ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1017.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1017/2022-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o dovolání obviněného R. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 5 To 181/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 124/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2020, č. j. 3 T 124/2020-104, byl obviněný R. B. shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 roky.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 T 7/2003, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2004, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků, který s ohledem na předchozí jemu uložený trest zákazu téže činnosti a skutečnost, že od 18. 8. 2007 do 15. 11. 2007 a následně od 30. 4. 2008 do 28. 7. 2019 vykonával tresty odnětí svobody, kterážto doba se do doby výkonu trestu zákazu činnosti nezapočítává, trvá do 20. 3. 2023, přesto dne 22. 8. 2020 v době kolem 9:10 hodin v Ostravě-Vítkovicích, přinejmenším po ulici XY, bez závažného důvodu řídil ve směru k ulici XY motocykl tovární značky Suzuki GSX-R, r. z. XY, přičemž před domem na ulici XY byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie České republiky.
3. Odvolání obviněného, které podal proti výroku o trestu, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 5. 2022, č. j. 5 To 181/2021-211, podle §256 tr. ř. odmítl.
4. Na okraj zde lze doplnit, že se jednalo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první, konkrétně usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2021, č. j. 5 To 181/2021-136, bylo k dříve podanému dovolání obviněného zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 127/2022 a věc byla poté znovu projednána a rozhodnuta.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2022, č. j. 5 To 181/2021-211, podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Konstatoval, že odvolací soud nepřijal jeho prohlášení viny, zejména proto, že za daných okolností postrádalo, podle názoru soudu, prvek uvědomění si nesprávnosti jednání a bylo pouze prostředkem k dosažení mírnějšího trestu. Tento závěr pak měl přímý dopad na posouzení přiměřenosti, resp. přísnosti jemu uloženého trestu a považoval jej za svévolný a mimoběžný. Odvolací soud nehodnotil jeho aktuální situaci, tedy výkon trestu, který absolvoval, jeho přístup k výkonu trestu a reflexi, kterou prokázal, a vyslovil závěr, podle nějž svého jednání nelituje. Uvedené nemůže obstát při posuzování požadavků na ústavně konformní aplikaci práva. Způsob, jakým odvolací soud naložil s jeho úmyslem prohlásit vinu a odůvodnění jeho rozhodnutí pro svou svévoli porušuje právo na spravedlivý proces. Dodal, že si je vědom limitů Nejvyššího soudu při posuzování důvodů dovolání, nicméně tento mimořádný opravný prostředek podává, neboť ve věci plánuje podat ústavní stížnost.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obsahově však brojil pouze proti přiměřenosti trestu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018 a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07) konstatoval, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Tato otázka by mohla být posouzena mimo dovolací důvody, pouze pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, což obviněný neučinil, ale spíše se domáhal svého „práva na odklon“, neboť se domníval, že nepřiměřenost trestu plynula z nepřijetí jeho prohlášení viny odvolacím soudem. Takové právo však neexistuje a nejedná se o součást práva na spravedlivý proces. Uznání viny je s ohledem na ustanovení §206c odst. 5 tr. ř. postupem výlučně fakultativním. Námitka obviněného, že nebylo přijato jeho prohlášení viny, tak žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a (v konečném důsledku, po provedení doplnění v návaznosti na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně) splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Ve vztahu k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dodává, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tím je zákonem stanovený okruh podmínek, jež musí být pro dovození přípustnosti dovolání (současně) splněny. Jako nepřípustné je, stran podmínky rozhodnutí soudu v druhém stupni, namístě podle soudní praxe vyhodnotit i dovolání, které dovolatel podal v rozporu s tím, že jím může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle §254 odst. 1 tr. ř. tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci přitom obviněný, jak již bylo výše řečeno, podal proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2020, č. j. 3 T 124/2020-104, včasné odvolání, které směřoval pouze proti výroku o trestu.
12. Obviněný svou argumentaci zaměřil ve svém důsledku proti výroku o trestu, resp. proti závěrům odvolacího soudu, jenž tento výrok uvedený v rozsudku soudu prvního stupně akceptoval, přičemž ji opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž je dán, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z jeho znění je tak zřejmé, že dovolací námitky mohou s odkazem na něj tvrdit právě a jen nezákonnost druhu trestu a výměru mimo zákonnou trestní sazbu. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Je namístě doplnit, že zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
14. Nejvyšší soud k nyní posuzované věci především konstatuje, že obviněnému byl za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Byl mu tedy zjevně uložen trest zákonného druhu a současně i v rámci stanovené trestní sazby, vymezené až na dva roky. Obviněný nicméně ani žádné takové pochybení netvrdil, a tedy jeho námitky, tvrdící především nepřiměřenost uloženého trestu s ohledem na jeho nesprávně neakceptovanou snahu prohlásit vinu, tvrzenému (a ovšem ani jinému) dovolacímu důvodu neodpovídají.
15. V zásadě obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že oba soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně zaobíraly otázkou individualizace trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku a jejich úvahám není co vytknout (nalézací soud v odstavcích 8. až 11., odvolací soud v odstavci 11. odůvodnění). Trest přitom byl obviněnému uložen v polovině trestní sazby podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž zejména bylo na jedné straně zohledněno jeho doznání (byť odvolací soud konstatoval, že s ohledem na speciální recidivu je shledává spíše účelovým), na straně druhé výrazná speciální recidiva, zahrnující i spáchání posuzované trestné činnosti v době běhu podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, uloženého v jiné věci. Uložený trest tak zcela zjevně není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu.
16. Pokud pak obviněný spatřoval procesní pochybení v postupu odvolacího soudu, který nepřijal jeho prohlášení viny (což se pak mělo odrazit v nepřiměřenosti uloženého trestu), je s ohledem na výše uvedené možné připomenout, že obviněný již své odvolání směřoval pouze proti výroku o trestu, přičemž pouze v tomto rozsahu (v tomto oddělitelném výroku) byl rozsudek okresního soudu soudem krajským přezkoumán a tímto rozsahem možného přezkumu je vázán i Nejvyšší soud v dovolacím řízení. Dále je namístě uvést, že podle §206c odst. 1 tr. ř. může obviněný, nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu, prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Jinak řečeno, podstatou tohoto prohlášení, je-li učiněno, je obviněným projevená akceptace tvrzení obžaloby (úplná nebo jen některých skutků se týkající), pokud jde o za vinu mu kladené jednání, tedy pokud jde o závěry následně vyslovené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (je-li vydán). Naopak se prohlášení viny nijak netýká vzájemné akceptace stanovisek stran, pokud jde o druh či výši trestu. Nastala-li proto v řízení, vedeném proti obviněnému R. B., situace, v níž napadl svým odvoláním směřujícím proti rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok o trestu, je zřejmé, že jím současně (ve veřejném zasedání konaném o odvolání) nabízené prohlášení viny se týkalo oddělitelného výroku o vině, který nebyl předmětem přezkumu v odvolacím řízení, neboť jej strany nijak nezpochybnily. Proto i postrádalo smysl pro něj procesním postupem podle §206c tr. ř. opatřovat, vedle dříve vysloveného doznání a ostatních důkazů, další podklad. Uvedený postup by se, svým časovým zařazením, navíc míjel i se smyslem dané právní úpravy, kterým bylo posílit roli stran v řízení před soudem, konkrétně je významněji zapojit do průběhu řízení na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování, a tím přispět k usnadnění a urychlení dalšího průběhu hlavního líčení. Krajský soud v Ostravě proto v rámci veřejného zasedání postupoval správně, pokud, po zjištění negativního stanoviska státního zástupce v souladu s §206c odst. 3 tr. ř., vyhlásil usnesení o nepřijetí prohlášení viny obviněného, které tak není ani svévolné, ani mimoběžné (doznání obviněného pak, jak již bylo řečeno, bylo polehčujícím způsobem ve výroku o trestu zohledněno), neboť nebylo důvodu do problematiky viny jakkoli zasahovat, přičemž následně takové omezení přezkumné činnosti svědčí i Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení.
17. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněného R. B., které jsou přípustné, směřují-li proti výroku o trestu, se zcela míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu