ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.948.2022.2
sp. zn. 6 Tdo 948/2022-7429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovoláních, která podali obvinění J. L. , nar. XY, bytem XY, a A. J. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněných J. L. a A. J. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také ohledně obviněných D. D. a J. C. zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 57 T 11/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obviněné A. J. a D. D. (pod bodem I. až IV. výrokové části), obviněný J. C. (pod bodem III. 1., 4. až 12. výrokové části) a obviněný J. L. (pod bodem IV. výrokové části) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili podle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.
2. Obviněná A. J. byla za tento trestný čin odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 9 let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest stanovený v 200 denních sazbách ve výši 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 2.000.000 Kč.
3. Obviněná D. D. byla za tento trestný čin odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let. Dále jí byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 7 let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest stanovený v 200 denních sazbách ve výši 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 2.000.000 Kč.
4. Obviněný J. L. byl za tento trestný čin odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 5 let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest stanovený v 100 denních sazbách ve výši 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 1.000.000 Kč.
5. Obviněný J. C. byl za tento trestný čin odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, a to na dobu 6 let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku peněžitý trest stanovený v 100 denních sazbách ve výši 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 1.000.000 Kč. Obviněnému bylo rovněž uloženo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §40 odst. 2 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Tento obviněný byl soudem prvního stupně rovněž zproštěn obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. pro skutek popsaný v zprošťujícím výroku.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021. Podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o peněžitých trestech. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
7. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadli obviněný J. L. (dále také jen „obviněný“) a obviněná A. J. (dále také jen „obviněná“) dovoláními z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), h), l) tr. ř. Jejich dovolání byla po obsahové stránce téměř totožná. Namítli, že byla porušena pravidla pro prvotní přidělování věci u odvolacího soudu. V jejich věci bylo veřejné zasedání nařízeno dne 1. 7. 2021 na 31. 8. 2021 a 3. 9. 2021, přičemž rozhodnuto bylo již na prvním veřejném zasedání, a proto se v druhý termín již neuskutečnilo. O složení senátu Vrchního soudu v Praze informováni nebyli, z vyrozumění o konání veřejného zasedání byla zjistitelná pouze osoba předsedy senátu, kterým byl Mgr. Stanislav Králík. Dne 20. 8. 2021 bylo obhajobě obviněného při nahlédnutí do spisu pracovnicí trestní kanceláře sděleno, že Vrchní soud v Praze bude rozhodovat v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka (soudce zpravodaj) a členů senátu JUDr. Heleny Kutzlerové a JUDr. Evy Brázdilové s tím, že k určení složení senátu došlo v okamžiku nápadu věci, tj. ke dni 14. 1. 2021. Členem senátu měla tudíž být JUDr. Helena Kutzlerová namísto soudce JUDr. Jiřího Hnilici, a to přestože jmenovaná soudkyně byla na Vrchní soud v Praze dočasně přidělena až od 1. 3. 2021. V projednávané věci tak vznikly a nadále přetrvávají pochybnosti o dodržování postupu při určování personálního obsazení příslušného soudního senátu, které byly nadto posíleny skutečnostmi známými z jiného řízení vedeného týmž senátem 3 To, v němž došlo k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, což Ústavní soud potvrdil nálezem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20. Obhájce obviněného podal námitku proti složení senátu a žádal o vyjasnění, jakým způsobem, za splnění jakých podmínek a především, kdy došlo k určení konkrétního složení příslušného senátu 3 To Vrchního soudu v Praze. Předseda senátu vznesené námitce týkající se chybného postupu při určování složení senátu nepřisvědčil, neboť vrchní soud podle něj rozhodoval v jediném možném zákonném složení senátu. Výslovně uvedl, že „o složení senátu bylo rozhodnuto v době nařízení veřejného zasedání, tj. 1. 7. 2021“ . Podle obviněných má však k určení konkrétního složení senátu dojít jednak v okamžiku nápadu věci, jednak nezávisle na vůli konkrétní osoby, tj. pouze v souladu s platným rozvrhem práce, který nemá svěřovat jakékoli osobě pravomoc ovlivňovat složení senátu. Předseda senátu tak podle nich svým vyjádřením stávající pochybnosti o správnosti postupu při určování konkrétního složení senátu 3 To neodstranil, naopak potvrdil, že tento postup neproběhl podle ústavních kautel a pravidel konkretizovaných v zákoně o soudech a soudcích. V projednávané věci tedy byla zjevně porušena pravidla pro přidělování soudců k rozhodování o jednotlivých věcech, které mají svůj ústavněprávní základ v čl. 38 odst. 1 Listiny. V souvislosti s tímto důvodem obvinění požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon jejich trestů odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř.
8. Dále obvinění uvedli, že v jejich věci došlo k naplnění všech tří alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že skutková zjištění stran reálnosti obchodních transakcí jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Další zjevný rozpor se týká posouzení toho, zda bylo prokázáno naplnění požadované formy zavinění. Soudům vytkli, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo , že některým svědkům byly kladeny sugestivní otázky. Odvolací soud podle nich vycházel z procesně nepoužitelného důkazu, a to znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina. K obhajobou navrhovanému zpracování revizního znaleckého posudku přitom nedošlo, nebyl proveden ani navrhovaný znalecký posudek Ing. Jany Sonnleitnerové a její výslech.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění spatřovali v tom, že jim nebyl prokázán úmysl a byla nesprávně posouzena otázka spolupachatelství. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odvolacímu soudu vytkli, že pokud chtěl zrušit výrok o trestu bez náhrady, měl jej zrušit celý a nikoli pouze ohledně peněžitého trestu, jelikož výrok o trestu je zásadně jeden.
10. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující a Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se prvně vyjádřil k dovolání obviněného J. L. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky, ze kterých by vyplývalo, že podle rozvrhu práce měla být věc přidělena jinému senátu nežli senátu 3 To. Stejně tak nevznesl konkrétní námitky, ze kterých by vyplývalo, že soudcové, kteří ve věci rozhodovali, nebyli rozvrhem práce zařazeni do uvedeného senátu. Jeho námitky se opíraly výlučně o údajné neoficiální ústní informace podané administrativní pracovnicí kanceláře soudu. Z této skutečnosti, že byla obhajobě poskytnuta částečně nepřesná informace o složení senátu osobou, které ani nepříslušelo jakékoli informace o složení senátu poskytovat, však podle státního zástupce nelze dovozovat, že by došlo k jakémukoli svévolnému postupu při určení konkrétních soudců, kteří ve věci rozhodovali, a že by snad došlo k porušení práva na zákonného soudce. Konstatoval proto, že ve věci nejsou dány žádné konkrétní okolnosti svědčící o tom, že o odvolání obviněného měl rozhodovat jiný senát nežli senát 3 To Vrchního soudu v Praze nebo že by v tomto senátě zasedali soudci, kteří do něho nejsou rozvrhem práce zařazeni. Dovolací námitky podřazené pod tímto dovolacím důvodem proto označil za nedůvodné. I další námitky, které v rozsahu, v jakém je lze podle státního zástupce podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, označil za zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyslovil souhlas s tím, aby i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
12. K dovolání obviněné A. J. uvedl, že svým obsahem je do značné míry parafrází dovolání obviněného J. L., a proto odkázal v některých směrech na vyjádření k danému dovolání, a to mj. i ve vztahu k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. I toto dovolání navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. V replice obviněný J. L. uvedl, že státní zástupce jednotlivé dovolací námitky mylně interpretoval, nezabýval se podstatou těchto námitek, přistupoval k nim ryze formalisticky, ve svých závěrech téměř bezvýhradně přejímal názory soudů nižších stupňů, v několika případech vycházel z chybné interpretace trestních předpisů a pomíjel aktuální judikaturu Ústavního soudu.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění J. L. a A. J. jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
18. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
IV.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnili argumentaci (porušení práva na zákonného soudce), která odpovídá výkladu tohoto dovolacího důvodu, jak k němu dospěla judikatura, a je způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
22. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, konstatoval, že podstatou práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listiny“) je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. V současné době pravidla pro přidělování věcí soudcům obecně upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále také jen „ZSS“). Podle tohoto zákona se rozdělování věcí řídí rozvrhem práce ( §41 odst. 1 ZSS), který vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou ( §41 odst. 2 ZSS), dále tento zákon stanoví i další formální a obsahové náležitosti rozvrhu práce ( §41 až §45 ZSS ). Konkrétní pravidla pro každý soud pak stanoví příslušný rozvrh práce. Přestože formální požadavky kladené na pravidla upravující příslušnost soudců jsou nižší oproti pravidlům upravujícím příslušnost soudů, neznamená to i snížení obsahových (materiálních) požadavků. Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny je třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti.
23. Ve své judikatuře Ústavní soud dále zdůrazňuje, že právo na zákonného soudce je „zcela nepominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; … na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc “ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 ). V nálezu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, Ústavní soud dále rozvedl, že mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování. Osoba soudce ve složení senátu musí být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní dojde soudu. K totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v řadě dalších rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463); nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79), bod 23; nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239); nebo nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131), body 33 až 35]. Rozvrh práce tedy musí obsahovat pravidla pro určení, který konkrétní soudce nebo kteří soudci budou ve věci rozhodovat.
24. Jiný soudce, popřípadě jiný senát či senát v jiném složení může podle judikatury Ústavního soudu věc projednat jen v případě, „jestliže je absence [soudců určených rozvrhem práce] důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce“ [nález sp. zn. III. ÚS 200/98 , citovaný výše; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), body 16 až 19]. Rozvrh práce musí stanovovat i pořadí zastupujících soudců [nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)].
25. V již citovaném nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, Ústavní soud vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“). Ten konstatoval, že příliš široká diskrece soudních funkcionářů při prvotním přidělování věci i následném přerozdělování je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud chráněný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“). V rozsudku ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku ESLP konstatoval, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel (pro prvotní přidělení i následné přerozdělení) používaných v každém jednotlivém případě a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům. K porušení práva na nestranný a nezávislý soud dojde nejen tehdy, pokud vnitrostátní právo nestanoví žádná pravidla pro přidělování věcí nebo pokud se soudní funkcionář odchýlí od pravidel stanovených v rozvrhu práce, ale i tehdy, pokud samotný rozvrh práce ponechává soudním funkcionářům značnou diskreci při přidělování anebo přerozdělování věcí. To znamená, že nestačí přijmout rozvrh práce; rozvrh práce musí rovněž splňovat požadavky transparentnosti a předvídatelnosti a musí obsahovat záruky proti svévoli ze strany soudního funkcionáře.
26. Podle právního názoru vyjádřeného v některých věcech obecných soudů nemusí rozvrh práce obsahovat pravidla pro určení konkrétního samosoudce či pro určení konkrétních soudců senátu, kteří budou v dané věci rozhodovat. Postačí, když určitým způsobem vymezí skupinu soudců, kteří jsou povoláni k rozhodnutí ve věci, a zabrání účelovému přidělení či odebrání věci. Jedná se o „volnější“ výklad práva na zákonného soudce poskytující prostor pro určitou diskreci soudního funkcionáře při přidělování věcí. Ústavní soud však konstatoval, že takový právní názor je neslučitelný s výše rozvedenou judikaturou Ústavního soudu i ESLP a závěry z nich plynoucí. Shrnul, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní, předem stanovená a veřejně přístupná obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělování téže věci. Jen takový výklad §41 až §45 ZSS, je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Pro posílení důvěry veřejnosti a pro ochranu nezávislosti soudců je současně třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti. Rozvrh práce nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy. Vždy je tedy třeba dodržet dvě zásadní podmínky: 1. pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce (formální aspekt) a 2. tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt).
27. Ústavní soud se přitom zabýval i tím, zda se zmiňované závěry vztahují i na prvotní přidělování věcí a následné přerozdělování věcí ze strany předsedů senátů, tedy nejen ze strany předsedů a místopředsedů soudů. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 přitom dospěl k závěru, že v obecné rovině ano. Za prvé, z hlediska posouzení ústavnosti zásahů do práva na zákonného soudce a do interní nezávislosti soudců není podstatné formální označení osoby, která rozhoduje o přidělování či přerozdělování věcí, nýbrž to, zda způsob přidělování a přerozdělování věcí je stanovený dopředu a není zneužitelný. Za druhé, důvěra veřejnosti v soudní moc jakožto klíčové východisko pro úpravu přidělování a přerozdělování věcí bude narušena stejně u diskrečního přidělování (přerozdělování) věcí ze strany „řídícího předsedy senátu“ jako u diskrečního přidělování (přerozdělování) věcí ze strany předsedy soudu. Za třetí, tento závěr má i oporu v judikatuře ESLP, která se výslovně vztahuje i na místopředsedy soudu (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 17. 11. 2009 ve věci Iwańczuk proti Polsku, č. stížnosti 39279/05) a předsedy kolegií (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2000 ve věci Daktaras proti Litvě, č. stížnosti 42095/98, bod 36). Za čtvrté ZSS navíc neobsahuje žádné omezení počtu soudců v soudním oddělení, a tudíž nelze na velkých soudech vyloučit vytváření soudních oddělení, která budou mít více soudců než některé malé okresní soudy – v takovém případě by diskreční přidělování věcí ze strany „řídícího předsedy“ velkého soudního oddělení představovalo ještě větší hrozbu pro právo na zákonného soudce a právo na nezávislý soud než diskreční přidělování věcí ze strany předsedy malého soudu. Každý případ je však nutné ve světle (v tomto nálezu) uvedených principů vykládat individuálně, a tudíž ne každý zásah do složení senátu ze strany předsedy senátu nutně dosahuje intenzity protiústavnosti.
28. Z výše rozvedených východisek vycházel Ústavní soud (nález ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020) i ve věci, která se týkala senátu č. 3 u Vrchního soudu v Praze, tedy jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud zde konstatoval, že předem stanovená, veřejně dostupná a transparentní pravidla musí splňovat i jisté kvalitativní požadavky, jež jsou garancí proti jejich účelovému zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Pravidla, od zákonné úrovně až po vydaný rozvrh práce, tak nemohou umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ohledně výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná (např. z důvodu ukončení funkce člena senátu). Taková úprava totiž zvyšuje riziko zneužití postavení personálně rozhodující osoby, jakkoliv může třeba možnosti jeho libovůle významně omezovat (nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ). I možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou. Jak však ukazuje přinejmenším četnost odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu a občasné případy tzv. justičního ping-pongu [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20 , jimiž oběma bylo řešeno (ne)dodržení práva na zákonného soudce vrchním soudem], nelze u výsledku řízení podceňovat vliv osobnosti byť i jediného konkrétního soudce, zvláště v takových otázkách, jakými jsou např. hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí nebo výklad právních předpisů či dokonce soudcovské dotváření práva. Nutno přitom ještě zmínit, že Ústavní soud uvedl, že pochybením není jen až prokazatelně nekalý výběr rozhodujícího soudce, ale již samotná aplikace pravidel, která takový výběr nevylučují.
29. Nejvyšší soud ve světle výše uvedených východisek posoudil, zda byl senát odvolacího soudu náležitě obsazen z hlediska uplatněné argumentace a konstatuje následující. Z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, který byl účinný v době nápadu věci, tj. 14. 1. 2021, vyplývá, že obor působnosti senátu č. 3 jsou trestné činy daňové, poplatkové a devizové podle §240 až §247 tr. zákoníku. Jelikož byli obvinění v této věci uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, věc byla správně přidělena senátu č. 3. Z rozvrhu práce se dále podává, že do tohoto senátu byli zařazeni JUDr. Hana Hrnčířová a jako předsedové senátu Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Jiří Hnilica a Mgr. Eva Brázdilová. Prvně jmenovaná soudkyně byla současně členkou senátu č. 4.
30. Jediné pravidlo, které bylo z hlediska složení senátu, v jakém bude věc rozhodována, relevantní, bylo zakotveno v bodě XI. Podle něj předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů. Ve více než tříčlenných senátech určuje složení senátu pro konkrétní přidělenou věc řídící předseda senátu tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné zatížení všech členů senátu.
31. Takové pravidlo však nelze ve smyslu ústavně konformních požadavků považovat za transparentní a předvídatelné. Není z něj totiž možné předem určit, v jakém obsazení senátu (z možných 4 členů) bude o věci rozhodováno. Naopak toto pravidlo svědčí o výběru soudců ad hoc podle zatíženosti jednotlivých členů senátu, a to právě řídícím předsedou senátu. Neodpovídá proto principu náhodnosti, neboť jím byla přenechána řídícímu předsedovi senátu možnost uvážení, jaké soudce k rozhodnutí ve věci vybere. Právě ten systém, na základě kterého nebylo možné jinak, než rozhodnutím předsedy senátu určit jeho obsazení, označil za netransparentní a protiústavní Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Stejně tak kritérium pro dělení nápadu mezi předsedy senátu podle poměru věcí, na základě nějž ani nebylo možné určit, která věc připadne kterému předsedovi. Z čl. 38 odst. 1 Listiny totiž vyplývá požadavek, aby i konkrétní složení senátu bylo určeno na základě pravidel předem stanovených v rozvrhu práce, nikoliv na základě uvážení soudního funkcionáře, jímž se podle judikatury Ústavního soudu rozumí, jak shora zmíněno, také „řídící předseda senátu“, nikoli pouze předseda soudu (nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, či ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020).
32. Skutečnost, že v den nápadu, resp. předem nebylo možné na základě rozvrhu práce určit, v jakém konkrétním složení senátu bude věc rozhodována, vyplývá mj. z prohlášení předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka při veřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021, tedy že k určení obsazení senátu došlo při nařízení veřejného zasedání, tj. dne 1. 7. 2021. Vzhledem k již výše uvedenému pravidlu rozvrhu práce v kontextu dalších ustanovení tehdy aktuálního znění tohoto rozvrhu práce lze přitom usuzovat, že senát, který projednal posuzovanou věc, byl složen právě tímto předsedou senátu, neboť jiné kritérium ani stanoveno nebylo.
33. Neobstojí přitom argumentace odvolacího soudu v bodě 11. napadeného usnesení, že soudkyně JUDr. Hana Hrnčířová v době předložení věci Vrchnímu soudu v Praze formálně a časově omezeně působila v senátu č. 3, a to výhradně pro dokončení jí dříve přidělených věcí, jelikož tato soudkyně byla stálou členkou senátu č. 4. Z rozvrhu práce totiž tato skutečnost vůbec nevyplývá. Je z něj zřejmé pouze to, že tato soudkyně je členkou senátu č. 3, stejně jako senátu č. 4, aniž by k tomu bylo uvedeno cokoliv bližšího. Nutno přitom na tomto místě podotknout, že kupříkladu u soudce JUDr. Bohuslava Horkého, který byl rovněž členem senátu č. 3, bylo poznamenáno, že vykonává stáž u NS ČR od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021. K navazujícímu odůvodnění odvolacího soudu, že v den konání veřejného zasedání byla vyloučena účast soudkyně JUDr. Hany Hrnčířové stálým zařazením do jiného senátu, lze poznamenat, že pokud by se podle pravidla založeného na principu náhodnosti ke dni napadnutí věci k odvolacímu soudu měla na rozhodování této věci podílet, pak by nebylo možné ji z tohoto rozhodování vyloučit jen proto, že je zařazena též (a od 1. 7. 2021 výhradně) do jiného senátu za situace, kdy zde nebylo žádné pravidlo řešící její činnost v jednotlivých senátech. Jak totiž již uvedeno, v rozvrhu práce nebylo stanoveno, že JUDr. Hana Hrnčířová se v senátu č. 3 nepodílí na rozhodování věcí napadlých po 1. 1. 2021. Ve vztahu k její dlouhodobé pracovní neschopnosti, která (jak Nejvyšší soud zjistil) nastala dne 16. 8. 2021 a kterou rovněž odvolací soud argumentoval, by se sice jednalo o její odůvodněnou absenci a bylo by možné její zastoupení, to by však muselo být stanoveno opět na základě předem určených, jasně daných pravidel. Taková ovšem předmětný rozvrh práce neobsahoval. V bodě VII. sice upravoval pravidlo pro případ nemoci nebo jiné překážky v práci člena senátu, ovšem neřešil situaci, kdy je senát více než tříčlenný.
34. Nejvyšší soud dále uvádí, že v den nařízení veřejného zasedání byla členkou senátu č. 3 také stážistka, soudkyně JUDr. Hana Kutzlerová (od 1. 3. 2021). Přestože tedy soudkyně JUDr. Hana Hrnčířová již členkou senátu v této době nebyla, senát č. 3 se nadále skládal ze 4 soudců. Došlo-li tedy podle sdělení předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka ke složení senátu pro projednání dané věci v tento den, opět (stále) neexistovalo jasné, transparentní pravidlo, podle něhož by bylo určeno, kteří soudci ve věci budou rozhodovat. Na tomto místě je možno zopakovat, že i možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou (nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020). Chtěl-li odvolací soud dále zdůvodnit složení senátu, který ve věci rozhodoval, tím, že v den konání veřejného zasedání byla soudkyně stážistka JUDr. Hana Kutzlerová účastna jiného veřejného zasedání jako zastupující soudce, ani to obstát nemůže. Není totiž znovu jednoznačné a jasně dané pravidlo, proč zrovna tato soudkyně měla být v jiném senátě jako tzv. zástup.
35. Odvolací soud tak na jednu stranu argumentoval tím, jaký byl stav senátu č. 3 ke dni nápadu věci a proč se nemohla na rozhodování podílet JUDr. Hana Hrnčířová, na stranu druhou se vyjádřil k tomu, proč se nemohla na rozhodování věci podílet soudkyně JUDr. Hana Kutzlerová, která jako stážistka působila v senátu č. 3 od 1. 3. 2021, s tím, že prostřednictvím předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka sdělil, že o složení senátu bylo rozhodnuto (až) v den nařízení veřejného zasedání, přičemž v tu dobu už členkou senátu č. 3 soudkyně JUDr. Hana Hrnčířová nebyla. V napadeném usnesení se přitom k tomuto svému sdělení vůbec nevyjádřil.
36. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě uvádí, že odvolací soud považoval (podle vyjádření předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka poskytnutého Nejvyššímu soudu) za naprosto zásadní skutečnost pro nemožnost JUDr. Hany Hrnčířové účastnit se na rozhodování této trestní věci skutečnost, že tato soudkyně v ní byla činná jako předsedkyně senátu soudu prvního stupně, jakkoliv jí byla poté odňata. Ani tomuto argumentu však přisvědčit nelze.
37. Podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
38. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že soudkyně JUDr. Haně Hrnčířové byla věc skutečně u soudu prvního stupně prvně přidělena. Jediný úkon, který však v této věci učinila předtím, než jí věc byla odňata, bylo podání návrhu na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. Takový úkon však nelze ve smyslu §30 odst. 3 tr. ř. považovat za účast na rozhodování u soudu nižšího stupně. Možno dodat, že zde nebyl zřejmý ani jiný důvod vyloučení jmenované soudkyně z rozhodování předmětné věci podle §30 tr. ř.
39. S ohledem na vše uvedené se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s tím, co uvedl odvolací soud ve svém usnesení, a to že rozhodoval v jediném možném zákonném složení. Nutno konstatovat, že složení senátu č. 3 v této věci odporovalo požadavkům, které klade judikatura na naplnění pojmu zákonného soudce. Tato skutečnost byla primárně podmíněna tím, že u odvolacího soudu v rozhodné době neexistoval takový rozvrh práce, který by vyhověl těmto požadavkům na transparentní, předvídatelný veřejnosti přístupný a na principu náhodnosti založený rozvrh práce, podle kterého nebude dán prostor pro možnou libovůli ze strany předsedy senátu (či jiných osob) či jiné formy zneužití. Jednalo se o naprosto zásadní pochybení, pro které nemohlo rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud proto shrnuje, v rozhodné době, ale ani později neexistoval ve vztahu k senátu č. 3 takový mechanismus, podle kterého by bylo možné jasně určit, který soudce se bude na rozhodování této věci podílet, případně, kdo jej bude zastupovat.
40. Jelikož Nejvyšší soud shledal na základě první námitky obviněných podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vadným napadené usnesení odvolacího soudu, přičemž pro tuto vadu je nutné jej zrušit, bylo by předčasné vypořádávat další dovolací námitky.
41. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněných J. L. a A. J. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také ohledně obviněných D. D. a J. C. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Vrchní soud v Praze je tedy povinen v novém řízení postupovat v souladu s ustanovením §265s tr. ř.
42. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních nedlouho po nápadu věci, nebylo důvodu pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu