak i jízda v protisměru, jsou podstatnými a hrubými porušeními uvedených základních pravidel provozu na pozemních komunikacích, neboť v důsledku nich dochází k velmi závažným nehodám. Z tohoto důvodu i přesto, že poškozený porušil povinnost vyplývající z ustanovení §12 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., jde o okolnost, která se jen nevýznamně spolupodílela na vniklém následku, a tudíž uvedené spoluzavinění poškozeného nebylo z pohledu vzniklých následků jakkoli rozhodné, neboť nebylo příčinou, pro kterou k nehodě došlo. V okamžiku střetu se totiž poškozený sice nacházel v levém pruhu, avšak v jeho středu, a pokud by obviněný řádně sledoval provoz a zejména chování jím řízené soupravy na vozovce, částí svého vozidla by nenajel přes plnou čáru do protisměru, a ke vzniku nehody by tak nedošlo. V této souvislosti je nutné zrůznit i to, že podle znaleckých posudků se vozidlo řízené obviněným v protisměru pohybovalo již delší dobu.
Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích se všemi důležitými okolnostmi v dostatečné míře vypořádaly a své úvahy v napadených rozhodnutích dostatečně vyjádřily, považuje za správné, pokud byl obviněný S. Z. na základě prokázaných skutkových okolností uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., protože nezávažné nerespektování povinnosti na straně poškozeného se jen nepodstatně spolupodílelo na vzniklých následcích, nebylo příčinou posuzované dopravní nehody a míru zavinění obviněného snížilo jen zcela nepodstatně a nevýznamně.
Nejvyšší soud kromě těchto skutečností shledal, že v rámci výše a druhu trestu, který byl obviněnému uložen, se zřetelem na všechny přitěžující okolnosti, jež soudy zdůraznily, obviněnému vyměřily trest, který je spíše mírnějším, neboť při trestní sazbě odnětí svobody u trestného činu podle §224 odst. 2 tr. zák. v rozpětí šesti měsíců až pěti let, je trest v trvání 15 měsíců, jenž byl obviněnému uložen, trestem vyměřeným při spodní hranici, a tedy mírným. Navíc tento trest není spojen s odnětím svobody, ale byl obviněnému podmíněně odložen na rovněž mírnější zkušební dobu v trvání dvou let. Lze tak i přesto, že soudy tuto skutečnost ve svých rozhodnutích přímo nezmínily, dovodit, že tento (se zřetelem na závažnost vzniklého následku) mírný trest v sobě odráží i to, že se na vzniklém následku v nikterak významném měřítku spolupodílelo i to, že poškozený rovněž plně nerespektoval jím zákonem vymezenou povinnost.
Dovolání obviněného tak Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová